Sebepoškozování

Konečně super IQ test ke kterému dostanete i certifikát, záruka kvalitního výsledku. Vyzkoušejte http://cz.iq-test.eu/?d=12534

Ahoooj, potřebovala bych poradit. Už více než jeden rok sem závislá na řezání do ruky. Můj nevlastní brácha se mi snaží pomoct,ale prooostě to nejde. Dokonce mi vššechny žiletky vyházel. Domlouvá mi jakkoliv, ale přestat nejde. Řezala jsme se do ruky, kde mám spousu jizev,ale kvůli bráchoj sem začala do nohy... Teď nemám čím, tak se bojím, abych si nekoupila další žiletky. Prosím budu ráda za odpověď, jak se od toho mám odnaučit... Nikol

Ahoj... Moje sestra (12) let četla článek o sebepoškozování v jednom časopise a místo toho aby z toho byla v šoku, to začala dělat taky s tvrzením, že jí to pomáhá...
Ten článek měl děti a lidi od toho odradit.... Já jsem jí vysvětlovala, že jí to dobře nedělá, ale ona nechce poslouchat... Teď když se jí slovem jakkoli dotknu, tak mi vyhrožuje tím, že se půjde pořezat.... Už nevim jak jí mám domluvit
P.S. K psychologovi s ní ale jít nechci..., chtěla bych to vyřešit v soukromí...

Prosím poraďte někdo, kdo má podobné zkušenosti, jak se mám zachovat Děkuji...

for SARA: a jak to před ním schováváš?Taky nechci aby to viděla máma ale ted když musím nosit krátké rukávy a mám to na ruce a naramky ani potítka nosit nemůzu =(

ahoj já si řezám žiletkou do ruky....můžu Vám říct, že je to tak uklidnující, že s ti m ani přestat nechci...moje kamarádky to řešily s jednim učitelem na mé škole, ale nic se nevyřešilo, a tak to nechali být....mám jizvy, a nestydim se zamě...jen se modlim, aby je neviděl můj táta ...tak se tu mějte hezky papa Sára

Ahoj Zano,
úplně mě zamrazilo, když jsem si přečetla to, cos napsala, protože úplně stejně to bylo se mnou, ve všem, cos napsala se vidím, všemu rozumím, všechno znám.
Jak píšeš o tom, že neumíš dávat najevo své city, o svém strachu z výsměchu, z budoucnosti, o strachu z toho, jaká jednou budeš máma, o svém otci a jeho lhostejnosti, o své mámě a jejím "řevu"- to znám - jako bys mi mluvila z duše. Je to zvláštní, ještě jsem se s nikým, kdo by mi byl tak podobný, nesetkala.
Nejsem sice o moc starší než ty (v dubnu mi bylo 19), ale v sedmnácti jsem na tom byla úplně stejně, možná hůř - bála jsem se emocionálně projevovat, bála jsem se myslet, bála jsem se pouštět do věcí, které jsem neznala, bála jsem se, že se dopustím chyby..., bála jsem se mezi lidmi, přestala jsem chodit do obchodáků, do kin, nevydržela jsem s ostatními sedět ve třídě, utíkala jsem ze školy, úplně jsem se izolovala, rozjela se mi sociální fobie, agorafobie,...
U nás doma se totiž neradovalo ani neplakalo, bylo to něco nepatřičného, co se nedělá, musela jsem předstírat, že jsem v pohodě, musela jsem chodit po cestičkách, které mi rodiče vyšlapali, nesměla jsem vybočovat, být jiná.
Mamka mě nikdy neobjala, nepochválila, neustále mě s někým srovnávala, když jsem odjížděla do ciziny, nikdy mi nedala pusu. Pořád mě to mrzí.
Nikdy jsem od svých rodičů neslyšela, že mě mají rádi, dlouho jsem o tom pochybovala, ale podařilo se mi je alespon trochu rozmluvit.
V osmnácti jsem absolvovala psychoterapii a za tři měsíce mě toho tolik naučili, od základu jsem změnila své myšlení, už se nebojím svých emocí, přestala jsem je potlačovat, mám potřebu o nich hovořit a tak je vyventilovávat.
Doma mě nakonec taky přijali, i když zpočátku to bylo těžký, najednou jsem jim říkala, jak mi je, co cítím, co mě trápí, co si myslím, a naučila jsem to trošku i je, takže se občas doma i domluvíme!
Svému otci ale dodneška úplně nerozumím a nejsem si jistá jestli ho mám nebo nemám ráda, moc s námi nekomunikuje, dělá z nás často blbce, uráží nás, hrozně mi ublížil, ale to už jsem mu odpustila, ALE přitom mu na nás asi záleží, živí nás, udělal by všechno, o co bych mu řekla, ale cosi v našem vztahu chybí, nejspíš vzájemné pochopení a tolerance chyb, které oba děláme, protože jsme si velmi podobní.
Hodně věcí se dá změnit, ale potřebuje to čas.
Já jsem své rodiče začala z vnitřku zkoumat a studovat a pochopila jsem, proč jsou takoví, co jim chybí, čeho se bojí.
Táhne se to celé generace, matka mé mamky byla ještě horší, ona už je odvar, lidé dělají ty samé chyby pořád dokola, ale dá se tem kruh přerušit a začít znova, věřím v to.
Zkus to vydržet, než ti bude osmnáct, můžeš zkusit o tom promluvit s kamarádkou, můžeš si začít psát deník,...
Já jsem se teprve nedávno naučila věřit lidem kolem sebe, občas se sice v někom zmýlím, zklamu, ale život jde dál. Těch lidí, kteří mě mají rádi je hodně, ač mi to někdy nepřipadá.
Je osvobozující, když můžeš někomu blízkému (at už je to přítel, kamarádka, učitel, doktor) říct, co zažíváž.
Všichni nejsou zlí, z těch našich rodičů se časem vyklubou hodní lidé, kterým na nás, ač se to někdy nezdá, záleží.
Skoro se musím smát tomu, co tady píšu, ještě včera jsem si házela smyčku kolem krku a dneska...
Tyhle úzkostný poruchy jsou strašný a deprese ještě horší. Chtěla bych se alespon dva dny po sobě cítit líp. Chtěla bych znova pořádně žít, ale asi mám slabou vůli a jsem neschopná.
No nic, tak se měj a nevěš hlavu. Bude dobře. Snad.

Ahoj děkuji žes odepsala.Před měsícem mi bylo 17 a k psycholožce nemůžu jít bez doprovodu rodičů pokud mi není18=( a tím se to komplikuje.A taky ta psycholožka u které jsem byla si mou důvěru nezískala.Byla mi strašně nesympatická,jak si mám najít doktorku,která by mi seděla?
Jo taky mám na střední prima učitelku,mám ji hodně ráda a moc mi na ni záleží ale bohužel už ji nevěřím, nevěřím nikomu.Možná to se mnou myslela dobře, ale pro mě to znamená,že mě zradila.
Neumím dávat najevo své city,bojím se ani pořádně nevím možná mám strach z výsměchu nebo nepochopení.Nerada mluvím o svých pocitech připadám si pak...ani to nejde popsat.Nikdy mě to nikdo nenaučil.Se svými rodiči si nerozumím,tátovi je to jedno jak se cítím,nikdy si se mnou o ničem nepromluvil neporadil,pro něho existuje jenom počítač.A máma ta po mě v jednom kuse řve a nadává.Nikdy jsem nepoznala její lásku,obětí a pohlazení i když po tom nesmírně toužím.Jediné co mě naučila nenávidět sebe a přijímat bolest.Bojím se budoucnosti,chtěla bych mít někdy děti ale mám strach,že budu na ně stejná nechci aby si prožily to samé peklo jaké já.
Asi to tak mělo být.Nechci tady vypadat jako chudinka ale je mi hned lépe když jsem se vypovídala.Promintě a díky

Ahoj děkuji žes odepsala.Před měsícem mi bylo 17 a k psycholožce nemůžu jít bez doprovodu rodičů pokud mi není18=( a tím se to komplikuje.A taky ta psycholožka u které jsem byla si mou důvěru nezískala.Byla mi strašně nesympatická,jak si mám najít doktorku,která by mi seděla?
Jo taky mám na střední prima učitelku,mám ji hodně ráda a moc mi na ni záleží ale bohužel už ji nevěřím, nevěřím nikomu.Možná to se mnou myslela dobře, ale pro mě to znamená,že mě zradila.
Neumím dávat najevo své city,bojím se ani pořádně nevím možná mám strach z výsměchu nebo nepochopení.Nerada mluvím o svých pocitech připadám si pak...ani to nejde popsat.Nikdy mě to nikdo nenaučil.Se svými rodiči si nerozumím,tátovi je to jedno jak se cítím,nikdy si se mnou o ničem nepromluvil neporadil,pro něho existuje jenom počítač.A máma ta po mě v jednom kuse řve a nadává.Nikdy jsem nepoznala její lásku,obětí a pohlazení i když po tom nesmírně toužím.Jediné co mě naučila nenávidět sebe a přijímat bolest.Bojím se budoucnosti,chtěla bych mít někdy děti ale mám strach,že budu na ně stejná nechci aby si prožily to samé peklo jaké já.
Asi to tak mělo být.Nechci tady vypadat jako chudinka ale je mi hned lépe když jsem se vypovídala.Promintě a díky

Ahoj děkuji žes odepsala.Před měsícem mi bylo 17 a k psycholožce nemůžu jít bez doprovodu rodičů pokud mi není18=( a tím se to komplikuje.A taky ta psycholožka u které jsem byla si mou důvěru nezískala.Byla mi strašně nesympatická,jak si mám najít doktorku,která by mi seděla?
Jo taky mám na střední prima učitelku,mám ji hodně ráda a moc mi na ni záleží ale bohužel už ji nevěřím, nevěřím nikomu.Možná to se mnou myslela dobře, ale pro mě to znamená,že mě zradila.
Neumím dávat najevo své city,bojím se ani pořádně nevím možná mám strach z výsměchu nebo nepochopení.Nerada mluvím o svých pocitech připadám si pak...ani to nejde popsat.Nikdy mě to nikdo nenaučil.Se svými rodiči si nerozumím,tátovi je to jedno jak se cítím,nikdy si se mnou o ničem nepromluvil neporadil,pro něho existuje jenom počítač.A máma ta po mě v jednom kuse řve a nadává.Nikdy jsem nepoznala její lásku,obětí a pohlazení i když po tom nesmírně toužím.Jediné co mě naučila nenávidět sebe a přijímat bolest.Bojím se budoucnosti,chtěla bych mít někdy děti ale mám strach,že budu na ně stejná nechci aby si prožily to samé peklo jaké já.
Asi to tak mělo být.Nechci tady vypadat jako chudinka ale je mi hned lépe když jsem se vypovídala.Promintě a díky

Mám taky moc velký problém bulimi a taky nemůžu přestat. Dnes jsem si řekla že už to nikdy neudělám a myslím to smrtelně vážně zkus to taky prostě přestaň. Byla přece doba kdy jsi bez toho taky žila....Jestli chceš dám ti vědět jestli jsem to dokázala zabalit, třeba tě to povzbudí...

Zano,
nevím, kolik ti je, ale zkus vyhledat pomoc sama, když rodiče v tomto selhávají.
Vím, jak důležité je o těchto věcech mluvit.
Léčím se už dva roky, sebepoškozování mi není cizí, dělám to proto, abych se odrazila ode dna, snižuji tím napětí.
Myslím si, že sebepoškozování je lepší zlozvyk než třeba kouření nebo braní drog.
Je s tím těžké přestat, ale o nic vlastně nejde, je to naprosto neškodný. Moji rodiče to snad nevědí, ale můj třídní ve škole to ví.
Dokonce si dopisuji s jednou mojí učitelkou a všechno jsem jí to řekla, hrozně se mi tím ulevilo a ona byla ráda.
Nemluvit o tom, to je to nejhorší, co můžeš udělat.
S názorem tvých rodičů vysloveně nesouhlasím, protože ne každý, kdo se léčí je cvok (naopak nejhorší jsou ti, co se tváří zdravě a nepřiznají si to).
A tento problém rozhodně není spjat s výchovou.
Mě rodiče vychovali dobře, a když zjistili problém, zavedli mě k psychiatrovi, bez kterého bych se asi tehdy neobešla.
Dokonce časem i přiznali některé chyby, kterých se dopustili.
Zkus to svým rodičům vysvětlit, přečti si o tom nějakou literaturu,vytáhni na ně fakta, zkus jim říct, proč to lidi dělají, vysvětli jim, že zůstat k tomu lhostejní je to nejhorší, co můžou udělat a jestli to nepochopí, tak se na ně vykašli. Některé rodiče prostě holt nezměníš, s tím se smiř.
Na mínění ostatních se vykašli a hlavně si važ sama sebe, i přesto že občas děláš věci, které dělat nechceš, je blbost se za to nenávidět, i když já to tak dělám.
Druhému se to radí vždycky dobře.
Možná když vyhledáš odbornou pomoc, odblokuje se problém, který máš (a třeba o něm ani nevíš) a pak zmizí i potřeba sebedestrukce, třeba i ze dne na den.
Já jsem viděla v oblasti psychologie zázraky, viděla jsem lidi, o kterých jsem si myslela, že už jim není pomoci a po psychoterapii jsem je málem nepoznala.
Nebudu říkat, že jsou i jiné cesty, kterými se dají problémy řešit, vím, že je to zbytečný a věř mi, že až se úplně rozhodneš s tím přestat, tak se ti to povede.
Měj se hezky

Ahoj,sebepoškozováním trpím zhruba 3 a púl roku.Chtěla bych s tím přestat,ale na druhou stranu se zase bojím,že to pak nezvládnu.Miluji to a myslím,že takovou úlevu se nedá ničím nahradit.Mám plno jizev a ran po rukách a šíleně se bojím,že na to přijdou rodiče.Před dvěma roky je na to upozornila moje učitelka,která mě zavedla k psycholožce a když se to dozvěděla matka tak mi tam zakázala chodit,ale já se potřebuji někomu svěřit moc bych chtěla být normální a přestat s tím,ale jak můžu když nemám s kým si o tom promluvit a odbornou pomoc mi mama zakázala(protože co by na to říkali ostatní,že má dceru cvoka, kterou neumí vychovat.Podle ní si hraju jen na zajímavou a když jsem s tím dokázala začít tak dokážu i přestat podle ní.Ale copak to jde ze dne na den?

ahoj vzdycky jsem tuhle vec odsuzovala, ale jelikoz me nejak zivot porad nejak zrazuje a ublizuje tak proste posledni dobou to zacinam chapat a mam pocit ze kdyz se riznu tak se me hned ulevi. Momentalne jsem se trochu rizla ziletkou ani to nebolelo a ulevilo se me! Stydim se za to co jsem udelala ale proste jinak to nejde, kazdej resi problemy jinak. Ja se divim ze sem to udelala kdyz jsem pred tim tuhle vec tak odsuzovala, ale proste jinak to neslo...

dobrý den potřebuju poradit, neřežu se už víc než rok, ale pořád mám na noze jizvy. Mám jít asi za týden na prohlídku k doktorce, kde se budu muset svlíknout, takže uvidí ty jizvy.Má je přesně vedle sebe v řadě a jsou docela velké, takže si nemůžu vymyslet žádnou výmluvu. Prosím poraďte mi, co mám dělat.

ano, mas pravdu- mnohi to robia len preto aby na seba strhli pozornost..takym staci vacsinou par faciek a su ok.. alebo nie su a maju smolu :) ale.. ja si myslim, ze je to dost vazny problem.. neporovnatelny s alkoholizmom lebo tam vacsinou clovek okrada rodinu a tym ublizuje kazdemu okolo seba, zatial co rezanie sa je zamerane vylucne na seba a nie na druhych.. ale.. no.. neviem ako si na tom ale.. podla mna sa toho treba zbavit.. nie je to dobre (a tu nejde teraz vobec o ten fakt, ze sa rezes ale o to, co pri tom citis resp. co Ta k tomu vedie a TOTO je prave problem, nie rezanie sa) naozaj neviem do akej miery Ti to zneprijemnuje zivot, ci Ta to obmedzuje alebo nie.. no tie pocity ktore vedu k sebaposkodzovaniu.. mna osobne doviedli k psychiatrovi samozrejme rezanie sa je len sekundarny problem. ale myslim ze je dost vazne, ak clovek zaziva TAKE negativne emocie ktore ho dovedu k tomu, aby si ublizil.. a teda znacne to ovplyvnuje kvalitu zivota tak preto si myslim ze v tom netreba ostavat, potom sa zacyklis a uz vobec z toho nenajdes cestu von.. ale zase.. len Ty vies, ako si na tom:) ja Ti ani neradim ani nic len proste reagujem a sama sa tomu divim lebo to nerobievam.

Já neříkám že nikdo kromě mě nemá právo na problémy. Právě že chápu lidi co to dělají když mají problémy, ale některý lidi v téhle diskuzi to podle toho co píšou dělají jen protože to dělá kamarád kamarádka..... apodob. Pak vyřvávaj že se toho nemůžou zbavit a to mi příjde jako kravina teda pokud šlo jen o zvědavost. Tyhle lidi u toho zůstanou buď proto že tím na sebe strhli pozornost anebo mají jinej problém, kterej si nepřiznávaj. Můj názor! Tenhle problém podle mě je daleko míň závažnej než třeba alkoholiusmus, nebo závislost na drogách a jelikož jsem měkčí povahy a bez něčeho co mi v blbých chvílích aspoň trochu vrátí nadhled se neobejdu, tak to museli kluci takhle brát, nemyslím že byli debili, ale tvůj názor.Mějte se všichni ahoj

vies..Ty to beries tak, ze Ty mas ''narok'' na problem a ostatni nie.. v podstate velmi nezalezi na tom, ako sa k tomu clovek dostane.. ale preco to robi..nesud ostatnych..ja tiez mozem napisat ze ti co s Tebou chodili boli debili ked im to nevadilo pretoze toto je problem ktory treba odstranit a nie sa v nom utapat a ''tesit sa'' z neho..mohla by som povedat, ze si hlupa alebo nerozvazna ze to robis a nechces s tym prestat..ale je mi to jedno, je to Tvoj zivot. co si s nim narobis, je Tvoja vec. ale nesud inych.na to pravo nemas. (a nie, nie som jedna z tych ktorych si sa ''dotkla'' v Tvojom prispevku)

Ahoj, když si čtu vaše příspěvky, připádá mi, že lidi co píšou o tom, že se ze sebepoškozování stává móda náctiletých, mají pravdu. Je to furt kamoška to dělala, tak jsem to udělala taky, viděla jsem to na netu, tak jsem to skusila. Nechápu jak můžou tyhle lidi tvrdit, že s tím nemůžou přestat, není to droga, je to psychycká porucha na kterou se závislost nevypěstuje jedním skušebním říznutím, nebo dokonce škrábnutím. Než jsem se k tomu dostala já(bylo mi asi 16), měla jsem neuvěřitelný pocit stísněnosti a prázdnoty, myslela jsem že kromě toho už nic jinýho cítit nemůžu, tak jsem to zkusila. No a tu bolest jsem cítila. Vrátilo mě to aspoň trochu do pohody. Časem jsem si k tomu vypěstovala lásku. Jizvy mám všude, na nohách, na rukách, na přirození aji na břiše. Většinou mě nevadí, jen skoumavé pohledy doktorů mě občas znervózní, od doby co jsem s tím začala (asi 6 let) jsem vystřídala 3 kluky. Hned na záčátku jsem jim řekla co a jak, že se toho nevzdám, jestli se jim to nelíbí ať odejdou hned! Kupodivu neodešli a ani mi do toho moc nekecali. Prostě oni měli svoje zlozvyky a já mám toto. Líbí - nelíbí neřeším, já bolest miluju a na tom žádnej chlap nic nezmění. Možná až se mi narodí dítko, tak jsem o tom ochotná přemýšlet, ale teď je to tak a dlouho zůstane. Přeji všem pohodový den.

jsem nactileta mlada holka ktera nema moc kamaradu a tak se snaži pomahat lidem jako jsi ty aostatni napis a ja se ti pokusim pomoc jestli o to stojis nejsem ani uchlnej chlap nebo tak jen proste vsechno´to oo cem se pise proste jako jedna z mala chpau napis mi prosim na meckikacka"seznam.cz moc ti dekuji)

napis me a ja ti pomohu jsem mlada nactileta holka ktera nemo moc kamaradu a tak se snazi pomahat temhle lidem jako jsi ty a ostatni naqpis na meckikacka"seznam.cz dekuji ti mnohokrat