Sebepoškozování

Anilo, nechceš se zkusit podívat na braní léků jako na léčbu? Můžeš se cítit otupělá, ale současně nějaký efekt mít budou, pokud Tě zklidní natolik, že se bez odporu umyješ, místo záchvatu usneš, Tvůj organismus v té chvíli relaxuje, odpočívá, regeneruje (jedna z psych.metod je i spací kůra). Možná, že to jsou právě ty krůčky. Kolik Neurolu si bereš jednorázově a kolik celkem během dne? V první fazi léčby jde především o to, zbavit největších záchvatů, extrémních náporů úzkosti, načerpat sílu do dalšího kola boje. Jakmile se přesvědčíš, že léky (neříkej tomu oblbováky - chemicky Ti upravují rozhozený serotonin v mozku) působí, dodá Ti to naději i chuť se z toho docela dostat. Podle Tvého popisu myslím, žes měla i štěstí na dobrou doktorku. Ještě bys měla udělat jednu věc: říci to mamince. Pokud nemáš sama odvahu, popros o to svoji lékařku, ta bude schopna sdělit ji to včetně návodu na chování k Tobě. Pomoc blízkého okolí je u PP významná. Nebraň se tomu a především se neboj, ušetříš si dost sil, které potřebuješ a bude to vůči Tvému okolí férovější, než fakt, že to zcela nesmyslně tajíš.

...a tak jsem se na odpoledne zase "uspala". K čemu se plácát ve své ubohosti, jen ve spánku mám klid. Bez velkého znechucení mnou se mi povedlo se úmýt... - Zhasla jsem světlo, abych se neviděla, a jak jsem byla ještě "tupá" z těch prášků, ani mi nevadilo, že na sebe musím šahat...

Ahoj, trochu jsem to ve svém příspěvku přepískla, je to určitě složitější než to vidím a každý kdo si ubližuje není vyděrač ani sobec. Psala jsem to v nějakým vzteku a pod vlivem blbých vzpomínek. Ta bráchova holka opravdu vyděračka byla, chodila jsem kolem ní po špičkách a pořád si dávala pozor, abych se jí proboha něčím nedotkla, co kdyby si pak něco udělala. Bylo to náročný a atmosféra hustá. A Dane, je pravda, že je to asi nesdělitelné. Já se pokoušela to pochopit, představit si, že si něco udělám a je to pro mě jak z Marsu. Nejsem taková necita, jak asi vyznělo z mého minulého příspěvku. Ale bylo to moc těžké. Snažit se pomoci, nevědět jak, pak bezmoc a vztek.

Já se z té úzkosti zcvoknu... Proč to nepřejde alespoň na chvilku /?!!/. Ach jo, už aby byla tma...

Neboj, bude to dobry, vsak Te nepokousou. Fandim Ti a drzim vsechny palce. Hodne stesti, IVO. Jsem zvedavej co nam pak povis.Dan

"Většina lidí se uboze potácí mezi strachem před smrtí a životními útrapami, nechtějí žít a nedovedou zemřít." - Seneka

Neeee, my se nezlobime. Jak bychom se mohli zlobit, kdyz je, z toho co jsi napsala, jasne videt, ze jsi ale vubec nic nepochopila. :DA to, jak to "vidi" lidi jako Ty z "druhe strany", tak s tim maji lidi co sem pisou zkusenost az moc velkou. Prave proto, ze lidi jako Ty, to "vidi" jak to "vidi", vznikla tahle diskuse.Znovu opakuju: Kdo nezazil, nepochopi.Dan

Ahoj IVO, no jasně, že když už jsi tak daleko, tak to nesmíš vzdát /!/... a je pochopitelné, že jsi před tím pohovorem nervózní..., kdo by nebyl? A v úterý na Tebe budu určitě myslet. Na Tebe a na to, jak jsi ten pohovor bezvadně zvládla. ;-) Držím palečky, Anila

Ahoj Akiro, nedalo mi to, abych nezareagovala na Tvé příspěvky. Tyhle škodolibé srandičky a "dobře míněné rada", ale vlastně jen rejpání příbuzných, ale i přátel a kamarádů dobře znám. A když už je toho prostě moc, je tu způsob, jak si ulevit, jak se potrestat za to ponižování a za to, že nesplňuješ jejich představy - a tím způsebem je ublížit si. Snadné a prosté. Tak rychle se Ti uleví, a proto je tak těžké s tím ubližováním si přestat, a pak ty výčitky, že jsi opět selhala a udělala to znovu, i když už jsi s tím chtěla přestat. I tohle sama dobře znám. Začala jsi se popalovat rozžhaveným zapalovačem... Nerada bych tady z toho udělala fanatickej kroužek a ani nechci, aby si z toho, jak si ubližuju já, bral někdo příklad!!! To, že sem píšu, jakým způsobem se sebepoškozuju já, není návod pro ostatní. Je to jen mé vyjádření toho, že jsem si zase ublížila a jakým způsobem a proč právě takto. Mně nevadí, že tu někdo popisuje, jak si ubližuje žiletkami, tenhle způsob mě moc neláká. Ale nerada bych, aby to tu na někoho zapůsobilo tím dojmem, že právě to pálení nebo právě ty žiletky jsou to pravé, co mu pomůže od jeho bolesti, tak to není. I když by asi žádný z těchto způsobů nenapadl někoho, koho netrápí psychická bolest... a ve své podstatě se nemá rád. To co děláš, jistě není normální, ale existuje z toho kolotoče jisté řešení a to, co by Ti mohlo trochu pomoci. Sama o tom dobře víš, jen se zkus zbavit toho mýtu, že k psychologům a psychiatrům chodí jen blázni... Opravdu to tak není! Divila by ses, co tam chodí lidí... s depresemi, úzkostmi, atp., ale jen to tají. To přeci nejsou blázni, je to jen nemoc, způsobená nerovnováhou chemických látek v mozku a špatnými životními zkušenostmi. Proč se trápit, když na to existuje lék?!! Akiro, přeju Ti hodně odvahy, abys sis vyhledala nějakého lékaře a zbytečně se ještě více netrápila. Anila

Ahojky Abigail, netřeba se omlouvat za pozdní odpověď. Ani já neodpovídám dost obratně, jak bych si přála, jenže je mi povětšinou špatně. Tvá sestřička mi napsala něco opravdu hoooodně dlouhého. ;-) Jako obvykle poslala moc pěkný dopis, potěšilo mě to, co napsala. Ale vyžádá si to z mé strany trochu zpětného zamyšlení ;-) a nejspíše mi bude trvat trochu déle, než odpovím, a tak ode mě Tvé sestře vyřiď pozdravení a trochu toho strpení v čekání na můj další e-mail. Doufám, že sis koncert alespoň trošičku užila. ;-) Já vím, jak to všechno unavuje. A proč by ses měla dál snažit to všechno ještě vydržet? - Přece pro ty chvíle, kdy jsi šťastná jako blecha..., i když se Ti zdá, že takových chvil je málo..., i tak stojí za to!!! Abi, a Tvá sestřička je tu vždycky pro Tebe, když by Ti bylo špatně, anebo by sis ublížila. Ona by si moc přála, abys za ní v takovou chvíli přišla a aby ses jí třeba pokusila říct, co cítíš. Aby Ti mohla pomoci, i když sama moc netuší jak... Ona netuší, jak by Ti v takové chvíli mohla pomoci, ale pomohla by Ti tím, že by Tě vyslechla a Tobě by se tím alespoň trošičku ulevilo. Záleží jí na Tobě a určitě by Ti nic nevyčítala, ani by se neptala proč. Jen by chtěla, abys věděla, že by Tě ráda objala a dala najevo, že Tě má moc ráda a nic se tím nezmění. Možná by opravdu dala raději přednost pravdě, než aby tápala, protože to tápání jí nahání o Tebe ještě větší strach. Ale hlavně taky nechce, aby sis vyčítala, že jí tím ublížíš, protože ona si sama přeje tu pravdu poznat, i když ví, že ji samotnou to možná bude bolet. Anila

Hani, když Tě něco přepadne a Ty šíleně brečíš, zavzlykáváš se, zatínáš všechny svaly, abys to přemohla, chce se Ti křičet, ale nemůžeš přestat /?/. - Ano, myslím, že i tohle můžou a nejspíše jsou stavy úzkosti. Nevím, jak silně je prožíváš. Ale ty své už jsem tu několikrát popisovala. Zkus si třeba přečíst můj předešlý příspěvek adresovaný Pajce, ve kterém se právě o nich podrobněji zmiňuji. U mě je ale diagnostikována panická porucha. Můžeš si o tom něco přečíst třeba na chatu PP nebo na http://www.lundbeck.cz, pokud by Tě to zajímalo. Možná se v něčem z toho také najdeš. Mé úzkostné záchvaty přerostly v něco naprosto šíleného a neovladatelného. Můj větší poslední záchvat trval přes čtyři hodiny. Čtyři hodiny pláče, který nešel zastavit, obrovské úzkosti, o které si myslíš, že Tě snad roztrhne, jak se dere ven a křičíš tím bolestí. Světlo je v tu chvíli pro mě utrpením a každičký zvuk mi připadal tisíckrát silnější. A chuť omlátit si o něco hlavu, jen abych už od toho pocitu měla pokoj. Střídání chladu a zimy. Neurol ne a ne zabrat, a tak jsem si příšerně popálila ruku, ale ani to mi od té úzkosti nepomohlo a stále jsem se v psychické křeči svíjela na zemi. Zůstala jen naprostá vyčerpanost, kdy jsem se nemohla další hodinu vůbec pohnout a závratě, bolest hlavy, která přerostla až v migrénu a ta trvala do dalšího dne... Proto Ti říkám, abys moc dlouho neváhala a vyhledala si nějakého lékaře, než se Ti to zase o stupínek zhorší. Hani, ten citát, který sis z té knížky vypsala, je moc krásný. Jenže je pořád jen o tom jednom - o sebedůvěře. Jak můžeš překonat závist a nevšímavost ostatních, když nemáš dostatečnou důvěru v sebe, aby Tě to neranilo /?!/. Ono opravdu nejde o to, jaký máš účes, oblečení, školu, kolik máš kamarádů..., ale to musíš věřit v samu sebe a ne se stále dokola přesvědčovat, že jsi v tom všem selhala... Takže všechno je to jen o sebedůvěře, sebeúctě a o tom mít se rád! Jenže kde to všechno vzít?! Kde tu sebedůvěru získat?! Možná se jen šťouráme ve svých křivdách, ale když Ti máma nikdy v ničem nevěřila, tak si jako dítě dokázeš vybudovat nedůvěru v sebe samu tak snadno. Když ani vlastní rodiče nevěří tomu, že bys mohla něčeho dosáhnout a právě Ti by měli dodávat odvahu, jak můžeš uvěřit Ty sama /?!/. Hani, jenže i rodiče jsou jen lidi a dělají chyby, zkus to mámě odpustit. Možná si ani neuvědomuje, že tohle dělá. Už jsem to tu říkala, čím více se tomu ublížení si snaží člověk odolávat, tím je to horší... Jen se to napětí v něm stupňuje a roste, hromadí se v něm jen další a další úzkost, které může jen odolávat a potlačovat... Jenže pak přijde ten poslední impuls, a když už jsi jednou poznala, jak snadno a rychle se Ti po sebepoškození uleví, uděláš to znovu a ještě více v návalu zadržovaných a potlačovaných emocí. Takže to není o tom, že bys byla slaboch a k ničemu..... Určitě není pravda, že v ničem nevynikáš, ale já Tě o tom asi těžko přesvědčím, když nebudeš chtít Ty sama. Jen by chtělo, aby ses na sebe přestala dívat přes své zkreslující brýle, ve kterých se tak vidíš. Kdyby sis je sundala a podívala ses do zrcadla bez nich, byla by v něm určitě inteligentní, hezká a milá holka... A i ostatní Ti říkají, že kdybys chtěla, ve škole bys měla dobré výsledky... Proč ale nechceš? Protože nevěříš, že by to to mohla být pravda... Všechno je to jen o sebedůvěře. Tak ráda bych Ti chtěla dát nějaký návod, jak si ji uvařit, nebo kde ji natrhat..., jenže sama nevím. Ale jedno Ti přece jen poradím... - Co to zkusit s psychologem /?/. Aby Ti pomáhal najít ztracenou sebedůvěru a smysl Tvého dalšího života. I tehle Tvůj pocit dobře znám, že ubližuju všem okole mě, že jsem moc sobecká, že si nezasloužím něčí přátelství či lásku. Někdy si říkám: "Proboha, nenadechla jsem se příliš?! Nevadilo to tomu člověku, který právě prošel okolo? A že sedím právě tady, nevadí to někomu? Nezabírám tu moc místa?" Mám pocit, že ať udělám cokoliv, bude to špatně a jen to někomu ublíží a jako to nejlepší východisko vidím moji smrt..., ale jsem moc velkej slaboch, abych tohle udělala a i tohle by někomu jistě ublížilo, i když by těch lidí nebylo moc... Ráda bych Ti poradila, ale sama si nevím rady. Ale mohu Ti nabídnout se kdykoliv vypovídat, když se Ti bude chtít, vždycky si to přečtu a ráda odpovím, i když vzhledem k mým občasným stavům možná trochu později. Anila

Pajko, aha a díky, že jsi mi pomohla pochopit PP. Docela se vidím v něčem z toho, co jsi napsala o sobě a Tvém prožívání PP. I já znám ten neidentifikovatelný pocit, který mě nutí utíkat z té nerovozity při nastupujícím záchvatu. Obrovská úzkost, která se dere ven a je k zešílení. Při záchvatu si vyčítám, jaká jsem a jak moc se za sebe stydím a nesnáším se. Chtěla bych utéct před tímhle pocitem a strachem, že tenhle pocit nikdy nepřejde, že ho nedokážu ovládnout. A ta psychická křeč, která i mě nutí se stočit do klubíčka nebo se zas a znova zkoušet postavit a přitom se dokážu jen plazit po podlaze a neutišitelně plakat... V tuhle chvíli si přeju, aby existovalo něco, co by mě toho pocitu dokázalo zbavit, nebo někdo, kdo by mě nedokázal utišit... Ale to není možný, a tak bych si nejraději omlátila hlavu o zeď, jen abych to už necítila, ale nemám na to sílu, a tak pořád jen brečím, dokud mě i to naprosto nevyčerpá a mně nezbyde jen střep v hlavě, závratě a červené, oteklé oči. Tu úzkost mi pomáhá zklidnit zima, jakoby ji zmrazovala a mě to uklidňuje... Tohle je ono, jen jsem nemohla pochopit, že i tohle patří do PP... Když jsi mi dávala odkaz na http://www.lundbeck.cz a já si tam přečetla o PP a jejích příznacích, i tohle jsem znala, až na některé maličkosti, jakoby to psali podle mě. Z ničeho nic zrychlený tlukot srdce, točení hlavy a až nepříjemné závratě, kdy se se mnou točil celý svět a já měla strach, že omdlím a všichni se na mě budou dívat, jak tam tak ležím a lapám po dechu... A čím víc jsem na to myslela, tím to bylo horší. Strach z toho, že se mi to stane třeba v autobuse nebo ve škole. Proto mám tyhle ataky asi většinou jen ve škole... Nemoc se nadechnout a lapání po dechu, který se ještě více zrychloval a zkracoval. Ale tohle nejdéle do dvaceti minut odeznělo a mně zbyla zase jen vyčerpanost. Strach z otevřených prostorů, kde se nebudu moci ničeho přidržet, abych neupadla, strach z lidí. Ukázkový popis panické ataky, a tak jsem si myslela, že jen takhle vypadá PP a dělila jsem úzkostné záchvaty a panické ataky. Už to ale chápu, panická porucha má mnoho podob a já poznala, jak to co sama nazývám panickými atakami, tak to, čemu říkám v uvozovkách úzkostný záchvat, pod kterým si představuji ten nekonečně dlouhotrvající pláč a šílenou úzkost. Remeron mi má doktorka předepsala na základě diagnostikování deprese, která byla na počátku. Vždyť jsem přece měla stavy, při kterých jsem se stěží dokázala pohnout a celý den jsem prospala. Ani apatie, kdy mě nic nebavilo a celý den jsem trávila koukáním z okna a posloucháním rádia, mi nebyly cizí. Myšlenky na sebevraždu, přání umřít. Tohle všechno mám ale i teď, je tu jen jediná změna, že ne každý den proležím. Úzkostné stavy jsem měla i předtím, ale ne tak silné, jak je prožívám nyní. Má doktorka o téhle mé úzkosti ví a říkala, že Remeron by měl zabírat i na ni a předepsala mi k němu ještě ten Neurol /teď už je to 1 mg 3krát denně/ a zvýšila Remeron, ale i tak cítím celedenní /ale nejvíce po ránu/ úzkost, nervozitu a roztěkanost. Měla bych se chytat všeho pozitivního, co mi život dává /??!/. Jenže já tu nic pozitivního nevidím a od života už nic pozitivního nečekám. Jsem unavená a už nemám sílu hledat něco pozitivního. Abych si zpívala, jenže mě štvou i veselé písničky v rádiu. Dávají mi pocit toho, že bych měla být šťastná, ale nejsem. Romantické filmy - tenhle typ filmů jsem neměla ráda, i když mi bylo dobře. Na sport nemám sílu. A proč bych vlastně měla sportovat?! Přibrala jsem 12 kilo za necelé tři měsíce, nevejdu se do většiny mých dřívějších věcí..., ale proč bych měla sportovat, vždyť je to fuk... Je mi jedno, jak vypadám. A už ani to přejídání mi nepomáhá. Teď mě vlastně jídlo štve. Nemám na nic chuť, jím ze zvyku nebo z donucení a málo piju, prostě nemám žízeň, anebo se mi to zdá zanedbatelně důležité. A láska /?/ - "Láska není pro mě, láska je pro lidi, kteří na ní věří." A kdo by mohl mít něco takovýho, jako jsem já, rád?! A i kdyby, já tohle nechci, chci se vyhnout tomu, o čem psala Monča, i když možná řekneš, že to není pravda, já to tak cítím. Když hledá člověk důvod proč žít a najde ho v lásce k druhému člověku, upoutá se na něho a stává se to jen parazitováním. Vím, jak mi snadno v hlavě dokáže rychle přeskočit a já si dokážu ublížit i z naprostého nesmyslu. Nechci, aby si to pak ten druhý vyčítal, že to bylo kvůli němu. Vždyť to dělám přece jen kvůli sobě, kvůli tomu jak nesnáším sebe, ne toho druhého... "Sociální odpad" si nezaslouží něčí lásku... No, snad holkám nevadí, že si tu píšem o PP, i když všechno souvisí se vším. Kdyby jim to moc vadilo, nemusí tyhle příspěvky vůbec číst. Na chat PP si občas odskočím něco přečíst, ale sotva stíhám psát a odpovídat sem. Víš, už jsem tam taky kdysi něco psala... Asi po mé první větší typické panické atace a dokonce jsi mi odpovídala Ty sama ;-), ale to už bude asi více jak půl roku. Pak mě ale napadlo, že přeci PP mít nemůžu, že to není ono, že si to jen namlouvám...atd. atd. Anila

Ahoj vsichni,nejdrív se omlouvám za chyby, ale nejak tady blbne poítac.Tak zítra budu nejspís naposledy na netu - pracuji v internetové kavárne.Od pondelí nepracuji a v úterý jedu na ten pohovor kvoli tý psychoterapii. Docela se toho púohovoru bojím, ale snad to nejak zmáknu. Tam si se mnou popovídají a objednají me. Budu tam moc prijet do týdne, max. do 14 dnu. Ale to bych vám dala jeste vedet, kdyby objednání trvalo dýl.Fakt mám strach, ale uz jsem se rozhodla, ze pojedu, tak to ted preci nevzdám. Ale uz ted me bolí bricho.Moc vás prosím, vzpomente si v úterý na me - budu na tom pohovoru.Jinak vám vsem preji hodne odvahy, síly a drzte se! Budu na vás vsechny moc myslet.Jestli se neozvu delsí dobu tak uz jsem tam. Ale snad tam bude nekde nejaká netka, abych vám dala vedet jak to zvládám a jak probíhají terapie.Tak se zatím vsichni mejte jak nejlíp to pujde.Ahojky Iva

Ahojki Monco, mozna mas ve svem prispevku pravdu. Je tezke to posoudit z me strany. Ale na par veci musim zareagovat..:Pises, ze nechteji hledat odbornou pomoc. Nebude to zas az tak pravda. Spise ti, co nehledaji, tak josu na to slabi, nebo se nedokazi vyrovnat s faktem, ze potrebuji tu pomoc. Stale si radeji namlouvaji, ze jsou v poradku, a ze se z toho dostanou sami. Ty by jsi snad byla schopna si to priznat? Ne kazdy to dokaze...jak pises o te byvaleho tveho bratra.. Nedivim se ji... Plno lidi, co tohle dela, pak vidi za kazdou malickosti nejakou spatnost proti nim. A proste, jak tvuj bracha stale neprichazel, tak ona se do toho zacala nejspis dostavat. Treba se na nej moc tesila a kdz stale neprichazel, tak ji to moc mrzelo. A potrebovala si pomoct.To, ze byla bulimicka, tvedel jiste tvuj bratr uz od zacatku. Tak proc s ni byl tak dlouho? Proc myslis, ze to s ni vydrzel i tech par mesicu.. Nejspis byla necim zajimava, proto ji nechtel opustit, ale nejspis ji o tom nedokazal presvedcit. Kdyby mu plne verila, tak by k tomu psychologovi sla... Uz kvuli nemu.. Ale nejspis on ji tolik "neokouzlil"..To, ze plno holke nechce odbornou pomoc, protoze je tam nikdo nepolituje... To ne, kvuli tomu to neni.. Ale to uz jsme vysvetlovala na zacatku.To, ze to delaji kvuli politovani? Jak kdo. Ale nekteri z nich treba proto, aby si jich nekdo vsiml a pomohl jim, protoze vedi, ze sami to nedokazou...Zkus si precist prispevek z 5.3.2004 od Hanky. Z toho mozna neco pochopis. Ale dekuji za tvuj nazor. Pekny den.

Přečetla jsem tuhle diskusi a něco z diskuse anorektiček a bulimiček. Připadá mi, že moc z vás se zabývá výhradně sama sebou, rejpání v minulosti, v křivdách. Také hodně dívek nechce hledat odbornou pomoc. Ne, tam totiž nikdo toho druhého nepolituje. Bratr chodil s takovou dívkou. Byla bulimička a také se občas řízla. Nakonec byla jeho vina i to, že se přejedla, že zvracela, kvůli tomu, že přišel později domů se řízla( připomnělo jí to jak čekala na tatínka když byla malá, atp.). Já jsem jí byla tak znechucená, ještě teď se otřásám. Vyděračka a je jedno, jestli vydírá partnera nebo to drží v tajnosti, stejně někde v koutku doufá, že si toho někdo všimne a polituje. Brácha se na ní po několikaměsíčním prošení, ať se obrátí někam o pomoc vykašlal. Dneska má úplně skvělou holku, ale ta nějak o sobě moc nemluví ( a lehký to taky neměla a nemá), není to parazit. Masírujete si tady ega a já cítím soucit, ale s těmi kdo jsou nuceni s vámi žít. Možná se teď na mě zlobíte, ale já na to na základě vlastní zkušenosti z druhé strany hledím prostě takhle.

A dokonce, kdyz tak tu sekci PP tedka ctu, i s tim pranim umrit.

Anilo, byla jsi se podivat na Doktorku do sekce PP, jak doporucovala Pajka? Je tam dostzajimavejch veci. I o horciku a svetloplachosti a odporu k hluku. Skocsi tam a zkus si neco precist, jestli jsi to jeste neudelala. Temer jedinejrozdil je, ze Ty chces umrit a ti lide tam spis ne. Je fakt divny,proc Ti doktorka na PP, co sama diagnostikovala, predepsala Remeron. Vazne tam jdi, hodne prispevku je fakt povzbudivych.

"Zajímalo mě, co se stane z člověka, když mu osud náhle vezme všechno - jeho kariéru, manželství, dceru i místo, kde dospíval. Možná, že už je příliš pozdě, aby svůj život měnil. Přesto se o to ale musí alespoň pokusit."Alexander Payne (o filmu "O Schmidtovi" / "About Schmidt")

Jo a jak Pajka doporucovala tenhle link:http://www.hzp.czTak tam je mozny najit dalsi podrobne informace o lecich, jenom nesmite byt tak blbi jako ja a prehlednout v pravem hornim rohu okenko "Vyhledavaci sluzby", pod nimz je treba kliknout na "Vse o lecich".

Pro ty kdo maji zajem vedet neco malo k Neurolu, se mi podarilo najit pouze slovensky text, tady:http://www.pain.sk/dialogy/2001/Firmy/leciva/Bolest.htmlNahore na strance kliknete na NEUROL