PANICKÁ PORUCHA 6 DÍL

Ahojte holky,
včera jsme byli s přítelem v tom bazénu jak jsem psala. Musím říci, že jsem tolik nemyslela na ty své úzkosti a celkem dobře mě to naladilo.

Ditko - díky, že jsi se ozvala. Mám radost. Ještě jednu věc se chci zeptat. Říkáš, že trpíš PP už 16 let. Řekni mi, objevují se u Tebe ataky často? Nebo bylo období třeba 2 let, kdy jsi měla absolutní klid? A bereš po celou tu dobu AD? Samozřejmě mimo tehotenství, tam jsi psala, že jsi nebrala:-).

Renatko - tak jak tady psala už Dášenka, měla bas opravdu navštívit psychiatra. Návaly strachu a úzkostí moc dobře známe všechny, ale zbavit se toho bez pomocí AD je poměrně hodně težké. Mohlo by se to spíše ještě zhoršit, takže neváhej a vzhůru za léčbou. SIce to nějakou dobu potrvá, ale přijde doba, kdy se Ti uleví....

Jinak všem ostatním přeji krásný den a usmívejte se, ať tu mrchu společně porážíme.
Dnes jdu k novému psychiatrovi, tak mi držte palečky. S tím stávajícím nejsem zdaleka tak spokojena jak bych si představovala.

PAPAPA a držím palečky všem

...jo a dneska jsem si vzala svůj první "psychoprášek", lexaurin (známej mi odstřihl dva ze svýho platíčka:), nevim, jaká je nástupní doba účinku, vzala jsem si ho před hodinou...a nějak nic :(

Ahoj Dáši, víš, já vlastně ani nevim, jestli je to panickej strach, je to jakoby fobie, a dneska ráno do práce to bylo utrpení! Vím, že bych měla za doktorem, ale já se bojim...bojim se mluvit o tom, co zažívám, svěřila jsem se s tim teprv nedávno jediný blízký osobě....jaký jsou vlastně psychiatři v Česku??Ty co znám z amer. filmů vypadaj dobře, ale bojim se, že k nějakýmu přijdu, a bude to nějakej plešatej osmdesátník, kterej mi bude vyčítat, že se mi nechce makat nebo něco takovýho (přitom docházku do práce mám velice dobrou, i když mám strach, že se to zhorší)...

RENATO AHOJ, my jsme tu pouze všichni laici, nejlépe Ti poradí psychiatr, proto by jsi s jeho návštěvou neměla otálet, jako první pomoc při PANICE můžeš užít některé anxiolytikum na potlačení úzkosti a strachu,je to např.
NEUROL, lexaurin apod., tyto přípravky , ale jako takové nemoc neléčí pouze chvilkově tluní a ve větších dávkách jsou hodně návykové!!
TAKŽE ŠUPKY HUPKY ZA DOKTOREM A VŮBEC SE NEMÁČŠ ČEHIO BÁT!!!

JINAK ZDRAVÍM VŠECHNY A PŘEJI PRIMA DEN :O))

Ahoj, nevim přesně, koho mám oslovit, ale existuje tady na tom serveru někdo,kdo by mi (rychle, nejlépe dnes) poradil s panickým strachem, úzkostí z dopravních prostředků? Je to naléhavý, díky..

AHOOOOOJ VŠEM:-)
To byla v noci skvělá bouřka, že jo? Nad námi to třískalo o stošest, až mě to vzbudilo... ostatní spali jak zabití, jen kočka byla vystrašená a poštolka vrostla do truhlíku, aby ochránila tu svoji droboť před slejvákem. V sobotu jsem jí musela jedno mládě sebrat... je o polovinu menší než sourozenci a nedokázalo si vybojovat ten svůj kus žrádla. Takže mám Ťuňťu v krabici a dělám mu náhradní matku:-) Je to takový prcínek, že se mi ztrácí v dlani...teď se momentálně choulí k bambuli. No snad si to místo na slunci vybojuje.

Marti, promin,ale nejsem přesvědčená o tom, že můžeš lidi na dálku jen tak odhadovat a psát jim,že nejsou fyzicky zdrávi či ž emají velký problém atd.To ,že mám problém či trable,to máme každý nějaké a není to vždy věc jen jednoho člověka.Já o svém problému vím,ale ten je v tom,že si zabírám věci,které si nezabírají mí blízcí,konkrétně muž,že je jiný, než já.V pekelném zajetí žijem asi všichni,co sem chodíme.

EVA krk-je na dovolené,posílá pozdravy,má se krásně,pepka zůstala doma,doktora má pod okny a moře taky.

Martino - já vím, že za mé problémy může mamka i táta. Každý udělal mnoho chyb, které mě poznamenaly asi na celý život. Jen dávám pořád větší vinu tátovi. Jsem si vědoma i toho, že mě vztah s mamkou brzdí v některých věcech. Jen ještě nejsem tak daleko, abych se úplně osamostatnila.

Další úspěch tvého popohánění bude ten, že vážně pojedu na 5-ti denní pobyt s rodičema a dětma z klubu.
Mám z toho smíšené pocity (trochu se těším a trochu mám strach), ale už nehledám výmluvy, abych tam nemusela.

Kači,
znám dva mladé kluky, co měli rakovinu varlat a také se z toho dobře dostali. Ale oba jsou svobodní, tak nevím, jestli nemoc měla negativní vliv na jejich plodnost.

Dituš,
opakuji se, ale špatná psychika je následek i špatné jaké stránky těla? ... odpověz si. Já nejsem přesvědčena, že si po té druhé stránce zdravá, lékařská vyšetření nebo to, že necítíš jiné problémy než psychické neznamenají vše. Zdá se mně, že se na to kojení vymlouváš, už jsem Ti víckrát psala, že bys MOHLA se sebou něco víc dělat. CÍTÍM Z TEBE STRAŠNÝ PESIMISMU, NEKLID, NEVYROVNANOST, VELKÉ TRABLE, KT. SI MOŽNÁ ANI NEUVĚDOMUJEŠ. ŽIJEŠ V JAKÉMSI PEKELNÉM ZAJETÍ A DOSTAT SE Z NĚJ MŮŽEŠ JEN PRACÍ SAMA NA SOBĚ. NEJHORŠÍ JE, ŽE MÁŠ PLNO SCHOPNOSTÍ K TÉTO PRÁCI, NA ROZDÍL OD JITKY, ALE JSI ZATÍM NA BODU MRAZU - popoženu Tě jako Jitku k akci? U Jitky mě to stádlo dost sil, ale první úspěch se dostavil.

Dášo, však mi taky trvalo 4 měsíce než jsem se vůbec odhodlala k dalšímu vysazování :-) Potom mi došly prášky, po 4 dnech nebraní jsem měla krizi, volala jsem své psychiatričce, chtěla jsem jí říct, že vysazování ještě odložíme, že mi to nedělá dobře, ale ona tam nebyla, pak byl víkend no a v pondělí jsem si řekla, že když jsem to vydržela celý týden, tak už to nezkazím a vyšlo to :-)

Ahooj, Kačatelo. Teda podobný příběhy máme,fakt.Já sice rodiče OK,ale taky jim to párkrát asi nedošlo a nechali mě samotnou někde, třeba v noci v horské chatě na pokoji a šli se dolů bavit,to už jsem zde psala,nebo párkrát doma ve velkém bytě napůl obývaném s tátovými rodiči..atd.U nás se dost hádávalo,mamka s tchýní -to nešlo dohromady.
No statečná nevím,zda jsem, ale jinak to nejde. Nějak fungovat musím , nejde jen o mě.Jak už je rodina...a já jsem ryze rodinný typ.Naštěstí:-).
PP trpím cca od 2O let,jak správně Andulka spočítala-16let celkem.Ale asi základy byly už vě mně dřív.Nevím...jen dohady,jak to vše člověku zpětně dochází.AD jsem brala dva roky,pak před otěhtněním vysadila,bylo mi už sto pro dobře,celé těho a po porodu 4 měsíce bez jakýchkoli prášků-krom hormonu š.žl.-a ted beru skoro 4 měsíce zas stejná AD APo-parox.
BÁRO-jo, stejné potíže jsem mívala,někdy jak by na mě zas lezly.Ale je fajn,že se cítíš líp.Kačatelo, Ok ,že máš bezva partnera,pokud mu to vydrží,jsi štastná ženská!Můj mě taky svého času vyslechl několikrát denně,ale pak už to bylo neúnosné i mně samotné a dala jsem se do boje s hledáním, co mi může být,tušila jsem psychiku,co by možnou příčinu,mno a dál už to znáš.
Martino, co beru?Nějak nemám, neznám důvod na něco jiného brát i něco přírodního, prý jsem zdravá,až na tu psychiku...tu řeším AD.Občas si dám homeopatický hořčík od Welledy,měla bych si pocucat zas Hepeel na játra.Jinak se při kojení ani do ničeho očistného pouštět nebudu.až pak...
Dášo-dík,napíšu v týdnu.
Ahoj všem,jdu věšet prádlo a pak do bahna na zahradu,krásně blýskalo,bouřio,lilo...od odpoledne do rána .

Romčo dík , už jsem to zkusila asi 4x:(
ještě jde o to vydržet těch 10dní

KAČATELKO, taky máš velice pohnutý osud, a to vše se v Tobě hromadilo až to vyvrcholilo právě smrtí morčátka , tak to tady má většina z nás , problémy , bolístky , stresy se hromadí a hromadí a pak u citlivějších jedinců to KONČÍ nemocí PP.
ALE BOJUJEME VŠICHNI A VĚTŠINOU SE NÁM TO I DAŘÍ:O))

Dášo, to je pravda, trvá to tak 14 dní, měla jsem to samé a vysazovala jsem dvakrát, taky jsem to poprvé nemohla vydržet, takže jsem začala znova brát - brala jsem další 4 měsíce nejdřív půlku pak čtvrtku. Když to vydržíš tak týden - 10 dní, už Ti ani ta čtvrtka chybět nebude.

Ahoj Jituško, také jsem neměla lehké dětství. Ale ne, že by mě někdo trápil, řezal a já nevím co ještě. Hodně doktorů mi tvrdí, že moje PP může mít kořeny v prenatální fázi těhotenství mojí maminy. Táta byl prý hajzlik, hodně pil a fyzicky napadal jak maminu, tak moje dva starší bratry. Mamina se ve vysokém stupni těhotenství v brutálních stresech schovávala se mnou do skříně a klepala se strachem, aby jí nenašel a netloukl:-(. Možná už toto se na mě podepsalo. Od dětství jsem se neskutečně zafixovala na maminu, takže když jsem měla být někdy večer sama doma. Začala jsem od 4 let pociťovat neskutečný strach a úzkosti. Pamatuji si, že mě naši nechali samotnou večer doma. Vzbudila jsem se a vbytě ani noha. Byla jsem malinká. Začala jsem histericky volat mámu. Ale ona nikde. Stoupla jsem si v 11 patře za prosklené okno a ručičkama jsem se držela tabule. Nakonec jsem usnula na podlaze vysílením. Od té doby jsem měla problém, zůstat večer sama doma. Drželo se mě to tak do 11 let. Když už to začalo vypadat dobře. Odvezli máminýho přítele s abcesem v mozku na ARO a byl dokonce několikrát v komatu. Vrtali a řezali mu do hlavy, aby mu abces vyndaly. Předtím prodělávál epileptické záchvaty u kterých jsemmusela s maminou asistovat. Do dneška to vidím před očima, zpěněná krev u pusy, eskutečné křeče, rozkousaný jazyk, počůrané kalhoty a spoustu dalších nepříjemností. Záchranka u nás byla jak doma. Každý večer jsem s mámou prožívala úzkosti. Nyní je máminy přítel můj dobrý nevlastní táta a za nic bych ho nevyměnila. Záchvaty už nemá, bere na poúrazovou epilepsii prášky, takže je v pohodě. Ale nikdo už nevrátí to, že se to na mě jednoduše vše podepsalo. Zřejmě vlivem stresů mamina dostala Anginu Pectoris. Zúžila se jí věnčitá tepna k srdci a nosili jsem jí kvůli bolestem dokonce na toaletu na židli. Skončila v nemocnici u srdcařů. Měla jsem o ní obrovský strach. Poslali jí do Plzně na Koronarografii, kde jí miniaturní kamerou vedli tříslem kameru až k srdci, aby proskenovali, kde je ten problém, který maminu ohrožuje na životě. Poté jí poslali do Prahy na IKEM, kde jí specialisté vsunuli do tepny trubičku, která jí cévu rozšířila. Dodnes je díky tomuto zákroku v pořádku. Bere sice několik léku na ředění krve apod., ale je zpátky a funguje. Díky bohu, že některé obory v medicíně dosahují takových pokroků. Jinak by bez těžké operace srdce mamina nemohla existovat. No, opět jsem si tady vylila srdíčko. Něco mámo z mého života a možná i toho co se na mě hodně podepsalo. Konečná totiž byl můj přítel. Strašně ho miluji a naprosto přesně cítím, že je to ten člověk, kterého jsem hledala. Jakoby mi osud nepřál a seslal mi na něj rakovinu:-(. Byla to rakovina varlat. Nebudu popisovat hrůzné představy, které mi probíhaly hlavou, když jsem se to dozvěděla. Lékaři mu jedno varle museli vyoperovat. Podstoupil i chemoterapii. A dnes je v pořádku, dokonce je velmi plodný. Mám neskutečnou radost, že ho mám. Ale že mi to pocuchalo řádně nervy, to už nevrátíme. Dnes mohu líbat ruce doktorům, kteří mi ho zachránili. Protože bez něj by můj život nebyl. Toť ve zkratce můj osud. A co mi po tomto všem nastartovalo panickou poruchu? Vcelku banalita - viděla jsem umírat svoje morčátko....

Toť jen jeden osud člověka, kterýho potkala PP, těch osudů jsem tady pročetla hodně a každý má svůj hořký kořínek. Život si nevybíráme, ale přesto přezevšechno je ten život mnohdy i moc krásný a proto stojí za to bojovat! Mě je teprve čtvrt století a začínám si dělat velké plány:-)) .... přítel chce 3 děti...bude to fuška....ale moc se těším

Držím všem pěstičky, Vaše Kačatelka...

Ahoj Ditušo,

tak už jsem se sem včera nedostala, měla jsem tu na návštěvě kamarádku až do 22.30, pak jsem odpadla do postele...
Já mám taky naštěstí strašně hodný mimi, takže to je veliké plus. Budou jí 4 měsíce, taky kojím jen částečně, přikrmujeme Nutrilonem (to tak je už od 3 týdnů, kdy jsem měla problém s hematomem v děloze a dostávala léky na jeho vypuzení, mimi celé dny prořvalo, mléka ubývalo...).
Poprvé jsem návštěvu psychiatra také odkládala, všichni mi říkali, že je to v pohodě, srdce je zdravé, tak co se nervím. A tak jsem se snažila vše vydržet, trápila jsem se, situace pochopitelně pořád horší a horší. Proto už teď vím, že je lepší jít včas a raději si jednou za den vzít ten prášek, než být v celodenním stresu, že zase něco přijde. I pro děti bude přijatelnější, když budu sice s práškama, ale relativně v pohodě, než abych byla v jednom kuse nervózní.
Kafíčko já taky moc ráda, ale dělám si opravdu hooodně slaboučké.
Takže Tebe se ta potvora drží už 16 let? Tak to jsi statečná šikula.
I já uvažovala o léčiteli, taky nemám úplně ok štítnou žlázu (i když funkce jako taková je zcela v pořádku, chodím pravidelně na kontroly), určitě po tom těhotenství budu mít také nějaké orgány v nepořádku. No, musím se dát dohromady.

Tak se měj krásně, i vy všichni ostatní, přeji krásnou neděli.

Jituš,
teď by nechuť děcka jít do školy, dobří rodiče řešili pohovorem ve škole a následně u psychologa a ne hnusným výpraskem. Já to pořád říkám, že Tvé psych. poruchy upevnila Tvoje matka špatnou výchovou a ne ani tak Tvůj otec. Chápeš to?!
Tak mlátili souseda od naproti

Ahoj Dáši, jsem ráda, že se mi někdo ozval. Po pravdě už se ocitám právě v tom období, kdy si člověk začíná pomalu ale jistě uvědomovat, že to co jsem si prožila možná není ještě konec. A že se AD mohou stát mým dlouhodobým ne-li celoživotním partnerem. Když jsem brala Prozac, byla jsem opravdu několik měsíců úplně v pohodě. Život se mi vrátil do starých kolejí. Dokonce jsem fungovala i bez nich a to celkem 4 měsíce. Ale pak to přišlo znovu. Asi nemusím popisovat ten pocit, který se v člověku odehrává. "Už je to tu zas. Žádné zlepšení?! Jakto, že to nepomohlo? Však jsem celý rok a dva měsíce pečlivě polykala jeden prášek za druhým a účastnila jsem se terapiií." Tyhle otázky mi asi nikdo nezodpoví. Je to prostě v nás, v našem mozku. Nemá cenu hledat odpovědi - Proč?. Následovala tedy další léčba pomocí AD - tentokrát Cipralex. Je pravda, že než jsem ho začala brát, snažila jsem se tři dny zvládat ty nepochopitelné úzkosti a strachy sama a namluvit si, že je to jen nějaké přechodné období a zase to přejde. Nechtěla jsem brát ani prášky na uklidnění. Je to opravdu nápor na játra, ikdyž jsou dny, na které si velmi dobře pamatuji, kdy to bez nich opravdu nejde. Teď už ty ataky nejsou tak silné, ale prožila jsem si doslova peklo. Ze všech těch strachů, úzkostí, pocitů, že se zblázním, brnění a tlaků do rukou a nohou, bolesti na hrudi se pomalu vyvinula sociální fóbie, strach vytáhnout nohy z baráku, aby to se mnou nikde nešvyhlo, strach se vrátit do práce a začít normální život, strach z jízdy metrem, strach o přítele, že se mu něco stane a já to sama nezvládnu a zavřou mě do blázince. Návštěvy v krizových centrech a na pohotovostech, pocity úplného osamění, pocity, že mi nikdo nerozumí, pocity, že jsem v jiném světě. No nebudu pokračovat asi víte o čem mluvím. Zkrátka a dobře jsem se z tohoto po pár měsících pomalu vylízala a i když ty ataky přicházely ještě mockrát, byly daleko méně intenzívnější a tím, že jsem je sama zvládala, posilovaly i mé sebevědomí. Naplnily mě radostí, že to jde a umím se tomu postavit. Teď jsem se přihlásila do denního stacionáře, tak jsem zvědavá jak to na mě zapůsobí a zda mi to pomůže. Jeden jediný poznatek jsem si z toho všeho odnesla a to je ten, že člověk nesmí přestat bojovat. Musíte se tomu postavit čelem, vrhat se čelem do záchvatů strachu a nenechat se oblomit, vstupovat řízeně do situací, které Vám strach vyvolávají a snažit se je zdolávat. Jedině tak poznáte, že to přežít jde a že se úzkost postupně v těchto situacích pomalu vytrácí. Je třeba prostě trénovat. Ale abych se vrátila k tomu mému Cipralexu. Bylo zvláštní, že když jsem ho začala brát, byla už za tři dny v pohodě. Jakoby mi ani nepomohly ty prášky, ale moje vlastní psychika. Však ty AD začínají působit až po 3-4 týdnech. Teď mám sice prár dnů, kdy pociťuji malé úzkosti a vtírají se mi do hlavy ty nepříjemné myšlenky, ale pobrečím si a stavy jsou pryč. Přitisknu se k přítelovi a je mi hej. Horší je to, že mi začnou třeba v 11:00 a třeba až do 19:00 se mě drží, pak není divu, že jsem z toho patřičně otrávená a mám náladu pod psa, fňukám a chovám se uzavřeně. Snažím se ale ztotožňovat s tím, že ty stavy mohou přijít a nedělat si z nich hlavu, spíše se je snažit zvládat. Je to opravdu dobrý lék. Mě zatím hodně pomáhá. Jsem se tady pěkně rozepsala:-). Kdo se dočte až sem je velký šikula;-) Já obvykle z takovýchto článků radši nenačnu ani větu. Nejsem moc vášnivý čtenář. Dneska jdeme plavat, tak mi držte palce, ať všechno zvládnu. Všem Vám moc moc držím palečky i Tobě Dášendo a pište, moc mi to pomáhá a věřím, že si i z mého článku něco vezmete:-).

Ahojte Vaše Kačatelka...

Dobré ráno.
Kačatelo - vím, že je toho na čtení hodně, ale já sem chodím teprve rok. Takže kdybys měla čas, přečti si PP5 A PP6. Dozvíš se tam o mě všechno.
Jasně, že mám pocit, že se to se mnou všechno veze už od dětství. Žádní kamarádi, škola byla utrpení, otec alkoholik, ve 13-ti letech jsem se chtěla zabít, v té době jsem měla první AD, nikdy jsem s nikým nechodila, mám i zdravotní problémy, je mi 25 let a v současné době mám AD 10 měsíců.
To je jenom v kostce.
Holky se tu na mě často zlobí, že se pořád lituju, ale je těžké, se nelitovat, když se mi nedaří žít spokojený život.

BÁRO, ten pocit šílenosti , že se nadobro zblázním , obrovský jakoby vír projíždějící hlavou a mít chuť někam běžet , něco udělat a nevědět co, jsem mívala před začátkem užívání AD.
Je to opravdu hnusný , co ten náš mozek dokáže dělat za věci:(
Hlavně Báro , že Ti zabírá apo-parox, to je fajn:o))budeš si večery zase užívat v pohodě.
Já jsem zaseklá na pitomý čtvrtičce ad , snad to není ani 5mg a nevím zda je to psychický , ale jak si tu čtvrtičku pár dní nevezmu motám se , je mi divně a jsem moc unavená ,dcera mi říká , že je to no?mální , že to bude trvat tak 10-14 dní ,taky brala a vysadila asi před 3měsíci.No ale já to nedokážu vydržet tak si ten kousínek zas vezmu a tak pořád dokola , musím to jít pořešit smojí psych.

KAČATELO, taky se tiu najdou tací , co se vyléčili dokonce i bez AD, třeba LUCIE, až jsem zavítá sama Ti o tom poví.Jinak těžko říct , ta naše nemoc je obrovsky záludná , zaútočí vždycky, když to nejmíň čekáme, člověk se musí s tím pocitem , že to může zas přijít, naučit žít, jde to špatne a člověk si může milionkrát říkat, že je na to připraven , ale když to pak doopravdy zas znovu zaútočí cítí se pokaždé znovu a znovu zaskočen a poražen.Je to BOJ....

VŠEM PŘEJI PŘÍJEMNĚ STRÁVENOU NEDĚLI

AHOJ VŠICHNI

BÁRO,