Kolonoskopie

Bolestivost kolonoskopie je dost individuální, ale vždycky se dá přerušit, když lékaři řeknete. Já jí měl naprosto v pohodě. Nervy, obavy a pak to bylo úplně v pohodě. Dokonce i lepší a méně bolestivé než gastroskopie.

Mým největším zážitkem bylo pár minut po kolonoskopii, když jdete na záchod. Všechen ten vzduch musí ven takže jsem zažil svůj největší prd v životě (a to jsem přeborník). Tohle byla tak třicetivteřinová serenáda, kterou jsem vyděsil i sám sebe. Kdybych něco takového vypustil před zákrokem, ani bych nepotřeboval injekci na oblbnutí.

S tím naprosto souhlasím. U mě se kolonoskopie povedla až napodruhé a byla bolestivá. A nebyla to prevence.

Samozřejmě,že vždy záleží, zda kolonoskopii dělá zkušený lékař a pak taky na stavu střev pacienta - ten, kdo bude mít polypy či nějaké srůsty, zúžení, tak to samozřejmě může pociťovat víc bolestivě než někdo, kdo žádné problémy nemá a kolonoskopie je prováděna pouze preventivně.

Nebylo by marné si uvědomit, že na Doktorku chodí opravdu i lidé hledat radu a zkušenost...a že některé komenty mohou poněkud mást..

horší je to uklízení záchodu XD

Jo a příprava - projímadla a haldovění, to se určitě vydržet dá.

Ano, ke konci je to děs. Nechci nikoho zbytečně strašit, ale já mám dvojí zdrcující zážitek z kolonoskopie. První se odehrál už dávno. Vyšetření začalo bez tišících prostředků. Já věděl, že to není pro slabší povahy, ale tohle byla hrůza. Hlavně, když doktor postupoval do hloubky. Já kňučel a tekly mi slzy. Navíc jsem zatínal svaly, takže se doktor nedokázal dostat přes nějakou zatáčku. Sestra mi tlačila na břicho a doktor mi říkal, abych ho uvolnil. Jenže to prostě nejde, když máte pocit, že vás právě narážejí na kůl. Ta bolest byla nesnesitelná. Nakonec jsem se rozbrečel, že už to nevydržím. No ponižující! Doktor se zeptal, jestli nechci radši něco na uklidnění, že takhle se dál nedostaneme. Dali mi nitrožilně propofol a skoro okamžitě jsem usnul. A to bylo vysvobození. Ještě jsem si pak nadával, proč já vůl si o to neřek sám hned na začátku. Další zážitek byl o řadu let později. Tentokrát měl kvůli nejasným bolestem břicha tuhle torturu podstoupit můj syn. V patnácti by mohl jít i sám, ale vymínil jsem si, že u toho budu taky, abych zajistil, že si neprojde stejnou šíleností jako já. Zděšení přišlo, když rezolutně prohlásil, že žádný tišící léky neche. V zoufalství jsem se obrátil na doktorku, aby mu domluvila a od syna se mi dostalo chladného „tati neztrapňuj mě“. O mojí vlastní zkušenosti jsem mu nevyprávěl. Jednak jsem ho nechtěl strašit a jednak jsem se i trochu styděl. Ale v tenhle moment jsem toho zalitoval. A tak zatímco se ještě připravoval, prozradil jsem mu, že už jsem to taky kdysi prodělal a že to není žádná legrace. Marná snaha. Syn mě neposlouchal. Prostě mě nechal mluvit a mezitím se začal zouvat a svlíkat. Pak si stáhnul předkožku a šel k operačnímu stolu. Mě tam nechal stát a já si říkal: Jen počkej ty troubo, ty si to ještě rád rozmyslíš. Procedura začala bez anestezie a já se připravoval na nejhorší. Po pár minutách už jsem jenom s úžasem sledoval, jak syn všechno snáší bez mrknutí. Bolest nedával najevo ani když doktorka postoupila do hloubky. Tak jako já před lety ležel nedřív na boku. A i jemu musela sestřička tlačit na břicho. Na rozdíl ode mě ovšem dokázal uvolnit břišní svaly, což sestřička hlasitě chválila. Když se ho zeptala, jesti je v pohodě, řekl že „supr“ a pobaveně hásil, že přesně cití, kudy ta hadička projíždí. Nakonec přišel ten nejhorší moment, kdy se doktorka někde zasekla. Musel se obrátit na záda a s varováním, že „tohle bude tochu bolet“, doktorka vytáhla tak půl metru kolonoskopu a prudce s ním zajela zase hluboko dovnitř. Kluk ze sebe vyrazil jenom jedno krátký „hm“, jenom takový heknutí, a jinak ani neceknul. Tenhle manévr se pak několikrát opakoval. Kluk zatnul zuby a zrudnul bolestí. Já se ho zeptal, jestli je vpořádku. Odpověděl podle očekávání kousavě: „prosimtě, tati, nech toho, nejsem žádná bábovka, tak snad něco vydržim!“ Následovalo několik dalších „hm“, jak mu to tam ta doktorka rvala čím dál větší silou. Pak pauza na vydechnutí. „Vidíš tati, takhle to snášej pořádný kluci!“ Dělalo se mi mdlo. A do toho ta nervní sestřička: „To je panečku chlap - můžete na něj bejt hrdej!" Strašně mě tím naštvala. Co to mele, co je to za hrdinství, snášet zbytečnou bolest? Ale pak mi to došlo. Synovi připadá, že s ním jednám jako s malým a neuznávám, že už není mimino. A možná si chtěl i něco dokázat. Možná chtěl to uznání slyšet ode mě, ne od sestřičky Tak proč mu nedopřeju tu trochu hrdosti? Protože jsem si tu větu o tom, jakej je „panečku chlap", vztáhnul na sebe. Moje kolonoskopie byla ponižující katastrofa. Synova byla podle mě zbytečně brutální (a pro mě opět ponižující), ale on to vnímá jinak. A největší radost byl výsledek obou vyšetření bez nálezu. Proti tomu je všechno ostatní prkotina.
Takže závěr zní, bez anestezie je to brutál. To je moje subjektivní hodnocení, zjevně to každej vnímá jinak. Někdo jako já řekne, že to byla hrůza. Někdo jako můj syn by asi oponoval, že se to dá vydržet.

Nikde ... To se v narkoze nedělá. To přežiješ neboj ... V nejhorším ti možná nabídnou nějaký malý oblbovák.