Deprese

Zdravím všechny!Nevěřím vlastním očím, teď fakt nevím, jestli mě Fade zná a píše o mně, anebo jsme si navlas podobné. Zvlášť střední část příspěvku je na mne jako ušitá. Tak či onak, tyhle stavy si určitě zaslouží odbornou péči a já se snažím vyrovnat s faktem, že ač jsem se bránila zuby nehty, nepodařilo se mi zůstat v duševní pohodě tak, jako před sňatkem. U nás navíc sehrává hlavní roli v mém stavu mužův alkoholizmus a s tím přicházející problémy všeho druhu. Navíc si myslím, že psychicky nemocný je právě manžel, ale jak už to bývá, psychopati dokážou stáhnout do bahna právě ty zdravé a nevinné. On se léčit nechce a nebude, a já se musím snažit přežít aspoň jakžtakž už kvůli dětem. Na druhou stranu - zjisťuju, že ač si to děti zaslouží, přece jen to nemusí být jen kvůli nim. Je to přece náš život, a my jsme zodpovědní za to, jak žijeme. Děti odejdou, budou na nás mít míň a míň času a jak potom chceme žít sami se sebou? Psychicky na dně? To asi nepůjde. S těma psychiatrama to zase není tak jednoduché, pokud člověk bydlí v malém městě nebo na vesnici. U nás třeba je jeden psychiatr co si pamatuju dobrých 25 let, sám nedávno prošel nějakou psychickou chorobou, a hledat někde dál a daleko, na to vůbec nemám sílu, protože mě vyčerpává boj s alkoholikem. Vysává ze mně energii, zdá se mi, že jsem v pasti, nemám kam utéct, protože jsou tu děti atd. Je to kolotoč. Nechtěla jsem brát léky, bojím se, že nebudu mít čistou hlavu. Podobně nesnáším alkohol. A přitom by to bylo tak jednoduché - zapomenout, opít se, nevnímat.Vždy mě léčil spánek. Už to nefunguje.Mnoho sil a duševního zdraví!

Milá Fade,je milé,že se ti zdá,že debata plyne s lehkostí.Z mé strany to však tak není.Stojí mě to hodně sil.A tak se pak zase asi odmlčím....ostatní to se mnou vzdali...Důležitější je,abys to nevzdala ty.Ty jsi ta důležitá.Je smutné,že nemáš podporu ve své blízkosti.Bohužel,s tím pomoci nemohu.Tak alespoň tady...Lenost,neschopnost-to bývá často vnější obraz.Horší je,když tomu uvěříš.Nejde o lenost!!!Jde o poruchu vůle,o nedostatek např.serotoninu,noradrenalinu,možná i jiných ...Nejde o selhání člověka,ale o nemoc.Proč nejde změnit psychiatra?Proč se přímo nezeptat na svou diagnozu?Dnes se nedoporučuje škatulkovat,obvzlášť v psychiarii.Ale lékař pro pojišťovnu nějakou diagnozu píše.Zvaž sama,jestli je to pro tebe důležité vědět.Taky jsem vystřídala více druhů AD(6) a teprve ty sedmé jsou k mé spokojenosti.Asi není jiná možnost,než vyzkoušet.Po těch předešlých jsem taky bývala zbytečně utlumená.Když si jen vzpomenu,jak jsem škemrala o doping,který by mi pomohl vydržet den s jedním odpol.spánkem...Znám ty stavy,které popisuješ.Až moc dobře to znám...Ale AD nejsou všemocná.Moc dokážou pomoci,když sedí.Jen ony by to ale nedokázaly.Chodím na terapii.A ta je pro mě na stejném žebříčku důležitosti vedle AD.Myslím,že by jedno bez druhého bylo jen půl léčby.Co se o to pokusit?Jsou terapie hrazené pojišťovnou.Pro začátek bývá dobrá skupinová terapie.Skus si něco najít nebo se zeptej lékaře.Nebo koukni na netu.A dej vědět.Dnes už víc nezvládnu.Jsem unavená a začínají se mi plést písmenka.Opatruj se.ZdravíDajari

El,proč bys to měla být právě ty?Já jsem neodhadla,co sděluješ.Ono mi to trochu dělá potíže přes ten počítač."Přijmout zodpovědnost,jsem to já,kdo utváří svůj život"S tím se souhlasit dá,ale kde jsou okolnosti a skutečnosti,které vytváří každý den?Příklad:Dcerka chce jít ven;já chci zůstat doma.Každá má svůj důvod-ona se sama už několik dnů nudí,já mám svou depresi.Jsem unavená,smutná a nechci nikoho vidět.Ona se zřejmě snaží intuitivně z tohoto dusna dostat pryč.Možnosti jsou:zůstanu doma-je to má současná potřeba.ALE u ní může toto nastartovat psych.problém(a to je zkušenost). Nebo se přemůžu,přinutím,dokopu...a nejspíš to odnesu buď prodloužením deprese či jinak.ALE jsem zodpovědná matka a dala jsem jí co potřebovala.Nehledej jiná řešení té příhody.Vím o nich a někdy je tak zle,že je použiju(např.suplování jinou osobou,ale koho to léta baví?)Tak kde v tom imaginárním příběhu hledat přijetí zodpovědnosti za svůj život?El,ber to jako povídání.Nesnaž se v tom hledat něco proti tobě.To pro jistotu,aby ses zase neobviňovala a nemusela vzdychat.Možná mé problémy pomůžou jiným.V to zde doufám.Dajari

Ahoj všem,objevili jsme vynikající metodu na deprese, úzkosti, obavy, pochybnosti, nejistoty, strachy,negativní emoce a přesvědčení.Psychologové říkají, že průměrný člověk jich má kolem 6000.Úspěšní lidé ale méně než 100.Chcete vědět kolik jich máte Vy?Je na to testík.Bohužel pozitivní myšlení na jejich odstranění nestačí.Před 10 lety se však objevila metoda,se kterou se dají velmi rychle odstraňovat.Bez chemických léků, bez psychologů, bez léčitelů, bez znovuprožívání traumatických prožitků.Nejdřív jsem byl velmi skeptický,ale ta metoda trvá jen jednu minutu,tak jsem to nakonec vyzkoušel.A fungovalo to přímo skvěle.A nejen mě, ale i dalším lidem.Jeden americký psycholog říká, že u kořene všech těch negativních věcí vyjmenovaných na začátku je strach a u kořene strachu je nízké sebevědomí.Jestli znáte Castanedovy knihy, tam se píše: Bojovník má čtyři přirozené nepřátele:strach, jasnou mysl, moc a stáří.Většina lidí se za celý život nedostane přes toho prvního - strach.A s touhle technikou jsme už překonali prvního i druhého.Během pouhých několika týdnů.Jen mě mrzí, že jsem tu techniku neobjevil o pár let dřív.Kdo to nechcete vzdát a máte srdce bojovníka,napište si o informace na adresu našeho WarriorClubu.WarriorClub"centrum.cz

Ahoj milí lidičkové,tak jsem se zde dnes nastěhovala.A mám toho tolik,na co chci reagovat.A taky už mám dojem,že vše tu npsali už druzí a lépe.Myslím,že je dobré občas se vrátit zpět a přečíst dřívější přízpěvky.Mě osobně sedí nejvíc ty od Ivana.Jsou jasné a srozumiteně seznamují s informacemi o této nemoci.Milane,hlavním důvodem ponechání AD delší dobu,než se zdá pacientovi nutné,je předejití návratu ataky.Ale to už teď taky víš.Myslím,že deprese má mnoho tváří.Je dost lidí,kteří v životě prožijí jen jedinou ataku a tím to pro ně končí.Ti na opačné straně se s ní musí naučit žít.Takže snad malé povzbuzení...Možná už naposled.A kdo ví,ten v případě návratu má lepší šance to vydržet.O vizualizaci jsem se již také zmiňovala.Možná je jen omyl v pojmech.Pro mě jde o aktivní IMAGINACI(C.G.Jung).Nejsem si jistá,jestli je to totéž.V každém případě jde o velmi,velmi podobné záležitosti.Věřím,že jde o dobrou metodu,která může pomoci.Problém může nastat v případě,že se člověk nedokáže uvolnit(zrelaxovat).Což právě v některých fázích deprese nejde.Faktem také je,že každodenní tréning je důležitý.Jelikož nemívám svůj klid,který by mi dokázala dcera(6let,LMD),přes svou snahu,dát,tak relaxuji před usnutím.Někdy usnu,jindy si natolik odpočinu,že jdu zas něco dělat.A pokud se to opravdu dobře umí,pak stačí 5min.třeba v autobuse.A člověk je zase svěžejší.Žít pro děti...Tak tady musím mírně oponovat,Milane.Pokud jsou menší,tak rodič by měl být jejich jistotou-je to jejich právo.A moje zodpovědnost.A tím spíš,je-li v domácnosti jen jeden dospělý.Musí být vším,ale také to samo má hranice.Věřím,že jen děti a nic jiného,po jejich odchodu z domu,bývá startem do nemoci.Je dobré to vědět a během jejich vyrůstání a osamostňování se více zabývat svými,mnohdy léta potlačovanými potřebami.Před 8lety jsem nastoupila zpět do školy,abych nebyla za hlupáka.Moje sebevědomí bylo na 0 a tak jsem chtěla mít tu nedodělanou maturitu.Poctivě jsem se do školy připravila a nechtělo se mi uvěřit,že mě přijali na gympl.A pak...První 4 vyuč.hodiny byly hotové utrpení-Byla jsem těhotná a bylo mi zle.Musela jsem se tehdy s těžkým srdcem se studiem-oficiálním rozloučit.Nešlo to!Tak ti přeji hodně úspěchů.Tobě tedy to těhotenství nehrozí,že.Já začnu v září první třídu ZŠ a prvák na střední.myslím,že učení bude dost.Snad se přidá někdo jiný.Dajari

Moja mila Dajari, ale aj vsetci ostatni mili! Prepac mi, ze sa obraciam prave na teba, ale doslova som sa nasla v prispevku od teba, v ktorom sa zmienujes o ROZHODOVANI SA.Tiez si obcas citam rubriku "depresia" tak, ako to pisala uz Mia. Debata tu plynie s takou uzasnou lahkostou, az clovek ma dojem, ze sedi niekde v obyvacke s najlepsimi priatelmi. Teraz som sa sem votrela ja.Tiez neprispievam, len citam.Moj brat trpel depresiami vramci manicko-depresivnej psychozy. Bola som velmi mlada a nechapala som jeho utrpenie. Moje rady typu

Dobrý den všem,Dajari, díky za odpověď. S depresí máš bezesporu víc zkušeností než já a došla jsi k tomu, že se udržíš pohromadě pravděpodobně jen s pomocí léků. Moc ti přeju, aby aspoň s touto pomocí byl pro tebe život nejen snesitelný, ale co nejvíc radostný. Já teprve uvidím..S tou zodpovědností jsem to myslela trochu jinak, ale to neva. Šlo mi spíš o to ne za každou cenu zodpovědně přistupovat k povinnostem, které život předkládá (ach, to znám!), ale přijmout zodpovědnost za to, že jsem to já, kdo tvoří svůj život, já, kdo se musí poprat s nepřízněmi, já, kdo musí řešit své záležitosti - tak jsem to myslela s tím opuštěním pohodlí. A jak je řeším, tak vytvářím i to další... nějak se asi nedovedu líp vymáčknout. I s tím citem - taky jsem neměla na mysli nechat se příliš ovládat emocemi nebo ulítávat někam do ideálů a iracionálna. Spíše něco jako "poslouchat srdce", věřit svým intuicím a tušením. Ale asi to nedovedu dobře popsat, chjo.Mio, myslím, že pokud už jsi začala uvažovat o tom, že bys se svým stavem měla něco podniknout, resp. vyhledat odbornou pomoc, je to jen dobře. Teď zbývá učinit další krok. Mám za to, že hodně se lidí se trápí a neví proč a neuvědomí si, že to nemusí řešit sami. Ty už sis to uvědomila, tak nic se neboj a zkus si promluvit s odborníkem. Pak se rozhodne, co dál. Mně dochází až teď, že asi podobně jako ty jsem trpěla poruchou nálady, jakousi mírnou chronickou depresí několik let a život stál za starou belu. Pak jsem se složila úplně (bléé!) a po několika měsících na AD zjistila, že svět je úplně jiný - neuvěřitelně jiný, jasnější, nadějnější a barevnější. Věř si a udělej to, o čem jsi začala tušit, že by ti mohlo pomoct.Mějte se hezky.

Prajem pekný deň a som ve?mi rád že ste reagovali na môj dotaz o informovanosti oh?adom liečenia depresií. Myslím že je to prirodzené že ak človek dostane strach z niečoho, urobí všetko možné aby predchádzal akýmko?vek kompikáciám. To čo som chcel vedieť o depresii už viem, len ešte potrebujem neakým spôsobom nacvičiť si zaujímať nestranný postoj vo chví?ach keď depresia útočí. Akosi ma to ešte vždy prekvapí, ale zatial to vždy prejde aj keď teraz na mňa prichádzajú len slabšie. Myslím si, a som o tom stále viac presvedčený, že som urobil chybu v apríli roku 2004, keď som presviedčal moju psychiatričku aby sme vysadili postupne lieky. Neodporúčala to a asi vedela prečo. Pád čo prišiel v októbry bol horší ako v roku 2001.Takže neodporúčam prerušovať liečbu ani keď sa človek cíti lepšie lebo je to zradné. Prirovnávam to napríklad k chrípke. Aj tá sa vylieči ale za rok je tu znova a znova a znova. Bez odbornej pomoci to nejde.Včera sma mali cvičenie jogy a cvičitel nás skúsil presvedčiť o tom aby sme zaujali takzvanú krá?ovskú polohu, to je stoj na hlave. Táto poloha prekrvuje všetky riečišťá krvi v hlave a priaznivo pôsobí na fungovanie mozgu. Nesmú to robiť ale ?udia s problémami krčnej chrtice.A ako to dopadlo? Tak som sa zrúbal do boku na zem až si to odniesla celá pravá strana boku a teraz je modrá. Ono dostať mojich 90 kg na hlavu nie je tiež sranda ale aspoň sme sa pobavili. No a nakoniec na hlave ostal len cvičitel a my sme mu to dopriali. Takže ak to budete skúšať, dajte si madrace okolo seba. Celé cvičenie včera pozostávalo v relaxačných technikách pri ktorých za príjemnej hudby nám vizualizoval imaginárny svet. Pozostával z krajiny celej bielo modrých budov, plný zelene a kvetov. Dobre sa to počúvalo, tiež musí mať človek dar od prírody aby Vás zaujal. Nakoniec sme si každý mali predstaviť čiernu tabu?u, ktorú som už minule spomínal, napísať na ňu svoje problémy a s čo možno vložením čo največšej nenávisti tú tabu?u rozbiť. Asi tá relaxácia na mňa ve?mi dobre pôsobila, pretože som spal celú noc, konečne bez snov a ráno som vstával v pohode a dobrou náladou. Zajtra tu máme sviatok, tak hádam mi to vydrží.Posledný príspevok čo som čítal bol od Mie o jej problémoch a problémoch jej syna. Takže Mia gratulujem k synovi, on presne vie o čo ide a keď ťa posiela k psychiatrovi vie čo robí. A ty ho poslúchni, dopredu si zisti číslo a objednaj sa. Bude to vyšetrenie prvého kontaktu a spolu nájdete cestu ako z toho von. Držím palce.Vraj je užitočné dávať si pred seba ciele ale reálne dosiahnutelné. Ja som si teraz jeden dal a možno vás prekvapí ale od februára nastupujem na pstraguálne doplnkové štúdium na univezite. Štátnice sú v máji 2006 a vzdelani sidop?ňam v odbore informačné technológie. Tento predmet som aj prednášal na Gymnáziu v ktorom som predtým pôsobil. Neviem či vydržím alej e to už neaký smer ktorý mám tiež pred sebou. Spoliehať sa na niekoho sa neoplatí a ako nám povedal aj cvičitel na cvičení nie ani dobré ak sa upíname na vlastné deti a rodinu. Deti vyrastú , budú mať svoj vlastný svet a môže sa stať že budú žiť ďaleko od nás a uvidíme sa raz do roka. No a životný partner je tu teraz a je potrebné si spoločné chvíle vychutnávať teraz a naplno prežívať prítomnosť. Budúcnosť je nepredvídatelná a ani tiež neverím na neaký osud, pretože strojcami svojho života sme len my sami.Tak čo , kto sa prídá a zasadne so mnou znova do školských lavíc??????Držte sa Milan

Ahoj Ivane,Nechceš aspoň Ťuknout do klávesnice-jsi-li v pořádku?Dík.

Ahoj Mio,Pokud kvalita tvého života je silně narušena,tak snad by bylo lepší lékaře-psychiatra navštívit.Je fakt,že je mezi nimi rozdíl-co se kvalit týče.Ovšem konečné rozhodnutí po pohovoru je zas na tobě.Stále je pak možnost se rozhodnout,co dál-jestli léky chemické(a mnohdy odsuzované) nebo jinou cestu.Já jsem pro AD především proto,že nemohu přestat fungovat(jsem sama se3dětmi).Také jsem před pár lety zkoušela ve stavech příznivých mnohokrát AD vysadit-pod dohledem lékaře.Bohužel,každá tato zkušenost mě dovedla na pokraj života.Bývalo to tak silné,že jsem tady málem své děti nechala napospas a na starost ostatním.Jen díky dobrému psychiatrovi(který je zároveň terapeut) jsem po opětovném nasazení AD tyto ataky přestála ambulantně.Ale museli to se mnou vydržet i mé děti.A to bolí...Z tohoto důvodu dnes neexperimentuji.Nejde jen o mě...Nemám na to právo...Vím jak těžce se tyto zážitky z dětství podepisují na kvalitě v dospěláctví.V depresi je ještě jeden aspekt,který zde byl docela málo zdůrazněn .Mě přijde hodně důležitý.Je to NESCHOPNOST SE ROZHODNOUT.Tento stav mnohdy přivádí už sám o sobě k zoufalství.A nejde jen o důležité události,ale i ty úplně běžné,každodenní.Dejte depresivnímu člověku dvě zubní pasty a on se zhroutí nad vlastní bezmocností,kterou si vybrat.Pokud použije způsob-vzdávám to a jednu použije,pak se stejně nemůže zbavit pocitu,že asi zas udělal špatně.A toto je začarovaný kruh,ze kterého AD pomalu vyvedou ven.Rozhodnutí a z toho plynoucí zodpovědnost si pak musí nést dotyčný sám.Je velmi dobré,pokud máte v těchto stavech někoho,komu můžete důvěřovat.Věřím,že je to dokonce jedna z hlavních věcí.Přeji dobrá rozhodnutí a klidný den.Dajari

Dlouho sleduji toto téma i když se nezapájím. Prostě jsem chtěla vědět trochu víc o duševních nemocích. Mého syna v puberte zdolala panická porucha a já jsem mu dlouho měla za zlé, že se nechtěl léčit přírodně a bylinkami, ale zvolil, podle mně potupnou, cestu léčení pomocí chemie. Teď už vím, i díky vám, že potupné na tom není nic, ba jsem v situaci, kdy se mi život obrátil naruby a já zisťuju, že bylinky nepomáhají a deprese mě má v hrsti. Dlouhá léta jsem ji zaháněla pomocí práce, zaneprázdněností, koníčky apod., a teď si neumím pomoct. Nastanou různé životní situace a i když si člověk představuje, že teda tohle se mi nikdy nestane, tak just! A stane! Syn tedy léky požívá a dokonce nabádá mně k návštěvě psychiatra, aby se mi ulevilo. Je to sranda, já mu to zakazovala a on mi to přikazuje. Dřív se o psychiatrovi nemohlo ani šeptnout, aby nebyla ostuda a dnes? Takže - přeju všem depresivním pevné zdraví a v roce 2005 málo depresí!P.s. Všímám si, že rádi filozofujete - můj syn je ten samý případ.

Ahoj El,také já nejsem zdaleka na konci hledání.Naopak,v mnohém možná na začátku.A nikdy nepřestanu...Jsem prostě hledací typ.Ale kde byla tato vlastnost,když jsem mohla studovat,to tedy nevím.Cítit...No to dokáže být taky pěkný oříšek.Člověk musí mít hranice,když cítí,pociťuje,vnímá,...Pokud je toto příliš,stává se,že cítí bolest celého světa a pak je deprese logickým vyústěním.Příliš často jsem cítila příliš a druzí mě přesvědčovali,že to není pravda.Když se to naučí malé dítě-že není pravda a skutečnost co cítí,když toto přetrvává stále...přestala jsem si věřit.Věřila jsem pravdě druhých,vždy mě přesvědčili a tak nastal slušný zmatek.20let zmatku,dalších10 amnézie a 10let učení se.....vymanit se z pohodlí...Jaképak pohodlí.Pohodlí je dnes-to že beru AD a mé deprese nedosahují absolutna...A zodpovědnost mám taky nastavenou vysoko.A taky se učím mít ji v rozumné míře.Nadměrná zodpovědnost také bývá jednou z příčin depresí.Dnes už toto tolik neřeším.Pokračuji v terapii dál a dál...Občas padnu na ústa a potřebuji pomoc.Ale jaký je rozdíl mezi zdravými a mnou?Oni také toto prožívají.Já k tomu potřebuji své léky.Je to v mých genech a to se změnit nedá.Jen ty přístupy k této nemoci.Škoda,že tak málo lidí tomu rozumí.Škoda,že tak málo lidí chápe lidi v depresi....Škoda,že jsou stále předsudky.Na rozdíl od tebe vím,že se ta obludka zase vrátí.Ona je se mnou vlastně stále.Jen její rozměry se mění.Tak jsem si trochu planě zafilozovala.Ona filozofie je mi blízká a zdá se mi krásná.Jen je děsně nepraktická.Mám pocit,že píšu děsný hlouposti.Tak mi to promiňte.Jsem už dnes unavená a zítra zase další den...Nestěžuji si.Jen díky té intenzivní terapii ve mě něco zraje a něco umírá.Je to náročné,ale nutné!Přeji všem klidný a osvěžující spánek.Dajari

Dajari, i já jsem hledala a hledala a hledala :) dlouhé roky.Jak lopotné to bylo. Zdaleka nejsem na konci, těžko někdy budu, ale to, co už mi bylo dáno poznat, je tak neskutečně prosté, že se tomu ani věřit nechce. S učebnicemi a filosofií netřeba se trápit. Jak píšeš, cítit. Najít své srdce a cit a naslouchat jim a svému svědomí bohatě stačí. A vůbec to neznamená něco jako radostné osvícení, naopak - je těžké vymanit se z pohodlí a přijmout zodpovědnost za své myšlení a konání se vším všudy. Nevím, jestli se deprese vrátí, to neřeším, a zatím pořád beru léky. Ale už teď vím, že mě obdarovala... zní to asi rouhavě, ale život po ní je jiný.Úsměv a naději všem, ahoj.

Ahoj,všechny moc zdravím.Nevím,jestli ještě stíhám,ale hodně odpočinku a spokojeného poklidu v lázních-PAJKO.Děkuji za :))Mám dojem,že to nejhorší-ten stres už povoluje.Sice začíná nový,no uvidím.Milane,taky jsem se hodně zabývala(a ještě stále)svou psychikou z lékař.hlediska a hledala a hledala.Nejdříve to byla psychologie,kdy jsem nasávala vědomosti.Pak psychiatrie,neurologie....No,musela jsem projít nakonec vše.Ono to vše souvisí se vším a tak jsem nakonec potřebovala spoustu znalostí ze všech oborů.A protože jen medicína mi nestačila,pokračovala jsem rozbory snů,různé alternativní směry a nevynechala ani náboženství.Tak jsem dost otřesný samouk-analýza mi docela jde,ale ta syntéza je peklo.A v učebnici filozofie jsem prostě nepřelezla přes logiku!Prostě se musím smířit,že tento obor je a zůstane pro mě tajemstvím.Já spíš cítím.Jinak jak se máte i vy ostatní?A co ty,Ivane?Jak je?Posílám všem pozdrav.PaDajari

Pro Tebe :) :) :)

:):)

:):)

Milanův příspěvek má mužský nadhled, který se mi líbí. Nevadí mi konfrontace, ale demagogie ano.Přeju všem dny bez depresí a smutku, na nějakou dobu se odmlčím, protože odjíždím na týden vypnout si do lázní. Má duše i tělo to velmi potřebují, tak se snažím nepropadnout tam, kde černý úzkostný smutek je. Mějte se tu všichni krásně, jak jen to půjde :)

Ahoj Milane,je to moc hezký příspěvek, cos napsal, a co jsi jím nám všem sdělil. Aspoň jsem to tak pochopila - nehádejte se, neobviňujte se, nedohadujte se, jak kdo co myslel, a místo toho v klidu předávejte své zkušenosti, které mohou pomoct. A tak, aby řeč nestála, reaguju, i když to nepotřebuješ, jak říkáš. Nesouhlasím. Aspoň ne docela. Protože to, co se tu rozběhlo, nepovažuju za žabomyší války. Diskuse už je taková, že reagujeme na to, co psal někdo před námi. Kdyby to tak nebylo, můžeme si tady vést monology. Říkáš, že zacházení do osobních hodnocení sem nepatří. Myslím, že patří, akorát je to věc hranice a citlivosti z obou stran. Nemyslím, že by se tady hranice překročila. Tím, že někdo na můj příspěvek zareaguje pozitivně, mi samozřejmě udělá radost, protože hle, blízká duše. A tím, že zareaguje negativně, mě třeba poučí o mně samotné, strčí přede mě zrcadlo a já si můžu říct "jova, vždyť se mi křiví nos, a já myslela, že je úplně rovný".Píšeš Nie som zástancom neakých duchaplných rečí skôr si prečítam riadky o tom ako sa cítite ako sa Vám podarilo prekonať depesie.To máš těžký. Mě zase zajímá, jak lidi berou život a jak o věcech přemýšlejí a prožívají je, a jak se snaží to pojmout z různých stran, a jak o tom vedou ty řeči, které ty lehce pejorativně nazýváš duchaplné, ale duchaplné nemusí být prázdné a mohou být opravdu ducha plné.Kromě toho člověk když jednou vypoví, jak s depresí zabojoval, pak už přispívá z jiné situace, a těžko opakovat to samé. Ledaže by, když už všechno o sobě řekl, šel pryč...Tvé příspěvky se mi ale líbí, tvá lopotná práce na sobě samém a vůle je obdivuhodná. O účincích jógy nepochybuju už vůbec. Já se zmůžu na to akorát zdravit Slunce (a to ještě většinou v noci) a doplňuju to tai-chi. Dříve jsem se hýbala hodně až závodně a postupně jsem zlenivěla a taky si to v jednom kuse vyčítala. Dlóóuho, celé roky, a má rodina přitom pořád ve sportovním duchu pádí dál dodnes. Já sportovně nepádím, vleču se a lopotím jiným způsobem a co mě deprese naučila - kromě mnoha dalších věcí - už si to nevyčítám.A jestli tě to zajímá, ani mně toto období nenaplňuje lehkostí, naopak, tíha je těžší. A tak pište dál, i vy ostatní. Až budete chtít. Když se vám chce jenom číst, tak jenom čtěte. Když budete nesouhlasit, učiňte tak s lehkostí. A když se budete chtít podělit o to, co jste dobře zvládli, učiňte tak se vší vehemencí. PF 2005.

Všetkých Vás zdravím a prajem ve?a šťastia, osobnej pohody a čo najviac optimizmu v Novom roku 2005 ale aj po celý rok. Nieko?ko dní som sa nedostal na web, nie že by som nemal ako, ale nechcel som. To že prežívame depresívne okamžiky života úplne stačí keď prídu , sú tu a každý si to svojim spôsobom odtrpí. Raz mi moja psychologička povedala že sa ve?mi ve?a zaoberám so svojou chorobou. Mala pravdu v tom smere,pretože ako laik do medicíny som sa snažil získať čo najviac informácií čo to je za chorobu a ako na ňu. Takže aj vo chví?ach , keď som relatívne v poriadku som sa hrabal v literatúre a takto nepriamo som si depresiu pripomínal. Odvtedy som zmenil aj tento môj prístup k danej veci a to v tom, že pokia? to nie je potrebné zameriavam myse? všade inde len nie na problém choroby. Neznamená to ale že návštevu webu uplatňujem iba v stave depresie ale ma ve?mi zaujímajú Vaše osudy a človek si najlepšie rozumie len s tým kto má podobné problémy. Prečítal som si všetky Vianočné príspevky a akosi som z nich vycítil že tieto sviatky na Vás vplývajú akosi negatívne. S mojou náladou to tiež nebolo bohvieaké, už tak neprežívam to čaro vianoc ako niekedy, bral som to iba ako dobrý typ na volný piatok. Čo ma však zarazilo na niektorých príspevkoch bolo to, že si tu niektorí vyčítajú veci charakteru, ty si povedal, ty si to myslel tak a tak a podobne. Myslím si že pokia? všetci píšeme príspevky či už na tomto webe alebo iných je to s nami ve?mi dobré pretože sa snažíme o kontakt so svetom aspoň takouto formou. Ani najbližší príbuzní nemôžu pochopiť čo sa honí v hlavách pri depresii, ten tok čiernych myšlienok, ktorý človeka úplne odrovná. Neviem či je vhodné niekoho kritizovať cez tieto stránky, myslím že aj v tomto smere ide o individuálny prístup. Pokia? som sa dosť jasne nevyjadril reagujem na odpovede pre Niky. Niky máš svoj svet, svoj postoj k životu a som stopercentne presvedčený že aj tvoje riadky vypovedajú presne to čo cítiš. Či už s tým budem súhlasiť alebo nie je to môj vnútorný problém, ktorý sám uzatvorím. Trošku mi to pripomenulo jedného môjho známeho ktorý mi povedal niečo keď som nastupoval do terajšieho zamestnania. Bolo to presne" Ako môžeš ty s tvojou povahou robiť v ženskom kolektíve" Mal na mysli také typické ženské intrigy, ktoré tu bohužia? prevládajú ale čo už, svet je aj o tom. Takéto hašterenie mi slabo pripomenulo aj keď som čítal posledné príspevky. Nie som zástancom neakých duchaplných rečí skôr si prečítam riadky o tom ako sa cítite ako sa Vám podarilo prekonať depesie. Môj najnovší aj keď známy spôsob boja s touto potvorou som vyskúšal minulý týždeň. Prekonal som svoju lenivosť a šiel som si zabehať. Odhadujem že som bežal asi štyri kilometre, nálada sa mi badate?ne zvýšila, super to bolo aj na druhý deň až na tú svalovicu čo ma premohla. Na a vraj je najlepší aerobik, no ale popravde komu by sa chcelo. Cvičenie je možné samozrejme prevádzať len v tave ?ahších až stredných depresií, pokia? ste v štádiu stredne ťažkej až ťažkej depresie sami viete že je problém dodržovať čo i len základnú hygienu. Takže keď som dokázal bežať tie 4 kiláky, rozhodol som sa v tom pokračovať. Dokedy ma to bude baviť neviem je to zase otázka dlhšieho času a viem, že neaké dva alebo tri behy nič nespraví a bude potrebné v tom pokračovať neustále, tak ako to praktizujem s jogou. Joga mi slúži získanie pokoja a energie a telesný pohyb by mal zasa popraviť fyzickú stránku tela. Na a jedno i druhé musí byť v rovnováhe, takže komu sa dá poďťe bežať so mnou alebo si zatancujte v kuchyni pri dobrej hudbe. Má to ten istý účinok. Moja terajšia lečba liekmi 17.1.2005 dosiahne tri mesiace. Ak to mám zhrnúť, tak stav sa upravil na znesitelnú mieru asi po dvoch týždňoch, potom prichádzaly stavy depresie atakovo aj nieko?kokrát denne a prvá celá noc ktorú som prespal /8hodín spánku/ bola na konci novembra. Teraz je môj stav taký, že sa cítim o 20 rokov starší, ale pripúšťam to, pretože čo si budeme nahovárať v štyridsiatke už človek nemôže byť taký bystrý a aktívny ako v dvadsiatke. Lieky užívam ďa?ej nezaoberám sa tým či zaťažujú môj organizmus alebo nie. Pretože ak pomôžu a oni skutočne pomáhajú tak radšej prežijem 10 rokov v pohode ako sa v trápení dožiť osemdesiatky.Zas je to môj subjektívny názor na túto vec a niektorým z Vás sa nemusí pozdávať a ani nechcem aby ste neako reagovali. Takže píšte čo najviac o sebe o pocitoch o priebehu a ako sa Vám darí. Žabomyšie vojny tu nie sú namieste.Milan