Sebepoškozování

Ahojky,tak to šlo,ael zase jsem se svezla..Těšim se,až budu konečně jednu v pohodě.Nedá se to vydržet.Mám v hlavě jenom to řezání...

sice sem sem uz nechtela psat,ale kdyz sem si ti ted cetla...ginsberg,dorsy,ziletka,tohle vsechno uz sem slysela a nejen od sve hlavy,ale i od tebe abigail,ze? ze ses ma draha pokrevni sestra? :) jo,ses nemusis mi na to odpovidat-ja to proste vim!!! a kdyz uz sem pisu muzu ti jedno priznat..krom toho ze se zitra neuvidime pac su nemocna..tak i to ze na me ruce pribyly dalsi jizvy..pisu ti to pac bys na to prisla i tak,ale sem radsi ze to vis dopredu nez kdyz to najednou uvidis..jen ti chci rict,ze to ze me za to "mlati":) nikdy nepomuze a ty to vis..miluju te!!! verim, ze fantazie je silnejsi nez vedeni, ze myty maji vetsi moc nez historie, ze sny jsou mocnejsi nez skutecnost, ze nadeje zvitezi nad zkusenosti ze smich je jedinym lekem na zarmuteka verim,ze laska je silnejsi nez smrt...to mi jeden clovek kteryho mam rada jednou napsal a vim ze tomu veri..jen si u toho obcas par veci neuvedomuje...

Petro, pokud ho nedostaneš k psychologovi, vydej se tam sama. Se svým kamarádem o všem mluv. Psycholog by Ti měl poradit, jak na něj a není vyloučeno, že ho to "zlomí" a přinutí léčit se. Hledej důvod, proč cítí psychickou bolest, vydej se tímhle směrem, abys mu mohla účinně pomoci. Není vyloučeno, že sám bude mít zájem spolupracovat a uzdravit se. Nepřestaň s ním být v kontaktu. Už jste spolu udělali první krok, je velká pravděpodobnost, že budete úspěšně trpělivě pokračovat. Moc vám to přeju :) Dnes jsem si chvilku přemýšlela na téma úniky od psychické bolesti do fyzické. Opravdu to má efekt, organismus se přeladí na nějakou dobu pryč od duševní trýzně, znám to z vlastní zkušenosti, přestože jsem si nikdy úmyslně neublížila s cílem poškodit se. Přirovnala bych to k situaci, kdy má někdo hysterický záchvat a je účinné dát mu facku nebo studenou sprchu. Prostě to odvede pozornost, ale podstatu problému neřeší... :(

Peti, pomoct mu moc nemůžeš, je to těžký...Zkus ho přemluvit, aby někam zašel, víc asi není v tvých silách...Můžeš se snažit ho přesvědčit, aby se měl rád, ale to asi moc nepůjde...Jde to těžko aji mýmu psychologovi.Přeju hodně Štěstí.

právě jsem dočetla pár příspěvků které jsem zde objevila. Neobjevila jsem se tu náhodou, ale cíleně hledám někoho,kdo má se sebetýráním nějaké zkušenosti. Dneska jsem byla se svým hodně dobrým kamarádem na kafi, omylem jsem zavadila o jeho ruku a když jsem si všimla že s bolestí ucukl, zajímala jsem se co se děje. Nechtěl nic říkat, ale násilím jsem mu rukáv odhrnulůa a zděsila jsem se,protože měl na ruce spoustu jizev a zcela očividně čerstvé řezné rány. Včera večer mi volal a říkal že je mu psychicky zle, ale nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že by to mohlo zajít až tak daleko. Rány byly asi půl centimetru hluboké a něco okolo pěti cm dlouhé. Chvilku jsem s ním o tom mluvila, ale jediné co mi z jeho chaotického vyprávění vyplynulo bylo, že to dělá bud aby se potrestal za něco,co ubližuje bud jemu nebo lidem na kterých mu záleží, a nebo proto aby potlačil psychickou bolest. Nepomohlo vůbec nic, ani prosby, ani rozumná vysvětlení.....sem prostě bezradná a nevim jak bych mu mohla pomoct. Věřim že se mezi vámi najde někdo, kdo si to prožil a pomůže mi najít způsob jak ho těhlech problémů zbavit. Díky předem....

Ahojki Anilko, já vím, že by bylo lepší to říct sestřičce celý, ale...Já bych aji chtěla, ale když na to přijde, tak to nedokážu. Nikomu to nedokážu vysvětlit, nikdy. Jsem jen blbá naivní a sobecká kráva. Včera se mně 3 hodiny snažil psycholog namluvit, že to tak není, sampzřejmě neúspěšně, protože to tak je. Ale aspoň jsem se nepořezala. Ten konec- to je právě ono. Prostě vysvobození. This is the end, beautiful friend, the end. Někdo se tady ptal "Jak ses pokoušela zabít?" nevím, jestli to bylo na mě, jestli jo, tak žiletkou...Bylo to šílený.Nedokázala jsem si představit, že bych ještě další den musela žít.A tak jsem řezala a řezala a řezala, až jsem tu ruku otočila a řezala tam ahlouběji ahlouběji...Až na to, že ne podél žíly, tehdy jsem nevěděla, že jinak neumřu.Pak mě našli rodiče.Nedělejte to. Vždycky je na světě někdo, komu to ublíží.cítím, jako bych byl na koncisvětlé ulice adál už to nešlo.Uvědomuji si platnostvšech duchovních pravd,a přecese nejsem s to zbavitpocitu spoutanostia vlastní ubohosti,pomíjivostivšeho,co jsem kdy viděl a udělal a řekl.Jestli půjdudál,třeba se to spraví, ale teďcítím beznaděj a jsem unavený. Allen GinsbergTak Anilko, to ti možná pomůže pochopit, proč už nechci jít dál, i když vím, že tam možná čeká něco hezkýho.Mějte se nádherně.

Anilo, v hodině mělas ataku. Tak a ještě na x-dalších způsobů se projevuje panická porucha. Má mnoho variant. Někdo se dusí, jiný umírá na infarkt, další má závratě, pocit šílenosti a umírání nebo všechno dohromady, úzkosti, fobie... Vytiskni si na www.lundbeck.cz na adrese:http://www.lundbeck.cz/index.php?inc=psych_pacienti. 16-ti stránkový text z publikace MUDr.Praška "Trpíte panickými záchvaty?". Najdeš tam vše podstatné v kostce o PP. Mně obrovsky pomohlo, že vím, o co se jedná, co se chemicky odehrává v mém těle, najednou vše mělo logiku, zapadalo do sebe a mně se nesmírně ulevilo. Dnes, když je mi špatně, vím, jaké páky proti té mršce nasadit(boj to není lehký...) a když zjistíš, že účinkují, sílí sebevědomí, ustupuje strach a úzkost. Život se začne vracet ze živoření zpět do žití. Je to prosté, jen chtít, nepovolit, nelitovat se(Ty trpíš sebelítostí), neztrácet naději, nevzdát se...Panická ataka je termín, který existuje v psychiatrii cca 20 let. Jinak řečeno, v době, kdy u mě jako u dítěte propukla, nebyla známa. Vše se skrylo pod diagnozu - psychická porucha (nikoliv nemoc) neurastenie. Takže lze říct, že jsem ji přechodila. Necelých 10 let vím, že existuje, když jsem si o ní kdesi přečetla krátký článek a poznala se v něm. Před třemi lety, kdy vstoupila velmi agresivně a razantně do mého života, jsem ji musela začat vážně řešit atak jsem našla i tenhle chat se spoustou fantastických lidí. Vědomí, kolik lidí trpí PP, kolik společného mají, jak úspěšně s ní bojují, jaké možnosti dnešní medicína má a úspěšně praktikuje, mě velmi posílilo. Jsi mladinká, uzdravíš se. Já ji beru na vědomí jako kus sebe, kus něčeho, co bych klidně oželela, ale protože to není už stoprocentně možné, učím se s ní žít. Bojuji s ní a umím si vychutnat vše hezké, co mi život přináší. Víš, Anilo, můj život byl PP v mnohém omezen, ale stál za to, byl v tolika směrech tak krásný a doufám, že na mě ještě spousta úžasného čeká :) Panická porucha není nemoc, je to porucha, ke které jsou genetické dispozice, chemický problém v mozku, nějaký stresor v životě ji může spustit a čím dřív s ní člověk začne odborně bojovat, tím snáz a rychleji se uzdraví.Z posledního anonymního příspěvku plyne, jak je u sebepoškozování na prvním místě psychický problém a pak autoagresivita, která ho laicky a nekonstruktivně, ba přímo destruktivně, řeší. Plyne z toho tedy jednoznačný závěr, že všichni byste měli navštívit odborníka a to co nejdřív. Fyzická bolest opravdu na nějakou dobu potlačí bolest psychickou, ale je to bludný kruh, horší jako léky, chcete bolest=své jizvy častěji, silněji jako drogu větší a větší dávky. Je na vás, abyste začali řešit příčinu a ne příznaky... Přeju všem odvahu zvednout telefon a objednat se...

Vlastně už ani nevím jak to začalo...trvá to pár měsíců možná rok,dva....možná víc...nevím...Deprese má dnes každý..ukažte mi člověka,který je nemá...budete hledat dlouho...,ale u me to prerostlo v neco vic nez jen deprese...Vzdycky sem to nejak zvladala..nekam sem si zalezla,neměla sem náladu na lidi,.jak po mě pořád někdo něco chtěl,..co všechno musím..nemusím nic..musím jenom umřít..a k tomu sem neměla daleko,ale to až později...Prostě jednou /v noci/ sem ležela v posteli..a bylo mi hodně špatně..v tu chvili bych byla rada-kdyby ta bolest byla fyzicka,ale ta psychicka me mucila vic...proste me porad neco uziralo..a ja sem na to nemohla prestat myslet...chtelo to prehlusit necim silnejsim..nejakou jinou bolesti...co treba ziletka.(?)..tenhle napad se uchytil..napustila sem si plnou vanu teplý vody,.lehla si...zavřela sem oči..a vlastě přemýšlela-co si chci udělat..vzala sem do ruky žiletku.../zvláštní pocit../..a přiložila ke kůži...k prvnímu řežu sem se odhodlávala dlouho...,ale pak sem zavřela oči a řízla...ani to nebolelo,.řízla sme znova a znova..takhle asi 3ox..je to zvláštní,ale bylo mi líp..pomohlo to..zápěstí pálilo-tak,že sem musela myslet jenom na tu bolest..a vše ostatní šlo mimo mě...nikdy by mě nenapadlo,že tohle udělám...měla sme klid asi 10 dní....pak byl myslím Silvestr..další "zlom"...a znova..těšila sem se na žiletku...,že zase přehluší psychickou bolest...řezala sem se do těch stejnej ran...a uklidnovala se...zapesti sem vzdycky zavázala..nikdo se mě na nic neptal..taky dobře...Ted sem se z toho nějak dostala..na žiletku sem si docela dlouho nevzpoměla...tak doufam,že mi to nějak čas vydrží..."kdo nepoznal-nepochopí"....

Jejej, to to uteklo. Už bych měla dávno spát... Ach jo... Tak já mizím.

Zdravím Míšo, po delší době... Už Ti jde compík, viď. ;-) Já vím, je to těžké. Tebe vyčerpává vysvětlování a mě skrývání... Co je těžší, kdo ví? Skvělé, že jsi se rozhodla pro psychiatričku a neboj, zvládneš to, věřím Ti..., věř si taky... Anila

Hani, vždyť Ty to víš, je to droga a když si myslíš, že už jsi to zvládla, rozjede se to nanovo. Taky jsem si říkala, že se z toho dostanu sama. Nedostala..., ještě jsem si to zhoršila a přidala si k tomu deprese a nepředstavitelné úzkosti a to během tří let. Takže čím dříve si vyhledáš nějakou pomoc, tím lépe uděláš. Vhodnější by asi bylo navštívit nejdříve psychologa, ať raději on posoudí, jestli bys měla navštívit psychiatra a tím pádem, jestli se to neobejde bez léků. /Není na tom nic špatného, ale bez léků je to vždycky lepší./ Nebo jestli Ti postačí jen balzám na duši v podobě rozhovoru s psychologem a pomaloučké rozplétání Tvých problémů tímto způsobem. Hodně štěstí, Anila

Ahoj Abigail, jak bych mohla zapomenout na tak pěkné e-maily od Tvé sestry. Na ten poslední se ještě chystám odpovědět, bude to asi pár dní trvat, ale určitě odpovím. Právě ode mě to bude znít hloupě, ale smrtí se nezačíná, smrtí se končí... a Ty nemůžeš skončit, když jsi ještě pořádně ani nezačala. To se přeci popírá samo o sobě, nemyslíš? Máš pravdu, všechno musí jednou skončit, takže až ve Tvém životě skončí ty špatné chvíle, nastanou ty krásné a kouzelné okamžiky, při kterých budeš děkovat, že jsi to v těch špatných dnech nevzdala... Koukni na mě, ještě pořád věřím a přes ten přechod si přeci jen chvátnu ;-), i když už toho mám někdy plné kecky. Tvé sestřičce na Tobě moc záleží, nemyslíš, že by třeba raději věděla tu úplnou pravdu, než žít v mlhavé představě? Abigail, ráda jsem Tě tu viděla, měj se nádherně a zatím ahoj, Anila

Pajko, jsou dvě kritéria pro to, kdo by sem měl psát a kdo ne, a ty jsou: potřeba pomoci a snaha pomoci nebo se podělit o své zkušenosti... Ta první je důležitá, protože sdělené trápení je poloviční trápení a ta druhá je nádherná a obdivuhodná... Tou odvahou jsem myslela jen tu moji odvahu, že při své nejistotě v sebe a to jaká jsem, to sem dokážu napsat. Tomu jsem se divila. A to mé - hloupá, ošklivá, neschopná, pitomá, nudná... - všechno to opravdu záleží jen na úhlu pohledu a je to velmi individuální... a to je právě to, je to ten můj /snad pokřivený/ úhel pohledu a kritéria, která jsem si stanovila jen já sama, jenže zbavit se jich nemůžu. Děkuju za informace o Neurolu, alespoň už vím, o co se jedná. Jsem ráda, že mám jen mírnější formu PP, už takhle mi to dává zabrat. Já mám brát 0,25mg ráno a odpoledne, protože mám záchvaty dopoledne a navečer. Jen mi vrtá hlavou, že jsi se toho za 37 let nezbavila úplně? Jak vypadá panická ataka? Anila

Ahoj IVO, děkuju za milá slova. Ono to z těch příspěvků vypadá hrozně, ale občas mám i své dobré dny a světlé chvilky. To je dobře, že přítel změnil názor, podpora z jeho strany Ti jen pomůže. A ten strach z lidí a doktorů za pár dní přejde, až co se tam rozkoukáš a zabydláš..., neboj. To je jen ta předodjezdová nervozita, ale určitě bys tam měla jet s pocitem, že ses rozhodla Ty a že to můžeš kdykoliv změnit, pokud se Ti tam nebude líbit a odjet. Tak moc bych si přála, aby Ti to pomohlo! Anila

Dopoledne jsem měla krátký záchvatek. Při hodině si píšu poznámky, zvednu hlavu, abych se podívala na tabuli... a v tom se mi zrychlil dech, zatočila hlava, rozklepaly ruce..., křečovitě jsem sevřela propisku a myslela jsem, že už se nikdy nedokážu pohnout... Ale zůstat jsem tam nemohla, protože bych to nerada předvedla před celou třídou. Nevím, jak se mi to povedlo, ale dostala jsem se na záchod, kde jsem se trochu uklidnila a zbytek hodiny jsem protrpěla. O přestávce jsem volala doktorce a prý ať si vezmu hned Neurol... Hmm, další hezký den..... Každé ráno si říkám: "Jo, měla jsem přes ten přechod přecházet pomaleji. To auto jelo dost rychle, vypadalo by to jako nehoda..." A každý večer: "Měla jsem si ty prášky vzít všechny." A tak jsem zase jen zklamaná sama ze sebe a říkám si příště...určitě příště...snad... Vždyť já už přece nemůžu... ta dlouhá depka, která mě tolik vyčerpala, problémy doma a skrývání toho, že chodím na psychiatrii, ve škole už se dopracovávám k tomu, abych začala tohle pololetí propadat, pak ty záchvaty, které mě berou i ve škole a celodenní úzkost...

Ahojky...Ani,napsala jsi hezký příspěvek...Ani nevím co psát.Jak se o mně všichni dozvěděli,jak na tom jsem,pořád dokola vysvětluju známým proč tohlke a tohle,takže jsem tim docela vyčerpaná a už ani nemám žádný názor...Vim už jen to,že tohle je hrozně těžký...Už to ňák nemůžu vydžet...V úterý jdu k psychiatričce...POtřebuju pomoc...

Jak ses zkousela zabit? promin, pokud ti vadi muj dotaz...

Ahojki, rada bych pridala i sve zazitky, zkusenosti se sebeposkozovanim... Je mi cerstvych 17. Provadim to zhruba pul roku aktivneji-aspon jednou tydne. Driv to bylo jen ojedinely. Vetsinou nejakym ostrym predmetem se rezu do zapesti. Asi dvakrat jsme zkousela i pres zily na zapesti. Konkretne to nevim, proc jsme udelala. Asi jsme chtela skoncit se zivotem, ale vim, ze na to nemam dost sily... Jinak obecne me k rezani vyburcuji nejake nervujici situace: spatny prospech ve skole, problemy doma- ty mam hodne casto, jendou to byl rozchod s fakt fajn klukem-po par dnech jsme mela na zapesti pres 50 rezu... Vim, ze je to spatny, ze jsme na tiom mozna i trosku zavisla... Ale co s tim?? Kamarad me chce dotahnout k psychiatrovi... Asi ma pravdu.. Co myslite vy? Je to pripad pro nekoho takovyho nebo se z toho dostanu sama...? Dik moc za vyslechnuti...

Ahojki...Asi na tom vůbec nejsem tak špatně jak vy...Anilko, moje sestřička ti psala mejla, jestli si pamatuješ. M oc bych jí to chtěla vysvětlit, ale to prostě nejde. Chodím k psychologovi. dostala jsem se tam náhodou- nebovedená sebevražda- eale je to skvělej člověk a moc mi pomáhá...Ale nikdo jinej než já mě z toho dostat nemůže. Vím to, no a co, proč bych se měla snažit? Já vím, třeba kvůli mé milované sestřičce, ona si nezaslouží tak neuvěřitelně sobeckou zlou a blbou sestru... 4asto se mě lidi ptají, jestli lituju, že se mi to nepovedlo. Nevím. Žiju jen pro pár těch lidí, kterým na mně ještě pořád záleží a jen pro to, že si smrt, to nádherný vysvobození, nezasloužím. Nezasloužím si nic víc, než trpět. ALE JEDNOU TO PŘIJDE. JEDNOU PŘECE MUSÍ- VŠECHNO MÁ SVŮJ KONEC. Ty jizvy všude jsou nechutný. Je mi ze mě k zblití. Omlouvám se za ty žvásty, moc se omlouvám...

Ivo, myslím, že bys na léčbu měla jet s vědomím, že pokud ucítíš, že Ti nebude vyhovovat a prospívat léčba nebo prostředí, můžeš se kdykoliv svobodně vrátit domů. Tohle vědomí by Tě mělo uklidnit, abys neměla pocit, že jedeš někam do izolace, z níž není úniku. Tak by ses měla dokázat zbavit svého strachu.