potřebuju poradit - trpím v Praze

Nesouhlasím teda s tím, že se v Praze nedají najít přátelé. Já jsem taky přišla jako neznámá a nezkušená z druhého konce republiky a v Praze jsem si našla kamarádů víc než dost a rozhodně mi to nedalo tak velkou práci. Lidi jsou všude stejní, záleží jen na tom dotyčném jedinci, jestli se chce začlenit nebo ne. Prostě myslím, že Aneta je taková domácí puťka a bez maminky je jí těžko. To nemyslím nijak zle. Já jsem zase spíš opak, stačí mi rodiče vidět jednou za čas, jinak si ráda žiju po svém. Aneto, jestli máš fakt takové stresy, tak jdi do Plzně, rodiče se s tím smíří a nakonec budou rádi, že jsi šťastná.

Tak to jsme na tom stejně, Naty, akorát já už jsem tak na 70% rozhodlá, že po tomhle semestru odejdu a budu se pořádněš připravovat na ty přijímačky do Plzně...

Ja tu skolu taky dodelat chci, i kdyz me nebavi.. ale o to tolik nejde, spis me deprimuje to prostredi.. Jak si mam najit pratele?

Ahoj Renato, dělam medicínu, mohla jsem si vybrat, jestli půjdu do Prahy nebo do Plzně, nakonec jsem šla do Prahy, právě z důvodů, který dokonale popsala Naty, ale nečekala jsem, že budu mít až takovou reakci, že se mi tady nebude až tak líbit...Myslim si, že jsem docela dost přizpůsobivej člověk, ale tohle se fakt nedá vydržet

Ahoj Karle, tu školu chci za každou cenu dodělat, bejt doktorka, to je můj životní sen...

Docela jsem se nasmál, jak si někdo představoval ty skvělý spolužáky na PF UK!Dobrej vtip!

Aneto, možná jde o to, že VŠ nechceš třeba vůbec dodělat. To se totiž stalo mojí sestře. Rodiče a okolí ji dotlačilo na VŠ do Plzně, kde se jí vůbec nelíbilo a nakonec po prvním semestru s tím tajně sekla. Dnes říká, že se rozhodla správně a rodiče to také přežili. Druhá možnost je , že ti Praha opravdu nesedí. Přítelkyně bratra je na VŠ v Hradci Králové a tam se jí líbí. Možná by to bylo také řešení.

Líbo, opravdu nevím, jak Tě napadlo, že zrovna na pražskejch právech najdeš ,,partu skvělých lidí". Měla sis zjistit, kam jdeš studovat, a čím je zrovna tahle škola pověstná. Chytrýma a hodnýma lidma rozhodně ne!

Ahojky, Naty, Aneto a ostatní. Já jsem měla z mého studia ten samý pocit. Na škole
(PF UK) byly jenom plný přednáškový sály anonymních, nikterak přátelských lidí, a spolu drželi jenom paradoxně lidi, co nebyli z Prahy-znali se z koleje. Taky nevím, kde se berou ty idealistický představy a přátelských studentech, milých spolubydlících a super společenským životě ... Teď jsem v práci, mám naprosto skvělý kolegy a studentskej život bych už vrátit nechtěla.

Misho, taky jsem studoval v Plzni, a líbilo se mi tam, mám odtud toteď hodně kamarádů. A neměl jsem pocit, že by tam školy byly na nějaký podřadný úrovni...
Naopak si myslím, že to řešení s Plzní by bylo pro Anetu skvělý řešení.

Ahoj vim ze ti to nepomuze, chci ti ale jen rict, ze v tom nejsi sama.. ja jsem na tom uplne stejne, a to nejsem v praze ctvrt rok, ale uz ve druhaku.. Taky jsem se tesila-v duchu jsem si malovala jak budu s partou pratel vymetat prahu, se super spolubydlici si povidat do noci, po prednaskach chodit s kamarady na pivo.. nic z toho se nestalo, samozrejme.. Po roce a pul tu nemam jedinou kamaradku, na kazde prednasce vidim jen dav anonymnich tvari. Kazdy vikend jezdim domu co nejdriv to jde a bohuzel se to v dohledne dobe asi nezmeni.. Co mam delat, poradi nekdo? Ja nechci "nejlepsi leta zivota" travit takhle.. :(

Aneto, do Plzně nechoď!!! Jsem plzeňačka, už hodně let žiju v Praze, právě proto, že mi Plzeň připadala nesnesitelná. Je špinavá, lidi hrozný a úroveň VŠ nic moc (alespoň tedy té, co jsem tam studovala já). Fakt. Je to město s neduhy velkoměsta a bez krás Prahy :-)

Vidíš, Aneto, já to mám obráceně.Před několika lety jsme se s mojí partnerkou na její přání odstěhovali za Prahu, koupili jsme si tam nádhernej domek, pořídili psa, kočku, zahrádku...Mně se ale po Praze pořád stýskalo, venkov nemám rád a nikdy jsem si tam nezvykl, ani na každodenní dojíždění. Dopadlo to tak, že se teď rozcházíme...
Tím chci říct, že pokud máš z Prahy takovou depku (jako já mám z venkova), tak se netrap a řeš to, nebo skončíš jako já na antidepresivech. Ta varianta s přestupem do Plzně mi připadá dobře promyšlená, tak to dotáhni do konce a věř, že rodiče se do smrti určitě zlobit nebudou...

Aneto, když rodičům řekneš, jak se v Praze trápíš, třeba se nebudou tak zlobit...

Aneto, a nešlo by to řešit třeba tím, že by sis někde pronajala pokoj a tak, když největší problém je spolubydlící? Já tě chápu, taky potřebuju klid a při učení by mi kdokoliv další vadil...
I když, pokud by bylo reálný, abys přešla do Plzně, tak to by bylo možná nejlepší řešení.Můžu se zeptat, jen tak pro zajímavost, co děláš za školu? Taky jsem studovala v Praze a v Plzni.

Aneto, k tvému příspěvku z8.1. 21:47:01: Jestli je tohle ten hlavní problém, tak snad dočasně naštvaní rodiče se dají vydržet spíš, než trvalý stres z Prahy a ze spolubydlící. Nevím ale, co by vašim na tom mohlo tak vadit, kdyby byla moje dcera v takové situaci, táhla bych s ní za jeden provaz. Na druhou stranu - je pravda, že jsou lidi, kteří na výběr nemají a ty nevyhovující podmínky zkrátka musí nějak ustát. No, zvaž priority a ať se rozhodneš jakkoliv, tak vydrž, protože v životě se nějaký komplikace najdou vždycky. Jinak - z Prahy jsem kdysi měla ty samé pocity jako ty a nikdy jsem si nezvykla, taky žiju na venkově, takže tě chápu.

musíš se s tím vypořádat sama. já jsem zase měl opačný problém. Na střední škole jsem byl na venkovském městě, bylo to v 60 letech, protože jsem měl problém rodiče soukromníky a otec vystoupil kdysi z KSČ. měl jsem prostě pořád sbaleno a ani jsme nevyndaval věci do skříně.Každou chvíli mě mohli říct ať jedu domů. naštěstí se to nestalo. Po maturitě jsem se musel doma odhlásit z trvalého pobytu a jít pracovat někam na rok a pak jsem dělal zkoušky na VŠ, o rodičích jsem nesměl mluvit. Na to aby mě vadila Praha jsem neměl ani čas. Dnes tomu nikdo nevěří,vyprávět to mohu jedině našemu psovi.

ahoj, jsem tak ráda, že jsem tu našla někoho, kdo je na tom pocitově stejně jako já...jsem tu sice pouze čtvrt roku, ale psychicky úplně na dně, přesně kvůli tomu, co povídáš...před Vánocema jsem myslela, že už to tu nevydržim, všude tolik lidí, narváno, přelidněno, takže když jsem přijela domu a jela jsem dokoupit s rodičema dárky, tak jsem byla pěkně nepříjemná, protože všude byli lidi.Lidi,lidi,lidi...taky jsem celejch 14 dní prázdnin nevytáhla paty z naší malý vesničky...děkuju moc, opravdu

Právě že v Plzni mi tohle nehrozí, protože bych bydlela doma a do Plzně dojížděla...tady je jenom problém v tom, že když odejdu z Prahy, tak sice já budu šťastná a uleví se mi, ale zase naši na mě budou určitou dobu naštvaný a když tu zůstanu, tak sice naši budou spokojený, ale já se tu budu trápit...

Ahoj Aneto, úplně rozumím Tvému problému, mně Praha a velkoměsto, naprostá ztráta soukromí dohnaly až na samé dno. Po 6 letech jsem se v naprosté hysterii rozešel s přítelkyní.Chovám v sobě strašnou agresi a nenávidím všechny ty prázdné tváře a pohledy, studené lidi bez zájmu a postrádám tak soukromí,něco teplého a upřímného. Jedna velká pravda o Praze je ta,že kromě školy tu není šance se s někým seznámit.Všichni už svojí partu mají a nové lidi nepřijímají,zábava v klubech je povrchní a ráno vyprchá.Práce, co mě tak bavila mě už štve.Poslední,co od Prahy získám, bude psycholog, co mi snad pomůže a potom mizím, protože časem by ze mně vůbec nic nezbylo. Jenom další rezignovaná tvář, co se žene slepě dopředu, ale neví kam. Kdo se v Praze nenarodí,má jenom málo šancí si na to odcizení zvyknout...Hodně štěstí.