Sebepoškozování

Ahoj Anilo,je to tu od toho, aby jsi to všechno sem napsala a mě vůbec nepřipadá, že se vyjadřuješ špatně nebo, že bych tomu všemu nějak nerozuměla. Myslím, že bolest, kterou cítíš, opravdovou bolestí je, i když nemá fyzický původ. Já tu bolest taky znám...

Hezké dopoledne všem, nepsala jsem dlouho žádný příspěvek, protože mi bylo většinou hodně špatně. Nejsou to ani celé čtyři dny, kdy jsem si po necelých čtrnácti dnech ublížila. Popálila jsem se na všech starých a zahojených jizvách... Dokonce i přes zápěstí, protože jsem si v tu chvíli přála nežít - říznout na to místo, ale to jsem nedokázala, a tak jsem se přes zápěstí popálila. Ještě než jsem tohle udělala, byla jsem u své psychiatričky, která viděla jen ty zahojené jizvy, ale i přesto mi po tom, co ode mě slyšela, že žiju v celodenní úzkosti, napětí a strachu, zkoušela jestli mi nezabere jiný lék. Dala mi ho hned v ordinaci a já se zatím měla projít, a pak se vrátit a říct, jestli se mi alespoň trošku ulevilo. Jenže než jsem došla zpátky do ordinace, měla jsem skoro panickou ataku. Už zase jsem slyšela své zrychlené dýchání, tlukot srdce, svírání žaludku a ostřejší barvy. A tak lék nezabral a já dostala přidáno z 3mg Neurolu denně na 4mg. Jinak stále beru 30mg Remeronu a 4mg Perfenazinu. Včera jsem byla u své psycholožky, která mi sama řekla, že neví, co se mnou a že si naše rozhovory bude nahrávat, a pak je s někým konzultovat. Samozřejmě mám právo kdykoliv během rozhovoru říct, že si nepřeju, aby tohle nahrávala. Během našeho povídání se najednou tak zamyslela a řekla, že musím zažívat hroznou vnitří bolest. Trochu mě to zaskočilo, že mi někdo věří... Že tohle všechno není jen můj rozmar a i duše může bolet. Ale jestli je to bolest, tak to nevím... Je to hrozně nepříjemný pocit nenávisti k sobě, ztráta sebeúcty, smutek, úzkost, napětí, strach, beznaděj v něco lepšího a teď už snad i rezignovanost, že by mohlo být lépe... a jestli může tohle bolet, tak pak snad ano - pak mám uvnitř sebe hroznou bolest... Také mi nabídla, že by si mohla s mými rodiči promluvit a vysvětlit jim situaci, kterou asi tak docela nechápou. Jenže, co když řekne něco, co bych nechtěla, aby moji rodiče slyšeli... Oni jsou hodní a nechci jim tím nějak ublížit. Aby si třeba kladli za vinu, že je to jejich chyba... A já pak doma slyšela vyčítání, že oni se o mě starali dobře, což je pravda... Anebo by se moji rodiče nezdáli mé doktorce a ona by mi pak nevěřila... Možná, že když jsme spolu mluvily, špatně jsem se vyjádřila... Moji rodiče jsou hodní, mají mě rádi a záleží jim na mně... Jen já sama si připadám, že jsem v jejich očích selhala. Ale to je jen můj pocit. Oni se na to mohou dívat jinak. Mám obavy z toho, aby rodiče mluvili s psycholožkou... Bojím se možných následků - těch špatných následků... Z toho, že by to rodičům jen ublížilo a má doktorka mi přestala věřit... Také je tu možnost, že to dopadne, tak jak má a moji rodiče uvěří tomu, že mi může být špatně a má doktorka mi bude stále věřit... U nás doma se tohle téma stalo tabu. Nikdo o tom nemluví a když se snažím doma něco vysvětlit nebo naznačit, že mi je a může být špatně, tak máma řekne, že to slyšet nechce... Dnes mám hrozný strach a nevím z čeho, cítím napětí a odpor k sobě samé. Někdy se mi zdá, že bych neměla mluvit, že o to, co říkám, nikdo nestojí. Že stejně mluvit neumím..., neumím se správně vyjadřovat, a tak by možná bylo nejlepší, kdybych mlčela... A ten samý pocit mám teď, když píšu sem... Že o to nikdo nestojí, že bych raději měla mlčet, protože to nedokážu správně vyjádřit... a jen si připadám trapně, že sem píšu - stejně jako když mám něco říct... Přeju všem tady hodně síli, Anila

Dane, telepatie asi :) Právě jsem sem chtěla napsat dotaz, jestli sem ještě chodíš a jak se máš...Zdá se, že dobře, působíš z těch pár vět vyrovnaně a spokojeně :)

Klid Misko, nemusis spechat, jak uz udajne rikal J.A. Komensky:"Všeliké kvaltování toliko pro hovada dobré jest."Takze neni treba s clankem zbytecne spechat. Myslim, ze vsichni radi pockaji ... A i kdyby nakonec snad clanek nebyl ... Nevadi. Nic se nedeje.Hodne stesti v poznavani sebe sama a jeho vztahu k okoli a zpet.Dan

Ahoj všem.Slíbila jsem další článeček,ale nějak jsem neměla čas.Jsem trochu vypatlaná a vygumovaná,taky dost zaneprázdněná...Nevim co si o tom vem mám myslet.Neni mi dobře,ani špatně,nevim co se děje...

Ahoj jsem rád že máš aspoň toho přítele.Já jsem naštěstí nic tak hrozného nezažil, ani tak zle jako ty jsem se nikdy necítil. Prosím nezlob se na mě že se mi ta (rada) s těma práškama moc nepovedla.Uvědomuji si že ani tato odpověd na tom možná nebude jinak. Přesto si dovoluji napsat ti krátký příběh a párjiných myšlenek.Někdy se stane že v celém vesmíru zůstane jen temnota a slabé světlo, to světlo je však stracené v nekonečné temnotě. Zhasnout je ale nedokáže nic nebo snad jen ten "pro koho svítí, komu patří" a pokud zhasne tak už nezbude nic a (nic je tou největší bolestí). To světlo je krásnéa má úžasnou moc. Moc změnit beznaděj v naději, temnotu ve světlo, smrt v život, ale potřebuje k tomu něco co může být zároveň ničím i vším něco co je silnější neš minulost přítomnost budoucnost i strach. Ty jsi to světlo i temnota, to světlo patří jen tobě, ale aby ti mohlo svítit musíš ho nejdřív najít k tomu použij to co má každý člověk, co je silnější neš čas tím je tvá vůle tu nemůže porazit nic!Jsem si jistý že to dokážeš protože to chceš dokázat, snad se ti to podaří co nejdřív.Svět je krásný někteří lidé ho přesto musí kazit za to (svět) ale přece nemůže. Určitě je na světě něco nebo někdo koho máš ráda. Když budeš mít ráda svět budeš snad mít ráda i sebe protože i ty žiješ na tomto světě, jsi jeho součástí jsi tím světem.Pokud něco nedokážeš porazit nebojuj s tím, skus to změnit snad se ti to podaří.To ale neplatí pro mimulost tu neporazíš ani nezměníš proto s ní nebojuj!Zbyde ti pak víc sil na to co změnit můžeš a ty té síly máš hodně jinak by jsi nechtěla pomůct sobě, ani tvím přátelům toho si na sobě můžeš vážit.Přeji ti Johanko aby tě na tvé cestě vedlo světlo jít po ní vjak musíš ty, ale neboj nepůjdeš sama půjde s tebou celý svět, kterého jsi součástí.

Ahoj,no já do sebe žádný prášky rvát nechci, i když nijak neškodný... je mi to proti srsti, už takhle si připadám jako pojízdná lekárna... Žádný prášky mi nepomůžou vyrovnat se s věcma, který mě užíraj!!!! Prášky mi nepomůžou zapomenout strach, když se mě někdo pokusil znásilnit, prášky nezachráněj mého nejlepšího kamaráda a nedostanou mou nejlepší kamarádku z drog, prášky mi nevrátěj tátu!!!! A prášky mě nenaučej jak se mám MÍT RÁDA!!!!!!! Možná jsem paličatá, ale já cejtim, že mi tohle opravdu nepomůže... Můj přítel je jediná morální podpora kterou mám! Táta neví vůbec nic, chvílema ani kdy mám narozeniny, mamka si myslí, že to, že mám někdy deprese a že je mi opravdu psychicky zle si jenom vymejšlim, prej mám všechno a nemám právo bejt nešťastná, brácha, ten se o mě sice bojí ale pár let už se mnou skoro nemluví a já si opravdu začínám připadat jak prašivá... Nejhorší je, že taky věčně skrejvám, že mi neni dobře a pak, když už je to moc zlí, tak mi nikdo nepomůže... V neděli mi bylo opravdu moc špatně a NIKDO si na mě neudělal čas... nakon jsem jednoho človíčka našla a ačkoliv se mnou neřešil co mi je, tak mě přivedl do trochu lepší nálady, ale já mám strach, že příště tady nebude ani on! Nemůže mě hlídat...stačí, že mi v lednu zachránil život, když jsem se pokusila o sebevraždu...

Ahoj johanko na tomto světě nemí nikdo zbytečný.Skus užívat magnézium ve zvýšených dávkách nejlépe magnézium laktiku 3později 2 tablety deně + navazující látky tj. B komplex a vápník.Na uklidnění jsou dobré kozlíkové kapky. Tohle ti nemůže uškodit a dá ti to víc síly vyrovnat se se svým problémem.

milá Johanko,z toho,co píšeš jsi jistě na dobré cestě, abych byla upřímná, moc ti závidím tvé zázemí, že tě má někdo rád a není to třeba jen jeden rodič. Láska je určitě obrovský hnací motor. to já naopak všechny jakoby odstrkuju, bojím se navázat kontakt, bojím se blízkého vztahu,a tak jsem v tom až po uši, nesnáším sebe, svoje tělo jeho integritu, když já jsem vevnitř roztrhaná. taky musím předeslat, že chodím na terapie a vše začalo, až jsem se dotkly něčeho,co oslovilo podvědomí, jenže nevím,co to je a od té do se nemůžu dát dohromady, a ničeho hlubšího se v rozhovorech nedotýkám, zavřela jsem se do sebe s nedořešenými konflikty, které do té doby ,,klidně" spaly, zato nyní nespím klidně ani já. Vím, že mohu zranit své blízké, ale je jich tak málo, že ta pravděpodobnost je malá a za ty roky jsem se naučila,jak odvést pozornost, nedatna sobě nic zná, ať je mi sebehůř, jen to tělo mluví-somatzuju,takže ač fyzicky zdravá jsem vlastně nemocná s mnoha nespecifickými příznaky a bolestmi, tak proč k nim nepřidat ještě jednu? moc to držím palečky,abys to překonala a vydržela

Ja uz jsem prisla sice na jadro problemu,ale neumim ho resit... a bohuzel vim,ze je to na dost dlouho... V mem pripade (krome nenavisti k sobe) je to neskutecne nizkemu,teda spise zadnemu sebevedomi... sedim ve skupine lidi a koukam se jak se oni bavi a ja nemuzu nic rict, protoze mam strach, ze se mi vsichni vysmejou a kdyz tam tak sedim pul hodiny, zacina me prepadat pocit, ze jksem tam navic, ze vlastne nema smysl tady na svete bejt! A navic zacnu bejt na sebe neskutecne nastvana, ze jsem tak hloupa a nezapojim se k nim, ze jsem naprostej debil a pak si jen vemu nuz kterej nosim sebou, jdu na zachod, porezu se, kouknu do zrcadla a uvedomim si, ze ty lidi me maj radi, ze tam mam skvelou kamaradku( taky si moc rada ublizuje) a milovaneho pritele a jdu k nim, podivam se na ty dva, zacnu brecet a nadavat si jeste vic, ze temhle dvoum skvelejm tvoreckum, kteri me maj moc radi ja ublizuju! Jak rika muj pritel, ublizuju nekomu, koho silene miluje! a ja pak vidim jeho slzy ve vocich a ten vyraz plnej bezmoci a strachu, co si udelam priste a je mi jeste hur... Ale musim se priznat, ze diky nemu uz je vsechno trochu lepsi, uz jsem si alespon 3 tejdny nublizila, i kdyz zrovna dneska jsem k tomu nemela daleko... uz vim, ze je se mnou, protoze me ma rad takovou jaka jsem uvnitr, takze asi nemuzu bejt tak hrozna, jak si o sobe myslim. A ze mi veri, ze vsechno bude dobry a ja uz kvuli nemu chci dat vsechno do poradku a prestat sahat po nozi pokazde, kdyz me neco trapi...

to teda souhlasím,že vidět stékat vlastní krev je hodně zvláštní,jiné než se popálit, je to trochu jako kdyby ta tekoucí stružka mohla odnést něco z té bolesti, která mě donutila to udělat, jenže neodnese, možná na chvíli. když už udělám tuhle završím to důkladnou dezinfekcí 80% líh vyštípe vážně všechno. ta náhlá bolest otupí úplně všechno, ale jen na chvíli zase jen na chvíli a pak se snažím třeba týden předstírat i sama před sebou jak těžce jsem v pohodě, abych po pár předlouhých dnech opět bojovala s tím, co se pomalu ale jistě plíží za mými zády a čemu vždycky podlehnu, podlehnu, aby se na okamžik vyčistil vzduch a povolilo to napětí vím, že to není řešení, hledám jádro toho problému, nemůžu ho najít a jinak to řešit zatím neumím, snad se mi jednou podaří najít lepší variantu, jak uklidnit svoje emoce, jak jim dát řád, jak zahnat ten nesnesitelný strach obavy úzkost bezmoc i pochybnosti.děsím se sama sebe, jaký člověk tohle dokáže udělat? a jak namáhavé je potom to skrývat, Hodně síly nám všem

Je mi tak špatně... Kdyby to jen na chvilku přestalo... Já už to nesnesu. Už to dál nevydržím. Prosím, jen ať to na chvilku přestane...jen na chvilku... Žiju v neustálém smutku, napětí, strachu a úzkosti... Přes slzy nevidím na monitor, ale opravdu brečet nemůžu, protože by mě mohl někdo slyšet a já nechci ještě někomu ubližovat. Nejsem schopná dochodit celý týden do školy, nesnesu odpolední vyučování...A mám strach jít tam zase zítra. Mám strach z lidí, z tváří a jejich pohledů... nebo doteků... Mám chuť si ublížit, ale vím, že mi to nepomůže jako už tolikrát. Nejdříve tu bolest ani necítím a když už ji cítím, vůbec se mi neuleví... Můžu to dělat, jak dlouho chci a nic. Už mi to nepomáhá a já nevím, co dělat... Je mi špatně. Nedávno jsem si šekrábla kůži na ruce až do krve... Nejdříve mě ta tekoucí krev trochu zaskočila, ale pak jsem přestávala vnímat pálivou bolest a ta se stávala příjemnější... a dívala jsem se, jak mi po ruce stéká krev. Netušila jsem, že to může být tak příjemný pocit... Stejná úleva, jako když se pálím zápalkami, ale i jiná díky té rozpité krvi... Líbilo se mi to a něco mě láká, abych to udělala znovu a sama - něčím ostrým -, abych znovu viděla, jak mi pomalu stéká krev a cítila tu úlevu. Zažít ještě jednou ten příjemný pocit... Tak jiný narozdíl od pálení, ale přece tak stejný... Ale nechci to udělat... Jen už nemůžu, jsem z toho úplně vyčerpaná a unavená...

Já vím, že tohle sama nezvladnu a ze potrebuju pomoc...ale...byla jsem u psycholozky a uz tam nechci, ja si s ni o tom promluvim, a pak jsem tak otevrena a jeste vic citliva, ze stai sebemensi blbost a zhroutim se! Ve ctvrtek mi pritel rek uplnou hloupost a ja toho za celej den mela uz dost, ruply mi nervy a vrazila jsem mu facku a pak jsem pul hodiny nebyla schopna ani v nimat, kdyby me nedrzel, tak jsem se kvuli tomu rozrezala na kousky, nemohla jsem pochopit, ze jsem mu dala facku, cloveku, kterej mi neskutecne pomaha! Radsi bych sebe rosekala na miliony kousíčků, než jemu ještě jednou dát facku! To,že jsem tohle udělalo mě opravdu málem dohnalo i k sebevraždě. I když teď,když nad tím přemejšlím je to hloupost...vždyť i on řikal,že je to v pohodě... Ale já už k psycholžce nechci, pořád někde hluboko doufám, že to dokážu vyřešit i bez ní! Jenže tahle naděje pomalu umírá a já se bojim, aby mě tohle všechno opravdu nedovedlo k sebevrazde!

Další článeček,stáhnete si ho a pročtete.Je to o nás...Výborná knížka Jiřího Kotka a Jany Kocourkové-Sebevražedné chování.Kapitola 7.-Sebepoškozování v adolescenciSebepoškozování představuje chování bez vědomého a cíleného zaměru zemřít,jehož důsledkem je poškození tělesné integrity.Přesná definice takového jednání je nesnadná a nemá charakter přesné klinické desktipce a klasifikace.V této kapitole se pokusíme vystihnout základní charakteristiky sebepoškozování,jeho příčiny a možnost terapeutického ovlivnění.Zaměříme se rovněž na souvislost sebepoškozování a suicidálního jednání.Způsoby sebepoškozováníSebepoškozování v klinickém slova syslu představuje kategorii,která má sociální kontext a sociokulturní pozadí.Zacházení s lidským tělem je determinováno sociálními okolnostmi a rituály,které mají kulturní asociální význam.Tyto okolnosti rozhodují o tom,které zásady do lidského těla lze pokládat za konvenční normu(např.tetování nebo piercing) a kteréjiž mají charakter sebepoškozování v patologickém slova smyslu. Budeme charakterizovat termíny,které se vyskytují v odborné literatuře a popisují patologické sebepoškozující chování.Je zřejmé,že sebepoškozující a suicidální chování se odlišuje,ale toto odlišení nebývá vždycky v klinické praxi snadné. Autostimulace představuje sebepoškození,kde nejčastěji motivace vyplývá z psychotické poruchy a sebepoškození může mít symbolický význam.Příkladem je autostimulace zaměřená proti části těla(např.ruce,genitáliím,očím,jazyku(symbolicky vyjadřující patologické pocity viny a sebepotrestání se při těžké depresi.Bizardní autostimulace se mohou vyskytnout u pacientů trpící schizofrenním onemocněním.Autostimulace se může také vyskytnout jako vedlejší produkt neobvyklých sexuálním praktik sadomasochistického charakteru nebo u osob s poruchami osobnosti v zátěžových situacích,jako je např.trestní stíhání,pobyt ve vězení,nedobrovolná hospitalizace,a může mít účelový charakter.Sebepoškozování je termín,který je nejčastěji spojován s vědomým,záměrným,často opakovatelným sebepoškozovaním bez vědomé suicidální motivace,v němž dochází k narušení tělesné intergrity,bez závažného letálního dosahu.Nejčastěji jde o řezná poranění kůže,zápěstí,předloktí,hřbetů rukou,škrábání,byřezávání znaků do kůže.K sebepoškození bývají úpoužívány osté předměty-žiletka,sklo.Další formou sebepoškození je popálení,např.cigaretou nebo zapalovačem.Uváděné motivy pro sebepoškození jsou rozličné,nejčastěji uváděným motivem bývá pocit vzteku na sebe samého,úleva od napětí,někdy též přání zemřít.Sebepoškozování je používáno za jeden ze znaků narušené osobosti,nejčastěji hraničního charakteru.Někteří autoři ovšem sebepoškozující chování koncipují spíše jako návykovou poruchu než jako znak specifické poruchy osobnosti.do okruhu sebepoškozování bývá zahrnováno i předákování léky,které je opakováno a není u něj patrný přímý suicidální motiv.I když v sebepoškozujícím chování můžeme nalézt apel na okolí,nebývá snaha o získání pozornosti okolí jediným motivačním mechanismem. Syndrom záměrného sebepoškozování-představuje širší pojetí sebepoškozujícího chování,které je vydělené z kategorie suicidálních pokusů a zahrnuje sebepoškozování jako specifický patologický projev u poruch osobnoasti nebo u pacientů s poruchami příjmu potravy(zejména mentální bulimie)a pacientů závislých na návykových látkách. Syndrom pořezávaného zápěstí-má charakter sebepoškozování,v němž dominuje pořezávání,typicky na zápěstí a předloktí,které nemá vědomý suicidální motiv.Popisuje se,že afektivní projevy,které provázejí sebepořezávání,mají specifickou dynamiku a průběh.Pacienti prožívají tenzi a dysforii.sebepořezání vede k úlevě a k opakování tohoto jednání.Osoby,které se pořezávají,mají snahu proti tomuto jednání bojovat,ale při sneze ovládnout se prožívání napětí,dysforii a vztek,afektovou kombinaci,které vede k opakovaní sebepoškozujícího chování. Předávkování léky představuje neindikované,nepřiměřené nebo nadměrné užití dávky léků bez zřetelného suicidálního pokusu.Předávkování bývá často opakované.Může jít o léky,které byly pacientovi předepsány nebo které patří někomu z rodiny,ale i takové,které náhodně najde v domácí lékarničce.VýskytV literatuře se uvádí,že kolem čtyř procent všech pacientů v psychiatrických oddělení nemocnic se pořezává.Ženy převažují nad muži v poměru tři ku jednomu a výskyt sebepoškozování u psychiatrických pacientů je 50krát častější než v běžné populaci.Zvláště časté je u osob závislých na návykových látkách po přijetí na psychiatrické oddělení.Pacienti bývají nejčastěji starší adolescenti.Typickým příkladem jsou adolescentní dívky,i když některé práce uvádějí vyšší počet sebepoškozujících se mužů,kteří se ovšem nedostanou do péče zdravotníka.Většina sebepoškozujících se osob se pořezává mírně,obvykle v soukromí,s použitím žiletky,nože,části skla nebo zrcadla.Nejčastěji pořezávanými částmi těla jsou paže,zápěstí,někdy i nohy.Obličej,prsa a břicho jsou pořezávány vyjímečně.Sebepoškozující se chování mívá také charakter popálení,např.cigaretou,nebývá ovšem tak časté jako pořeání.U sebepoškozujících se osob bývá častý výskyt narušení osbnosti a disociativní patologie. Většina osob,která se pořezává,necítí v průběhu sebepoškozování bolest.Některé studie dovozují,že v pozadí nevnímání bolesti při sebepoškození leží disociativní mechanismus zapříčiňující změny cítění,pocity derealizace a deperzonilace. Sebepoškozování se může rozšířit na psychiatrických odděleních,internátech,vězeních a podobných zařízeních,kde má podobu psychické nákazyPokračování příště,ještě pár zajímavých stránek včetně shrnutí a příběhů přepíšu přístě

Mám pro vás článeček:Z knihy Aloise Janíka a spolupracovníků-PsychiatrieK poruchám pudu sebezáchovy patří suicidální aktivita a sebepoškozování.v mladém věku se často setkáváme se sebevražednými pokusy,dokonané sebevraždy jsou méně časté.Může jít jen o projev vzdoru,opozici,diskrepanci nebo hodnocením okolí a sebehodnocením,o depresivní rozklady.Jsou to účelové,zkratkové,demonstrativní,primitivní nebo afektivní reakce.Nejednou má suicidální pokus ráz volání o pomoc.Nejsou to snahy ukončit život,ale upozornit na tíživou situaci.Sebepoškozování,např.pořezáním na zápěstí,předloktí,představuje jinou formu poruchy pudu sebezáchovy u psychopatů,neurotiků.Jsou známé i autosimulace prováděné ke zmírnění tenze a pocitu vnitřního napětí.Do tohoto okruhu patří i protestní hladovky,tetováže mladistvým delikventů aj.

Johanko,Johanko...Tímhle jsme tady všichni spojení.Lítám v tom víc než rok a vim,jaký to je.Neměla jsem život nijak skvělej,takže se to všechno odrazilo na tom,jak se k sobě chovám...A to nejspíš platí i o Tobě.O sebepoškozování jsem přečetla už hodně článků i psychologickejch keců,ale doposud jsem stejně nepochopila,kde se to v člověku vezme a jak může být ěkdo schopen dojít tak daleko...Nyní se léčím antidepresivy a chystám se na psychoterapii.I když se už neřežu,je to ve mně.Bráním se jenom kvůli okolí,aby je to nebolelo,ale na to,jak jsem ještě nedávno měla rozřezané ruce a na ten skvělej pocit myslim každou chvíli...Nevim jestli mně z toho něco dostane.To,že to nedělám,je ještě horší,než kdybych si ty ruce rozřezala na kost.Užírá mně to...V tvym případě ti akorát můžu říct,že sama na to nedosáhneš nikdy.Potřebuješ podporu,přítele,rodiny.A potřebuješ pomoc odbornou,protože někdo tak silný,aby tě dokázal přesvědčit nejspíš neexistuje.Kdybys chtěla,napiš mi...snad budu moci pomoci alespoň slovem...

Ahoj,už jsem naprosto vyčerpaná tím vším. Taky si ubližuju,sice ne nějak extrémně často, ale kdykoliv mi opravdu hodně rupnou nervy, tak sahnu po noži. A už toho mám dost a stejně to nejde! Ze všeho nejhorší natom je, že mi to sice pomůže od tý věci, kvůli který to dělám (teda alespoň na chvíli), ale okamžitě se objeví výčitky svědomí. Mně je úplně jedno, že ubližuju sama sobě, ale uvědomuju si, že to vždycky zjistí přítel a má úplně slzy ve vočích a trápí se, protože už je sám v koncích s tím, jak mi má pomoct! Takže kdykoliv se pořežu, začnu si to vyčítat, protože tím ubližuju hlavně jemu... jenže i přes to všechno nevim, jak s tim skončit. Podaří se to třeba na nějakou dobu a pak stačí, aby mi někdo připomněl něco moc balévo z mé minulosti (jako například pokus o znásilnění) a já začnu okamžitě hledat nůž a když ho náhodou nenajdu, tak skvěle posloužej nechty... já už vážně nevím, jak se z toho mám vyhrabat...

Ahoj danečku,děkuju,mrknu na to.já mám zoloft,čekám až se začne něco dít.teď mi je docela dobře,protože máma se o mně hrozně stará a já jsem celý dny zasvětila kontaktem s ní,píšem si zprávy a ona mi podává pití :-),takže si myslim že to je tim.neni to nejlepší,ale je to v klidu.Když jsem to začala brát,hrozně jsem se složila,měla jsem migrénu a bylo mi hrozně špatně,ale teď už je to dobrý,zvýšila jsem dávky a je to v pohodičce.A co Ty,jak se máš?Brzo napíšu.Měj se hezky a děkuju

Druhej clanek z HN:Mnoho lidí léčí úzkost alkoholem, ten ale potíže jenom zhoršuje.Tlukot srdce, pocení, úzkost, sevřený žaludek a nepříjemné napětí. Zdánlivě běžné pocity, které někdy zažil každý. Co se však s organismem děje, když se tyto stavy dostavují často a navíc jsou velmi intenzívní? Podle lékařů může jít o jednu z neurotických poruch.Mnoho lidí, které velká a častá úzkost trápí, je přesvědčeno, že to souvisí s jejich povahovými rysy. Že jsou prostě takoví a nedá se s tím nic udělat. Ovšem tento názor mají i někteří lékaři a úzkostné onemocnění podceňují. To přispívá k faktu, že v současné době je správně léčena jen třetina ze všech takto nemocných. Pokud se nadměrné úzkostné stavy nezačnou kontrolovat, mohou lidé, kteří jimi trpí, sklouznout k alkoholismu, k užívání drog a v nejzávažnějších případech končí takové případy sebevraždou. Úzkostnými poruchami trpí podle statistik až 20 procent populace. V České republice jsou to tedy až dva milióny obyvatel. Někteří sociologové dokonce hovoří o tom, že 21. století bude stoletím úzkosti. "Pacientů máme rozhodně více než v minulých letech. Počet léčených pacientů je však stále velice nízký. Když to porovnáme s nemocemi, jako jsou vysoký tlak nebo cukrovka, které tělo zatěžují podobně, léčí se s úzkostnými poruchami mnohem méně lidí," říká Luboš Janů z Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Plzni. Proč a jak toto onemocnění vzniká? Proč postihuje stále více lidí? Vědci zkoumající úzkostná onemocnění vidí hlavní příčiny ve stresujícím životním stylu, neschopnosti a neznalosti správné relaxace. Již více než třicet let se mluví o takzvané manažerské nemoci. Jde o stav neustálého psychického napětí, ve kterém žije mnoho politiků, manažerů, podnikatelů a podobně přetížených lidí. Život pod tlakem, vědomí odpovědnosti za určitá rizika, odevzdávání práce v krátkém časovém intervalu a nošení si práce domů - to vše vede k neschopnosti "vypnout" a využít volný čas k odpočinku. Někomu buší srdce, jiného trápí zažívání Úzkostné poruchy, které přeci jen trápí více ženy než muže, jsou řazeny mezi neurotické poruchy. Podle studií provedených ve Spojených státech v polovině 20. století trpí v průběhu svého života některou duševní poruchou podle současných kritérií asi polovina populace. Největší podíl, zhruba 27 procent, tvoří návykové choroby (nadužívání alkoholu, drog), na druhém místě jsou úzkostné poruchy. Tvoří čtvrtinu všech duševních poruch. Na třetím místě jsou poruchy afektivní (týkající se citové stránky, například poruchy nálady). "Většina duševních poruch začíná již v adolescenci," upozorňuje Luboš Janů. Souvisí s výskytem nemoci i to, kolik času věnuje člověk práci? Tedy bývají na tom hůře lidé nezaměstnaní, či spíše vytížení? "Lze říci, že více je léčeno nezaměstnaných. Otázkou je, zda zaměstnaný člověk jednoduše neupřednostňuje práci před zdravím," vysvětluje Luboš Janů. A jak se liší úzkostné poruchy a deprese? Pro depresi je podle Luboše Janů typické spíše omezení zájmů, aktivit, sexuálního života, nevnímání radosti, úspěchu, z tělesných projevů například nechutenství. "Projevy úzkostné choroby pak lze každému snadno připomenout. Jak se cítíte při zkoušení nebo jindy, když máte strach? Přitom to může být svírání na hrudi, dechová tíseň - mělký rychlý dech až následně křeče, bušení srdce, pocení, strach ze smrti - z infarktu, třes, průjem," vysvětluje lékař.Kromě léků pomáhá i hluboké dýchání Jak se této situaci bránit? Odborníci doporučují v první řadě snažit se snížit počet stresových situací. Ačkoliv se tato věta ozývá od lékařů velmi často a pro mnohé lidi zní banálně, není to pro každého jednoduché. Na uvolnění stresového napětí působí sportovní aktivity, ale i popovídání si o svých starostech s blízkým přítelem nebo členem rodiny. Mnoho lidí si stanovuje takové životní cíle, které neúměrně převyšují jejich schopnosti. S neúspěchem se pak často špatně vyrovnávají a úzkost zahání alkoholem. Lékaři však varují, že počáteční příjemné pocity spojené s popíjením alkoholu se brzy změní v o to horší a nebezpečnější stavy úzkosti. Jedním z účinných a relativně jednoduchých způsobů odbourávání stresu je metoda hlubokého dýchání. Jak se provádí? Doporučuje se dýchat zhluboka a pomalu, jakoby z břicha, po dobu deseti minut. Toto dýchání je třeba opakovat třikrát až čtyřikrát za den. Pokud však úzkostné stavy přetrvávají, způsobují problémy v zaměstnání, ve škole, doma, v komunikaci s druhými lidmi, je na místě vyhledat lékařskou pomoc. Například i praktického lékaře, který dotyčného může doporučit k odborníkovi na psychoterapii, nebo mu může předepsat lék schopný úzkost zmírnit či zcela odstranit. Dnes již může i praktický lékař předepsat většinu moderních účinných léků. Je otázkou, nakolik je v dané problematice vzdělán," říká Luboš Janů. Lékař i psycholog by měli být podle psychiatra schopni doporučit, zda je vhodná psychoterapie, farmakoterapie nebo jejich kombinace.Jak se od sebe liší psycholog a psychiatr není mnoha lidem stále jasné. "Psychiatr je lékař se všeobecným lékařským vzděláním, tedy školen k základní diagnostice a léčbě léky a podpůrnou psychoterapií. Psycholog studuje na filozofických fakultách zejména diagnostiku včetně náročnějších testů - ty by lékař hodnotit neměl, ani to neumí," vysvětluje Luboš Janů.Systematickou psychoterapii může provádět kdokoli z nich, kdo má k tomu další vzdělání. "To bohužel není zahrnuto do systému vzdělávání v České republice, proto si ho uchazeč musí v plné výši zaplatit. Jde o částku 100 tisíc korun nebo i více," dodává lékař.

Pajka rikala, ze bude obecne dobry sem ty dva clanky z HN vlozit. Uskodit by to nemelo. Takze zde je prvni:Jak si vybrat psychologa? Musíte k němu mít především důvěruDoba, kdy návštěva psychologa byla považována za cosi divného a ostudného, je - doufejme - nenávratně pryč. Dnes již chápeme lidskou psychiku jako svébytnou oblast, která si stejně jako jiná občas vyžádá zásah odborníka. Jak ale odbornou pomoc využívat a v jakých situacích?Situace první - vývoj a kariéra Se službami psychologa se můžeme setkat již velmi záhy během svého života. Klasickou situací je například ověřování školní zralosti, kdy psycholog posuzuje vývoj dítěte v oblasti intelektu a sociálního chování a na tomto základě doporučuje vstup dítěte do školy či odklad školní docházky. Následně se s psychologem může dítě setkat při volbě povolání a ještě později se setkáváme s psychology například při přijímacích řízeních do vyšších škol a zaměstnání. V těchto situacích je cílem psychologů za pomoci moderních diagnostických postupů posoudit psychické předpoklady člověka pro určitou oblast.Situace druhá - těžké životní okamžiky Psychologie ve svých výzkumech ukázala, že existují typické reakce na zátěž a mnoho lidí se v zátěži dostává do psychicky natolik svízelné situace, že pomoc zvenku je velmi důležitá. S vlastním problémem (rozvod, úraz s následky, ztráta zaměstnání a podobně) se většinou nakonec každý nějak vyrovná, ale bez pomoci a rady specialisty, který má s podobnými situacemi zkušenosti, jde často o dlouhý, anebo nedokončený proces. Mnoho vlekoucích se manželských rozepří a soudních sporů má kořeny v nezvládnuté životní situaci. Psychologové zde fungují především v roli poradců a jakýchsi průvodců na obtížné cestě.Situace třetí - duševní nemoc Naše duše stejně jako tělo může onemocnět. Duševně nemocný člověk trpí například nepříjemnými emocemi (úzkostí či smutkem), trpí svým vlastním neovladatelným chováním (závislosti, obsese) nebo se potýká s neschopností zvládnout běžné životní situace (problémy navázat vztah k ostatním či ke světu, sebepodceňování). Léčba duše na psychologických základech se nazývá psychoterapie. Psychologové - psychoterapeuti svými zásahy "poopravují" lidskou psychiku a pomáhají v její rekonstrukci. Podle typu a závažnosti nemoci přistupuje také klasická medicínská léčba. Lékař - psychiatr a psycholog společně vytvoří tým pro kombinovanou léčbu.Volba vhodného specialisty Nejprve se pokuste rozlišit, o jakou z výše uvedených situací jde, a to vás nasměruje. V případě první situace existují specializované instituce a firmy (pedagogicko-psychologické poradny, personální agentury a podobně). Platí jednoznačně zásada, že diagnostiku smí dělat pouze promovaný psycholog s dostatečnou praxí. Nebojte se zeptat na odbornost toho, kdo vám nebo vaší ratolesti zadává psychologické testy, a samozřejmě se ujistěte, zda bude s daty nakládáno dle zákona o ochraně osobních údajů. Pro těžké životní situace existuje síť poraden - manželské poradny, poradny pro rodinné vztahy a podobně, kde najdeme většinou erudovanou pomoc. Vedle toho lze vyhledat privátní praxe psychologů. Jen omezený počet má smlouvy s pojišťovnami, ostatní využívají systém přímých plateb. Cena se pohybuje od 300 do 2000 korun za konzultaci. V případě, že vám psycholog nevyhovuje, nebojte se mu to říci a nechte se případně nasměrovat jinam. Styl práce i přístup psychologa vám musí vyhovovat, aby pomoc byla skutečně účinná. Nejtěžší je výběr psychoterapeuta. Kromě odborné erudice musí mít za sebou také psychoterapeutický výcvik (tři až pět let). Pro hlubší léčbu je zapotřebí mít v terapeuta absolutní důvěru. Doporučuji proto dohodnout si nejprve s terapeutem určitý předem definovaný počet sezení a po jejich absolvování si řekněte, zda chcete v terapii pokračovat. Po tomto rozhodnutí se naopak snažte v terapii zůstat, přestože - tak jako v medicíně - budou některé zásahy terapeuta bolestnější.[*] Autor je psychologem, odborným garantem firmy T&CC (Training and consulting center)