antipsychotika

Myslím si ,že podstrkávání léků je nejhorší varianta léčby.To proto,že jsem zjistil,měl jsem i jednoho spolupracovníka,který se léčil s paranoiou,paranoici mají vyvinutý a zdůrazňuji,že silně vyvinutou ostražitost,a pokud budete konat něco za jeho zády,můžete jako jeho žena, prohrát až tak ,že už vám nikdy neuvěří a neuvěří již nikomu.Nedělejte to.Tomuto onemocnění jde čelit jedině pravdou,trpělivým a citlivým vysvětlováním,logickou argumentací.

S tím podstrkáváním tablet, taky jsem to zkusila,když manžel odešel na WC, tak se mi klepaly ruce, že jsem převrhla skleničku s džusem, pak mi manžel,řekl, že je to otrávené, a že to pít nebude, takže rychle vylít, aby to omylem nespolkly děti, a za hodinu další pokus, zamíchat do kaše , povedlo se a manželovi se ulevilo, ale jeho lékař mi pak řekl, abych to nedělala, protože když se mi to jednou povede a jednou ne, tak mu můžu v hlavě udělat pěknou paseku. Navíc už ty léky doma nemáme, manžel je vyhodil, takže nemám šanci je někde sehnat.
Yossarian - kdyby se manžel léčil, nikdy v životě bych ho neopustila, má stejnou diagnozu jako ty - paranoia, ale co jsem měla dělat, když začal na dětech vyzvídat, proč se tak divně tváří a co mu tím chtějí naznačit! (děti jsou v předškolním věku).To jsem měla děti nechat vyrůstat v takovém prostředí? Za chvíli bychom skončili na psychiatrii všichni . Dragonu úplně chápu - v tom se opravdu nedá normálně existovat.

Manzel ma BAP, nediagnostikovanou, nelecenou, ale zdedenou...
Rodinu si rozbil sam...

Co se týká tajného podstrkávání léků, tak eticky je to docela na hraně, protože jednáme proti vůli nemocného. Na druhou stranu, jeho vůle je nemocná a svým jednáním proti jeho vůli, vlastně jeho vůli napravujeme. Tfuj :D Ideální na podstrkávání léků jsou třeba rospustné tablety Rorendo, neboli risperidon. Ve skleničce šťávy nejde ani omylem poznat, že v tom bylo něco rozpuštěno. Blbé je, že se to bere dvakrát denně, takže podstrkávač by se měl co ohánět, aby dodržel přesné dávkování :)

Žít se schizofrenikem opravdu není žádná legrace. Mám nemoc v počátciích a asi je se mnou hodně těžké pořízení. Nedovedu si představit, co by se stalo, kdyby mě úplně ovládly bludy a halucinace.

No já jsem to tu psala.....on byl mladej sympatickej doktor a nabídl mi, že budu chodit každý týden a brát u něj v ordinaci tabletku Semapu, jen tak jako na zkoušku ...to sme dělali asi tak měsíc a moje představy zmizely - já mám jinou dg, mě stačilo brát jednu tabletu, zatímco u akutní schízy musí většinou ze začátku brát ty velký porce .....no a taky k tomu přispělo to, že jsem roky hodně trpěla, ke konci už jsem fakt lezla po čtyrech a to jsem měla dvě malý děti ....byl to očistec ...a najednou jsem začala žít , měla jsem přátele, pak i občasný brigády, všechno bylo krásný ...ten rozdíl byl tak výraznej , že by mi ruce upadly, kdybych si nevzala ten lék a vrátilo se to .....ovšem on mi několikrát říkal, že patřím mezi 4 procenta nemocných, kteří berou léky bez problémů - já mám DG paranoiu.
Já bych se s takovým člověkem nerozešla, protože jsem to zažila sama, bud bych se snažila je do něj dostat tajně - třeba v čaji i když to je o hubu, to vím, nebo bych se snažila osvětou, ukecat ho....ale nemám zkušenosti se schizofreniky, tam to opravdu nejde ...jak tu vidím na forech:):)

Dragono, to je mi moc líto, já jsem zatím žádost o rozvod nepodala, pořád ještě věřím, že snad všechno nakonec dobře dopadne, nevím, jestli se ještě dějí zázraky. Manžel již jednou hospitalizovan byl, bohužel po nezdařeném pokusu o sebvraždu - tenkrát se ho nikdo neptal, prostě ho odvezli, ale to mám čekat, že to zkusí pod vlivem halucinací zase? Nikdo mi nedokázal poradit, prostě právo pacientů odmítnout pro ně přínosnou léčbu má přednost před právem rodiny žít s člověkem, který je psychicky v pořádku i za cenu braní léků.

U nas je uz taky vyreseno, v listopadu mame 1. rozvodove stani...

Yossarian,
tak nám pověz, jak se stalo, že ses konečně začala léčit? Co se musí stát, aby si nemoc připustil?

Dragono, já už jsem to dá se říct vzdala, odstěhovala jsem se od manžela i s dětmi, už jsem to nemohla vydržet a hlavně mě ničila ta bezvýchodnost a žádná naděje do budoucna, manžel stál před volbou léky nebo můj odchod, řekl, že se léčit nebude, je mi to moc líto, ale děti mají přednost,potřebují mámu v pohodě, a taky nechat manžel samotného je zřejmě jediná cesta, jak ho nechat padnout na úplné dno. Drž se Dragono.

Žabko, drzim ti palce, jsem v podstate ve stejne situaci jako ty!

Mion, Yossarian a další, kteří berete antipsychotika, moc vám držím pěsti a obdivuji vas za to, jak se perete s duševní nemocí a ještě se snažíte pomáhat druhým. Mám bohužel osobní zkušenosti - manžel je na tom ale podobně jako Monika nebo Britta, nechápe, proč by měl brát léky, když divně se chovají ti okolo, nenechá si to vymluvit ani po dobrém ani po zlém, ještě mi nadává za to, jak jsem nic nepochopila, že se proti němu spikla celá republika a věřím těm hajzlům doktorům, kteří jsou proti němu rovněž - místo,abych věřila vlastnímu manželovi. Vím, že manžel se z toho bez léků zřejmě nedostane, ale dobrovolně je brát nebude, je to beznadějná situace, děsí mě, že u Yossarian to trvalo tak dlouho, než si to byla ochotna připustit.

Dragona: přesně tak. U mě zesílení dávky AD způsobilo nástup hypománie. Naopak po nasazení stabilizátorů se nálada upravila. Tím pádem bylo potrvzeno, že se jedná o BAP...

Mione, ja dokonce slysela, ze diagnoza se stanovuje dle toho, jake leky zaberou...
Napr.u BAP se konecna diagnoza stanovuje az tehdy, kdyz lekar potvrdi hypomanickou nebo manickou ataku!

Já měl právě to štěstí, že se mi nemoc neobjevila náhle, ale že se rozvíjela plíživě a společně s nourózou. Po neúspěšném dvouměsíčním léčení sloními dávkami antidepresiv jsem byl odeslán za psychiatrem, tam do mě naládovali ještě víc antidepresiv a teprve až při druhém sezení vyšlo najevo, že léčíme špatnou nemoc.

Stále ještě mám v hlavě pořádný zmatek, ale po těch antipsychotikách se to lepší. Mé bludné myšlenky stále mám, pořád je pro mě těžké vyjít ven mezi lidi, ale myslím, že se to lepší. Halucinace jsem nikdy neměl, u mě se spíš objevily negativní příznaky. Mohlo mě to ale trknout, už od mala trpím děsivými nočními můrami a zlými, velmi živými sny. Zvykl jsem si na to a nikomu jsem to neřekl, protože jsem se za to hrozně styděl. Byla to chyba. Diagnózu mi nemůžou přesně říct, protože se mi nemoc terpve vyvíjela, ale blbé na tom je, že pokud to mám od dětství, prognóza pro mě není vůbec dobrá, takže budu muset pravděpodobně brát léky celý život.

Mion: ..... Ale nakonec zvítězily ty zbytky zdravého rozumu a informace nabyté z knížek a já jsem poznal.......

No já se pamatuju, že mě to všichni vysvětlovali horem dolem a já sama dělala psí kusy, cvičila autogen 5 krát denně s autosugescí a dělala jogu a sportovala a měla dál bludy jak hrom.....podle mě zabere až ten lék, Monice to nemá cenu vysvětlovat , jí pomůže jen chemie , jako mně .....ale už chápu, proč můj psychiatr za těch 10 let, co ho znám, úplně zešedivěl, když tady čtu Britu a Moniku......to je tak beznadějný , ře to bere síly...

Teda psychiatři musej mít nervy jako lana!

Vás už nejkdy vodepsali?Ňebeu léky,žiju bez práce.S léky se do práce nedostanem už vubec.Já jsem ten najposlednejší človek na téhle zemi,kterého pustí lékar do práce, lékare nazajímá,jestli má človek co žrát,že?Mne ani minisr republiky nepomuže,i když mne vzala solidní firma do solidního pracovního pomneru.Psychóza na celej život,další skurvenej doktor,ktorí mne nepustí do práce.Jsou to svine.Nezasloužila jsem si to ,že má prácu nemohu kvuli doktorkým hovadam nastoupit do práce.Kolik lidí ve meste takle vodepsali?

Moc se mi líbí, jak píšeš, že musíš hodně věcí napravit, to já také. Ještě donedávna jsem žila v přesvědčení, že chybu dělají ti ostatní, nechápala jsem, proč jsou na mě tak zlí, atp. Semlelo se toho tolik, že teprve teď se rozkoukávám, rozhodnutá, že se nedám, že to zdolám, i když přesně ještě nevím co. Je to pár dní, co jsem se dozvěděla, že se to táhne už nějkolik generací z otcovy strany, tetka v Kroměříži, no supr. Já se s tím chci porvat, otec, ten je přesvědčený, že všichni ubližují jemu, že on je ten chudák, toho už asi nikdo nepřesvědčí. Jinak oporu u rodiny mám, jen manželovi nevím, jestli vysvětlím co se se mnou dělo a děje, ten se mnou nemluví, vím že zdravému se těžko chápe. 2 měsíce jsem byla doma, myslela jsem si že to zvládnu, šla na konkurz, vyhrála, nastoupila a vydržela 2 dny, pak jsem cítila, že končím. Takže v pořádku to není, musím na sobě pořádně zamakat. Jsem objednaná k novému psychiatrovi, tak uvidím. Také mám našetřeno, teď jsem na nemocenské, asi to chce trpělivost a pevnou vůli. Tak si musíme držet palce.

No já doufám, že tak za dva tři měsíce. Psychóza se u mě vyvíjela plíživě, takže jsem postupně ztrácel své zájmy, začal se uzavírat do sebe, zhoršil se mi výkon v práci. Stále mám obrovské výkyvy nálad, něco jako hodně rychlá bipolární porucha. Nakupuji normálně, ale mám problémy s tím, že mám pocit, že mě všichni pozurjí. K psychóze mám přidruženou sociální fobii, panickou poruchu a agorafobii. Musím toho hodně naprvit. V poslední době jsem ztratil schopnost mít radost z čehokoli, dokážu cítit pouze smutek.

Mion: chtěla jsem se zeptat, za jak dlouho si myslíš, že budeš práceschopný? Jak Ti jde komunikace s cizími lidmi, nebo jen známými, ne úplně blízkými? Co nakupování? dokážeš mít radost z obyčejných maličkostí, dokážeš mít radost z radosti jiných, nebo je to všechno ještě moc brzy se na to ptát?