Žárlivost

Taky si Petro myslím, že ten Tvůj to dost přehání. Je to trochu magor, promiň.

Peťo zabal to,bude to jen a jen horší:-(

Všechny vás zdravím, jsem ráda, že tu vznikla takováto diskuze. Potýkám se s tímto problémem v současné době prakticky pořád. Nechci zdržovat zbytečnými podrobnostmi, ale myslím, že pro představu je dobré i to znát,jak vše začalo.Se svým současným přítelem jsem se seznámila za zvláštních okolností. On měl svou přítelkyni, já byla sama - a to mi do jisté míry vyhovovalo.Ale jelikož to mezi námi opravdu neskutečně jiskřilo, nedalo se nic dělat a on se rozhodl pro to být se mnou. Upozorňoval mě na to, že je neskutečný sobec-ale ne prý tím,že by se nerad podělil o jakékoliv hmotné věci,ale že se zkrátka nechce dělit o mě. Což mi v té době připadalo takové hezké, milé a spíše jsem byla ráda, že to bere tak vážně. Musím říct, že můj přítel se ke mně do této doby chová opravdu neskutečně hezky, je pozorný,neustále mi dokazuje svou lásku, rozdal by se pro mě, ale na druhou stranu jakmile chci někam se svými přáteli, rodinou či jen tak sama někam jít, je zle. Ne, že by byla nějaká hádka nebo velké výčitky, ale přítel začne naznačovat, že by byl raději, kdybych byla s ním. Že není nic hezčího, než abychom byli sami dva-a já souhlasím, ale potřebuju taky potkávat své přátelé, i když jsem s ním strašně ráda. Je to o to horší, že se kvůli tomu nemůžeme ani pořádně pohádat, protože on mi svůj nesouhlas nedá znát napřímo. Jen tak chodí kolem, naznačuje, trošku vyčítá, ale třeba jen tím, jak mluví o jiných věcech. A já jsem se dostala do fáze, kdy raději než abych měla doma zle, tak se na to vykašlu a jsem doma. Jsem doma ráda, ale vnímám to, že něco i ztrácím. Když se o tom bavíme (a to je málokdy), tak mi poví - já vím, že jsem hrozně žárlivý, když já tě tak strašně miluju a chci být jenom s tebou... co se na to dá říct? Jakýkoliv argument je v tuto chvíli naprosto nepoužitelný. Jenomže jsem mladá a nedokážu si představit, že zbytek svého života strávím s jediným člověkem, a to doslova jediným. Od začátku jsem si myslela, že to půjde nějak odbourat, změnit, napravit, ale zjišťuju, že to není tak jednoduché, jak jsem si říkala. Občas se dostanu do fáze, kdy si začnu říkat - tak a teď už to prostě nemá smysl, rozchod ještě ne, ale všechno k tomu bude směřovat a já budu ty konflikty vyhledávat... pak se to ale nakonec ustálí a vše je naprosto dokonalý, ale pak jakmile mám jít třeba se známou na večeři, tak to jde nanovo. Nechci ho ztratit, protože ho neskutečně miluju, ale takhle to dál nejde. Nemá s tím či něčím podobným někdo z vás zkušenost? Docela bych uvítala nějakou objektivní radu, protože moji přátelé to všechno vidí strašně jednostranně... znáte to... Díky předem! P.

Dobrý den, chci se zeptat na Váš názor. Myslíte že dokáže být věrná? Jsem se svou přítelkyní něco přes rok a půl. Myslím že si vyhovujeme po všech stránkách a pomalu začínáme uvažovat také o rodině. jenom že vím, že přede mnou měla přes 30 sexuálních partnerů, provozovala sex se dvěma muži apod. a to já přes to že ji miluji nedokážu vstřebat. většinou to beru jako dřívější styl života, který už nezměním. ale někdy uvažuji, zda to člověk s takou minulostí nemá prostě v sobě a časem se k vyhledávání nových sexuálních partnerů nevrátí. děkuji za Váš názor

prosím xy,tvá slova mě zaujala,připomíná mi to můj současný vztah,taky je hodný,ale musí vědět co jsem dělala ve volném času,zpovídá mě,nebydlíme spolu,taky mi připomíná malé dítě,tak nevím kam až je schopen dojít,hodně žárlí,můžeš napsat víc,proč se ti zhnusil,díky,byl takový už od začátku?

Gdo nežárlý,nemyluje.

mam taky problem s zarlivosti, chorobnou(( nevim co s tim..hrozne se trapim..delam sceny..nevim jak si pomoci((nechtel by si o tom nekdo psat? kdo ma stejny problem? potrebuju to nejak ventilovat..nebo se asi zblaznim((

Ano ztratíte.Možná ,že ne fyzicky,ale citově určitě.
Sama žiji již přes 30let v takovém vztahu.Důvodů,proč jsem se nerozvedla bylo víc.Děti, i má neschopnost měnit zaběhaná pravidla.Navíc ,každý o mém manželovi tvrdí,jak je hodný.Není zlý,to je pravda.
Ovšem hysterické scény,omezování,vynucování si sexu,chování připomínající malé dítě,nerozhodnost a další,jsou příčinou toho,že v něm nevidím chlapa,ale jen člověka,se kterým jsem prožila velkou část života a kterému se bojím ublížit,neboť cítím jeho závislost.Vůbec mě sex.nepřitahuje,takže s ním spím jen "pro klid v rodině".Jsem prostě ze "staré školy" a v 50 už nic měnit nebudu.O psychických problémech,které mám,se rozepisovat nebudu.
Jen si uvědomte,že věrnost nikdo nikdy nemůže dokázat,nikdo není majetkem druhého a bohužel chlap může být nevěrný a přesto Vás může milovat.Horší,než nevěra je,když se jeden partner druhému zhnusí.

Ahojky, no já žárlim strašně moc, i na to když se přítel kouká po jinýxh ženách i když třeba jdou po chodníku. Potřebovala bych poradit jak se krotit....bojim se že ho tim ztratim

Začala jsem se soustředit na to, co se se mnou děje, když začnu žárlit a vyděsilo mě, že se asi vážně už chovám divně. Všechno analyzuju, hledám možnosti, proč šel tam a proč udělal tohle, znervózní mě, když mu příjde smska. Přitom, když se nad tím zamyslím v klidu, sama, tak nemám důvod mu nevěřit. Asi mi vadí, že to nejsem jenom já, na koho je milý a s kým si dokáže povídat, ale kdyby takový nebyl - chtěla bych ho vůbec? Je to pro mě dost těžké ovládnout se a nebýt nepříjemná, když se mi zrovna něco nelíbí, ale když si nebudu lhát, tak je v tom i trocha závisti - nejsem jediná na světě, rozumět si může s kdekým. Co mě ale může těšit je to, že se rozhodl žít se mnou a bylo by škoda to ničit jen kvůli tomu, že neskousnu, že má kamarádky... ale chce to hodně rozvahy a sebeovládání. Důeležité pro mě je, že jsem si konečně přiznala, že jsem žárlivá, ale pokud budu pořád, tak se tak bude ke mě taky chovat...

Ahoj bibi, když jsem četla tvůj příspěvek, bylo to jako by si psala za mě, do sebemenšího detailu s tebou souhlasím, já jsem na tom úplně stejně. Já to se svou žárlivostí v začátku mého vztahu s manželem také přeháněla, žárlila jsem úplně na vše a dost jsme se kvůli tomu hádali. Jakmile mi řekl, že mluvil s nějakou známou, že někde byli, začala jsem přemýšlet, co mohli dělat o čem se takovu dobu bavili apod., byla jsem podrážděná a protivná, a tak mi přestal říkat vše co se ženského pohlaví týče. Teď pořád s nějakou smskuje, chatuje... a já nevím vůbec nic. Jsem z toho špatná, ale on o ničem neví, snažím se to skrývat, což pro mě neni zrovna dobré. Chtěla bych se strašně změnit, a být "normální" ale když já si prostě nemůžu pomoct. Prostě neumím nežárlit.

Pročetla jsem tady toho spoustu a v mnoha článcích nacházím sama sebe. Připadá mi to zvláštní, protože u těch ostatních si uvědomuji, jak je žárlivost zbytečná a sama se nedokážu ovládat... Pořád chci po svém příteli, aby mi říkal o všech kamarádkách a atd. a pořád čekám, kdy mi řekne něco "hrozného", ale pravda je, že vlastně ani nic takového nechci slyšet. Taky nemám ráda tajnosti, jak už tady mnoho lidí psalo, ale jakmile se od něj něco dozvím, tak za tím hledám mnohem víc než v tom je. To, co by mi u jiného připadalo normální mi u mého přítele připadá jako podvádění. Nedivím se, že už mi nechce říkat s kým se viděl a s kým si píše, kdo je mu sympatický, prostě se všeho chytám a on na mě vidí, že si s tím lámu hlavu. Už mě to samotnou nebaví, být pořád ve střehu. Pokud mě má podvést, tak to udělá a tím spíš, když na něj budu protivná a nebude se mnou řeč... Ale je to jako nějaká posedlost, prostě si občas nemůžu pomoct. Chtěla bych se umět ovládat a neřešit blbosti, ale někdy mi to opravdu nejde.

Svého muže toleruj, zůstan s ním a najdi si též milence. Zachováte tak rodinu, vybudujete vztah a budete i vnitřně spokojení z mileneckých vztahů.

A to je právě ten střet zájmů, je to žárlivost a je to normální. V podstatě správné bylo, vědět o tom a nežárlit.

a je to vůbec žárlivost? nebo jsou tyhle pocity podle Vás v této situaci normální

chápu tvé obavy, ale asi s tím nic nenaděláš, pokud s ní chceš zůstat

žárlím na bývalého přítele, milence své přítelkyně, s kterou mimo jiné také čekám dítě. Je to její kolega z práce, vidí se denně, chodí spolu na oběd a když něco někde vyskočí, má přítelkyně mi pohotově naznačí, že on nám pomůže. Problém je v tom, že má přítelkyně byla vdaná a dotyčný byl její milenec. On je také ženatý. Bojím se toho, že jednoduše když mají k sobě takhle blízko, i dejme tomu po oficiálním rozchodu, že jednoduše pro ně není problém si to rozdávat kdy se jim zachce, když už to jednou takhle mezi nimi fungovalo dva roky.

Zárlivost je to živočišné,co se lidem nedaří potlačit.Zkuste vzít samici nějakému zvířeti,a uvidíte reakci.To samé je u lidí.

vim o cem je rec neco nejde zmenit je to prave to vase ja nebrante se tomu at jste to vy

Ahoj, já taky žárlím... ale podle toho, co jsem si přečetla, tak je to dáno nedostatkem sebevědomí. A myslím, že je to opravdu tak! Mám strach, že mi ho nějaká holka "přebere", ale kdybych si věřila, tak by mě to ani nenapadlo. jenže já na každé holce vidím něco, co já nemám a .... a to je průser. Teď s tím bojuji... vím, že potřebuje svodobu, ale já se hold fakt bojím... musím si začít víc věřit