Cesta bojovníka
K rysům bojovníka nezbytně patří osvojení si zodpovědnosti za všechny své činy, poněvadž vše, co jsme v životě udělali, se k nám tím či oním způsobem vrátí. Mám-li to stále na zřeteli, jednám vždy tak, abych svého jednání nemusel v budoucnu litovat; abych se jednoho dne nedostal před nepřekročitelnou překážku, která je výsledkem mých minulých činů. Pomocnou technikou k tomu je i smazání osobní historie. Bojovník se vždy snaží být neznámým a nepovšimnutým, pokud nemá dobrý důvod k opaku. Běžný člověk se musí v každém okamžiku vyrovnávat s přítomností i minulostí, kterou za sebou vleče jako svou osobní historii -- musí být stále sám sebou.
Bojovník naopak utíká z místa na místo, až už se nenajde jediný člověk, který by ho doopravdy znal, který by znal jeho minulost. V tom okamžiku bojovník smazal svoji osobní historii. Sám a podle okolností si určuje, kým chce být, odkud a kam jde, a ať řekne o sobě cokoliv, není to lež, protože není nikdo, kdo by to vyvrátil. Je volný jako pták a čelí pouze přítomnosti, v roli, kterou si sám vybral.
Aby dal bojovník svým činům váhu, aby dokázal správně rozlišit, který čin udělat a který ne a jakou cestou se má dát, bere si před každým jednotlivým aktem za poradce smrt. Tím jeho konání nabývá pravé síly a dostává řádný směr, neboť rádce -- smrt -- mu říká, že život se může skončit každým okamžikem, a tento pocit dává každému bojovníkovu činu punc poslední bitvy na Zemi. Proto bojovník nemůže být ničím překvapen a zaskočen. Vše je pro něho poslední pozemskou bitvou, a proto má vždy a všude své poslední útočiště.
Stálé vědomí vlastní smrtelnosti a dočasnosti je vynikajícím rádcem. Předně nutí bojovníka, aby nic nebral příliš vážně, a pomáhá mu zbavit se pocitu sebedůležitosti. Pocit vlastní důležitosti je největší překážkou na cestě poznání. Je nutno jej všemi prostředky vykořenit. Jen tak se lze na všechny věci dívat nezaujatě a správně. A také až po ztrátě sebedůležitosti se člověk stává skutečným přínosem pro druhé. Člověk jdoucí po cestě by měl stále mít v sobě mít pokoru bojovníka, který se před každým skloní, ale nikdo jej neohne -- a zároveň ovšem nikomu nedovolí, aby se před ním ohýbal.
Chce-li být člověk přístupný síle, musí se naučit ji lovit. Musí se naučit rozpoznávat, jak a kdy se síla projevuje, a udělat z ní svoji kořist. Svět se pro bojovníka musí stát jeho loveckým revírem. A každý řádný lovec zná praktiky a zvyky všeho, co loví, a on se musí učinit nedostupným, nepředvídatelným a musí zrušit všechny své životní rutiny, aby se sám nestal kořistí. Celá tato řada rysů muže poznání kulminuje osvojením si duše bojovníka: konečným pochopením, že to, co v životě prožíváme, nezpůsobil nikdo jiný, než my sami, že každému se vše děje jen proto, že si to sám zasloužil -- je zde a v této pozici proto, že sem celý život směřoval.
Mít duši bojovníka znamená mít nad sebou plnou kontrolu a zároveň v tom stejném okamžiku sám sebe opustit. Bojovník počítá se vším. To je kontrola. Když jeho kalkulace končí, uvolní se a nechá skrze sebe jednat sílu. Spustí vše, co v sobě má, vše, co se naučil, bez ohledu na cokoliv. To je opuštění. Nikdo ho nepřiměje jednat proti jeho nejlepšímu soudu. I když je bojovník zraněn, nikdy není uražený, smutný či sebelítostivý. Pro bojovníka není ze strany druhých lidí nic nepříjemného, protože v jeho duši jsou si všechny věci rovny -- lidé, zvířata, předměty, přírodní jevy. Ve všem vidí tutéž kosmickou sílu. Zdroj: Gato: Učení Nagualů, nakladatelství DharmaGaia
- Odpovědět
Pošli odkaz