Sebepoškozování

Ale Abi, zapomen na kytaru a to, jestli si ji zaslouzis nebo ne. Treba Ti ta kytara nebyla dana za zasluhy, ale jako vyjadreni toho, ze Te ma nekdo rad. A proc Te ma rad, vi on/ona nejlip sam/a. Neboj, zase bude lip. Hlavne vydrz. Rekl bych, ze kdyz vydrzis a podari se Ti prejit pres ty vsechny tezky chvile, tak tam na Tebe ceka mnohem vetsi odmena nezli je nejaka kytara, uvidis ... Musis bojovat. "Prispevku" vod GABA si nevsimej, nejak nepochopilo, ze tohle forum, tahle diskuse je tu od toho, aby si sem lidi chodili ulevit a radit se a vubec sem placnout, cokoliv je napadne, ovsem vyjma urazeni a utoceni na ostatni. A ze jsi se porezala? No co se tedka da delat? Urcite se jeste porezes, jen se to snaz drzet na unosny mire. Muselo Ti byt moc spatne, kdyz jsi to udelala ... aspon ze Ti to trochu pomohlo, ne? Sama vis, ze nebude jednoduchy se toho zbavit. Ale snaz se o to, to je dulezite ... snaha ... zkus nerezignovat. Drzim Ti palce a urcite nejsem sam :o)CaukyDan

Abigail, ty hysterko prdlá.

Je mi blbe...Dostala jsem k narozkam kytaru, ale ja si ju vubec nezaslouzim...Pomoc...Dneska jsem byla venku a je tam to slunko a ten silenej hluk...Pomoc...Prosim...Uz jsem se zase porezala..Nevydrzela jsem to...Pomoc...

zit-to neni vubec zadna slast ...ale zit... ...co je to vlastne za balast?prelud co i moudrym hlavu zmat..zit..je horke sousto to mi vernac? nac rvem se o ne jako zver, kdyz tu vlastne neni o co stat.zit-je velky balvan, vecny trest ten,co sisyfova musi nest az tam nekam k naspum zebrackymzit-je pouha nutnost, z nouze ctnost,zit-je v gruntu marnost nad marnost,pokud clovek nema proc a s kymzit.

Pro tuto chvíli je konec se zvracením a neviditelnou lebkou, se strachem z kostí ovládáním muže a ženy a dítěteAť drak Smrti vystoupí z toho obrazu změti bělostné tmy a živí se mým mozkem a masem a ať je jiný než já. Allen Ginsberg

...je mi zle, mám strach..., ať už je tma, tma, tma...

Ahoj,pročítám různá témata, ?edostatek práce v práci. Ani nejsem překvapená, že tohle existuje, kdyby šlo napsat Neblbněte a ono to přešlo. Jenom chci napsat Tojefukovi, že píše blbiny. sebepoškozování má určitě mnoho podob, co třeba lidé, kteří se přejídají v depresích, vždyť je to taky sebepoškozování, co kuřáci, všichni by podle tebe měli chcípnout?

...Dnes jsem byla u své psycholožky... Cesta k ní je docela dlouhá a než jsem k ní došla, dostala jsem hnusnou panickou ataku... Točila se mi hlava, točil se se mnou celý svět, zrychlilo se mi dýchání... Tráva byla tak šíleně zelená, pampelišky tak strašně žluté, ptáci tak křičeli a ty tváře lidí..., ty pohledy... Nejhorší pro mě byly barvy, cítila jsem jak, jsou syté a snad tisíkrát barevnější. Když jsem tam došla, pořád se mi točila hlava, zvonilo mi v uších a měla jsem zrychlený den... Když mě doktorka viděla, poznamenala, že vypadám strhaně... Proč bych nevypadala strhaně po právě panické atace a pár úzkostných záchvatech, sebepoškozování a hlavně nenávisti a opovržení k sobě samé /?!/. Doktorka kvůli mně zhasla světla, vypnula mobil, telefon atd. :o) Pak mi to pomalu přecházelo jen v napětí a úzkost... Mluvily jsme spolu právě o těchto pocitech... Řekla jsem jí o tom, že se myju po tmě a ona se ptala na to, jestli vím, kde se ve mně vzal tonhle odpor k sobě samé a taky se mě zeptala na mé sebepoškozování... Řekla jsem, že jsem to udělala naposled včera, jenže si tím nejsem jistá, ale že ty jizvy nechci vidět... Zeptala se, jestli se má podívat ona... a po chvilce jsem řekla, že ano... Neřekla na to nic... A já jsem dodala, že jsem přemýšlela, zda bych takhle dokázala ublížit někomu jinému... a odpověď je, že ne...dokonce ani věci bych takhle neublížila... Prý si vážím všeho okolo i věci pro mě mají věčí hodnotu, než mám já pro sebe... Řekla jsem, že se nesnáším a že tenhle pocit mám pořád v sobě, že cítím jen opovržení, hnus a napětí. Nabídla mi hypnózu, že bychom to mohly příště zkusit. Že se po tom pacientům většinou uleví a necítí takové napětí... Ale já nevím, mám z toho taky strach. Má tu někdo zkušenost s hypnózou? A jak to dopadlo, bylo vám pak lépe? Doma jsem pak zalezla do postele, byla jsem unavená... A máma zase začala, čím mě to tam nafetovala a že jsem jako feťák..., nenechala mě ani pořádně zaspat den... a vyčítala mi, že si pořád jen ubližuju... Já vím, že ji to mrzí... Už aby byla konečně ta tma!!!

Ahoj Johannko, promiň, že jsem Ti ještě neposlala žádný e-mail, ale nějak nestíhám... Zkusím se do toho zahloubat o víkendu, ju. Máš pravdu a škoda, že mi to došlo, až z Tvého příspěvku, ale i tak se člověk učí... Máš pravdu v tom, že překonat "malé" věci stojí často mnohem více síly než se smířit s těmi "velkými"... Ano, ty malé pramení z hlouposti a necitlivost a s těmi "velkými" se člověk musí vyrovnat, protože jim není vyhnutí..., u těch malých možná vyhnutí existovalo..., proto se s nimi člověk tak těžce smiřuje... Mávnutí rukou na dost tramatizující situaci ve Tvém životě a k tomu všemu, že se ještě taková mávnutí opakovala, k Tvé smůle vedla k zanedbání psychických potíží, jak píšeš... Důležité je, že sis to vůbec dokázala přiznat, i když možná trochu pozdě, ale i tak se s tím dá hodně udělat... To já si taky uvědomila, že nemůžu chtít změnu svého života, změnu toho všeho... změnu sebe..., že se s tím musím vyrovnat a naučit se žít sama se sebou... s takovu jaká jsem... Ale pořád se s tím nedokážu smířit, pořád jakoby mě něco hlodalo, že takhle to přece nemělo být, chtěla bych být jako ostatní..., ale už to nejde změnit, a tak se snažím se s tím vším vyrovnat..., ale jde mi to pomalu... Hlavně, že jsem trochu pochopila, že nebudu tak docela jako všichni ostatní a že se potřebuju léčit... To co jsi napsala není jen výplodem chorého mozečku, protože mě to přimělo k zamyšlení nad sebou... a tak Ti tím děkuju... Snaž se mít co nejlépe a opatruj se, Anila

Ahojky Miško, nemusíš děkovat a už vůbec ne zato, jaká jsem... Pro mě je to bohužel, že jsem taková... Že jsem založila tuhle diskuzi..., určitě jsi četla můj první příspěvek, takže víš, že jsem chtěla pomoci jen sama sobě, ale když teď vím, že to tu teď pomáhá více lidem jako třeba Tobě, mám jen radost. Ráda jsem Ti něco napsala, ani za to nemusíš děkovat, i když nevím, jestli Ti něco z toho pomohlo... snad ano... Snad podobná situace doma nám dáva něco více společného... Taky nevím, jak to bude dál..., ale Ty něco udělat musíš - určitě! Co se domluvit už s tou jinou doktorkou, jak bys to mohla udělat s učením a se školou vůbec, jestli by Ti nedala nějaké potvrzení o léčení a Ty bys mohla přerušit studium a až by Ti bylo lépe, zase v něm pokračovat. Jistě bys to potom ve škole snáze zvládala. A když by Tvá doktorka souhlasila, řekla bys to pak i ve škole... a bylo by. Určitě s tím něco dělej, nenech se vyhodit ze školy, na které Ti záleží... Jako na tom málu ve Tvém životě..., ale toho určitě bude postupně přibývat... Já jsem o té hospitalizaci zcela vážně uvažovala, dokonce bych snad i souhlasila, jen vím, že by to rodiče porazilo, takže to neudělám, i když mi to má doktorka navrhuje. Hodně štěstí, Anila

Ahoj Abigail, i z prázdnoty se dá něco napsat... Já také cítím prázdnotu - slzy, které nejdou vyplakat, ale i přesto také cítím napětí a úzkost, stísněnost a strach... Věř mi, že je Ti opravdu špatně a i kdyby tady někomu bylo mnohem hůř, máš právo na to být nemocná a stěžovat si na své trápení... Nikoho tady ani někde jinde neotravuješ a netrápíš svoji ubohostí a svojí existencí. Určitě jsou lidé, kteří jsou rádi, že Tě mají... jako třeba Tvá sestra. Ona Tě má moc ráda...takovou jaká jsi. Což mi připomíná, že jsem nedávno Tvé sestře psala e-mail, snad se moc nezlobí, že to bylo s takovým zpožděním. Abi, také máš nárok na mnohem lepší život, než na ten, který teď prožíváš... A já Ti věřím, že to zlvádneš a budeš takový život jednou žít... Také se snaž a drž se, Anila

dlouho jsem se neangažovala, nějak mi přišlo něco zase říct...snažím se přečíst všechny články v této rubrice už od začátku, zatím jsem se dostala asi na 55 str., je toho hodně... hodně věcí mi to i pomohlo pochopit... třeba Věrka mi pomohla pochopit naše vztahy s přítelem... ty výčitky a křik... a je toho mnohem víc...díky tomu jsem přišla na jednu důležitou věc... překonat "malé" věci stojí často mnohem víc síly než se smířit s těmi "velkými", snad že těm velkým není vyhnutí ale ty malé pramení z hlouposti a necitlivosti... co tím chci říct... mám za sebou (samovolný) potrat, asi v 18, nesla jsem to docela dobře až do chvíle kdy přišel tehdejší partner a řekl mi "ať nedělám scény, že takový věci se přece stávaj"... žádný slovo útěchy jen okřiknutí... a to se nedá vydržet... téměř u každé tragické traumatizující události v mém životě to bylo podobně...druhak jsem si přiznala, že už dřív mne kamarád psychiatr upozornil že se u mne ze zanedbaných jiných psychických potíží plíživě rozvíjí schizofrenní porucha a musím se sebou okamžitě něco dělat... nechala jsem to plavat a... zbytek je můj "svět" v dnešní době... přiznala jsem si to, je mi líto, že jsem to neudělala včastaky jsem si uvědomila že nemůžu chtít změnu života, změnu všeho... musím se naučit se sebou žít tak jak jsem a snažit se ty negativní příznaky poruchy omezovat, léčit, ale i pochopit jinak není cesta ven... možná to bude trvat měsíce, možná roky, možná to bude práce na celý život... nepůjde to vždycky... co mi psychika dovolí nevím...doufám že tohle shrnutí není výplodem chorého mozečku, že má svojí pravdu... dokážete mi to říct ?mám vás všechny ráda, jste mezníkem mého života

Ahojky Pajko,moc ti děkuju.Máš pravdu.Ve škole je poslůední měsíc,pak souvislá praxe která je podmínkou dokončení studia,budeme šít halenku...Uvidím,jak to zvládnu,zkusim s někym promluvit a poradit se.Domluvim se s psychiatričkou jinou a budu se doopravdy léčit,ne ty rady a kecy v motole a její spěch na kafe.Jsi moc hodná Páji,budu o tom všem přemýšlet...Papa měj se krásně

Ahojky Anilko,děkuju za hezká slova.Nevím jak to bude dál,ptozože nemám na nic sílu,ale budu muset něco dělat,jinak nezvládnu vůbec nic a bude to ještě horší...Už jsem chtěla nějakejm profesorům to říct,ale nevim jak to dopadne,zkusím to.Ale už zbývá jen chvíle,zkusím to ještě zvládnout,záleží na tom,jestli se nesožím uplně...O hospitalizaci jsem taky vážně uvažovala.Ale doma by to nezvládli...Nějak nemám na nic sílu.Dneska jdu s kamarádkou ze základky někam posedět.Je skvělá.Doufám že se nic nezmění,protože krom vás je člověk,co je tu pořád pro mně a se mnou...Anilko,drž se,buď pořád takhle silná...P.S.:Možná bych Ti měla poděkovat,že jsi tak chytrá a skvělá.Tak nejdřív a tohle obecně.A za další v důsledku toho,že si založila tuhle místnost.Hodně mi to pomohlo.Měj se krásně a napiš

Ahojki Anilko...Nevim co ti napsat.Jsem prazdna.Preju ti, aby ti bylo lip. Stejne jako to preju Nice a dajsim...Je mi spatne ale vam vsem jemnohem hur, nemam si prece na co stezovat,nemam pravo si stezovat, ja mam lidem pomahat, ne je trapit svou ubohosti, hnusotou a celkovou existenci a proto by bylo lepsi, kdybych chcipla.Ale vy to zvladnete. Verim vam. Mate narok na lepsi zivot. Kousek po kousku to ze sebe dostanete. Miluju vas.Nenavidim vas...Nenavidim se.Musim se jit umyt.To bude desny...Anilko snaz se.Prosim.

Anil, neboj se, to bude dobrý a uvidíš, že za nedlouho se na slunce budeš dívat jako na něco pozitivního a ty závěsy budeš odtahovat. A budeš se opalovat a válet se na pláži a tak dále. Držim pěsti, jsi silná. Na pořezání kašli, ber to jako něco, co už nejde změnit, už jsi to udělala, soustřed se dál. Papa

Je mi špatně... Včera mi bylo hrozně... Měla jsem krátký úzkostný záchvat, opět jsem se v pláči svíjela na podlaze... Nikdo nebyl doma... Nevydržela jsem to, musela jsem si ublížit... Pálila jsem se přes zápěstí a teď mi vadí, že je to na tak viditelném místě, ale v tu chvíli mi to bylo jedno, jen když si ulevím... Nesnáším se a večer se to vystupňovalo, musela jsem se potrestat, a tak jsem se zase pálila... Dnes jsem nešla do školy. Představa těch pohledů..., nesnáším, když se na mě lidi dívají. Představa slunečného dne s jasnou oblohou, jak mi drásá oči... a všude tak zřetelné zvuky, hlasy a vůně... a autobusy nacpané lidmi... Brečela jsem jen z té představy... Je mi špatně... Zase svítí slunce, dráždí mi to oči... a já mám hrozný strach... Bojím se a nevím čeho...

Klero, můj dopis byl dlouhý, ale to se mi někdy stává, že se až moc rozepíšu. ;o) Všechny dnešní e-maily a příspěvky píšu asi už dva dny. Nevydržím u toho sedět ve své roztěkanosti a nervozitě, ale co mi zbývá jiného, když venku svítí slunce, než zatáhnout závěsy, zapálit vonnou svíčku a zapnout počítač, když záře monitoru mi nevadí, tak jako sluneční paprsky. Klero, Tvé názory se mě nedotkly a snad mě jen přivedly k zamyšlení. Učím se spoléhat jen sama na sebe, začala jsem tím, že jsem si sama našla psycholožku... a malýma krůčkama jdu dál... Ale myslím, že to u mě bude trvat ne jako u Tebe půl roku ale mnohem déle... Jo, kdybych se dokázala mít alespoň trochu ráda, ale to mi vůbec nejde..., ať to zkouším jakkoliv, pokaždé se dokážu stokrát přesvědčit o opaku... O své nemožnosti, ubohosti atd. Možná, že Ty by ses na netu nesvěřovala, ale pro mě je to jediné místo, kde se můžu vypovídat, kde se můžu svěřit a kde snad naleznu pochopení, ale ne litování..., protože, jak jsi napsala, tohle fórum je pro takové příspěvky určené... Řekla bych, že BOHUŽEL s počtem příspěvků je hodně čtené... Je smutné, kolik lidí má problém se sebepoškozováním... S Tebou je radost komunikovat, protože dokážeš brát ohled i na jiné názory než na ty své a jako člověka si Tě za to velmi cením. Měj se krásně a taky Ti přeju do budoucnosti hodně štěstí a úspěchů, Anila

Ahoj Miško, Tvoji rodiče mají o Tebe jen strach stejně jako moji rodiče o mě... Nevím, jestli jsem to sem psala, ale nepřiznala jsem se k tomu, že se pálím, řekla jsem rodičům, že si ubližuju nůžkama nebo nějakým jiným ostrým předmětem. Oni mé jizvy moc nezkoumali, takže se už dál nevyptávali. Neměla jsem tu odvahu říct pravdu, sebrali by mi potom všechny vonné svíčky a zápalky a když by mi bylo zle, nemohla bych si ulevit... a zešílela bych z toho... Je pravda, že mi máma kontrolovala ruce, ale to se stalo asi tak dvakrát. Když chtěla ukázat ruce, jestli jsem si neudělala nové jizvy, vyhrnula jsem rukáv těsně k tomu místu, kde jsem se popálila a ona byla ráda, že jsem si tentokrát neublížila... Zato od doktorky jsem pak dostala vynadáno, protože ta rána byla na předloktí nad žílami a dost hluboká... Teď už mě nikdo nekontroluje, jen máma se občas zeptá, jestli jsem si zase neublížila a já odpovím, že už to nedělám, ale přitom to není pravda... Myslím, že mi to vlastně ani nevěří a že mě snad i jednou dokonce viděla, jak se zrovna pálím, když nečekaně vtrhla do mého pokoje..., ale nic na to neřekla... Možná, že to vidět nechtěla, a tak o tom raději mlčí a dělá, že se nic nestalo... Moje máma taky mým lékům nevěří a o mně říká, že jsem feťák, ale co - já ty léky brát chci, protože bez nich bych možná ani někdy nevstala z postele. Míšo, Tvá máma má o Tebe asi velkej strach, zkus si také připustit, že ani ona to nemá lehké... Ještě se s tou situací nedokázala vypořádat a to, že Ti dává peníze, je jen její způsob, jak se Ti snaží všechno vynahradit... Aby Ti nic nechybělo a Ty jsi neměla důvod si ublížit. Jak Ti psala Pajka, neumí lásku vyjádřit jinak než penězi... i moji rodiče k tomu mají tendenci... Ale já si přeci neubližuju kvůli tomu, že nemám to a to! Jasně, není Ti dobře... co víc - je Ti hodně špatně a Ty léky potřebuješ, takže jaký blázen /?!!/... Ty léky Ti vyrovnají nerovnováhu chemické látky v mozku... A proč bys měla mámě hned popisovat, jak se cítíš, zkus prostě jen říct, že je Ti dost špatně na to, aby ses mohla léčit a že se léčit chceš! Já vím, jak těžké je o tom mluvit právě s rodiči... Důležité je, aby Ti bylo fajn, takže léky dál užívej a když se Ti nezamlouvá Tvá psychiatrička, tak si určitě vyhledej jinou, která Ti sedne lépe... To s Tvojí kamarádkou mě mrzí, ale máš pravdu, bez pořádné léčby by se z toho jen těžko dostávala a v léčebně se z toho snad dostane rychleji, než kdyby trpěla tiše doma. Postaví ji tam zase zpět na nohy a změna prostředí jí možná také prospěje. Tenhle pocit dobře znám, kdy se člověk jen klepe v posteli a také znám tu paranoiu, že se na mě ve škole všichni dívají, jaký jsem cvok, protože tam většinou usínám, nic neumím a ty jizvy už jsou dost patrné stejně jako čerstvé rány a puchýře... Když jsi na škole, kam sis přála moc jít a ze které bys nerada odešla, nenech se vyhodit... Já udělala stejnou chybu a teď mě to příšerně mrzí. Vždyť ve škole přece ví o Tvém psychickém stavu (nebo alespoň školní psycholožka to ví), takže by určitě mělo cenu si zažádat o přerušení studia na určitou dobu, nebo o individuální studium, kdy by jsi látku pomalu dohnala a nemusela zbytečně trpět ve škole. Horší to asi bude s tím, jak to vysvětlíš doma, viď. Nebylo na škodu, kdyby sis dala pauzu od školy. Mně doktorka navrhovala na pár dní hospitalizaci, abych si od všeho odpočinula. Miško, drž se, uričtě se to zlepší..., jen vydrž, Anila

ahoj pajkojen jsem na chvilinku zaběhla, jsem teď pár dní úplně na dně tak nějak nemám sílu ...chtěla jsem jen říct, že čím dále čtu Tvé příspěvky tím víc si Tě vážím (no mnohých tady)... a taky, že mi děsně připomínáš jednu známičku Rowennu, co na písmáku píše poesii... je to podobný tvor s hlubokou a zkušenou duší, která se projevuje v každém slově...