Sebepoškozování

Mílo, dnes už se na to dívám jinak. Jistě, že někd někoho mlátí je problém a velký, ale samo se to nevyřeší a chce to řešení, ale to je úplně jiný problém. Totéž s ježděním ,,jako debil". Takže je ok se řezat? Musím napsat, že jsem si prošla antidepresivy, dlouho jsem pořádně nespala. A to je ok? Řekla bych, že ne. Jak byste se na to dívala vy, kdyby to dělala vaše dcera? Řekla byste jí, že ok? I přesto, že se trápí? Tohle není o ubližování ostatním, ale sobě. Lidi se trápí. A je jich spousta. Každý má svoje problémy, ale není pravda, že psychické problémy má skoro každý. Asi jste tohle nikdy nezažila.
Teď chodím k psychologovi. On říká, že je to řezání jen špička ledovce. A je....kromě jiného, jsem neměla ádný vážný vztah a k mužům mám odpor. Měla jsem špatný vzor k otci. Vůbec nechápu váš postoj, ale je to proto, že patříte mezi lidi, kteří to přejdou tím, že je člověk hypochondr. Není. Mě to netěší, jak na tom jsem, nevyžívám se v tom. Už proto, že jednou chci mít děti a nechci zůstat sama.

Beru antidepresiva, mimo jiné mam emocně- nestabilní poruchu osobnosti (hraniční typ) a sebebepoškozování se mě stále více zmocnuje. Už jsem to měsíc, možná dva neudělala, ale včera se to už nedalo vydržet.
Při každém dalším zklamání či neúspěchu si říkám, že to ještě nestačí, že může být hůř, a tak se ve mně všechny ty negativní emoce kupí a já se nemůžu dočkat, až je s pomocí žiletky odplavím.
Ted se cítím dobře, protože mám pěknou jizvu na zápěstí, ale co až začne blednout?
Vím, že to, co dělám, není správné, ale jinak to opravdu nejde.
Nemůžu se prostě zbavit touhy po tom být jiná než než ostatní, výjimečná.

Ahoj...Nevim co mam delat se sebeposkozovanim..Vzdy kdyz mi nekdo ublizi tak se nutne musim riznou, a uspokoji me to a mam asi tak tyden z toho volno ale potom to vzdy zase nak zacne uz nevim co mam delat...Ale kdyz mam nekoho kdo mi s tim pomaha driv ci pozdeji me ten clovek zklame a ja sem na tom znova ani se nikomu nedokazu poradne sverit protoze sem introvert a nikdo mi nerozumi ani nechape...Emo sem prestala byt ale proste to zacina byt horsi a horsi.Zacinam pit a tak nak sem tam obcas zahulim s kamosem...Dost me to stve a chtela bych zit normalni zivot....

sebeposkozovani je psychicka porucha. je hodne druhu sebeposkozovani, vetsina adolescentu nebo lidi, kteri si zacinaji ublizovat v teenagerovskych letech spada do kategorie zamerneho sebeposkozovani. co s tim?
nekdo si nechce priznat problem, vidi v tom jedinou a dulezitou jistotu i v mlade dospelosti a dospelosti vubec. vetsinou to jsou lide, u kterych by se dala diagnostikovat emocne-nestabilni porucha osobnosti.
kdyz si uvedomujes, jak moc se trapis a i kdyz se toho bojis, prala by sis, aby to vsechno bylo jinak, neboj se sverit nekomu ze sveho okoli - rodic, ucitel, babicka, teta, vychovny poradce, psycholog, terapeut. urcite najdes kolem sebe nekoho, komu muzes verit. nekdy se cloveku lip pise nez primo mluvi, i dopisem muzes nekoho pozadat o pomoc. nerez si slova do sveho tela, sdel je, povidej, nebud na to sama. nemusis se ublizovanim trestat ani se tak zbavovat napeti. brzy urcite prijdes na to, ze slova a duvera v druhe lidi je stejne ucinna a dokonce ucinnejsi nez rezance.

hodne sil

Možná neznáš nikoho kdo chce skončit.... ale teď někoho konečně poznáš.... já skončit chci....ale nevim ják...

Milá Natálie!Nevím proč bych měla být sobecká jen kvůli tomu,že mám něco ráda i když se to mnohým zdá ,,NENORMÁLNÍ" nebo tak! Aspoň tady nefňukám jak to nesnáším a nemůžu se toho zbavit..... podle !!MĚ!! je to hloupost!V hlavě to mám srovnaný velice dobře myslím, že už mě vše důležité v této záležitosti došlo!Myslím že jiní jsou tady na tom hůř. A děcko už taky nejsem pro zajímavost je mi přes 20.Jestli máš další komentář k mé osobě tak ho napiš ráda se zase dovím o sobě něco zajímavýho. Ahoj

Tak teď nechápu,jestli si hraješ na něco nebo seš vážně tak sobecke rozmazlený děcko.Nevím kolik ti je...ale....podivej se na svoje chování.A neboj atky ti ejdnoho dne všecko dojde.

Tak nějak nechápu na co si tady všichni stěžujete.Já se řežu už hezkých pár let a musím říct:,,MILUJU TO" a nikdy bych se toho nechtěla zbavit.Jizvy ať už na rukách, nohách,nebo jinde mi nevadí patří ke mě stejně jako potrhaná duše,která ovšem není vidět tak nikoho nepohoršuje.A kdo říká,že se toho nemůže zbavit pouze nechce přiznat,že to má rád a zbavit se toho vůbec nechce.Když na to přišla mamina a málem se z toho psychycky zhroutila tak jsem toho nechala ze dne na den a to na celý rok.z lásky k bolesti jsem se k tomu vrátila zdůrazňuji z lásky né závislosti!!ELL máš pravdu je to kus tvýho já!!Přeji pěkný večer

Je super, že sis svou nemoc uvědomil, jsi frajer, že ses sám rozhodl, požádat o pomoc:))
Určitě ti bude pomoženo a ty najdeš svoje stálé štěstí...vždyť na světě je přece krásně!!!
Držím palce:))

Ahoj všichni. Nikdy jsem nedokázal pochopit, proč si lidé ubližují. Vždyť na světě je nádherně. Jenom je potřeba otevřít oči. Ale to bylo. Bohužel se u mě začaly často měnit nálady. Chvíli jsem se cítil jako mistr světa-nic pro mě nebylo nemožné. Vydržel jsem nespat a byl jsem plnej energie. A o chvíli později sem neměl vůbec na nic náladu. Bylo to jako když někdo přepne vypínač do protisměru. Všechno mě štvalo. Kdokoli něco řekl, okamžitě jsem to obrátil proti sobě. Každej mi ubližoval... BOhužel jsem to nechal plavat. Včera jsem kvůli tomu ztratil dívku, o které jsem byl přesvědčen že je ta pravá. Vyčetl jsem jí věci, které vůbec neměli význam. Blbosti, co vůbec nikoho nenaštvou. Mě v tu chvíli ano. Řekla mi, že je konec-že chce někoho, kdo bude pořád stejný. Vůbec nevím, co se to se mnou stalo, ale celou noc jsem měl možnost přemýšlet a vymyslel jsem jedinou věc-ublížit si tak, abych to cítil až do konce života-abych na sobě pořád viděl-co jsem provedl. Na své tělo jsem si horkou jehlou vypálil datum 17.11.07 aby mi navždy připomínalo, jakej jsem byl blázen. Když se to ta slečna dozvěděla, řekla mi, že už se ke mě nikdy nevrátí, že jsem blázen a měl bych se léčit. Celé odpoledne jsem probrečel. Nechtělo se mi žít-přemýšlel jsem, jestli má ještě vůbec něco cenu-když stejně všechno zničím. Potom jsem si lehnul do vany a zase brek-nechtěl jsem, ale prostě to šlo samo.
A zase změna. Najednou jsem začal vidět svět krásnej, bylo to jako když mě někdo nakopne-zničeho nic. Té dívce jsem napsal email, ve kterém jsem se jí za vše omluvil a popřál jí štěstí. Chci aby byla šťastná. Musí být. Já se rozhodl, že se sebou musím něco dělat. Příští týden jdu jako profesionální řidič na psychotesty a požádám doktorku o pomoc. Nemá cenu se s tím pokoušet prát sám. Je toho na jednoho člověka moc. Teď už vím, že jsem nemocný. Chci se vyléčit. Snad se mi to i podaří. A pevně doufám, že nejen mě, ale všem, co mají podobné problémy.
Omlouvám se, jestli jsem nijak neporadil, jenom jsem si chtěl tak trošku vylít srdíčko. Přeju hodně štěstí nám všem.

Aleno, to jsi matka, máš rozum? Místo aby jsi tu psala, máš už dávno být s ní u psychiatra, to není sranda. Ale to myslím vážně, to není jen tak, je to opravdu na pomoc odborníka a nenech to dlouho bez pomoci. Psychologa bych řešil až to bude vidět psychiatr a nemusíš se bát, je to normální jít k psychiatrovi...dnes už jo!

Já jsem na to přišla u své 14 ti leté dcery a nevím co mám dělat´.Zrovna teď má pořezanou ruku až po loket, a když si sní chci promluvit a vysvětlit, že je to hloupost,tak se rozbrečí a já nevím,co dál.Asi půjdu za doktorkou nebo za psychologem aby mi poradil.Nemůžu se na ty její ruce koukat, úplně mě to bolí za ni.Poraďte co s tím

Raduš: víš, ono se s tím jinak nic dělat nedá...taky mám takového kámoše, schovává zápěstí a všechno pod dlouhé rukávy a nohavice...sám ví, že se to nemá, ale prý si nemůže pomoci:(
Taky se ptám, mě to tedy zajímá, ale on mi to nedokáže vysvětlit, prý to ani chápat nemůžu...tak mu taky odvědím, "víš co, je to tvůj život a ty jsi strujce svého štěstí i trápení..."
Takže ono to možná působí, že nemáme zájem, ale opravdu nás to, jako vaše přátelé, trápí...!
Nestačí štípnout se???
Nevím, myslím, že vaše tělo za s vaším trápením nemá co společného, pokud chcete něco nebo někoho trestat, utrněte si hlavu, páč tam je váš problém:(

Já to dělám taky...
mivam hrozne deprese a tohle je jedina cesta z te bolesti..
mam strach ze na to nekdo prijde ale neda se s tim prestat

Andy: I na tomhle se dá vypěstovat závislost...myslím, že spíš ta psychická, ale asi jak u koho...S těmi přáteli je to možná, tak jak říkáš...moje kamarádka, tohle nechápe a nechce pochopit proč to dělám...chtěla jsem jí vysvětlit proč, ale odpověď byla, že jí to nezajímá a je to moje věc. Ale vidím na ní, že jí to trápí.

Kouknu na ty odkazy, díky:))
Raduš: Jakou úlevu, teď se zeptám možná blbě, ale není lepší dát si pár tahů z trávy a tím si přivádět úlevu??? Já to tak dělám, tak se ptám...chápu, že každý si uleví něčím jiným, ale proč zrovna ničením sám sebe??? To nestačí se jen štípnout nebo píchnout špendlíkem??? Asi mám blbé otázky, ale mozek mi prostě říká, že mé tělo je osobnost, do které se prostě zbytečně nebude střílet ani řezat!!! Chybí vám úcta k vám samým...k vašim biologickým procesům!!! Vím, že pomoci se může jen tam, kde se pomoc vyžaduje, ne tam, kde o ni nikdo nestojí a teď mě zajímá...chcete s tím přestat nebo vás to baví a uspokujuje???
Na to se dá vypěstovat závislost??? Psychická? Nebo se i klepete nedočkavostí, až si budete moci zase ublížit a způsobit si bolest??? Přátelé vám nepomůžou, musí nevěřícně a nechápavě vrtět hlavou jako já...a na to vy určitě reagujete jako můj kámoš...tím, že nechápu:(
Chce to odborníka, lidičky, svěřte se jim se svým problémem...přeju hodně sil a vytrvalosti!!!!

Andy: Děláme to proto, že nám to přináší úlevu. Bolest nás uklidňuje, někdo si díky ní uvědomí, že alespoň ještě něco cítí. Ano bolí to i několik dní potom jak se rána zaceluje. Ptáš se jak nám pomoci? Ten kdo to nezažil a nechápe to nám asi těžko dokáže pomoct. Především my samy musíme chtít s tím přestat. Pak vyhledáme i pomoc ostatních. Někdo přestat nechce a pak je těžké mu pomoct. Pak jsou tu ti, kdo přestat chtějí, ale už jsou na svém sebepoškozování závislí a jen tak přestat nejde...ti většinou hledají pomoc u svých přátel nebo odborníků.

Krajto, ví o tom rodiče? Zkus to dělat před nimi, když Tě k tomu tak často nutí... Ať si to zažijou. Myslím, že horší je to pro druhé než pro vás samotné. Málem jsem s tím taky začal, ale představil jsem si, jak by trpěli kamarádi (přišel bych o ně), rodiče a jiní..
Taky jsem s tím mohl začít z nešťastné lásky. Jestli si o tom chceš popovídat, můžeš mi sem napsat mejla.

Pro ty co tomu nerozumí a chtěli by poroumět koukněte na http://velvet-nightmare.blog.cz je to psaný rukou člověka co to celý zažil a překonal...

Jednou začneš...a možná nikdy nezkončíš...
asi tak by se dalo popsat sebepoškozování...hm hlavně je strašný že ti ostatní nechápou...
Já například jsem to začla dělat poroschodu s klukem kterýhopořád ještě miluju a ještě do toho jsem v depresích ze školy a rodičů kteří kvůliškole stále poukazuují na to jak jsem neschopná.(chodim na gympl)
Teď se snažim přestat ale je tu pokušení po každé scéně s rodiči po každé horší známce.Zatím jsem to vydržela dva dny.Snad se mi to podaří překonat.