Jsem líná jak veš a chci to změnit - poraďte

Radku, je mi 27. V manželství by to určítě problém byl a taky se toho bojím. Vlastně si ani nejsem jistá, jestli bych zvládla dlouholetou péči o rodinu, když mám co dělat sama se sebou. Jinak se dvěma klukama jsem žila, s jedním i skoro dva roky a asi mu to nevadilo, protože o ruku mě požádal. Vzít jsem si ho nechtěla já.Jenomže je fakt, že ty dva roky jsem se ještě dokázala jakž takž snažit, dýl bych to asi nevydržela. Takže se musím oprávněně bát, že mě budoucí manžel po několika letech kopne do zadku a vůbec bych se tomu nemohla divit. Nebo se vydržím přetvařovat i dýl, co já vím. Mě vyhovuje žít sama, protože když za mnou zapadnou dveře od bytu, tak nemusím řešit, jestli se někomu zdám divná, že nic nedělám. Na druhé straně mě vždycky spolužití vyburcovalo k nějaké činnosti, takže bylo pro mě vlastně maximálně prospěšný.

E-vo, myslel jsem, ze mne za ten nazor nadas, ne, ze budes reagovat tak rozumne. Kolik je ti? Kdyz jen s klukem chodis, tak tva lenost asi neni tak dulezita, vetsine klukm staci, kdyz se s holkou muzou pomilovat, ale kdyby melo dojit ke svatbe, tak si to asi vetsina rozmysli.

Radku, to je zajímavej názor. Napadlo mě při tom totiž, že by pro mě fakt bylo skvělou motivací, kdyby mě nějaký kluk kvůli mé lenosti opustil. To se mi ale nikdy nestalo, ikdyž to nechápu a určítě by mi to hodně prospělo.

Kdyz nic jinyho nepomuze, tak na liny holky je asi nejlepsi "maly dvur a velka hul". Normalne jsem proti nasili, ale v takovych pripadech by mirne fyzicke tresty line holce prospely a zmenily by jeji zivot k lepsimu.
A nemyslim tvrde tresty jako v tom porekadle. Kdyby moje holka byla liny gaucovy povalec a odmitla se zmenit, tak bych ji neopustil, ale snazil se ji pomoci. Treba bych ji narizoval, aby mne uklizela pokoj a kdyby odmitla, tak ji nasekam na holou. Ne nejak brutalne, jen rukou, ale aby to opravdu citila. Kdyby tahle vychova trvala nekolik tydnu a nepomohla, tak teprve pak bych ji opustil.

Ahoj holky, děkuju moc za reakce. Simčo, ten nápad s tresty a odměnami se mi zdá dost dobrý, to jsem ještě nezkoušela, tak se do toho pustím. Maro, vážím zhruba o 100 kg míň než jsi napsala a dokonce mám ideální míry. Oboje ovšem není moje zásluha, nikdy jsem pro svoji postavu nic neudělala a možná tím, že to neřeším, tak vůbec nepřibírám. Na Novu nikdy nekoukám, to jen tak na okraj. Dobrých knížek jsem přečetla desetkrát víc než všichni mí známí dohromady. To je tím, že tak ráda vysedávám doma. Rozvrhy i psaní seznamů mám vyzkoušený, bez efektu. Akorát mě pak frustruje, že jsem nedokázala udělat to, co jsem si předsevzala. Taky mám pár zlepšováků, jak fungovat v běžném životě. Například bych se sama nikdy nedokázala přinutit doma pořádně uklidit, tak zvu nejmíň jednou týdně kamarádky ke mě domů a ono mě to pak donutí předtím vyluxovat, utřít prach apod. Nikdy bych si jen tak neuvařila, tak zvu často přítele na večeři. Takhle alespoň nakoupím a vyvinu nějakou činost v kuchyni. Když jdu někam s kamarádkama, tak musím jít hned po práci, jinak už bych se nepřínutila znovu vyjít z domu. Často se mi tak strašně nechce ( a přitom ten paradox - já se zároveň tak těším), že prostě zavolám že nepřijdu a pak se celý večer užírám, že jsem měla jít. Navenek to fakt vypadá, že jsem v pohodě, nikdo netuší kolik úsilí mě stojí vykonávání jednoduchých věcí. Někdo tady psal o tom mít nějaký cíl a je pravda, že já žádný nemám. Teď mě napadá, že jsem se v žívotě vůbec o nic nemusela snažit, protože jsem vždycky všechno měla, všechno mi vycházelo a měla jsem štěstí. Vůbec ničeho jsem nedosáhla vlastní pílí, tak nemám nic, na co bych mohla být pyšná. Školy jsem udělala levou zadní aniž bych jedinkrát otevřela nějakou učebnici - mám jenom dobrou paměť. Práci mám dobrou a slušně vydělávám - vůbec jsem se o to nemusela snažit, naskytla se mi tahle příležitost a já ji jenom vzala. Kdybych v práci mákla, tak jsem dneska klidně na jednom z nejvyšších postů, ale to já ne. Dívám se, jak makají druzí, kteří na to v podstatě vůbec nemají a stejně se tam svojí pílí dopracují. Závidím jim tu pracovitost a odhodlání. Vždycky se kolem mě rojily kamarádky a kluci, ani jedno nebo druhé jsem nikdy nevyhledávala a nic pro udržení kamarádství nebo vztahů nemusela dělat. O té postavě už jsem se taky zmi?ovala, nedělám nic a mám ji super, kamarádky mají třeba mnohem horší a dřou se v posilovně. A já obdivuju jejich odhodlání a taky bych chtěla..Tohle všechno asi zní dost divně a zmateně. Chtěla bych prostě mít vůli, píli, sílu, energii ať už to nazvete jak chcete a zajímalo mě, jestli jde tohle vypěstovat a jestli se to někomu povedlo.

E-va: Taky se hlásím ke gaučovým povalečům. Není to ale tak, že bych se na tom gauči jenom válela, něco tam dělám, např. si čtu, učím se španělštinu. Známí mi říkají, že kdyby vedli takový život jako já, unudili by se k smrti, ale mně to tak vyhovuje. Tvůj případ je ale jiný. Asi by to chtělo přemoct se a něco dělat, vím, že je to těžké, ale když budeš opravdu chtít, zvládneš to ;-)

Čím míň člověk něco dělá, tím míň má taky energie. Teda aspoň u mě to platí. Když se o víkendu válím doma (a přitom si celý týden slibuju, že konečně uklidím, protože na to budu mít CELÝ víkend), tak se většinou ani nedostanu k tomu, abych si vyčistila zuby (s nadsázkou:-). Ta nuda hraničí už s depresema. Protože se znám, většinou se už v týdnu dohodnu na pevnou hodinu s kámoškama třeba na kolo, plavání, brusle, výlet...a pak prostě v tu sobotu musím. A vždycky je to super, nabije mě to spoustou energií a večer pak mám ještě chuť pokračovat někde na bowlingu.
Někdy jsem se donutila i sama, a to tak, že jsem si to prostě přikázala (i když se mi vůůůůbec nechtělo a raději bych zůstala u TV) a šla jsem si na 20 minut zaběhat. Pak jsem přišla domů úplně nabitá :-)

Já jsem taky dost líná (a ani nevážím 150 kilo :-),u televize se válet mě nebaví, v podstatě radši něco aktivně dělám,jenže problém je,když se mám třeba učit nebo psát něco do školy nebo pracovat...to pak třeba kupu času trávím někde nějakýma blbostma na netu. Kamarádka mi poradila udělat si časový rozvrh (raději písemně) a vsugerovat si, že ho musím dodržet. Tak papa, jdu si ho zkusit napsat...

hele maro,neodsuzuj tu evu takhle krute.ona tady napsala protoze se chce podelit s lidma o svuj problem a treba doufa,ze nekdo kdo mel stejny problem a ma ho prekonany ji inspiruje a poradi.ja si myslim evo,ze bud muzes mit nejakou poruchu,ale neodvazim se nic diagnostikovat.nebo jenom potrebujes silnou motivaci na to,aby se ti chtelo.vsimni si u deti.ty jsou hrozne motivovane sladkostma nebo hrackama.my dospeli jsme motivovani platem.clovek potrebuje nejakej cil,aby se snazil.co je tvym cilem?mas kamaradky,pritele?zkus si sama vypsat tresty za lenost a odmeny za prekonani se.jestli jses na sebe hodne mekka tak nekoho o to pozadej.vsugeruj si vetu

Pro E-vu: Urcite mas 150kg a jediny co proto delas je diskutovat na mistnich diskuzich o hubnuti a o tom ktera vaha vazi nejlepe. Jses absolutni nihilistka a nemas absolutne zadnou vuli.Az budes stara tak toho mozna budes litovat,jestli na to nebudes moc lina.Vis co s tim muzes delat? BEZ SI LEHNOUT K TV A KOUKEJ SE NA STUPIDNI PORADY NA NOVE!!! TO TI POMUZE!

S tím mívám taky problém. Je třeba něco udělat a mně se tak nechce. Ale v momentě kdy se do toho dám, pak už to jde. Takže se to chce jen rozhýbat. Tak si vždycky představuju jak to bude bezva až to udělám, jak zas bude něco lépe vypadat, fungovat.

Mas smulu.

Od malička jsem líná a je to čím dál horší. Nebaví mě takhle žít. Štve mě, že ačkoliv mám spoustu schopností a nadání, tak kvůli mé lenosti to nikdy nikam nedotáhnu. Štve mě, že se ochuzuju o spoustu zážitků, protože než abych něco dělala, tak stejně nakonec skončím na gauči u televize. Asi to bude znít divně, ale já opravdu chci, jenomže ta moje lenost je silnější než já. Vždycky vyhraje. Půlka mýho mozku křičí: vstaň, udělej, jdi..ta druhá paralyzuje moje tělo, cítím, že nemám žádnou energii. Jde lenost překonat nebo mám smůlu?