Sebepoškozování

Dane, jestli s tím neztrácíš čas... Raději možná ta spektra... Aby se to tu nezvrhlo v řešení mé deprese. Člověk prostě nemá schopnost zbavit celý svět veškeré bídy... :(

Situace neni tak beznadejna, jak by se mohla zdat, Pajko. Vytisknu si Tvuj prispevek a dneska vecer zkusim doma misto cteni odborne literatury a lusteni spekter neco k nemu napsat a zitra pak to pretukam sem.

Chodím sem stále a průběžně si všechno čtu, jenom jsem nevěděla, jak mám reagovat... Překvapila mě zpráva statistického úřadu, kolik mladých lidí-teenegarů trpí depresemi a špatně končí. I vysvětlení k tomu bylo. Přechod od dětství k dospělosti, tedy puberta s sebou přináší spoustu otázek, řekněme filosofických a mnoho mladých lidí se v hledání odpovědí na ně začne ztrácet. Důležité je, jestli o nich komunikuje s dospělými ve svém okolí a jak jsou na tom tito dospělí psychicky. Pokud jsou harmoničtí, vyrovnaní, je větší pravděpodobnost, že svým dětem pomohou toto období snáz překonat. Nevyrovnaný, psychicky labilní jedinec nemá příliš z čeho dávat. Přemýšlela jsem, co se s tím dá dělat a nic moc jsem neobjevila, tedy v souvislosti s vámi. Je mi z toho docela smutno a beznadějně. Najednou mi připadá zbytečné, pro vás škodlivé a nesmyslné sem psát, stejně se budete řezat, pálit, drasticky hubnout, trápit a sebepoškozovat dál. Z Ivy jsem měla stejně radostný pocit jako Anila, jenomže vyšuměl rychle s tím, jak drasticky nenormálně tvrdohlavě začala hubout, teď už se i řeže :(. Mám dojem, jakoby se efekt její léčby docela vytratil, jakoby na žádném léčení nebyla. Ráda bych se mýlila...Zvláštní je, že Anila i Miška oslovují ostatní spolutrpitelky jako zkušené psychoterapeutky, ale vzápětí do toho zase i ony spadnou...Možná jsem neměla zase vůbec psát. Zkuste si přečíst knížku od L. Hayové "Miluj svůj život". Kdyby aspoň jedné z vás ukázala cestu, mělo by to smysl...Mám vás všechny ráda, ale fakt najednou nevím, jak bych vám mohla pomoci :(

Právě jsem si nechtěně seškrábla strup na ruce... té krve... Vůbec to nebolelo a já se jen tak dívala na tu stékající krev a cítila takové uvolnění, úlevu... Nemohla jsem přestat se nedívat na tu krev... Bylo to tak osvobozující... Jako by ze mě odcházelo to "špatné". To, za co se nemám ráda, co v sobě a na sobě nenávidím... Líbila se mi ta stékající krev a asi jsem se dočista zbláznila... Ale můžu říct, že chápu, proč si tu někdo ubližuje právě žiletkami...

ahojky Ivo, s tím hubnutím je to jako s řezáním, jednou začneš a pak je hrozně těžké skončit. před 5 lety jsem vážila 39kg a nebyla jsem s tím spokojená nyní mám48 a pořád mám v sobě - nejez jsi tlustá,jenže už to nějak nedovedu vydržet a najím se, pak mám pocit, že jsem selhala a jsem na sebe naštvaná a pak přijde na řadu ta druhá možnost. chtěla jsem se zeptat, taky se cítíte tak samy a bojíte se dotyků? máte hodně přátel? a ještě jedna hloupá otázka je Vám také pořád hrozná zima? mám pocit, že ji snad mám v sobě jsem jak ledová královna.dneska jsem se vydala na procházku na sluníčko, jenže procházka se změnila v pochodové cvičení- alergie nealergie, astma neastma,pádila jsem jako zběsilá, snažila se utéct sama před sebou, všechno mě nyní strašně bolí.užívejte krásného dne lépe než já. Dráža

Píšu zase po dlouhé době, protože je mi buď strašně špatně, nebo se vznáším v euforii štěstí... A mlátí to se mnou z jednoho rohu do druhého. Nejhorší je vždycky ten dopad do propasti smutku, úzkosti a beznaděje. Je to ze dne na den a vždy tak nečekaně a o to více je to horší... Není tomu dávno, co jsem se znovu popálila na všech starých zahojených jizvách. To jsem opět spadla dolů a všechno, co se ve mně naschromážidilo, muselo ven. Nedokázala jsem přestat... - pořád bych byla schopná se pálit, jenže staré jizvy docházely a nové jsem si udělat nechtěla, tak těžko jsem tomu odolávala. V hlavě jsem měla jen tu vůni kouře, známou bolest a pak úlevu... - tu vše pohocující úlevu. Měla jsem pocit, že si zasloužím mnohem víc... mnohem více bolesti... a musím se pálit, abych se dostatečně potrestala, zahnala úzkost a všechny ty ostatní pocity. A pocit, který jsem si nezasloužila... ten pocit a myšlenku, ve které jsem doufala, že nejsem tak neschopná a že by mohlo být zase lépe. I za to, že jsem si dovolila doufat, jsem se musela potrestat. Vždyť já si přece nezasloužím nic lepšího! Měla jsem chuť se stále pálit, a proto jsem navštívila svojí psychiatričku. Ani ty nové rány nechtěla vidět, řekla že by to snad raději měl vidět chirurg... Zůstal mi Neurol (4,5 mg denně + další 1 mg při záchvatu a větší úzkosti), Perfenazin (4 mg denně), Remeron (30 mg denně) a přidala mi Wellbutrin (zatím 75 mg denně a s další návštěvou mi ho zvýší na 150 mg denně a postupně mi začně vysazovat Remeron, který nemá moc velké účinky a zůstane mi pak jen Wellburtrin). Znovu se zmínila o hospitalizaci... Prý tomu necháme ještě čas, a pak se uvídí, pokud mi ambulantní léčba nezabere. Z mé psycholožky mám takový zvláštní pocit. Přestávám jí důvěřovat. Nevím, čím se to stalo..., ale najednou se mi zdá, jako by mi plně nevěřila, nezajímala se... I teď se mi po týdnu v hlavě míhají myšlenky jen na to jedno... - ublížit si. Jenže nemám kam. Staré rány ještě nejsou zahojené a nové si nechci dělat. Blíží se léto a doba krátkých rukávů a já si vždy připadám tak hloupě, když někdo vidí mé jizvy nebo když mám v těch vedrech dlouhý rukáv. Několik nocí se budím kolem druhé nebo třetí, a pak do hodiny usnu, ale to už pak dále špatně spím. Trochu mě to děsí, zda to nezačíná zase znovu. Tohle bych už asi měla spíše napsat do diskuze panické poruchy, ale napíšu to sem... Občas stojím na schodech, které vedou ven a pokouším se překonat strach a sejít je. Vyjít ven..., ale někdy se ve mně něco zasekne a já mám hrozný neopodstatněný strach vyjít na to široké prostranství. A tak se zase raději vrátím zpět do domu... Někdy se mi ten strach povede překonat, ale to pak chodím venku s takovým zvláštním pocitem úzkosti... Mějte se krásně, Anila P.S. Omlouvám se, že neodpovídám na e-maily, nestíhám. Budu se ale snažit, co nejdříve odpovědět.

Ahoj Miško, ohromně jsi se snažila dohnat školu, doufám, že se Ti povedlo něco zachránit. Je vidět, že Ti moc záleží na tom, abys na ní zůstala a já Ti to hodně moc přeju. Kdybys propadla, je tu ještě možnost dělat reparát a myslím, že by Ti snad doma v tom nebránili a nenutili Tě přestoupit na jinou školu, když ví, jak jsi na tom... Naprosto chápu Tvé pocity, když jsi si ublížila... Je mi to líto, protože už to vypadalo, že to zvládneš. Víš, proč ten pocit jako když jsi se začala řezat... Fyzická bolest, která přehluší psychickou... Ta úleva, která Ti tak chyběla... A jak píšeš, už jsi zase v tom koloběhu. A jak ho přerušit, viď? Navíc si budeš muset vymýšlet nesmyslné historky, jak se Ti to či ono stalo... Míšo, přeju Ti, aby škola dopadla dobře, aby Tobě bylo lépe a toho ubližování méně... Anila

Ahoj IVO, když jsem četla Tvůj první příspěvek po tom, jak jsi se vrátila z terapie, měla jsem ohromnou radost, že se Ti tam líbilo, že jsi si tam našla skvělou partu lidí, skvělé prostředí a doktory a přítel to nakonec také zvládl - že to, z čeho jsi měla strach, dopadlo tak dobře... a vidíš, nebylo čeho se bát... ;o) Jak jsi to popsala, zní to tak pěkně, že mám chuť kývnout na tu moji hospitalizaci, ale mám strach..... :o)) Myslím, že podle toho, jak jsi ten příspěvek napsala, Ti to tam jen prospělo. Zase jsi udělala krůček ku zdraví... Nechtěj si to kazit a přidělávat si další problém v podobě začínající anorexie. Budeš se mít ráda, až budeš mít těch vytoužených 50 kilo? Až budeš mít 50 kilo a ono se nic nezmění, nezačneš se mít víc ráda, a tak začneš zase ubírat kila a z 50ti to bude 40. Problém je v tom, že se musíš naučit mít se ráda i s těmi 60 kily, s kterými i tak na svoji výšku musíš působit hubeně. Nekaž si to, čeho jsi tam dosáhla, tím, že budeš chtít nesmyslně zhubnout... Ruzumím tomu, co se Ti asi honí v hlavě, jenže tak to není, musíš se naučit mít se ráda, ať jsi jakákoliv. Já vím, lehce se mi to napíše, ale zkus to, prosím... Hodně síly, Anila

Ahoj všichni,jak psala Miška a draza, tak se mi zdá taky, že je tu nějak ticho...že by klid před bouří...? To snad ne.Já jsem teď hrozně depresivní. Nic mě nebaví. Myslím jen na to, jak zhubnout.Je to děsný.Myslím pořád na jídlo. Pořád slyším nějaké hlasy, jak říkají: nejez, jsi tlustá a budeš ještě víc, když se najíš...No jsem fakt jak blázen. Spadla jsem do toho začarovanýho kruho znova a ani nevím jak. Včera a předevčírem jsem trochu jedla. Jenže pak jsem měla šílený výčitky a cítila jsem v sobě to známý šílený napětí a hroznej vztek sama na sebe. Tak jsem šla do koupelny, napustila si plnou vanu s pěnou - snad proto, abych neviděla moje hnusný tělo - vzala žiletku a řezala jsem se. Nejdříve jen tak pomalu a málo, ale pak jakoby mi přeskočilo v hlavě a já řezala co nejrychleji to šlo. mám na břiše pěkný jizvy. Ale ulevilo se mi a jak. Ale teď jsem na sebe naštvaná, že jsem to udělala. Jsem hrozná. Jenže jak jinak se toho vnitřního napětí zbavit? Já opravdu nevím!Pajko, Dane, Anilo, T. jste ještě tady? Docela mi tu chybíte.Ahojky Iva

ahojky Miško, je dobře, že je ti trochu lépe. taky si myslím, že se ostatní už strašně dlouho neozvaly. je tu nyní takové divné ticho. k dotazu od Kláry: kdysi jsem si zakládala na svých dlouhých nehtech, dneska je lze je stěží najít, původně jsem si naivně myslela, že se milámou, ale pak jsem se přistihla, jak na jejich zkracování až do masa pracuji sama. nevědomky. rány jsou tak hluboké, jaká bolest, jaké napětí či úzkost je způsobí, někdy je za nimi mnoho agrese a to je pak opravdu dost. jak psala Miška, je jedno kam řízneš, prostě musíš, tak si nevybíráš.dobré je to i na boku, tam většinou nějaké to oblečení máš a nemusíš teda tolik hlídat, aby to nikdo neuviděl.pak mi vždycky dojde, co jsem udělala a moc mě to mrzí, jsem na sebe naštvaná, tak to ještě vydezinfikuju nejlepší je líh, přitom mi hlavou jde, chtěla jsi, aby to bolelo, tak to koukej vydržet. strašně to štípe ,stejně jako když rychle strhneš náplast, kterou jsi si zalepila ránu, aby to tolik neteklo,některé drží vážně fest. je to ujetý, vím.jenže se tomu nedokážu bránit, je to ve mně pomalu to sílí a pak jsem už tak slabá, že tomu nemůžu vzdorovat a prohraju a vlastně je to tak trochu jedno, stejně svý tělo nenávidím, tak se stává tělo obrazem duše,jakobych zhmotňovala tu duševní bolest, jen nevím odkud se bere, strašně chci, aby mi někdo pomohl, neodsoudil mě, cítím se tak sama i mezi lidmi, nejsem schopná se jim dívat do očí

Ahojky,je mi líp,protože můj záchvat výlečil všechno jako kdysy,když jsem začínala,jako by to bylo naplnění,které musím udělat a potom můžu jít dál,jako závislost,která dá sílu do dalších dní...Dneska jsem se sešla s holkou,která se vrátila z léčení v Bohnicích.Znám je celý život,je jí jenom dvanáct let.Škrabala si ruce nehty a přitvrzovala,nakonec se pokusila o sebevraždu.Změnila se.Brutálně.Není to ta malá holčička...Ale konečně na její tváři vidím usměv a jiskru v oku,která není od slz a trápení.Kláro...ty nehty,taky to dělám.Když jsem nervní,když přemýšlím,když se nudím...Jestli to má nějaký smysl sebepoškození nevím,podle mně ne,musela bys to dělat s úmyslet a muselo by t v tobě vytvořit něco,bez čeho nezvládneš chod dne.Něco co skrýváš a bojíš se toho,nenávidíš to...Ale zároveň ty jizvy miluješ a strachuješ se že zmizí a neuvidíš,jak jsi potrestala svojí hloupost,ošklivost a bezcenost...Rány bývají hluboké.Ale to neva.Je ti jedno kam to umístíš.Do rány je řez lepší,bolestnější,přesnější,utvrzující tvojí neexistenci.Čím je kůže slabší,čím blíž zápěstí,tím je více krve a bolesti,která tě utišuje...Asi vypadám jako blázen.Jo..dá se ten film Bolestné tajemství sehnat?Nemůžu se ho dopátrat.Chtěla bych to vidět.Ale nic jsem o tom nikde nenašla...DíkesMějte se hezky,doufám že už se ozvou ostatní,nějak dlouh jsem o nich neslyšela...

Ahoj, můžu se zeptat, někdo tu psal o kousání kůže kolem nehtů, že to není sebepoškozování, ale co když já to dělám už několik let v návaznosti na stres a kolem nehtů mám jizevnatý valy, který mi zasahujou někde i přes celej článek prstu až ke kloubu? Je to taky jenom zlozvyk? Já doufám!!Holky, nakolik vaše zranění mizí, neumim si představit, že se někdo léta řeže žiletkou vpodstatě na stejná místa a ještě má po té době kam! Jak hluboké rány si způsobujete?

ahojky Miško, snad se již cítíš lépe,snad ti sluníčko trochu rozehnalo chmury, i když mně ne, právě proto bych to moc moc přála všem tady.

jsem na tom dost podobně, učila jsem se na zkoušky a najednou jsem měla v ruce žiletku, tan pocit tlaku,toho,že vlastně po týdnu učení nic neumím mi dal dost zabrat.dneska jsem teda vybírala, co na sebe ke zkoušce, zjistila jsem, že krátké rukávy mít nemůžu a sukni už vůbec ne,jedině tak ke kotníkům.nevím, najednou mě to hrozně mrzelo, jakoby ty jizvy začaly všechny znova bolet, jakoby plakaly,vyčítaly a já litovala, že jsem si je kdy udělala, jenže už tam jsou, tak mi nezbývá, než je schovat a doufat, že se mi podaří vydržet a nepřidat nějakou novou,jenže ten litující pocit je pryč a nyní mi je vlastně jedno, co udělám, jen když to pomůže uvolnit napětí, bolest, smutek, strach,vztek a nevím co všechnoještě

Ahojky,mám za sebou náročné dny.Učila jsem se na všechny předměty a zachránila si tak kůži,teda to ještě nevím,ale snažila jsem se.Jestli mně vyhodí,nevim co bude.Předevčírem vš vyvrcholilo.Rozdrápala jsem si pravou stranu obličeje pilníkem na nehty a nůžtičkama do krve.Ani jsem netušila,co dělám.Vyrazila jsem do šköly a až podle toho,jak na mně lidi zírali a jak mi bylo špatně jsem zjistila,že mám všechno od krve a že to neni moc dobrý.Omdlela jsem a když jsem se probrala,musela jsem jenom přemýšlet,co budu vyprávět.Ale musím uznat,že po dlouhý době to byla fakt injekce pohody.Ačkoli nevnímám,že bych měla deprese,je mi najednou dobře,jako tehdy kdyžž jsem začala s řezáním...Ale je tu zase ten koloběh.Nebím proč jsem to udělala,bolí mně to,všichni mně pozorujou,všem na to konto lžu a selhala jsem...

nevím jestli jste zaregistrovali film Bolestné tajemství, je to o nás a je to drsný a pravdivý bez zbytečnýho sentimentu a patosu...ahoj

Nehlede na to, ze ve svym poslednim prispevku sve psycholozce dost krivdis ... snazi se docela dost. Nevzala Te dokonce mimo ordinacni hodiny? Zkousela preci i konzultovat to o cem jste si povidali s nekym jinym ... Muzes ji preci volat kdyz je Ti zle ...

Kdyz na Tebe nemaji Tve lekarky dostatek casu, pak Ti preci obe doporucily jit do nemocnice. Tam se Ti lekari mohou venovat mnohem vice. Ne kazdy pripad se da snadno lecit ambulantne.

jednou mi někdo řekl, vydrž bude líp,tak čekám,ale zatím nic, monohokrát jsem přemýšlela, proč neříznu trochu víc a byl by se vším konec,jenže něco mi brání,možná čekám, jestli přece nebude líp nechápu to, nenávidím svoje tělo, někdy mám pocit, že není moje, že má nad ním moc někdo jiný a já jsem přesto v něm, je to něco na čem mi pramálo záleží, připadám si, že jsem ho prodala, že jsem se prodala a je mi z toho pěkně hnusně a moje sebeúcta je na bodu mrazu, jenže nic takového se nestalo, nebo nic takového nemám v paměti. na druhou stranu nedovolím nikomu, aby se mě dotknul, bráním se a mám pocit, že tělu můžu ublížit jenom já a nikdo jiný, protože už to nedovolím. ani nevím odkud mám to slovo už. nevím, že by mi někdo ublížil. tělo slouží jako ventil bolavé duše.přenáším na něj své duševní bolesti,uděla jsem z něj viníka,kterého je nutné potrestat, protože nevím, co za tím vším doopravdy stojí. Absurdní

Mám psycholožku, která na mě má čas jednou za měsíc na 45 minut a ani o minutu déle..., pečlivě si to hlídá... A má psychiatrička, podle které neberu léky, protože by mi už dávno mělo být podstatněji lépe... Jenže já už toho mám dost. Už takhle nemůžu... Je mi špatně a nikdo neslyší... Možná slyšela má psycholožka, když řekla, že mám v sobě velkou psychickou bolest... Jenže ví, jaké je to, když vás po celý den svírá úzkost a strach z čehokoliv, když na sebe nemůžete pro pocit hnusu šáhnout, když se štítíte doteků ostatních, když si hodně popálíte ruku a když večer v posteli brečíte, protože jste zase nenašli odvahu vzít si všechny prášky?! Proč jsem tu odvahu ještě nenašla? Tak ráda bych to udělala a nebála se už dalšího dne. Vždyť já už takhle dál nemůžu... Nedokážu vydržet ještě jeden takový den... Už nemůžu... Už nemůžu, prosím, ať to přestane.....