Depersonalizace,derealizace -život jako

Patrik a jak dlouho jí máš ? Máš to nonstop, nebo jen tak někdy ? kdyžtak mail [email protected]

Tak zas nazdar. Asi som ostal...Ahoj. Ja mam tiez DP/DR

ahoj, myslíte že trpvím...Trpím tímhle hnusem už devět let, kdybyste někdo chtěl pokecat, napište: [email protected], nebo si na Facebooku najděte skupinu Depersonalizace...

ahoj, myslíte že trpvím depersonalizací?? posledních pár týdnů mam problem s uvědoměním si sama sebe - své duše.Cítím že moje tělo je normální,ale jakobych svoji duši stratila..jakoby někam odešla. Nevnímám to jako sen,citim se byt v realitě, lidi kolem mě a vše kolem mě - citim ze je vse realné ,takže žádná změna vnímání. Jen si prostě nemůžu uvědomit sama sebe. Mám ten pocit neustále a zhoršuje se když vyjdu sama z domu nebo v místech kde je hodně lidí. Tento stav se mi objevil v situaci,kdy byl muj pritel v nemocnici a ja se hrozne bala, ze ochrne. V tomto stresu sem byla jen dva dny, pak jsem zjistila ze pritel je na tom dobre ..no apak prislo tohle, jakoby ze dne na den. je to pahnus :(

Anna, půjde o knihu o lidech s depersonalizací? Rád se svěřím se svým hnojem v hlavě. Moje adresa je [email protected]

Anna: Kdybys radši napsala jak se z toho dostat.

Dobrý den,

ráda bych oslovila lidi, kteří jsou ochotni se anonymně, ale otevřeně svěřit se svými problémy a životními zkušenostmi.
Jedná se o autentické příběhy/osoby a rozhovory s nimi ze kterých vzniknou nejprve materiály a poté kniha rozhovorů o skutečných lidech.
Vše naprosto anonymně. Nikdy mi nemusíte říct své jméno, svou adresu ani jména jiných osob. Jde mi jen o upřímnost a ochotu sdílet s jinými lidmi své zkušenosti a vnitřní prožitky.

V případě zájmu napiště na mail: [email protected].

Andrew jsem 20km od Příbrami. Neber si to osobně, ale pro mě je zatim lepší neznát osobně s DP/DR nikoho.. když na to myslim je mi hůř..

Verčo jsi z Prahy? Rád bych Tě poznal. :)

Ahoj,hlubinná regrese je pro...Zdenko a jak Ti je dnes po 9ti letech...?

21 let ? To je strašný, já mám 5 let a stačí už nechci

Ano, být nad věcí, to je naprostý základ. Jenže!!!Já mám DP/DR 21 let a to pernamentní, před tím jsem měla asi 4 roky občasné ataky. Ale jednoho dne po jedné stresové situaci se na ma DP/DR nalepila a už se mě nepustila. Dříve jsem si myslela, že se zhoršuje čím jí trpím déle. Dnes bych to ale spíše nazvala tím, že mění své podoby a střídá k sobě různé fyzické potíže. Poté co jsem odbourala návaly paniky, přišlo motání hlavy, tlak v hlavě, pak zas slabost v nohách atd.atd. S každou změněnou podobou se dá říct, že přijde nový strach, že se jedná o nějakou závažnou nemoc.Je to uzavřený kruh. Zbavit se strachu, to je to na čem bychom měli pracovat. Ale je to vůbec možné, když mám stále pocit, že ztrácím nad sebou kontrolu, že nedokážu normálně uvažovat? Vím, je to jen pocit, můj subjektivni pocit, okolí nic netuší. Ale je tak silný a přesvědčivý, že se mu snadno podlehne. Prvních asi deset let to bylo peklo, ale to jsem ješte nevěděla co mě čeká těch dalších deset...Teď jsem v životě štastná, mám šťastnou rodinu...chybí mi jen jedno, že to opravdu nemůžu pocítit. Asi jsem málo bojovala, ale nevzdám se, jsou tu i tací kteří to dokázali a díky, že o nich víme :-) DP/DR má svá určitá stádia a každý kdo sem píše se v určitém nachází. Vy co máte jen občasnou formu, buďte za ní rádi, pracujte na sobě a hlavně se nestresujte!!!!A my co jsme na tom trochu hůře, doufejme, že se nezblázníme a ještě jednou pocítíme jaké to je BÝT TADY A TEĎ A SÁM ZA SEBE...

přesně tak tu napsal NEVERGIVEUP , nepoddávat se tomu, nehledat info na netu a neseldovat každý příznak, takové návaly podobné určitě zažil každý, i já to mám občas...přijde to na mě, že mam pocit jakobych nebyla já, jen mé tělo a řeknu si nahlas: a dost rychle pryč...začnu uklízet, hrát si se psem, zavolám příteli a najednou je to pryč během okamžiku. Ještě jsem kvůli tou u doktora nebyla, nedávno jsem ale měla trošku větší "záchvat" v obchodě, rychle jsem přišla dom, mezi rodinu a bylo to vpohodě,tohle všechno se děje strachem. je to sice nepříjemné ale dá se stím bojovat

Zdravím všechny!
Rád bych se s Vámi podělil o svou zkušenost s deporsonalizací. Bylo mi 19 let, těsně před maturitou a kamarád přivezl z holandska marihuanu. Do té doby jsem to nikdy nekouřil, tak jsem si řekl, že to zkusím. Chvíli po dokouření jointa jsem začal cítit zvláštní pocity. Nával horka, bušení srdce, nohy se mi podlamovaly. Cítil jsem, jako kdybych pozoroval sám sebe z dálky, jakoby kdybych nežil- nebyl ve svém tělě. Řekl jsem si, že je to asi účinek trávy a celkem mě to i bavilo. Bohužel tyto stavy neskončily. Druhý den jsem se probudil a bylo to to samé..Další týden, měsíce....Nedokázal jsem racionálně přemýšlet. Vše se zdálo tak neskutečné, nereálné..jakoby ve snu..Tyto stavy byly doprovázeny psychsomatickými potížemi- atak paniky, motání hlavy. Vše jsem samozřejme tajil až do doby kdy jsem zkolabaval a skončil v nemocnici.. Po všech vyšetřeních se ukázalo, že jsem zdravý a navštívil mě psychiatr..Tomu jsem řekl celou pravdu a uřčil tuto diagnozu..Nebyly to prášky, které jsem asi půl roku bral co mě vyléčily, nýbrž vědomí toho, že nejsem blázen. Ta nejistota a panika: "Co to se mnou kurva je??" byla ta největší zátěž..to byl ten největší problém. Pak když přišel další stav, tak už jsem byl v klidu. řekl jsem si : "na a co, ono to zmizi" a zmizelo..Jen proto, že jsem nad tim nepřemyšlel...čím víc o tom člověk přemýšlí a stresuje se tím, tím je to horší..Nyní jsem vyléčený..Ajsem vyléčený jen proto, že tomu věřím a jsem nad věcí..Žídné problémy již delší dobu nemám..Je to vše o sugesci..
Přeji všem hodně štěstí.. Tato nemoc je zákeřná, čím víc se jím poddáte, tím je silnější..Vše jde racionálně odůvodnit...Mě pomohlo hlavně to, že jsem se o této nemoci dozvěděl, zjistil že nemám nádor na mozku a nejsem ani schyzofrenik..Pak už jsem byl v pohodě během krátké chvíle.Přeji všem hodně štesti

Ano, já nemám permanentní formu, ale občasné ataky. Jejich četnost se odvíjí od stresu nebo i od menstruačního cyklu.
Mít to permanentně - to teda naprostý respekt, že to zvládáš. Alespoň nějak.
Pravdou je, že u mě se to postupně zlepšuje a časové intervaly mezi jednotlivými atakami se prodlužují atd.

Zefír: souhlas, mám taky nonstop už 7 let permanentní DR/DP. Chtěla bych zase jednou procitnout do reality a být sebou a né někym jinym. Už jen zlehka si vybavim jaký to je

Zdravím, souhlasím s Martinou, prášky dlouhodobě nikoho neopraví, člověk se musí naučit mít sám sebe rád a nebát se, vědět že se s tím dá bojovat.
Mívala jsem od 17 pocity nereálnosti vlastních citů, morálky, jako bych to nebyla já ale někdo kdo se stal mnou bez duše, chladný přezíravý odosobněný pohled na všechno ale prohlubující se do apatye a zároveň jsem cítila děs nad tím jak tahle moje část vnímá svět jako soubor faktů. Jindy ataka začínala poté co se mi něco nezdařilo (vztahy práce) přes depresi, denní zasněnost vedla až k pocitu že sama sebe jen hraju a všechno je takové...filmové. Byla jsem u terapeutky a pochopila trochu mechanismus toho kdy se mi to spouští, a naučila se zabránit tomu stavu když je k němu důvod, když teprve začíná. Nevím jestli to půjde i ostatním ale zkuste to, najít k sobě klíče, najít prvky které vás nutí Bytostně prožívat: dala jsem si do mptrojky cimmrmany,čtu Tři Muže ve člunu humor pomáhá, pak taky archetypální hrdinské příběhy pustit si doma díl něčeho, a když už to trvá dlouho jdu to naopak vystupňovat a utnout - indiánská potní chýše, jakýkoliv očistný obřad kterému člověk chce věřit každý si musí najít svoje.

Andrew a Angra, nevím jak to máte s DP/DR vy, ale nerozumím tomu "když to na Tebe příjde". Já mám permanentní depersonalizaci 24 hodin denně už pět let. Šílím z ní. někdy méně, někdy více. Teď při vysazování antidepresiv naprosto brutální. Z vašeho popisu mi vyplývá, že máte ataky několikrát za den.

desny

Nejhorší je stálý únik před ní, který nikam nevede. Jen prodlužuje cestu k vítěžství.