Sebepoškozování

Dnes ráno jsem se probudila s hroznou bolestí na ruce... No ano, strhla jsem si na předloktí mokvající kůži. Na předloktí proto, že kdyby mi chtěla máma kontrolovat ruce, tak nevyhrunu rukáv až tam a ona to neuvidí. Vím, že bych to dělat neměla, ale už bez toho nedokážu vydržet. Nemůžu pořádně narovnat ani pokrčit ruku... Ale tahle bolest mi vlastně nevadí, docela se mi líbí. Ušetří mi krabičku zápalek a já se potřebuju potrestat... Jediné pocity, které k sobě chovám, jsou nenávist, odpor a hnus... To je to, co se mi vybaví, při pohledu na sebe. Nemám se ráda a zasloužím si tu bolest...

Anilo, ještě by mě zajímalo, když své doktorce v krizových stavech voláváš, jak a čím Ti rozhovor s ní pomáhá.

anilkosouhlasím s pajkou na 100%, já mít tu možnost tak neváhám ani vteřinu... a rodiče by Ti jistě nic nevyčítali když uvidí že se snažíš se z toho hnusu dostat...a co si o tom kdo myslí je jeho věc... když někdo nedopatřením zahlédne Tvá zranění tak si taky bude myslet... aspoň přesně uvidíš kdo za to stojí a kdo je hloupá klepna..."pár dní" je určitě málo,mchtělo by to asi pobyt a delší léčbu, ale odejít můžeš vždycky...nevím zda trpíš paranoiou, já bych asi měla chuť začít řvát že mě chtějí uklidit do blázince aby měli pokoj :o) ale vím že je to cesta z toho bludnýho kruhu ven

Anilo, měla bys to zkusit...Jsi tak mladinká a milá, měla bys udělat maximum, aby ses z toho dostala a žila konečně bez svého velkého utrpení. Obrovsky se tím vysiluješ a ničíš. Je škoda každého kousíčku Tvé kůže, kterou si poškozuješ. Je jedno, co si kdo řekne, podstatný je, aby se Tvůj stav začal ubírat k lepšímu. Tvoje doktorka na mě působí velmi dobře. Psychiatři jsou velmi vytíženi a přepracováni a skutečnost, že Ti dává prostor k telefonátům a je Ti prakticky kdykoliv k dispozici je z její strany mimořádná péče. Měla bys ji poslechnout, hledá způsob, jak Ti pomoci. Odejít odtamtud můžeš kdykoliv, jsi svobodný svéprávný dospělý člověk. Neboj se toho tolik...

Volala jsem své doktorce, když jsem se ve škole mohla zbláznit úzkostí, stístěností, strachem a že jsem si zase ubližovala. Nabídla mi hospitalizaci... Prý alespoň na pár dní, abych si odpočinula a když by na mě přišly záchvaty, tak bych ihned dostala injekci a zbytečně netrpěla... Řekla jsem, že si to rozmyslím, ale nepůjdu do toho. Mám z toho strach a nechci, aby se o tom všichni dozvěděli a doma by to rodičům zase jen ublížilo a mně by tam nastalo vyčítání... Ještě, že už bude večer... Tma mě trochu uklidní. Ta celodenní úzkost je k zbláznění. Nevím, jak se dnes zase umyji... Musím počkat, až bude úplná tma a neuvidím se, ale stejně je mi odporné na sebe šahat...

Johannko, ano..., kéž bychom měly více rádi, měly více sebedůvěry, více síly a více chuti s tím vším bojovat... Jenže já ji nemám odkud brát... Tobě přeju, aby jsi to všechno ale našla a zvládla..., Anila

...I na nápad s uřezáváním prstíků přišlo, ale to mi tenkrát bylo tak špatně, že jsem nedokázala stěží vstát z postele a připadalo mi to jako jediná možnost, po které by mi mohlo být dobře... Vůbec mě v tu chvíli ani na moment nenapadlo, že to je úplný nesmysl..., přišlo mi to naprosto přirozené... Ještě, že jsem tenkrát byla tak slabá a neměla jsme jen malou sílu vstát, natož si něco uřezávat...

Anil(ink)a :c)ahoj holčičko, to pnutí mysli o němž vypovídáš je strašné, já vím... a taky vím, že je nesmírně těžké tomu zabránit, zakázat si...mám z posledních dnů několik nových "extravagantních obrázků" na rukou, na nohou... trochu se za sebe, za svou slabost, stydím a hodně moc mám chuť v tom pokračovat... pořád si připadám "špinavá"... kež bychom měli víc síly...opatruj se

Co takhle uříznout nějaký prstík?

V pondělí jsem byla u psycholožky. Už se mi povedlo se o něco více rozpovídat, ale pořád je to takové "nepříjemné" svěřovat se někomu úplně cizímu s těmi nejtitěrnějšími pocity, které znám jen já... Zkoušely jsme spolu přijít na to, kde se vzala ta má zamindrákovanost, pocit ubohosti a ztráta smyslu života... a trochu jsme té záhady odkryly... ;-) V úterý i dnes jsem odešla dříve ze školy, protože jsem to tam nemohla vydržet. Jen jsem si představila, že se všichni dívají po celou tu dobu na tu nicku, kterou jsem... Ještě nikdy jsem nenáviděla a i právě teď nenávidím někoho nebo něco tak jako sebe. Cítím na sebe vztek, že žiju... Včera jsem si tajne na sobě hrála se zápalkami. Hrála jsem si hodně a dlouho. Každé to típnutí bylo buď za moji pitomost, ošklivost, neschopnost... nebo za to, že ostatním přidělávám jen starosti a za to, že žiju... Každý ten den, kdy jsem přišla ze školy jsem zaspala, jen abych se sebou nemusela chvíli být... Abych nemusela pociťovat sebemenší záchvěv a jen další důkaz mé ubohosti... Chce se mi brečet, ale nejde to... a ani nemůžu, protože všichni jsou doma a já se tu nechci svíjet na podlaze v pláči. Nechci, aby mě takhle kdokoliv viděl... Mám hroznou chuť si ublížit a potrestat se za to, že ještě jsem. Moje hlavička si tu vítváří iluzi zápalkového kouře. Dost slušný absťák. :-) Je mi tak špatně... Pořád cítím tu úzkost, stísněnost a sevření v žaludku, strach a vztek...

Nada-Ladachci jen říct, že jakákoli víra může být pro některého člověka oporou, ale tam kde status quo už je rozjetá porucha bych to neviděla jako dobrou cestu... byla by to berlička za berličku...znám několik bývalých nakromanů, co se z toho dostali např. díky hnutí HareKršná ale (uznávám že je to pořád lepší než fetovat) celkově to nebyl posun nikam, jen výměna "modly"cvičení, ať už jogy nebo tai-cchi aj. je naproti tomu velmi přínosné, někomu ke klidu joga, někomu k vybití bojová umění, každému co jeho jest ((c:osobně si myslím, že již nemocným není vhodné ani meditace a hlubší relaxace (regrese, hlubinky atd) bez velmi obdobrého vedení (a to ještě jestli vůbec), protože při nich už tak "nakřáplý" člověk může (tím spíš) nahlédnout do míst jež není schopen unést...

Niektore ste tu spominali, ze cvicite jogu alebo navstevujete alternativnych liecitelov . Chcem vas len poprosit , aby ste si prv nez tam pojdete nieco o tom precitali. Viem , ze niektore mate na to iny nazor, ale kazda minca ma dve strany. Treba poznat aj tu druhu stranu , aby sa clovek mohol slobodne rozhodnut. Casto citam vasu diskusiu a chcem vam len povedat , ze ja vam verim , ze to nerobite , aby ste boli " zaujimave" ( niektore pisatelky to spominali ). Mam 3 rocnu dcerku , kt. strasne milujem a bolo by to pre mna hrozne ak by robila to co vy.Najhorsia by bola ta moja bezmocnost...Neviem ani vypovedat ako mi je vas hrozne luto.Rozmyslam ako vam pomoct ked ani niektori psychologovia to nedokazu . Ja som veriaca katolicka a mne pomaha moja viera v ziveho Jezisa Krista. Minule som tu pisala pod menom Nada. Nepouzila som teraz tuto prezivku lebo som chcela , aby ste si to precitali. Nedokazem tak pekne slovami vyjadrit ( ako vy) co citim. Nechcem tu robit nabozensku osvetu , len poukazat na dalsiu moznost , nadej . Prepacte , ze som sa vam votrela do diskusie to uz bolo naposledy. Tym , kt. to docitali dokonca dakujem za trpezlivost. (Nerobim odseky lebosa mi to nedari).Dievcata z celeho srdca vam zelam , aby ste nasli to svoje stastie. Viem , ze to bude zniet hlupo , ale mam vas rada . Poznam vas z vasho rozpravania. Prajem vam vela krasnych dni . Ak budete mat cas tak sa mrknite na http://www.sekty.cz/texty/netradicni_nabozenstvi/index.html pise sa tam o joge , kineziologii a tak. Nie je to krestanska web :)

Uf, uf, uf... divím se, že jsem něco tak dlouhého dala vůbec dohromady..., i když mi to trvalo dva dny. :-)) Zatím se tu s vámi zase rozloučím. Mějte se moc hezky, bez jizev na těle a šrámů na duši a úsměvem na tváři, Anila

Nevidím tu IVU. Asi už je na terapii a nemá přístup k netu... škoda... Stejně mi to nedá a budu na ni občas myslet, jak se má. Aby jí tam trochu pomohli a bylo jí lépe, až se vrátí. Držím pěsti, IVO! ;-)

Ahoj Abigail, nemusíš se omlouvat, ani já se tady, Tobě a ani Tvé sestře dlouho neozvala, což mě moc mrzí, ale prostě jsem neměla sílu, vždyť to znáš..., a tak jí, prosím, vyřiď ode mě omluvu, že jsem ještě neodpověděla na e-mail, ale že se o to budu snažit v co nejkratší době, ale nejsem si jistá, zda mi to některé mé stavy dovolí. Tenhle pocit, o kterém píšeš, znám taky moc dobře. Na jednu stranu je mi všechno jedno a zároveň to tak bolí, ale na druhou stranu mám chvíle, kdy to takhle nechci, kdy chci jít po jiné cestě a zvolit si ji sama, jenže na to nemám sílu... Hmm, Abi, jsem bezradná, nevím, co bych Ti na tohle měla poradit, sama to prožívám... Možná můžeme jen dát na rady Dana, který to sám zažil a věřit mu, že se to změní a bude fajn, i když tomu samy nevěříme. Taky Ti můžu jen říci, že to znám a chápu..., nic víc, i když bych si přála Ti pomoct mnohem víc. Měj se krásně, nádherně a ať Tě úsměv nebolí, Anila

Miško, mě nelituj... Ujistím Tě, že pořád mi není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř, i když si někdy už říkám, že snad už víc ani nesnesu. Ale ty dobré dny, které se občas vyskytnou, mi stojí zato! - Doufám, že mi stojí zato... Sice žiju ze dne na den, ale ještě žiju a snažím se věřit, že zase bude fajn, i když mi to moc nejde... Když se Ti zase večer bude zdát, že Tě nemá nikdo rád, vzpomeň si na mě, protože mně na Tobě záleží, i když se známe jen přes net. A když si budeš připadat sama, zapni počítač a napiš něco sem nebo přímo mně e-mailem, protože my Ti tady rozumíme a víme, jaké to je. Pokud Ti ještě pořád nejde net, zkus to napsat na papír a ve škole to pak přepsat... To jen takový malý návrh. ;-) S něčím se Ti svěřím, protože Ty zažíváš ty své lapálie s nepochopením rodiči. Když jsem byla tenhle týden ve škole, tak mi moje máma "uklízela" /velmi důkladně uklízela :-))/ v pokoji a našla mé léky, a pak když jsem se vrátila, už jen brečela na posteli s výčitkami, že mi přece s tátou nikdy nic špatného neudělali, že se snažili vždycky pro mě udělat cokoliv... Mojí neopatrností viděla mé popálené ruce a tak zase jen brečela, že nerozumí tomu, proč si ubližuju. Vlastně ji i chápu, muselo a ještě pořád ji to musí hodně bolet a mrzet... Vyčítala mi, z čeho můžu mít deprese a táta sám jí na to řekl, že v tomhle si člověk neporučí... Asi jsem se o tom tady ještě nezmínila, ale táta je "takový neléčený depresář", a tak s ním byla lepší řeč a sám řekl, že by mohl taky se svými depkami někam zajít. Jen máma nás oba posílala do Dobřan. :-) Oba mě ujistili, že mě mají rádi, ale atmosféra je tu tak hustá, že by se dala krájet a začalo to, o čem jsi psala - z jejich strany to jejich "jakoby vynahrazování", i když ani neví za co..., jenže o to já nestojím, když to takové předtím nebylo, tak se nemusí teď snažit... Vlastně tu nikdo s nikým nemluví a mně se svým způsobem vyhýbají nebo se spíše vyhýbám já jim. Ale to přejde, až to oni dokáží přijmout a trochu se s tím vyrovnat. Máma mi taky kontroluje ruce, jestli jsem se nepoškrábala. Ano, nepoškrábala, protože jsem nepřiznala, že se pálím. Nedokázala bych to vydržet bez svíček a ona by mi je určitě všechny sebrala. Jen se sama se sebou peru, abych si neublížila. Je to hrozný tlak, když si nemůžu takhle ulevit a když vím, že by se o tom rodiče dozvěděli a ranilo by je to... Připadám si jako feťák, který nedostal svoji dávku. V hlavě mám jen to pálení..., ty svíčky, zápalky..., jejich vůni... Už ji snad cítím všude. Dnes jsem to stejně ale nevydržela a popálila se. Už to bylo moc nesnesitelné, raději vydržím to vyčítání rodičů než ten tlak, úzkost a nenávist uvnitř sebe. Míšo, s práškama rozhodně neváhej, určitě Ti pomůžou... Mě taky trochu zklidnily. Bude Ti po nich trošku líp, i když to tak ze začátku nebude vypadat... Hodně štěstí, Anila

Po delší odmlce říkám opět - ahoj všichni! Jsem hrozně roztěkaná a těžko se mi tohle píše, takže se každou chvíli musím zvednout od počítače a projít se po pokoji. Uf, ale za včerejší den se mi povedlo prokousat se měsíc starými příspěvky, protože jsem nějak vyšla z obrazu, co se tu děje. Jediné, co mě tu trochu překvapuje, je, že jsem sem taky za ten měsíc něco psala..., vůbec si na to nevzpomínám. Asi jsem poslední měsíc byla hodně mimo... Proč jsem se sem tak dlouho moc nerozepisovala? - Protože jsem šla od záchvatu k záchvatu, anebo jsem neměla vůbec sílu ani chuť něco sepisovat. Většinou jsem po celý tenhle a snad i předešlý měsíc fungovala tím způsobem, že jsem se ráno nějak dostala do školy, tam to přetrpěla a občas i brečala "bolestí" na záchodě. Zase se nějak dostala domů, kde jsem si lehla do postele, abych zaspala zbytek dne. Spala jsem, abych nemusela žít tuhle moji mizérie a abych nemusela hlavně žít se sebou... a přesvědčovat se každou minutu zas a znova o tom, jak jsem neschopná... Minulý týden jsem měla sice několik lepších dnů. Dokázala jsem se usmát a i se zapojit do smysluplného rozhovoru se spolužáky nebo si občas napsat poznámky do sešitu. Ale ve čtvrtek přišel takový zlomový okamžik. Někdo u nás ve třídě škrtl zápalkou... Ach, ta vůně uhasínající sirky... Ta vůně... Najednou mi to v hlavě přeskočilo jen k tomu a já si uvědomovala, že přemýšlím špatně..., že takhle ne!!! V tu chvíli jsem se zato nenáviděla!... Nesnášela jsem se zato, že ve mně jen ta vůně vyvolala to nutkání a touhu si ublížit a pocit, jak ráda bych si tu zápalku přiložila k ruce, dřív než zhasne docela... a ne, nej tu jednu sirku. Nenáviděla jsem se zato, jak mě ta vůně tak hrozně lákala. Cítila jsem jak ve mně rostě to napětí, ale nechtěla jsem to udělat!... Jenže jsem to nevydržela, když jsem přišla domů, večer už jsem seděla u svíčky a zápalek... Stejně tak to dopadlo v pátek i v sobotu. Náramně jsem se na sobě vyřádila. Pálila jsem se a pálila přes puchýře do masa a do krve, až se mi oharky od zápalky větřely pod kůži... To všechno co se ve mně naschoromáždilo muselo ven - všechno to potlačované napětí a úzkosti. Bylo to za všechnu tu nenávist, kterou jsem k sobě cítila... za bytostnou nenávist... V pondělí jsem šla ke své doktorce na kontrolu. Volala jsem jí několikrát po některém ze svých záchvatů, a tak měla v záznamech opakovaně napsáno sebepoškozování. Ještě nikdy předtím nechtěla ty jizvy nebo to, co jsem si udělala vidět, protože asi už takhle si nemohla nevšimnout té jizvy přes zápěstí, kterou jsem si tenkrát udělala tou rozžhavenou sponkou... Ale to pondělí se mě zeptala, zda to může vidět. No a tak jsem vyhrnula rukáv a ona řekla jen: "Ježíš!... Sestři pojdě se na něco podívat." A sestra na to jen vyděšeně koukala se slovy ježíšmarjá... Je pravda, že jsem to těch pár předcházejících dnů pěkně přehnala, ale asi už to dělám dost douho na to, aby mě to co viděla ony, takhle překvapilo nebo vyděsilo jako je, a tak jsem jen řekla, že se to zase zahojí a ona oponovala, že tohle by snad chtělo i lékařské ošetření a že někdy příště bych z toho mohla mít otravu krve... Bylo mi řečeno, proč ten vztek nevybiju jinak /?/. Ale jak jinak?! Vždyť jsem to jen JÁ, koho nemám ráda. Jen JÁ koho nesnáším a za koho se stydím! Jen JÁ koho tím trestám... Není to boxovací pytel ani míč... Jsem to JÁ, na koho se zlobím za svoji ubohost. Dostala jsem nové léky - Perfenazin /4 mg večer/. Má uklidňovat a tlumit agresivitu. Jinak stále beru Neurol /1 mg 3krát denně nebo i vicekrát ;-)/ a Remeron /30 mg večer/. Ještě jsem se stavila u mé psycholožky, i když jsem nebyla objednaná. Vzala mě alespoň na 10 minut, protože čekala dalšího pacienta a neměla na mě více času. Tentokrát mi to mluvení docela šlo. Určitě lépe než minule. :-) Mluvily jsme o mém sebepoškozování a o tom, jak se nesnáším a proč se nemám ráda a dozvěděla jsem se, že se z toho, co říkám, cítí trochu bezradně... A jak na mě tenhle celý den zapůsobil a trochu mě to všechno při mé přecitlivělosti rozrušilo, začala mě, už když jsem odcházela od doktorky bolet hlava. Večer jsem se s migrénou a velkou kovadlinou v hlavě plazila po čtyřech po koupelně a chtělo se mi zvracet. Točila se mi hlava, vadilo mi jakékoliv světlo a zvuk... a kapající kohoutek mi s každou kapkou zabodával do hlavy další střep... A tak zatím žiju jen ze dne na den...

Vono se to zmeni k dobrymu, ale ne hned. To neni jenom moje zkusenost, ale i my segry, i zkusenost te divky, o ktere vypravela "zla" Helena, Lenky co sem psala, zkusenost mych dvou dobrych kamaradek a urcite i mnoha dalsich lidi. Tedka se Ti zda, ze uz nebude nikdy lip. Ale bude ... i me se to zdalo a pekne jsem se mejlil. Zkus zit ze dne na den. Tak das sanci a hlavne cas, aby ten obrat k lepsimu mohl prijit.Dan

Ahoj Anilko. Promin ze jse¨m se tak dlouho neozvala, nejak jsem nemela sil...Ale najednou je mi vsechno jedno, zaroven to tak strasne boli a tizi...Uz nechci. Ne touhle cestou. Ale nemam sil ji zmenit. "Nesnaz se znas se, rekni mi co je jiny, jak v kleci mas s e pro nevinny..."Mej se krasne, preji malo jizev a hodne trpelivosti s timhle zkurvenyn svetem, se mnou i s ostatnima.

Profesorka se vzdálila...Událilo se tady docela dost věcí.Neznámá byla k nám fakt ošklivá a zvlášť k někomu,kdo má pochyby i ve směru,že neví co se s nim děje.Mně už je to třeba všechno jedno,ale kdybych to četla před rokem,byla bych na tom určitě blbě.jak taky někdo,už nevim kdo,psal o tom příběhu jejího bráchy s tou bulimičkou,je to blbý,ale takováhle porucha tohle dělá.Musej to bejt správný lidi,který tý holce pomůžou,a ne kluk,kterej na to nemá nervy.tím jí nechci bránit,ale je to blbý.Samozřejmně i on to asi neměl jednoduchý s ní,když na tom byla tak blbě,je to blá situace.Bejt já tou holkou,je po mně,vim co se mnou udělal rozchod a to to nebylo kvůli nějakejm věce kvůli mně...Možná.možná mu to taky vadilo,že občas dost magořim.Ani,když o Tobě čtu,je mi to líto.Tak dlouho o tobě čtu a nepamatuju si kromě jednoho záchvěv něčeho,co by ti mohlo pomoci alespoň trochu...Mrzí mně to.Jak taky někdo psal,zkus to nějak vednout na povrch,třeba budeš překvapená,jaký možnosti ti to dá...I když mně to moc nepomohlo.táta mi nevěří a spíš si z tohho dělá srandu,mámě mně buď vyslýchá nebo mně posílá do bohnic...Asi to pro ní neni jednoduchý,to chápu.Ale čekala se,že se alespoň jednou konečně doslechnu,že mně má ráda a že mi pomůže.Ael ani nevim,jak bych s tim naložila.Mám poslední dobou pocit,že neni nikoho,kdo by mi rozumněl a komu bych mohla něco říct.Kamarádka která se mniu byla celej život se mnou nemluví vůbec,a ta ze třídy,která byla se mnou vyšla ze svejch chvilkouveh depek,takže jí nechci kazit chuť.Myslela jsem,že mi bude dobře,ale je to čim dál horší a bojim se,že se zase řítim do sraček.mám pocity,že jsem sama,zase brečim každej večer,nikdo mně nemá rád,nikdo mi nerozumí,školu absolutně nezvládám uplně stejně jako chuť na pořádný pořezání...Jizvy mizej a s nima mizí i nějakej ten dobrej pocit...je to hrůza a prázdno...Myslim že po těhle slovech si ty prášky fakt dám...