Sebepoškozování

Ahojky Hani, Pajko, a vsici ostatni!!!Tak jak se mate? ja teda opravdu na nic.nejenom, ze jsem s tim neprestala, ale zacala jsem se jeste popalovat rozzhavenym zapalovacem.a pritom s tim chci prestat, ale fakt to nejde! v sobotu jsme byli ("nasi" , teta, strejda a babicka) slavit babicciny narozky.a v jednu chvilku se vsichni pustili do me,.teta mi rekla, ze mam mastny vlasy(ten den rano jsem si je ale myla.....ale to je fuk), strejda si prisadil, ze my dlouhy vlasy na zadek slusely vic.babicka mi rekla, ze si myslela, ze ta sukne, kterou mi dala, mi bude velka, a ona mi je akorat.a ze bych mohla zhubnout.k tomu vsemu prihodila, ze mam velkej zadek(v jiny situaci bych se tomu zasmala, ale v tyhle to uz zacinalo bejt v moji hlave vazny) proste hruza! napiste mi nekdo nam uj mail. chtela nych si o tom ds nekym pokecat. "kotatko.....akira"seznam.cz" !!!tech PET TECEK mezi kotatko a akira je tam NASCHVAL!!! dneska to na me zase prislo. uz ani nevim, proc to delam.deska jsem to udelkala bez jasny priciny.proste jsem musela....ale nikdo mi nenadaval, nikdo me neponizovak, ami se mi nic nestalo.nevim proc.PROC? sakra PROC to delam????

Ahojki Anilko,promiň,že píšu až teď..Tak co?Jak se vede?Pozdravuje tě má sestřička,píše ti něco strašně moc dlouhýho,tak se těš.V pátek jsem bzla na koncertě,tehdy jsem se pořezala naposled,tak snad to ještě chvilku vydržím...Ale proč bych měla?!Už mě to nebaví.Jednu chvílu jsem šťastná jak blecha a pak mám chuť umřít.A přitom se mám dobře,mám co jíst,kde spát,kamarády...Pořád mluvím jen o sobě,promiň...Doufám,že se někdy najde někdo,kdo ti pomůže.Moc ti to přeju.Láska je nemoc a pravda přítěžideje maska za kterou leccos zmizí slova jsou náboje pro ústa velký ráže peníze náboženství-jak cesta tak i cílsrdce z olova ruce od špínyhovna ze zlata zaplatí všechny vinyna cestě po žebříku vedoucím do nebe dobré je dolů kopat a smát se nad sebe... Tak to byla Znouzectnost,moje oblíbená kapela.Přeju krásný večer i zbytek života.

Ahojki Anil,me by zajimalo, co konkretne jsou ty stavy uzkosti... Jestli to muze byt to, kdyz me neco prepadne a ja silene brecim, zavzlykavam se, zatinam vsechny svaly, abych to premohla, chce se mi vykricet, nejde prestat... ?Achych, pred endavnem jsme si rekla, ze se uz nebudu rezat. Hlavne kvuli svymu klukovi. Porusila jsme to jen jednou- tim pokusem o sebevrazdu. Ale vcera. zas po nejaky ty dobe jsme se proste mUSELA porezat. Nejspis tim, jak jsme se dyl nerezala se ve mne vse nahromadilo a muselo to ven. O to bylo to rezani "poradnejsi"... A to jsme si mylsela, ze to dokazu premoct. Ale jsme jen silenej bezvyznamnej slaboch. je to asi trapny, ale proste mam pocit ( i kdyz to tak asi enbude, ale nedokazu jsi to pripustit, ze by to bylo jinak), ze jsme proste nic. V nicem nevynikam, jak v inteligenci, tak v krase, umeni v cemkoliv, rodina ani nemluve, skolu ,proste ve svym presvedceni, ze jsme totalne blba, uplne ignoruji. Plno lidi mi rika, ze kdybych se ucila, nekaslala na to, tak budu mit opravdu vynikajici vysledky. Ale duvera v sama sebe.. Ta stoji za ... Neverim si ani v tom, ze bych neco dokazala. Radeji si necham dat dobrovlne 5, nez abych neco zkusila. zariskovala... Je to asi vetsina veci i ovlivnena mamou. Nikdy mi v nicem neverila. ve vsem me shazovala. V mych snech. Nikdy mi s nicim nepomohla... Citim, ze ziju jen snad pro myho kluka. Ale je asi ode me hnusny se na nej "uvazat", co? Kdybych nemela jeho, tak me tady- v tyhle etape zivota, na tomto svete, nedrzi vubec nic.. On byl mou jedinou brzdou v tom mym nepovedenym pokusu o zabiti... Ale jak je "jedinym mym smyslem" zivota, tak kazdou malou blbustku beru moc osobne, moc ji resim, trapim se s ni... Asi proto, ze aspon tohle chci mit krasny. Aspon neco v tomhle mym dosavadnim zasr.... zivote... Ale tim mu ubliziji. takze neni vlastne vubec nic spravne! Jak se dostat z tehlech bludnych stresujicich nicicich kruhu?? Vse chci mit rychle a co nejjednoduseji vyreseny, tak vidim proste jen jedno vychodisko z tohohle vseho.. Vzdyt i mymu nejuzasnejsimu clovekovi ublizuji. Ublizuji kazdymu! Ale to nechci! Ale proste nevim, jak vse zmenit.. myslim, ze minulost se neda zmenit. Pouze ukoncit... Aby uz zadna nebyla.To, ze bych urcite plno lidem chybela, ublizila svoji smrti.. Mozny to je, ale to skutecne prejde... Urcite... jsme na tom svete zatim kratce, takze na me nemaji tolik veci, proc byt dlouho smutni. Nemaji vesmes snad ani zadny duvod, proc by me postradali... Vim, ze sjme sobecka, ze to chci vyresit takto, ale.. nevim.Kdybych aspon nebyla tak slaba, tak bych se mohla ridit nekterymi prislovymi.. Mam treba jeden vypisek z jedny knizky a prijde mi to krasny, jen kdybych byla tak silna, abych si to zvladla rozlozit v hlave a ridit se tim..:V životě nejde jen o to stále vítězit. nejde o to, kolik lidí ti zatelefonuje a nejde ani o to, s kým jsi chodila, chodíš a s kým ne. Nejde o to, komu jsi dala pusu, jaký sport děláš nebo kdo tě má rád. Nejde o tvé boty nebo účes, nebo o barvu pleti, ani nejde o to, kde žiješ a kam chodíš do školy. Dokonce nejde ani o známky, peníze, oblečení nebo o to, která vysoká škoal tě přijala a která ne. V životě nejde o to, jestli máš hodně kamarádů, nebo jestli jsi sama, nejde o to, jestli jsi oblíbená nebo ne. O nic takovéhop nejde.Jde o to, koho máš ráda a komu ublížíš. Jde o to, jak se cítíš. Jde o důvěru, štěstí, přátlství. Jde o to, jestli pomáháš svým kamarádům a jestli máš místo v srdci lásku. V životě jde o to, aby ses ubránila závisti, překonala nevšímavost a budovala sebedůvěru. Jde o to, abys viděla lidi takové, jací jsou a nehodnotila je podle toho, co mají. A především jde o to, abys ovlivnila svým příkladem někoho jiného tak, jak by ho nikdo jiný neovlivnil. O to v životě jde...papa

P.S. Říká se, že lidi s PP slyší i trávu růst... To vysvětluje podrážděné smysly, touhu po přítmí, slunce provokuje, zvuky brnkají na nervy, hmat i čich jsou přecitlivělé.Při atace mi pomáhalo masírovat si kůži kartáčem na vlasy. Normálního člověka by to asi bolelo, ale postupně mi to prokrvilo kůži a bylo mi líp. Nutila jsem se mluvit a hlavně psát. Psala jsem smsky příteli uprostřed noci o tom, jak mi je a posílala je na jeho mobil. Ráno si přečetl, že jsem měla ataku a já už jsem se na něj smutně usmívala. Vždycky mi to přeladilo mysl a uklidnilo rozklepané ruce. Měla bys najít taky něco, co Tě přeladí a uklidní... Já vím, že je to strašně těžký a vyčerpávající, ale musíš chtít Ty sama, nikdo tuhle těžkou práci za Tebe nezvládne, ale odměna je úžasná. Život fakt za to stojí, nevzdej se, prosím...

Anilo,panická porucha má obrovskou škálu projevů. Při mých atakách nebyla nikdy dominantní dušnost, bušení srdce, závratě, ale obrovská úzkost k zešílení. Mě nic nebolelo, jen nepříjemné hmatové pocity, střídání pocitu tepla a chladu anebo jsem vůbec necítila tělo, byla jsem jenom děsivá myšlenka, dokázala jsem si v takové chvíli rozškrábat kůži do krve, jenom abych se přesvědčila, že ještě existuju (i to ma své logické vysvětlení-tělo nastartované na boj očekává poranění a povrch těla se odkrví, tím znecitliví...od doby, kdy to vím, už nejsem vyděšená, jen si pomyslím: "aha, krev odtekla jinam..." ) Cítila jsem něco neidentifikovatelného, co mě nutilo utíkat, nevím kam, ale vím, že před sebou, před pocitem, že šílím, umírám, že ten stav nikdy nepřejde, že ho nezvádnu, že bych chtěla, aby mě někdo toho pocitu zbavil, uspal, uklidnil. Vždycky jsem plakala a přes tu chuť utéci se mé tělo odmítalo hýbat, ale plazilo se, kroutilo do klubíčka, možná podvědomě do polohy bezpečí v děloze. Stav strnulého obrovského neklidu. I tak se ta mrška projevuje. Pláč odplaví přebytek napětí, pomůže, ale vysílí. Bolí z něj hlava i oči. Nevím, jak dlouho Remeron bereš. Spousta lidá na chatu PP bere seroxat nebo seropram a jiná AD. Remeron nemusí být pro tebe ten pravý. Na www.hzp.cz je vše o lécích, najdi si ho tam a zkus se svou doktorkou mluvit o změně. Při tak velkém záchvatu si zkus klidně vzít Neurol 1 mg jenom na zkoušku, jestli přece jen nepomůže. Dávka, kterou si bereš je nízká. Neboj, závislost u Tebe nevznikne. Nejdůležitější je, aby ses dokázala zbavit těchto záchvatů. Panická porucha je o neuvěřitelně silných záchvatech úzkosti. Zbavíš se jich, ale chtěj po své doktorce, aby Ti napsala něco, co pomůže. Musíš být nesmírně vyčerpaná. To je pak člověku všechno jedno, nebyví a nezajímá ho nic, ani láska ne, radost se vytrácí ze života. Nesmíš to dopustit. Musíš se chytat všeho pozitivního, co Ti život dává, zpívej si, dívej se na veselohry, romantické filmy, dávej si vrchovatě pozitivních impulsů. Sport a pohyb potřebuješ nutně. Je potřeba odpustit tomu papiňáku páru, utahat své tělo, aby už na žádný záchvat nezbyla síla. Funguje to, jenom do toho jdi po krůčkách, pomalounku, žádný extrémy... Pohyb to mjusí takový u kterého se zpotíš. Láska je obrovsky pozitivní, endorfiny otráví ten neukázněný serotonin v mozku, něha i milování je hodně důležitý. Ničemu z toho se nebraň, není podstatný, jestli Tě někdo pohladí slovem nebo rukou-ruka je lepší :) Spousta lidí bere místo Neurolu Rivotril, Lexaurin, každýmu chemicky sedí něco jinýho. Tak, jak je ta potvůrka vynalézavá ve svých projevech, tak je i rozmarná, co se léků týče.Anilo, je mi moc líto, že Ti nemůžu pomoci líp :( Jestli chceš, napiš mi napřímo, co Tě o PP zajímá, možná že holkám tady vadí, jak tím tématem zabírám moc místa, ale fakt to stručněji neumím :(

"Co je důležité, je očím neviditelné," opakoval malý princ, aby si to zapamatoval.

Pajko, vím, že se PP projevuje u každého jinak, ale nemyslím si, že "úzkostné záchvaty", které jsem popisovala, byla panická ataka. Panické ataky taky znám. Je to, když se mi zrychlý dech a nemůžu dýchat, bojím se, že už se nikdy nenadechnu, točí se mi hlava, nevím, kde je nahoře a kde dole, rychle mi tluče srdce... Ale já mluvila o "úzkostných záchvatech". Kdy brečím třeba i dvě hodiny a nedokážu přestat a ta hrozná úzkost ve mně mě nutí se svíjet v těch tzv. "psychických křečích". Myšlenky mě táhnou jen k tomu, jak jsem nemožná, zbytečná a neschopná... a čím víc na to myslím, tím horší mám záchvat. A hlavně si přeju umřít. Někdy je to tak silné, že mám z toho i dvoudenní migrénu... Při tom se mi taky točí hlava, ale to je vyčerpáním po dvou hodinách té hrůzy. Má PP je jiná, přichází nečekaně. Při ní mám strach, že třeba omdlím a všichni se na mě budou dívat a bojím se každé další. Vím, jak se při ní má dýchat - nádech ústy, výdech nosem... i o pytlíku, i proč a jak to vzniká... Jen nechápu... Je to, co nazývám "úzkostným záchvatem", to samé jako panická ataka? Neurol beru ráno a odpoledne a při záchvatu další dva (0,25 mg) + večer Remeron (30 mg). Jo, dělám pokroky... každý můj další záchvat je větší a horší... Anila

Ání, nesnaž se podupat tu zahrádku, prosím.Dan

Anilo,nevadí, žes to udělala znovu. Úžasné je, jak bojuješ, jak se rveš. Málokomu se podaří utnout svůj problém ze dne na den. Každopádně vnímám velmi silný posun ve Tvém myšlení a přístupu k sebepoškozování, k sobě i k životu. Je mi opravdu líto, že tak trpíš. Chtěla bych vědět jaké léky teď užíváš a v jakém množství. Záchvaty Ti může vyvolávat i nevhodné antidepresivum a prakticky každé AD v počátku léčby (ten počátek trvá někdy měsíc a víc). Neurol by měl pomoci. Kolik mg sis vzala? Je na trhu v balení 0,25, 0,5, 1 a 2 mg, takže Tvé 2 neuroly je široký pojem. A pak velice důležité je správně při atace dýchat, je to vykročení k sebekontrole, ke zklidnění.Nejsnazší způsob je dýchat do pytlíku, do sáčku. Tvé tělo je při atace uměle a nepřirozeně připraveno na reakci boj-útěk a protože se žádná taková aktivita nekoná, je překysličeno navíc zrychleným úzkostným mělkým dýcháním (hyperventilace), to ataku stupňuje. Je potřeba se dlouze a pomalu nadechovat do břicha, ne do plic, pak na pár vteřin zadržet dech a stejně pomalounku vydechovat (je to metoda, která prospívá nejen panikářům, ale každému). Dostaví se chemická reakce, která zlepší Tvůj stav a přivede Tě do klidu. Pytlík proto, že z něj po chvíli vydýcháš kyslík a vyrovnáš tak jeho přebytek ve svém těle.Vím, jak dokáží být ataky ubíjející, ale jakmile se s nimi naučíš pracovat a dostat je pod kontrolu, budeš prakticky zdravá. Jenom to jde to pomalounku. A taky je potřeba, aby ses za každý úspěch, který dokážeš, odměnila. Je to součást terapie. Budeš v pořádku, už vykročilas směrem ke zdraví. Jsi mladá a PP máš kratinkou dobu, uzdravíš se! Možná by nebylo na škodu, kdyby ses domluvila se svojí lékařkou, aby Tě pár dní nechala doma, než zaberou léky. Tak si škodíš dvojím způsobem. Jednak při záchvatech dostává Tvé tělo opravdu nezdravě fyzicky zabrat a pak každým dalším záchvatem se ve Tvém podvědomí upevňují špatné zkušenosti a bude je pak náročnější odtud dostat. Vím, že Ti to tak nepřipadá, ale opravdu už teď děláš pokroky.Přeju Ti moc štěstí :)

.....A jak je to dál?..... V pátek jsem to mohla už vědět..., i když jsem dopoledne ve škole prospala a padala únavou, stejně jako pak doma, i tak jsem cítila tu "jinou úzkost a napětí"... Navečer mi naběhl asi hodinový "úzkostný záchvat". Bylo to jako obvykle a já jsem si chtěla z postele ke stolu dojít pro léky, jak říkala doktorka, že si je mám při záchvatu vzít, ale únavou jsem stěží vstala z postele, zatočila se mi hlava a já už jsem ležela v úzkostném záchvatu na zemi... Byla jsem hrozně unavená a přeci jsem se dokázala svíjet v té mé "psychické křeči" a s pláčem na podlaze. Sáhnout na stůl pro léky byl pro mě nadliský úkol. Přestala jsem až vyčerpáním. Další hodinu jsem jen ležela na zemi a třásla se tam zimou, protože jsem neměla ani sílu se z té podlahy zvednout..., pak se mi nějak povedlo dostat se do postele a za hodinku bylo po všem... Jen to vyčerpání zůstalo. Sobota byla můj nejlepší den, na který si za posledních pár týdnů vzpomínám... No jo, ale za všechno dobré se musí platit..., a tak jsem to včera pěkně odnesla. Prospala a proležela jsem celý den... A i když jsem ležela, zrychlil se mi dech a mně se zdálo, že se snad dokonce vznáším, jak se mi točila hlava, ale tohle - asi PP - trvalo jen pár minut. Když se mi pak povedlo se z té únavy trochu dostat jediné na co jsem myslela, byly zápalky. Soustředila jsem se jen na to, ale nechtěla jsem to udělat... Jenže jsem dostala další "úzkostný záchvat". Blížil se tak plíživě, ale trval více jak dvě hodiny, kdy jsem bez přestání brečela a držela se kvůli té vnitřní bolesti polštáře. Snažila jsem se tomu a těm zápalkám odolávat, ale to pro mě představovalo jen další utrpení... Nevydržela jsem to a ublížila si, nechtělo se mi s tím pálením přestat, ale ta bolest mi vůbec nepomohla... Vzala jsem si dva Neuroly. A přišel na mě další záchvat a když už jsem myslela, že je pro dnešek konec, něco se ve mně sevřelo a bylo to mnohem horší než předtím, a tak jsem se šla schovat na půdu, kde jsem mohla tou bolestí křičet a svíjet se na zemi, jak se mi chtělo, aniž by mě někdo slyšel... Nepřešlo to, jen jsem už vyčerpáním nemohla ani křičet, ani brečet ani se křečovitě něčeho držet... Dovrávorala jsem domů a usnula únavou... Dnes jsem vstávala s opůchlýma červenýma očima a ještě teď se mi svírá žaludek... Snad se mi to jen zdá, nebo to tu je všechno načichlé kouřem svíček a zápalek... Ach jo, další nové ráno, další den...a další a další hodiny... Ne, nechtěla jsem se tu litovat, jen se vypovídat, protože na tohle jsem byla sama... Hezké odpoledne všem, Anila

Ahoj Hani, promiň, že jsem Ti neodpověděla hned, ale nebyla jsem v tom stavu, že bych dokázala něco hodit "na papír". Proč myslím, že mám takové problémy já? Nejspíš myslíš to sebepoškozování /?/. Asi nikdo si neubližuje jen tak! A u mě... /?/ No, snad jako citlivé, tiché a plaché dítě, kterému se všichni smějou a ono se jim neumí bránit, a tak je to ještě horší..., a pak posměšné poznámky spolužáků. Ponižování učitelů a to, i když jsem patřila mezi tu nejlepší část třídy... Rodičům, kteří i když jsou hodní, není na mně nic dost dobré, jenže to dělají nevědomky... Takhle u mě vyrostl pocit méněcennosti a postupně jsem dospěla k tomu, že jsem ubohá, neschopná, pitomá, ošklivá, hnusná nicka, která si nezaslouží uznání, úctu, přátele, lásku a ani žít... Ubližuju si asi ze stejných důvodů jako ty, když udělám něco špatně. Někdy mám pocit, že i špatně dýchám a mám strach, aby to někomu nevadilo. Nebo když ublížím někomu, na kom mi záleží. Anebo si tím "léčím" ty mé hrozné úzkostné stavy, protože někdy je to to jediné, co mi na ně pomůže. A občas se jen pálím přes zápěstí s přáním zemřít, protože se mi zdá, že už dál nemám sílu žít. Takže naprosto chápu Tvé pocity a důvody proč chceš umřít. Mám je dnes a denně. Taky si připadám hrozně slabá, že to nedokážu udělat nebo dotáhnout do konce... A těch nejbližších je opravdu jen poskromnu a za čas by je to jistojistě přebolelo... Jenže, tak to není..., Tvé blízké by to bolelo a hodně, protože určitě existuje někdo, komu na Tobě moc záleží. A vlastně bys svou smrtí nic nevyřešila..., je to napořád. Není to, že by ses pak ráno probudila jako někdo, kým by sis přála být... dokonalou a úžasnou, kterou by měli všichni rádi. Není to vyřešení všech problémů, je to konec! I já si připadám jako sociální odpad... Jenže to je jen ta naše představa. Každý má právo na život, ať je ten člověk jakýkoliv. Sebevíc nebo sebemíň hezký, chytrý, milý... Každý může mít hezký život, jen se musí naučit vážit sám sebe. Vyrovnat se s nedostatky a ne se za ně trestat a chlubit se tím, v čem je dobrý. Mít se rád takový jaký je. Ale jak to udělat? Když samy sebe každý den přesvědčujeme o opaku?!? Tvůj kluk má určitě důvod, proč je s Tebou. Jsi pro něho ten nejdůležitější člověk a má Tě rád, pro to jaká jsi, i když Ty nevidíš a nechceš pochopit, že je to možné... Lékaře by sis najít měla a rychle! Než se Ti to zhorší, nebo než uděláš něco, co nepůjde už vrátit. Možná, že s tím ubližováním časem sama přestaneš, ale přeci nechceš do té doby takhle trpět, když existuje pomoc. Ono je těžké se sebepoškozováním přestat, když už jsi poznala, že Ti to přináší tu nejrychlejší úlevu. Anila

Ahoj IVO, zase odpovídám se zpožděním, ale nebylo /a není/ mi moc dobře. Tak je mi líto, že sis zase ublížila, ale taky vím, jak moc bolí psychická bolest... Nevyčítej si to, i když jsi to udělala po delší době. Člověk si myslí, že už to nikdy neudělá, když to neudělal tak dlouho, ale pak to přijde a je těžké tomu odolat, když už jsi jednou poznala, jak snadno se Ti uleví, když si ublížíš. Ne, nejsi kráva! Právě naopak, vždyť ses rozhodla, že pojedeš na tu terapii a to jsi z toho měla z počátku takový strach, který jsi překonala. Já vím, toho pohovoru se bojíš..., mě by asi taky děsil. Ale můžeš to tam tak omrknout a i Tvůj doktor říkal, že je to výborné zařízení, tak žádný strach, Ty to zvládneš, vždyť už jsi tak daleko a tak statečná! Měj se krásně, Anila

Ahoj ... ne neprestalo me to bavit.Jen to ctu,ale neprispivam.Je fajn Ivo,ze tam pojedes a uvidis,ze Ti to pomuze a bude to lepsi.Hodne stesti ... mejte se fajn ...

Mila Julko,jestli cekas, ze Ti nekdo z nas da navod jak se krok za krokem zbavit takovyho problemu do tydne nebo jeste lepe pres noc, tak to Te zklamu. Asi to bude trvat delsi dobu, ale to neznamena, ze se to nepodari. Stydet se za to nemusis, dela to hodne lidi, jak se konecne muzes sama presvedcit na Doktorce a je to jenom zvlastni forma ulevy od jinych trapeni. Rezani neodstranis tim, ze si reknes, ze se premuzes a ze ho proste nebudes praktikovat. Kdyby tomu tak bylo, lecba by byla snadna, ze. Navrch rezani je projev neceho, co je za nim. Treba jak jsi psala:

Tenhle prispevek je pro Akirku:-)

Ahojki,tak predem- ja jsme Hanka:-)Ja, kdyz jsme se jednu chvili i zacala rezat na noze, tak jsme nemohla mit v pravy kaspe mobil-jak to strasne bolelo. Ale proste nejlepsi je to na ruce! na pazi uz ne...Ja ti ani presneji envim, jak jsme se k tomu dostala...Asi uplne prvne jsme to udelala nekdy v 8. ci 9. tride. To jsme se chtela zabit,takze pres zily.. Pak nejak obcas jsme se proste zase rizla pres zily. Ale to jsme se nechtela zabit. Chtela jsme si jen asi dokazat, jak je zivot zranitelnej. No a ted nekdy v zari jsme u kamosky zpozorovala, ze se reze pres zapesti zeshora. A tak jsme to zacala delat taky. To bylo to, co jsme potrebovala! Neco co mi neublizi, al epomuze... Sice se to asi jako pomoc nede brat z pohledu normalnich lidi, ale ja to tak beru.. No, taky obcas si propichnu sichrem kuzi ne hrbetu ruky a nosim ho tam chvilku. nbo se sichrem rezu pres ten hrbet ruky. nebo ted jsme silenou silou drela rukou o koberec na zdi a ted to mam mam spaleny... nebo si neco pichnu-ucho, nos, pupik, oboci ... jak kdy... nemuzu se tomu branit. Je to asi ma drpga. nehty si kousu silene. Jsem proste to nejhorsi, co muze byt. mam samy chyby, zadny klady.. nechapu, proc muj kluk je se mnou uz 5 mesicu... Lita kolem nej tolik lepsich holek, nez jsme ja. Kazda je mnohem lepsi nez ja! Ja jsme jen takovej odpad dnesni doby. To nejhorsi, co se mohloí zrodit a vyrust... A proc se rezu?? Byva to vsemozne.. etsinou na me padne vic veci najednou..: rodina: ziju s mamou, ktera je uplne priserna! Ani trocha povidani, uteseni, pochvala? neexistuje! atžd. potom, problemy s tim mym klukem. nespokojenost s emnou- ani trochu. na skolu silene kaslu. No a tak, no...Delas neco proti tomu?zatim zas papa...

Trpím taky sebepoškozováním. Dostávám záchvaty a pak se nudržim a vezmu cokoliv co je po ruce. Když mám záchvat tak nedokážu normálně myslet a vidim jen krev a nuž nebo cokoliv ostrého.Mám přítele, ktery se se mnou snaži o tom mluvit,ale já to nedokážu. Dokázala jsem to jednou u psychologa a ten mi pak řekl,že chci být jen zajímavá.................Teď sem kvůli tomu málem stratila nejlepšího kamarada. který tím strašně trpěl a bál se toho, že jednou to udělám ale zemřu.Prosím pomozte mi.Julka

Ahojky Lidi.Nevím, co dělat. Porazavam se neco pres rok a to hlavne kvůli tomu, že me sebevedomi neni az tak velke ale začalo to tim, že me můj tehdejší kluk znasilnil od ty doby si pripadam spinava a stava se mi že dostanu zachvat a v te chvili vydim jen krev svou krev a nedokažu myslet na nic jen na nůžky, nůž cokoliv ostrého. Kamarádka si toho vsimla a s učitelkou me dokopali k tomu, že jsem jela k psychologovi a ten mi rekl,ze to delam pro zajimavost a že jsem neco jako hypochondr. Strasne me to zamrzelo a už to nikomu nerekla. Jenže můj nynejši přitel si toho všimnul a otevřene sme si o tom popovídali. jenže mě stačí malo a jsem v tom zase. Ted jsem poznala vyjímečného kamarada a nechteli sme mit pred sebou tajnosti.TAk se sveril on me a ja jemu. Jenže on mi řekl at se k nemu už nehlasim at mu nepisu. Že mi nedokáže pomoci a že ubližuju i jemu.Jenže me na tom klukovi opravdu zaleži. Dělám to pořáda je to pro mě uklidnujici. Miluju to,ale už to nechci dělat. stydím se za to. Prosím poradte mi co mám dělat.Napiště mi na e-mail. Prosím. Julie

Misko jedna,udelala jsi rychle dost kroku kupredu avsak tedka nemuzes cekat, ze bude pres noc vsechno v poradku a ze budes v cili. Dyby to bylo tak jednoduchy, tak by se na leceni takovyhle nemoci prodavala dvoustrankova prirucka a jedny pilule a mozna videokazeta :) vsechno v lekarne nebo spis v drogerii. S mamou to ma hlavne jeden efekt. I kdyz Ti nerozumi, coz se stejne dalo ocekavat, tak to aspon vi a ty mas timto urcity klid. Takze nemusis uplne vsechno skryvat (asi jen to rezani). Nasi to taky nepochopili, ale to mas jedno. Od toho mas doktora a lidi tady. Vubec ale nechapu, proc mas dostat antidepresiva AZ 6.dubna. Dyk to je, kurnik, za vic jak jeden mesic! Nechapu proc s nimi otalet. Urcite je lepsi zobat pilule, nez se dostat do tech stavu. Nebo snad chces nesouhlasit? Problem by mohl bejt jenom v tom kdy a jestli pilule zaberou a jestli nebudou mit prilis vyrazny vedlejsi ucinky.Priprav se spis na to, ze to leceni bude nejakou dobu trvat. Treba tri mesice, treba pul roku, klidne i rok dva tri. Kazdej z nas je jinej, ma jinyho doktora (nekteri samozrejme stale otaleji si ten "luxus" poridit), jinou medikaci, jiny pozadi nemoci a i jinej druh nemoci. Proto se to neda rict. Me to trvalo asi jeden rok, nezli jsem se vyhrabal z toho nejvoprudnejsiho obdobi. Pak uz to bylo vicemene dolecovani. Smysl zivota jsem zacal zase spatrovat ve svym studiu a praci."Nevim žádnej závěr,nevim jak mám jít dál..."Tak se ho zatim opatrne zkus snazit najit. To by mohl byt ten prvni krok. Zkus, v klidu, najit nejakej smysl SVYHO zivota. Pak pride rada na to, jak ho naplnit.Hodne stesti Ti preju.Dan

Ahoj Ivo,no to mas tedy pravdu, ze uz jsem tu nejakou dobu nebyl, ale to nebylo z duvodu, ze by me to snad prestalo "bavit" :), ale proto, ze sem pisu hlavne kdyz mam cas a toho jsem mel poskrovnu. A tim se mi taky zatim nepodarilo prihodit nejaky zazitky z pobytu v Bohnicich. Navic bych jeste musel volit hodne peclive slova a vety, abych nektery jedince tady, co maji strach z psychiatru, "nepodesil" nebo nedejboze neodradil od navstevy doktora.Jsem moc rad, ze jedes na tu terapii, protoze i kdyby nepomohla, nebo pomohla jen malo (mno jo, ja vzdycky radsi premejslim napred o tech horsich vecech, aby me pak neprekvapily a prijemny veci rad necham aby me prekvapily bez meho vedomi), tak aspon nezustanes stale ve stejnem prostredi a aspon jsi neco pro sebe udelala (a nejenom pro sebe, jak jsem Ti uz minule psal) a muzes byt hrda na to, ze jsi se pokusila. No a kdyz to vyjde a terapie zabere, tak Ti bude lip :o) S pohovorama nemam zkusenosti. Ale kdyz uz jsi to zvladla az sem, tak si myslim, ze se Ti to podari. Podle toho, co pises to zni slibne. Skoro si rikam, jestli by takovy skupinovy terapie nebyly vhodny preventivne jednou za deset let pro kazdyho jedince (at pro ty co si mysli ze jsou "normalni" nebo pro ostatni). :DAle Ivo, tedka je unavenej a skleslej kde kdo. Urcite to souvisi se zimou a stridanim pocasi a svetla a tak. A pro citlive lidi kteri se v tehle sekci Doktorky schazi, to plati mnohonasobne. No jo, tak jsi to zase udelala. Kdyby jsi nemela duvod, tak to asi nedelas ne? Nejsi krava. Vydrzela jsi to hodne dlouho. Kdyby bylo vsechno v pohode tak asi nejedes na tu terapii, ne? Nemuzes chtit od sebe vsechno. Vaz si sebe za to, ze jsi se vydrzela nerezat tak dlouho.Drzim Ti pesticky. Mej se hezky.Dan