Sebepoškozování a sebeubližování přibývá

Podle jedné ze zahraničních studií sebepoškozování postihuje 18 procent dívek a osm procent chlapců. Nejčastějším důvodem dětských úzkostí a následného sebezraňování jsou podle Hodkové neutěšené rodinné vztahy, rozvod a hádky rodičů, ale také sexuální zneužívání. Psychiatr Ivo Paclt z první lékařské fakulty Univerzity Karlovy ČTK řekl, že vedle rodinných problémů za úzkosti, deprese a sebepoškozování dětí mohou také násilné filmy, televize a bulvární tisk. Podle Paclta přibývá obecně duševních poruch, protože společnost klade vysoké nároky na úspěch a výkon dětí i dospělých. Nelze opominout ale i biologické příčiny, tedy vrozené dispozice k duševním nemocem.

Sebepoškozování se objevuje nejvíce u starších dětí a dospívajících kolem 14. až 18. roku věku. Výjimkou ale není ani u mladších dětí či dospělých. Za určitou formu sebepoškozování se dá považovat i vědomé škodlivé pití alkoholu a užívání drog. Z nyní léčených opařanských dětských pacientů se zraňuje asi pět procent. Hodková ale odhaduje vyšší podíl. "Šíří se to mezi dívkami jako epidemie," řekla. Adolescenti k řezání svého těla používají žiletky, nože, nůžky, ale i ostrou hranu stolu. V léčebně se prý stává, že se jedna dívka demonstrativně řeže a ostatní, když to vidí, tak ji pak napodobují.

Zdravotní sestry se snaží pacientky od činu uchránit, ne vždy se to ale podaří. Než dívku personál zachytí, tak si třeba stihne ruce alespoň poškrábat. "Ta nutkavost udělat to je strašná," řekla Hodková.

Na léčení se dostane jen zlomek z mladých lidí, kteří se sebepoškozují. Podle některých odborníků je sebezraňování dokonce módní záležitostí u určitých skupin mladých lidí. Na internetu se dají najít mnohé návody, jak si ublížit. Mladí lidé se na svých blozích svěřují s pocity úlevy, které jim řezání nebo pálení přináší.

"Jsou tam obrovské úzkosti, a ty děti je uvolňují tím, že se řežou, když začne téct krev, tak všichni uvádějí, že se uvolní," řekla Hodková. Zajímavé prý ale je, že když jim personál ránu ošetřuje, tak to vnímají naopak jako velkou bolest.

Psychiatrička ČTK řekla, že se do léčebny dostala dívka, která se nebezpečně pořezala po příjezdu domů. Rodinné vztahy nebyly dobré, přesto se dívka těšila, když tam jela. Cestou narůstalo napětí, pociťovala stres. Doma nikoho nenašla. "První, co udělala, když přišla domů, bylo to, že rozprostřela nože, které doma měli, vybrala si ten správný a nakrájela se," popsala Hodková. Rodičům prý často dlouhodobé konání jejich potomka naprosto uniká. Třeba proto, že takové děti nosí výhradně dlouhé rukávy, nebo se s nimi rodiče tak málo vídají, že nemají čas nebezpečné tendence postřehnout.

Úzkosti a deprese, které doprovázejí sebezraňování, se podle Hodkové léčí především psychoterapií. Vhodná je rodinná terapie, ovšem ne vždy jsou rodiče ochotní se jí podrobit. V léčbě pomáhají také léky, například antidepresiva.

Podíl duševně nemocných dětí z dětské populace (celosvětově, dlouhodobě) Duševní porucha Podíl nemocných dětí z dětské populace (v procentech)
Mentální retardace 7
Hyperkinetická porucha (ADHD) 4 - 6
Poruchy chování 4 - 5
Deprese 3 - 4
Závislost na drogách 4 - 5
Psychózy, schizofrenie 0,5 - 0,8
Autismus 0,5
Celkem duševní poruchy 5 - 8

Zdroj: psychiatr Ivo Paclt, první lékařské fakulty Univerzity Karlovy
Leona Heczková - ČTK