Deprese, můj příběh, plánuji sebevraždu

Nechce zklamat maminku...Já padnu, opravdu, to je ti třináct, že valíš takový šrouby do kebule? Nech se léčit. A TO HNED!!!! Nechápeš, že pro ni jsi mrtvý už skoro od začátku? Seš dement? Ještě se chceš zabít? PROČ? Na to se právě čeká! Až pustíš prachy i duši VOLE!

Přesně tak. To opravdu nechápeš, že o to jim jde? Celou tu dobu? Že tě nemají jako příslušníka rodiny, ale jako takový vepřový v chlívě? Aby jsi něco vydělal, odevzdal a... a pak se uklidil z cesty, zlikvidoval se, zabil? To seš teda nechápavej. Já mít takovou rodinu tak mamaka nemamaka na ni kašlu hned jak jsem dospělá. Naštěstí to nemusím řešit, dospělá a vdaná jsem už dávno. Ale přesně tohle ode mně čekala pratetička s prastrejčkem, když mě měli jednou hlídat na prázdninách. Že si odbydu svoje pokud možno moc nesním a nebudu chtít vzít na kolotoč a hlavně budu potichu v koutě a nebudu poslouchat, jak si s kupou známých v našem bytě užívají chlastu a milování! No to se ví, doma jsem se moc nezdržovala a šla k babičce, ke kamarádkám....Bylo mě 12 pryč a to už člověk něco zvládne přežít. To se ví, že jsem to hned naprášila, jak přijeli rodiče. No a příbuzný už k nám nepáchli.
To ale bohužel není tvůj případ. Tobě jde o život a nechápu, jak jsi to mohl tak dlouho vydržet v takové rodině. Už jsi dávno mohl žít jinak! Máš nejvyšší čas a tyk ysi myslím, že buď utečeš se vším, co ještě máš, nebo brzo skončíš v truhle.

Člověče, poslyšte, vypadněte z takové rodiny. Jinak si nemusíte nic plánovat. Otčím vám to brzy sám nečekaně usnadní a možná zaplatí i pohřeb. A matku nemusíte přesvědčovat o ničem, už vás dávno za takového má. Myslíte, že takových vražd nepohodlných rodiných příslušníků bylo v podobných jakože rodinách málo? Moje zkušenosti s podobnými případy svědčí, pane, o opaku! A vy svým krkavčím rodičům ještě dáváte do rukou argumenty pro obhajobu, právě tohto diskusí. To už jste na tom opravdu tak špatně?

Pavle, budeš se muset zabít, nedá se nic dělat. Klidně si napiš parte, vyhaž nebo rozdej všechny věci, které nutně nepotřebuješ a rozluč se se vším, s čím si nevíš rady - upíři matka s otčímem, nevyřešené bydlení atd. Tlustá čára za minulostí je sváteční rituál, tak si to hezky užij:-) Až obrečíš starýho Pavla, tak novýmu Pavlovi pořiď nový bydlení a pošli ho někam na terapie, kde budou jeho snahu podporovat. Starý Pavel se k něčemu takovému nikdy nerozhoupe. Nežije, ale živoří a zaslouží si ránu z milosti. Ti dva se bez tebe obejdou, že se budeš divit.(Znám lidi, kterým by týpek jako tvůj otčím připadal hrozně srandovní a tak dlouho by se mu upřímně a nahlas smáli, až by z něj ty démony vyhnali:-))

No, to je vážnější, než si tady místní moralisti myslí. To není žádný pubertální pláč po autíčku. To je chorobný stav zvaný ukradené dětství, poprvé klinicky popsaný u bývalých příslušníků hitlerjugend a klinicky studovaný v USA na dětských bojovnících z korejské války v sedmdesátých.
To je hodně zlé a nejhorší na tom je, že je to taková "rána osudu" jako třeba úder blesku, prostě dochází k tomu zákonitě vlivem okolí a je to jedna z věcí, kterou dítě neovlivní. Produkují to například v dnešní době tahanice o dítě, provokované českým ombudsmanem.
Nejhorší je, že na běžné psychologické řešení s pomocí odborníka na dospívající mládež už je pozdě. Vzhledem k tomu, kam až dospěla situace. Další problém, neznám český zákon, který by to řešil. Takže řešení? Nech si své peníze, nic jim nepodepisuj, jsi dávno dospělý a nemusíš a hlavně jdi od nich! To už jsi měl udělt dávno.
Nebudu raději ani komentovat, jak bych hodnotil Tvou matku.
Jinak nezbývá než ta vražda, nebo sebevražda.To ne že bych dával návod ke zločinu, ale mám odpozorováno, že takhle to v životě většinou vyvrcholí.

Ahoj Pavle, jsem ráda, že žiješ a jakž takž se držíš.Za žádnou cenu nedávej své naspořené peníze.Jsi v moc těžké situaci, nechci ti radit,ale buď odejdi od nich pryč, nebo ho tedy zabij.Tvoje máma nic řešit nechce, tak musíš ty.

Jako bych to nějak znal:(
No, raději toho vyžírku zlikviduj a zahraj to na budku. Protože tohle nevyřeší žádný soud. A psychiatr jenom na chvíli uklidní. A to co by mělo být TO správný, že by se ti ten vyžírka omluvil, to nevím, ale asi nemožný, co. Taky jsem prožil něco silně podobnýho, dětství slušně řečeno bez lásky a proto, že máma byla trochu nahlouplá po své praštěné mámě a trochu najivní k tomu. A přivedla si domů jako náhradu lásky největšího kreténa z okolí. Dřel ji jako koně, pořád si tahal domů svoje úbohý rodiče, protivný jak štyry a ona ho za to snad měla ještě ráda. Mě můj nevlastní otec mě klidně třeba tak ze zoufalství jeho prázdnýho života vojel a ráno se tvářil, že je všechno jak má být. A taky plánoval, svýmu klukovi všechno, mě krev a slzy. A pak byl jednou zas nalitej jak sud a jeli jsme ze školy v autě. Prostě musel jet, vždycky si potřeboval něco dokázat, co po něm nikdo nechtěl. Aby nás mohl zase srážet za to, že mu visíme za zadkem jako vězeňská koule. On nepřežil, já nějakým zázrakem ano. Asi jsem měl ještě žít a přísahám kdyby nezařídil Osud, udělal bych to já, až bych byl větší a silnější, klidně kopáčem.

A ti kazatelé morálky co nic neprožili a budou tady plíst cosi o sebelásce, je to o nich, nic nechápou. Asi taky takový bezcitní kazatelé brožur.

Ahoj, lidi. Tak snad zatím to, že pořád ještě žiju. Jenomže ale....to víte. Mám pořád ještě svou práci a v té se mi celkem daří. Nějaký čas se deprese trochu zlepšila, ale věděl jsem, že se to zas vrátí. Snažil jsem se těch pár lepších dnů něčím vyplnit, někam se podívat, ono to přece jen trochu pomůže. Sbalil jsem se, vzal si mapu, batoh, koupil si nějakou svačinu, vypnul mobil a vyrazil jeden den třeba na Rudu, druhý na Lipno... Prohlédl si tu krásnou jarní přírodu, prošel se lesem, loukou, podél řeky. Svezl se na lanovce. Jenomže, na tom Lipně jsem začal zase hledat to místo, kde jsem byl před lety se školou na lyžích. Byl jsem strašně zamilovaný do jedné spolužačky, chodil večer po chodbě a doufal že ji uvidím. Když vyšla z pokoje, měl jsem srdce až v kalhotech, jak mi bušilo-a bál se jí něco říct. Bylo nám 15-16 let a někteří už měli za sebou první lásky, první sex.... jo to byly časy.
Jenomže pak jsem přijel domů a matka byla celá rozklepaná, že se mi něco stalo, že jsem nedostupný a že na mě do noci čekala, kdy se vrátím domů. Že měla hrozný strach že se mi něco stalo. Je mi 32 let. To víte, takhle odejít a osamostatnit se, to je těžké, moc těžké. Zas za mnou přišla do pokoje, že by chtěla opravit v koupelně vodovod, abych koupil a přivezl služebním autem nové umyvadlo, že by chtěla vyměnit zásuvku v kuchyni a zasádrovat ty díry v obýváku. Co jsem jí měl říct? Ať táhne za tím svým debilem? Najednou mi jí přišlo líto, strašně líto. A udělal jsem to.
Pár dní mi bylo trochu normálně. Snažil jsem se každý z nich nějak vyplnit, jezdit na výlety, třeba i odpoledne z práce. Věděl jsem že se to zas vrátí.
Přišlo to úplně nečekaně ráno. Zimnice. Zas třes rukou a fialové fleky před očima. Dopotácel jsem se do koupelny. Měl jsem co dělat se umýt, ustlat. Ta práce, ta ten den vypadala. Špatně jsem mluvil s lidmi, pletl si slova, špatně vyslovoval. Sotva jsem se zavřel v autě rozplakal jsem se. Plakal jsem celou cestu, k tomu zimnice po celém těle. Takhle jsem ujel třeba 100 kilometrů. Utíral jsem si oči mokrým kapesníkem, abych u lidí vypadal aspoň trochu normálně. Cestou z práce jsem šel po ulici a plakal. Ale proč? Najednou jsem začal ztrácet orientaci, došel do půlky ulice, změnil plán a vrátil se zpět. Pak jsem šel někam na úplně druhou stranu. Nedokázal jsem to ovládat. Úplně nějakou oklikou jsem došel domů. Chtěl jsem nakoupit a bál se vejít do krámu. Že se tam nahlas rozpláču zas nad těmi tvrdými rohlíky, které si nikdo nekoupil. Proboha proč? Proč si je nikdo nekoupil?
Ten den jsem zas nespal celou noc. Seděl jsem na židli a díval se do prázdna. Ta zima. Nakonec jsem přece jen ustlal a lehl si. Schoulil jsem se do klubíčka a klepal se. Takhle to zůstalo až do rána.
Můj nevlastní otec se rozhodl, že si koupí nové auto. No ojeté, z bazaru. Hondu. Že jede 200km za hodinu. Proboha ne!!! To se máme všichni zabít? Vždyť on párkrát projel kruháč vlevo, před každou křižovatkou se ptá, kam má jet, řve na nás, jak ho všichni pleteme, před zatáčkou přidá a pak prudce odbočí, předjíždí klidně do kopce v serpentinách a navíc jezdí strašně blízko u kraje. O auto se vůbec nestará, třeba vůbec nevěděl, že u té jeho škodovky se řízení maže. Nemazal to 30 let. Ani u kamiónu nejde volant tak ztuha jako u té jeho škodovky. Když bylo třeba něco opravit, dělal to můj děda, kterému je 83 let. A dostal za to ještě kázání, že to udělal špatně. Tak on si koupí teď Hondu! Měl jsem z toho noční můru, že nás všechny zabije. Matka mě prosila, abych s ním šel do bazaru. Prodejce mi hned řekl že doufá že pojedu já, že byl s mým otcem na zkušební jízdě a že se bál, že se převrátíme. No šel jsem. Můj nevlastní otec se s prodejcem pohádal, že auto nepřipravil k odjezdu, vyměnil gumy za staré, neumyl čelní sklo a nakonec mu řekl do očí, že je gauner. Ale auto si koupil. Domů jsem řídil já, do garáže on. Dvakrát mu to chcíplo a pak projel na červenou křižovatku. Podruhé už jsem řídit nesměl, že by si auto musel nechat pojistit. Že prý jezdím nebezpečně. Mám strach, hrozný strach že se nám v tom autě něco stane. Začal jsem zas uvažovat o tom, udělat nějakou poruchu v tom autě, aby v garáži vznikl požár. Auto by shořelo a pojištěné není. Bylo by to lepší, než aby nás zabil. Já s nimi moc nejezdím a jeho bych nelitoval, ale o mámu mám strach.
Jenomže ona teď přišla s jinou věcí. Že prodají oba akcie, prodají byt, chalupu (kterou má napůl s mým strýcem) a koupí si barák. Chalupu, kam pořád tak rád jezdím! Jezdím tam někdy sám, někdy pomůžu dědovi, který tam taky občas jezdí. Posekám zahradu, zaleju, když je třeba něco opravím, teď v létě bych chtěl vytapetovat. Proboha chalupu, kde to miluju, vždyť jsem tam prožil kus dětství, všechny prázdniny a teď ji pomáhám udržovat. Loni v létě jsem natřel střechu, koupil a složil novou linku do kuchyně, udělal vodu, odpady. Můj nevlastní otec s ní nemá nic společného, nepatří mu tam ani hřebík! Zato se pořád hádají s dědou, který ho nesnáší. On neumí tolerovat druhé, i na svou vlastní matku řve jak na cizího, nic mu není dobré, nic nepochválí. Neumí naslouchat druhému, jenom kázat a poroučet. A teď chce matka chalupu prodat strýci, a že si koupí barák.
A řekla mi, že jí na to budu muset přidat. Dát těch 120 000 ze stavebního spoření, které mi letos končí. A něco přidat. Pohádali jsme se, strašně jsme se pohádali. Řekl jsem jí jasně, že ty peníze jí nedám, protože s nimi už bydlet nechci. Že na byt je to sice málo, ale domluvil jsem se se strýcem, který mě zná odmala a můžu si s ním aspoň normálně promluvit jako chlap s chlapem. Že za pár let, až tu děda nebude, že mu dám půlku ceny bytu, za kterou ho koupil děda a byt bude můj. On má sice dva syny, ale jeden byt má a druhý žije taky s matkou. Je nemocný, má epilepsii. Ten debil začal zas dělat scény, že byt se po dědově smrti prodá a peníze rozdělí na tři díly. Pořád prohlíží na internetu nějaké parcely, že začnou stavět. A já že na to přispěju. Řekl jsem to svému nevlastnímu otci do očí. Že za těch 20 let jsem od něj neslyšel jediné milé slovo, jen mě ponižoval, srážel kde se dalo, cizím lidem vykládal že jsem psychopat, že s ním nemám nic společného a bydlet že s nimi nebudu. Že peníze si nechám na odkoupení bytu a na vesnici se stěhovat nechci, že jsem zvyklý ve městě a mám tu práci. On na mě začal řvát, že jsem lenoch, který nechce dojíždět a nakonec mi dal facku. Když jsem viděl, jak si pořád prohlíží ty parcely, vypnul jsem jim na jejich počítači internet. Dobře, ať si to koupí, přeju jim to-ale ať mě do toho nepletou, já mám jiné plány.
Druhý den za mnou přišla matka, že on jde přihlásit to auto a neumí sundat cedule. A prosila mě, abych mu je pomohl sundat. On mi stál za zadkem jako policajt a pořád kecal, abych to tak nepáčil, že ten rámeček praskne. Nepraskl. Jednou jsme jeli na chalupu a bál jsem se i zavřít dveře, hned na mě řval, že třískám dveřmi.
Matka pořád na mě, že si koupíme barák, že tam budu mít pokoj a dílnu a že jí musím přispět. A že si hned pořídíme psa. Mám panickou hrůzu ze psů, trauma z dětství, jako dvouleté dítě mě totiž napadl vlčák. Nedokážu se s tím vyrovnat, v blízkosti psa mi v žilách tuhne krev. Opět hádka. Oni pořád sedí s mým nevlastním otcem na internetu a hledají parcely a hypotéky. Těsně před důchodem že si vezmou hypotéku! Moje matka před dvěma lety přišla o práci a měla co dělat si něco najít. V důchodu chce splácet hypotéku. Opět jsme se pohádali, že já o žádný barák nestojím, psa bych mít nikdy nemohl a že po mě chce nesplnitelné. Abych jim dal všechny úspory a ještě pomáhal platit jejich hypotéky, až oni nebudou schopni v důchodu splácet dluhy. Navíc přišel o chalupu, kterou mám moc rád a plno peněz dával jen za dojíždění do práce.
Lidi poraďte mi. Zjistil jsem, že ten můj nevlastní otec mě za těch 20 let snad psychicky zlikvidoval. Pláču, nevím proč, mám těžké deprese, sebevědomí malého dítěte. Ještě že mám práci, to by byl konec. Poslední dobou se to zase zhoršuje. Navíc mámy je mi strašně, strašně líto. Kdybych se zabil, snad by to bylo nejlepší. Ale ona by skončila v blázinci. Ale zase bych se jí vlastně pomstil, to by měla za to, že mě nechala úplně oddělat tím jejím vyžírkou!!! Když ho jen vidím, dělá se mi špatně. Kdyby tak chtěl umřít!! Pořád si říkám, co kdybych nezabil sebe, ale jeho. Až bude zas kázat, zas mě ponižovat a dělat ze mě blbečka, že bych mu v záchvatu vzteku vrazil nůž do břicha. A měl bych pokoj. Máma by se z toho sesypala, ale přežila by to a možná si i oddechla. Od toho debila. Já bych musel určitě na psychiatrii a tu depresi by určitě odhalili. Možná bych dostal míň, za vraždu v afektu a kvůli depresi. Třeba by se ze mě stal v kriminále jiný člověk. A až by mě pustili, musel bych pořád chodit k psychiatrovi. Kdoví, třeba by mi to nakonec pomohlo.
Prohledal jsem na internetu seznam všech psychiatrů v našem městě ale nedokážu se rozhodnout a navíc se toho bojím. Tak mi držte palce.

chapu to a ted tu jen sedím a brečím ..třeba ješte se da neco udelalt ja jsem dost mlada a stale codim do skoly ..jestli se porad trapis napis na mail martna236"seznam.cz rada te poznam muzeme byt pratele treba se to jeste da zenit..neztracej nadeji

nevim, kdyz se citis nemocen, proc nevyhledas lekarskou pomoc?

tvuj pribech me vazne dojal chci ti jen rict par slov mam otce ktery trpi depresema a vim kolikrat si chtel vzit zivot a bylo to pro nas vsechny hodne neprijemne zanechalo to na me nake nasledky dokazu se do toho zive vzit vim o cem mluvis kdo takove lidi nezna odsoudi je jako blazny jenze pravda je jina jsou jako mi vsichni a pro to te chci pozadat o to jestli mas pro co zit mas milujici maminku tak te prosim o to abi jsi nedelal nicspatneho co bi ji ublizilo prozil jsem si to na vlastni kuzi strach kdyz se otec odebral z domu 3 dny se nevracel a pak ho nasli se zlomenyma nohama moc te timto prosim nedelej nic ublizis tim spouste lidi jestli chces odepis mi na mail DIESEL02"seznam . cz rad ti odepisi

Tady vážně nejde o sebelásku nebo sebelítost. Tímhle mě krmili naši odmalička. Bylo mi zle, měla jsem chuť brečet, třeba když mě nechala první láska,umřelo mi zvíře..atd. vždycky to samý:lituješ se.I v práci podobný hesla ze strany ostatních:Nevypadáš dobře. Co se děje? Cože,je ti blbě?Tak si najdi chlapa a nemysli na hlouposti.Ne, kdo depresemi netrpí, vážně tomu nerozumí.Tohle je pocit šílený bolesti, prázdnoty, která se dá málokdy jen tak zvládnout.Přesto se s tim peru a přeju to i Tobě.Doufám, že ještě žiješ a snažíš se.Někdy život není tak úplně šílenej.

Ahojda moc zdravím,úplně chápu,jak se cítíš,jsem na tom ted podobně.Nejhorší je především okolí,které si myslí,že jen hraješ nějakou hru,jen aby ses někomu zalíbil.Ale tak to není,je to nemoc.Chápu jiný lidi,že pokud nemáš hlavu pod paží,tak proč by se ti snažili pomoct že?Svět je v tomhle hrozně divnej.Klade na člověka tolik nároků,tíhy,zodpovědnosti,pořád musíš spl?ovat nějaký společenský kritéria,že nakonec přestává člověk žít ten pravej život.Strašně moc faktorů člověka působí na tu jeho dušičku a ono se to pořád nenápadně navaluje anvaluje až jednoho dne to už psychika nezvládne a člověk je najednou v její moci.Kolikrát si přeju mít raděj zlámaný všechny kosti,který za čas sroustou,než bojovat s depresemi.Já s psychology a psychiatry taky nemám moc dobré zkušenosti,ale opravdu taky radím hledat,terapií je spousta.Vyzkoušet toho co nejvíc.Neházet flintu do žita.Mě asi nejvíc dělá dobře hodně velká změna.když už nevím kudy kam,seberu se a odjedu někam cestovat.Někam kde mě nikdo nezná a cítím se tam volná.Kdyby jsi chtěl,můžeme si písat na mailíku,byla bych ráda a třeba si trošku vzájemně pomůžeme co?můj mail Natalik"seznam.cz

Jak nasráno jich je,zároven jsou i k nasrání,můžete tedy někdo doporučit šikovného psychiatra/ičku v Praze?Díky.

psychiatrů je jak nasraných. Najdi si jiného. Tahle není dobrá-určitě najdeš lepší!!!!

už spoustu let,přesto jsem znovu zkusil zajít na psychiat. k doktorce- a je mi ještě hůř,dala mi najevo jaká jsem sračka a nula a jak jí obtěžuju a že toho má plný zuby.Já se prostě už nikdy z těch sraček nevymotám a po této další negativní zkušenosti se těším,až konečně dostanu sílu to skončit.Když jdeš za "odbornicí"měla by pomoct,ne?A ne mě dostat do stavu beznaděje a vzteku.Hrozně mě hučí v hlavě a všechny vzpomínky,který jsem s ní probral se mi pomíchali,je mi moc zle,už nevím,co dělat....poradte.....

U me priblizne stejne. Ale zvladam to. Musim. Kdyz uz mam pocit, ze to dal nevede, zajdu si zabehat/zaplavat a veskery vztek tam ze sebe vysmlatim, az uz unavou nemuzu ani dal. Kdyz mam moc moc spatnou naladu, tak mi pomaha to napat na papir a tim se mi ulevi. Casto mi pripada, ze muj zivot nema zadny smysl, alespon ne v horizontu nekolika nasledujicich roku. Ale verim, ze jednou se to otoci. A take vim, ze to zalezi jen na me a na nikom jinem

já zůstala úplně sama,bez rodiny..obrátili se ke mě zády,celý život jsem jim pomáhala finančě,platila desetitisícové dluhy a nakonec z nich vypadlo,že furt mluvím jen o penězích-je to k smíchu-a to,že jsem platila dlouhá léta dluhy za všechny,dovolené,oblečení,jídlo,operace atd..přítelovi jsem půjčila všechny mé úspory,nabrala si půjčky ,které byly pro něho a odešel..zůstaly mi dluhy na hodně hodně let..zůstala jsem úplně sama,nikdo najednou nepřijde a nezepta se-nepotřebuješ něco...mé problémy nakonec nikoho nezajímají...kolikrát si říkám,že nemá cenu tady pokračovat..každé ráno se musím vyloženě nutit do vstávání a vím,že mě čeká tvrdý boj hodně let..kamarádky už mají své rodiny a já musím mít 2práce abych splácela dluhy za rodinu a mého ex..nemám chut ani čas nikam chodit a říkám si kde jsem udělala chybu a jestli má tenhle můj život smysl...co z něho mám???celý život dřu za dva a nakonec nikoho nezajímám..ale musím jít dál...ale bez jakékoliv radosti...

zní to asi blbě ale mám podobné problémy schyzo... nemoc.po pravdě nevím co je to deprese,ale moc vás prosím vydržte.Zvládnete to.

najdi si psichioterapeuta a na smrt zapomen drzim palce mi kamaradce se stalo neco podobniho zasla yzp.t.a je vpoho