Pro farmaceutické účely se sbírá především kořen planě rostoucích
rostlin, méně se sbírá nať. Kořeny se v září a říjnu vyrývají
rýčem, omyjí se a rozřežou na asi 1 5 cm dlouhé kousky, které
se suší na stinném místě, nebo lépe umělým teplem do 50 oe. J ednoduché,
někdy větvené válcovité nebo vřetenovité kořeny jsou až
30 cm dlouhé, v průměru mají až 1 5 mm. Kořen je žlutohnědý
až světle hnědý, suché kořeny jsou na povrchu slabě kroužkovitě
zvrásněné. Jsou téměř bez pachu a mají hořkou chuť. Kořenová droga
nemá obsahovat jinak zbarvené kořeny a zbytky nadzemních částí.
Kvetoucí nať se sbírá od července do září. Suší se v slabé vrstvě
bez obracení, na suchých a stinných místech. Suchá droga má zelenou
až šedozelenou barvu, květy při sušení zbělají. Kvalitu drogy snižují
zbarvené části a zbytky stonků silnější než 5 mm.
Hlavní účinné látky jsou v mléčné šťávě rostliny. Nejdůležitější
jsou terpenické a glykosidické hořčiny podporující chuť k j ídlu,
trávení a vylučování žluče, v kořenech je hojně obsažen zásobní
polysacharid inulin (až 1 5 %), tvořený zbytky molekul fruktózy.
Je to hydroskopický bílý prášek bez chuti a zápachu, špatně rozpustný
ve studené, dobře v horké vodě, který se používá jako výživa
pro diabetiky. Slouží také k získávání fruktózy (ovocného cukru)
a používá se jako diagnostická látka při měření glomerulární filtrace
ledvin. (Jeho zdrojem je kromě čekanky i jiná pěstovaná hvězdnicovitá
rostlina, žlutě kvetoucí oman pravý (lnula helenium L. ) , pocházející
z Asie a někdy II nás v teplých oblastech zplaňující.) Čekanka
obecná obsahuje dále třísloviny, manit, kaučuk, cholin, arginin,
a kromě jiných i poměrně velké množství minerálních látek.
V lidovém léčitelství se z nati i kořene připravuje odvar (dvě
čajové lžičky na šálek vody dvakrát denně). Používá se především
jako prostředek čistící krev, podporující vylučování žluče a tvorbu
žaludečních šťáv a tím i povzbuzující trávení a chuť k jídlu při
nechutenství, žaludečních potížích, zácpě, jaterních chorobách včetně
žlučových kaménků. Zevně se používá k obkladům při kožních
zánětech a vyrážkách.
Dnes má čekanka větší význam jako rostlina pěstovaná. Čekankové
puky se používají k přípravě salátů a podobně jako chřest nebo černý kořen se vaří, dusí na másle, v zimě jsou vítaným
zpestřením jídelníčku, především jako příloha k masům. Již od 1 7 .
století čekankové kořeny slouží jako surovina k výrobě kávovin.
Pražením se inulin a jiné přítomné cukry karamelizují, čímž cikorce
dodávají tmavohnědé zbarvení, hořčiny se částečně rozkládají, přičemž
se uvolňují aromatické látky. Význam čekanky značně vzrostl
počátkem 1 9. stol. v době napoleonských válek, kdy byl silně
omezen dovoz kávy (ale i třtinového cukru) do Evropy. Jako zelenina
byla čekanka známa již ve starém Egyptě. Řekové a Římané
pěstovali příbuzný štěrbák zahradní ( Cichorium endivia L . ) , jehož
kadeřavé a jemně třepenité lysé listy se i dnes používají jako výborná
salátová zelenina, bohatá na vitamín C.
Čekanku obecnou jako doplněk stravy můžete zakoupit zde