Depersonalizace,derealizace -život jako

Dobry den,chci se nekoho zeptat,jak poznam,jestli trpim Dp?Zacali mi nedavno hrozne uzkostne stavy a zacala jsem cist hodne clanku na netu a i o DP a od te doby s eporad kontroluji,jestli mam ruce,nohy,jestli chodim normalne,nebo jako robot,nevim,jestli tim trpim,nebo jestli jsem si to nemohla vsugerovat,jsem z toho na zhrouceni,dnes jsem si musela vzit lexaurin na uklidneni,doktorka kterou navstevuji mi rekla,at uz o tom nic nectu a ze je mozne,ze jsem si to vsugerovala.Ted jen lezim,bojim se vstat z postele,abych se nemusela pozorovat,bojim se vseho a jen brecim.Muzete mi nekdo napsat,jak se clovek citi a jak mu je?ma chut k jidlu?muze se smat?Pomozte prosim.....Diky....Adela

Pro PalinoV: Perfektně jsi popsal tu skutečnost, že člověk se bojí, aby nezapomněl kdo je nebo se z toho úplně nezbláznil - ale i ten strach se stupňuje jen do určité míry /jako u panické ataky/ a potom odezní. Mně je čtyřicet a takové pocity jsem už měla na základce. Takže ti mohu říct, že ti vlastně nejvíc pomůže ta zkušenost, že jsi se nezbláznil a při další atace z toho můžeš brát sílu - mně vlastně pomohlo nejvíc to /jsem bez léků/, že jsem si jakoby na ty stavy zvykla a hlavně jsem získala jistotu, že se nezblázním právě z té zkušenosti odžité /tedy strašně těžce odžité/. I teď se mi stává, že ty stavy přijdou tak rychle, že mě to zastaví třeba v chůzi a jsem chvíli naprosto paralyzovaná, neschopná ani pohybu - ale protože mám tu zkušenost, že celkem ty ataky jsou jen občasné a že jinak celkem dobře žiju, tak to mi dává sílu tu chvíli vydržet. Potom se jakoby vracím do normálu - a ty útoky derealizace a depersonifikace jsou snesitelnější, protože vím, že přejdou a mám tu zkušenost, že zase bude dobře. Žádné léky mi nikdy moc nepomohly, neboť jsem ty ataky měla /nebo i delší období/ i za braní prášků. A došla jsem tak daleko, že to beru jako součást mě samé. Jiným lidem to člověk těžko vysvětlí. I ty následné myšlenky, že člověk je třeba z jejich pohledu zdravý, má hodného manžela a zdravé hodné děti, práci i majetek a nepřeje si nic jiného, jen aby byl mrtvý. Přišlo mi například k smíchu, když mi kamarádka řekla, že se rouhám a hrozně přeháním - že co bych dělala, kdyby mi třeba někdo přišel říci, jako jí, že má mrtvého muže, že bych teprve poznala, co je to hrůza - tak jsem pochopila, že oni nejsou schopní toto pochopit, že já měla takové a občas i mám běsy, že smrt manžela by byla tak jen něco navíc, protože já nemám klid ani za relativně šťastného života /to píšu s tím, že třeba i deset let žiji téměř bez problémů a pak třeba to hrozné období trvá i pět měsíců/. Tak se mějte a hlavy vzhůru. Bude snad líp.

vkg

Zdravím všechny a dovoluji si udělat právě zde malé PR své knížce (Ne)věřte depresi, která je již v knihkupectvích. Jde o mou vlastní zkušenost a přála bych si, aby byla povzbuzením pro všechny, kdo to potřebují. Laďka Doubravová

Na terapii ma naucil ako zvladat taketo stavy.Ci sa z toho da uplne dostat to neviem.Je to asi individualne.Je dobre ked ma clovek v najblizsom okoli niekoho,kto ho chape,ale"normalny"ta tazko pochopi.Ja tiez vela krat hram divadielko ze som OK,aj ked sa citim otrasne,divne....A trva to niekedy aj tyzden v kuse.

tak ja som sa posledny tyzden snazil s tym nejako nazivat,ale ked ono to je strasne tazke ked je vsetko tak neuveritelne cudzie a aj zname miesta nepoznavam.Mam aj neopisatelny strach aby to neprerastlo do toho ze zabudnem vsetko a nebudem uz ani vediet kto som.Moj psychiater ma zatial ku mne velmi cudny pristup--stale tvrdi ze je to Panicka porucha a derealizacia je len jej prejav.ale ludia s panickou poruchou nemaju pocit derealizacie nonstop.Je to ako zly sen a neda sa z neho prebudit.pri mojich pribuznych sa snazim hrat normalneho,lebo ked som im rozpraval ako mi je tak ich to brutalne strasilo a boli vyplaseny..a da sa tej derealizacie dostat pomocou terapii?

text

Zdravim vsechny! kdyz mi bylo asi 4-5 let, taky jsem zazila nekolikrat takove divne neprijemne pocity. pamatuju si to jako dnes,sedela jsem u babicky a dedy v kuchyni a hrala si na zemi pod stolem. najednou jako kdybych se vzdalila z reality, vse jsem vnimala, jak babicka s dedou mluvi, ale slysela jsem vse jaksi zdalky, jakoby ve snu, ptala jsem se sama sebe, zda ten zivot okolo mne je sen nebo skutecnost? citila jsem se divne. trvalo to tak minutu, tipuju, a pak jakobych se vratila do reality, a ja si uvedomila ze jsem skutecna, ze existuju a ze vse kolem mne je bohuzel skutecnost.ten navrat do reality byl nejhorsi, hrozne mne ma existence tizila a bylo to velmi neprijemne. prohlizela jsem si svou ruku,a divala se na ni a na veci kolem,jakobych je videla poprve-byly tak HROZNE realne! tento zazitek se opakoval asi 4x v rannem detstvi a pak uz nikdy. precetla jsem si ze se tak mozek brani nejake traumatizujici udalosti, ale ja mela fakt pekne klidne detstvi, lasku i pozornost jsem dostavala, tak nevim. nemuze to treba souviset i s vyvojem mozku? je mozne aby to byla derealizace/depersonalizace u tak maleho ditete? dekuji vsem za nazor.

AHOJ Palino!Asi pol roka som trpela PP a uzkostnou poruchou.Bolo to nieco priserne....mala som pracu,ktora ma bavila,ale nemohla som tam ani dychat.neustale my bolo nevolno,mala som zavrate,bolo my na odpadnutie.Tiez som byvala vesela kopa a stala sa so mna troska.Rispen,aniParetin nepoznam ale ja uzivam cca5mes.CIPRALEX.Mala som 6 konzultacii u psychiatra.Naucila som sa ako zvladat PP.Tak skus par sedeni a uvidis.Drzim palceky.PA

Pekne zdravim.Tak u mna sa tieto pocity DP/DR prejavili potom ako som mal silnu panicku ataku-cca 1 mesiac -ktora ma predtym strasila niekolko mesiacov.Odvtedy mam stale pocit hlavne derealizacie a moje mesto a celkovo takmer vsetko je priserne cudzie.Zle je ze v minulosti som dost fajcil Marihuanu,bol som aj u psychiatra -ten mi predpisal Rispen a Paretin,snazim sa chodit aj do prace ktora ma predtym bavila a bol som dobry.teraz ma nepoznavaju moji kolegovia,zmizla mi moja veselost a optimizmus,praca ma nebavi,stavy sa mi pri nej zhorsuju.Uz som rozmyslal aj nad tym najhorsim no pred ocami mam moje dievca s ktorym sme planovali buducnost a ona mi je teraz strasnou oporou..no ja uz neviem kam dalej.bojim sa ze stratim aj to posledne co este mam -lasku k blizkym....prosim poradte mi co mam robit.co mam vyskusat aby sa stav zacal aspon trosku zlepsovat?

vlastně musíte zadat bez www :

jen : dpdr.elka.cz

nové diskusní fórum o depersonalizaci (bez Ivana) je na www.dpdr.elka.cz

Pro Janu: Neboj se slabých antidepresiv v těhotenství, já brala Anafranil a při kojení Seropram, malý je úplně v pohodě. Trpím úzkostnými stavy 12 let a těhotenství a mateřství bylo zatím mé nejhezčí období.

Skuste jógu pomaha to velmi dobre !

Ahoj Lily,

díky za tip. Trpím tím sice dlouho, ale je to pro mě nové v tom, že jsem nevěděla, že to, co prožívám má nějaký název. Souhlasím s tebou, že to bude jen lehčí, protože vím, že někdo to má stále, ale v mém případě zatím a doufejme, že se to neprojeví v těžší problém, se obejdu bez prášků. Vyhnu se tomu tím, že nekouřím a nepiju alkohol, protože po skleničce bílého vína se to spustí taky. Možná by bylo fajn zajít za odborníkem a zjistit víc. Měj se. Zatím

KOMPLETNÍ VÝŽIVA PRO VAŠE TĚLO
7 denní kurz hubnutí zdarma - registrace na www.snama.cz/dieta NEJDE JEN O HUBNUTÍ, ALE PŘEDEVŠÍM O KVALITÍ VÝŽIVU ORGANISMU

ahoj no mě zjistili panickou úzkost před půl rokem díkdy tomu, že jsem také měla pocity depersonalizace, doktorka mi vysvětlila, že o nic nejde že je to jen můj nepříjemný pocit, že se nemám čeho obávat,nasadila mi antidepresiva citalopram a za měsíc to bylo v pořádku teď po půl roce jsem se snažila prášky vysadit ale opět se mi vrátil ten hrozný pocit, tak asi budu muset v léčbě dál pokračovat :-( to je pro mě špatné protože bych chtěla otěhotněta a bojim se že bych těhotenství a mateřskou nezvladla nevíte jak se do zvladnou v těhotenství tato psychycká porucha?

text

http://derealizace.wgz.cz/

Ahoj Lily,

nevím jestli na to může mít dopad to, že mě jednou otec hlídal nesl mě na koníka byli jsme na mostě byli mi dva roky a jednou mi řekl, že jsem mu spadla na beton na hlavičku, ale že jsem ani nebrečela..potom trauma tak leda mě napadá rozvod mých rodičů, ale to bylo až v mých deseti..jednou mi tento stav spustila vodní dýmka a nebo se mi to často stává na nákupech mezi lidmi..já se s tím nějak už naučila žít..nechtěla bych na to brát prášky, možná pomáhají, ale radši to neriskuju, ale vím, že ti, co tím trpí víc, těm to může pomoci..každopádně už to mám fakt dlouho a myslím,že už se toho nezbavím, ale bojím se abych to neměla jen občas, ale pořád-každý a celý den, to se taky může lehce spustit..uvidíme.