Deprese, můj příběh, plánuji sebevraždu

Ahoj Pavel, tak ako sa mas? Ako sa Ti dari? Uz je trochu lepsie? Napis nam, nech vieme, ze si v poriadku... ;-) Este ma napadlo, ze minule som v jednej knizke citala velmi dobry citat, akoby usity na mieru priamo pre Teba: "Ked odmietame zmenu alebo pridrziavame sa minulosti, iba oddalujeme nove pozehnania co pre nas ma Boh pripravene" - je to prelozene s anglictiny a je tam sice spominany Boh, ale ak nie si veriaci, tak si to kludne mozes zamenit napriklad za osud :-) Tak nam napis, nech vieme, ako sa Ti dari :)

zkusila si stránky www.help24.cz

Inac som si spomenula este na jednu vec, Tvoj stav je asi taky, akemu sa po anglicky hovori LEARNED HELPLESNESS. Vtedy je prave clovek, ktory zil dlho v stresovych a natlakovych situaciach, ktore nemohol ovplyvnit, neschopny sa z nich vyjmut aj ked uz tu sancu po dlhej dobe dostane. Ale pre Teba je ta moznost (aspon podla mna) zo zaciatku relativne jednoducha. Proste si najdi vlastne, samostatne byvanie. Otvor si nejaku stranku, najdi si byt ktory by bol, slusny, vhodny a aj cenovo prijatelny, skus si dat stretnutie s majitelom, aby si vedel, co je to zac (som pocula, ze na takomto niecom sa daju urobit aj podvody, ale ked si opatrny a budes sa riadit heslom "doveruj ale preveruj" tak snad to zvladnes), a potom, ak sa Ti to bude pozdavat, tak sa tam normalne prestahuj. Alebo si skus pozriet viacere byty a potom sa rozhodni. Aspon mozno docasne prides na ine myslienky. A ak sa uspesne prestahujes, co Ti tu mimochodom asi vsetci zelame, tak si najdi nieco, cim by si nudzovo vyplnil volny cas, ak by na Teba prisla kriza. Trebars si v case, ked budes mat lepsie nalady a ked budu Tvoje krizy trochu na ustupe, urob nejaku "emergency box" ako by sme to my tu po americky nazvali: zober si nejaku staru krabicu, vymysli si napady, co by si mohol robit v pripade, ze na Teba prijde silna trudnomyselnost, alebo si zapisuj veci, ktore su Ti prijemne a pri ktorych sa citis dobre (napriklad tie prechadzky do prirody, ktore spominas); vsetkhy napady napis na kusky papierikov, a ked to na Teba zase na buduce prijde, tak proste siahni do krabice, vyber si nejaky papierik s napadom, a povedz si "toto budem zajtra robit". A tie navstevy lekara by tiez neboli od veci, ale pochybujem, ze hodijake kvantum liekov Ti Tvoju situaciu dlhodobo vylepsi ak zostanes byvat u rodicov. Tie by mali fungovat skor ako zachranny cln alebo ako nejaka docasna pomocka, ktora Ti pomoze sa vyrovnat s drsnymi mentalnymi stavmi, ktore suzuju Tvoje bezne denne existovanie. Cau ;-)

Pre Pavla: Ja myslim ze najlepsi navod ako veci zmenit je otvorit Internet alebo nejake papierove medium, namiesto stranok s hypotekami a bytmi najst nejaku stranku kde sa prenajimaju byty, najst si nejaky vhodny, zavolat tam a dohovorit sa z majitelom. Potom si vyhrad jeden vikend, normalne sa zbal a odstahuj, bez nejakych reci, diskusie a debaty. Pripadne si predtym zober nejake najnutnejsie veci do prace, s prace si ich zober rovno do toho bytu, aby si mohol existovat. Chod si zaobstarat nejaky lacny nabytok, ak by to bol byt bez nabytku. Nakup si potraviny nieco na vyplnenie prazdneho casu (trebars nejake zaujmave knihy, encyklopedie, zivotopisy, cestopisy; nieco, co by Ti nepripominalo mladost a detstvo). Zober si tam radio a vecer si ho pusti na nejaku prijemnu stanicu, ked Ti bude smutno. Moj kamarat takto zije uz roky sam (bol a stale vlastne aj je byvaly gambler, ktory chodil hravat na dostihy - zacal vtedy, ked mal stresy v praci a bal sa, ze s manzelkou nebudu moct splatit hypoteku na dom, nakoniec ho po treti krat opustila aj s detmi nadobro), a hovori, ze radio mu pomaha prekonat smutok. Tiez ma doma dve macky - sestry, ktore sa narodili s toho isteho vrhu. Ma ich uz od macacieho veku, dostal ich zadarmo cez jednu jeho kamaratku (ktora mu to odporucila ako liek proti trudnomyselnosti, alebo tak nejak) ked mali asi sedem tyzdnov. Teraz uz maju tri roky, a cely ten cas sa o ne stara. Mozno by aj Tebe pomohlo, keby si mal pri sebe nejake male stvorenie, ktore by bolo na Tebe zavisle, davalo Ti lasku, a aj vdaka ktoremu by si mal pocit, ze Ta niekto potrebuje. Hoci trebars aj len rybu alebo korytnacku, ci obycajnu mys. Ak by si si nasiel samostatne byvanie, co Ti mimochodom vrele odporucam, tak sa nenechaj nijako a nicim vydierat od svojej matky ani otcima, SI DOSPELY. Proste, ked zase zacne robit natlaky, tak jej povedz, ze mas na to iny nazor, ze mas pravo na vlastny osobny zivot a ze si ho chces zariadit podla vlastnych predstav. A odmietni o tomto akekolvek diskusie a polemiky. Prestan sa chovat ako male dieta, ktore je zavisle na kazdom mamickinom pohladeni a uznani. Znie to mozno drsne, ako to pisem, ale nemyslim to v zlom, ani sa na Tebe nechcem vysmievat. Tak to proste v zivote chodi. Potrebujes znovu ziskat vnutorny klud a rovnovahu, a najlepsie ho ziskas aj tak, ked sa sam nainstalujes do kludneho a pokojneho prostredia, kde nebudes zbytocne obtazovany a ponizovany. Myslim, ze Ti bude stacit par takychto kludnych tyzdnov, a stavy sa zlepsia. Samozrejme, je este dost mozne, ze budes musiet ist aj tak za lekarom a vyhladat jeho pomoc, ale aj keby Ti naordinoval tisice liekov, tak stale to nijako Tvoj dlhodoby stav nezmeni, chapes? Na to sa musi zmenit Tvoje vonkajsie prostredie a okolie, a kedze to sa len tak lahko nezmeni, tak ho musis zmenit Ty, najlepsie tym, ze sa (aspon docasne) prestahujes. Ako sa hovori: ked nejde hora k Mohamedovi, tak pojde Mohamed k hore, ci je to naopak? Uz sa ani nepamatam :-)

víš co? kdybys byl rozhodnutý, nepíšeš sem takové šílené veledílo... a hlavně si nemysli, že ty jsi na tom nejhůř... psal sem příběh můj známý, kluk, co byl veselý a měl život před sebou, hledal radu, kde mohl, protože jeho život vzal opravdu šikmý spád a lidi se mu vysmívali - i tady - a teď on už není mezi náma... a že to chce udělat, nikde neřešil...

Pro Kačku:
Kačko, píšeš, ze je Ti 27 let. Tak se seber a začni se sebou něco dělat. Lukáš je a bude vždy ten "vedle". Ty jsi Ty, protože jsi jedinečná osoba, která na tomto světě není náhodou. Vdáš se, budeš mít děti, ale předpoklad je být zdravá. A to TY budeš. Musíš bojovat kvůli mamce, ale hlavně kvůli sobě. Vím, o čem mluvím. Chlapi nechtěj nemocný holky, nechtějí problémy. A nezlob se, Ty problém máš, totiž sama se sebou. Mě, když jsem byla v nejtěžších depresích, opustil a běžel k jiné. Tam problémy nebyly, protože ho chtěla uhnat. A v té době mě umřel táta. Byla jsem psychicky úplně totál. Ale musela jsem si pomoct sama. Také jsem myslela na sebevraždu. Ale komu tím pomůžu ? Nestojí to zato. Teď jsem si našla nového přítele a mám se báječně. Ale vzpomínám na to jako na nejhorší období mého života. Říkáš, že máš psychoterapeuta, bereš nějaká antidepresiva ? Když je Ti pořád takhle zle, zkus třeba změnit psychiatra. Já vím, že se to lehce píše, ale chtěla bych Ti pomoct, jsi stejně stará, jako moje dcera.

Je to tak,život je jak skládanka Puzzle,prožíváme stovky..tisíce zážitků a to nás ovlivňuje...pozitivně i negativně.Na světě jsou milióny lidí a každý je jiny,každý prožil nějaké dětství,každý má nějaké zážitky..krásné i otřesné..Rodina,škola,práce,přátelé,lásky..To vše na nás a naši psychiku působí.Máme své představy o životě...ať jsou jakékoliv a život je najednou jiný..a lidé se dostávají do psychických problémů a depresí..Nemůžu radit, poněvadž nejsem psycholog.Na druhou stranu všechny chápu,protože mám také už něco za sebou..a umím si představit co prožíváte.Sranda je v tom,že rada je sice hezká věc,ale to rozhodnutí něco změnit je vždy na samotném člověku.To je právě to těžké.Někdy nění síla,někdy má člověk strach..je toho spousta proc to nejde..Držím všem palce a chtěla bych všem dodat sílu života.:o)

Ahoj lidičky, na podobné diskuzi jsem vlastně poprvé,nevím, ale doufám, že mi třeba někdo z vás bude chtít poradit. Ve svých 27 letech mám za sebou hodně negativní životní cestu. Devět let se potýkám s poruchami příjmu potravy, konkrétně to znamená, že jsem bulimička i anorektička zároveň. Střídá se to u mě a přestože jsem absolvovala léčení na psychiatrický klinice, jsem ve stálé péči psychiatričky, tak se můj stav zhoršuje poslední dva měsíce čim dál víc. Když už se totiž zdálo, že bych se mohla z toho psychicky nestabilního dna zvednout, dostala jsem další vážnou ránu pod pás. Moje maminka onemocněla akutní leukemií, byla měsíc v nemocnici a teď je doma. Starám se o ni, protože kromě ní jiného člena rodiny nemám. Naši se rozvedli už dávno, tátova strana rodiny o mně nikdy neměla zájem, včetně tedy mého otce, z máminy strany jsou vztahy již hodně let taktéž na bodu nula. Stále věřím, že se mamča z toho dostane a uzdraví, ale stejně mně často nekontrolovatelně přepadávají úplně šílený pocity strachu, že mi umře a já jsem rozhodnutá tady na tom světě potom už taky nezůstat. Plánuju svoji sebevraždu ve svý mysli, to že jsem to zatim neudělala, je hlavně protože mně ta máma teď hodně potřebuje a já dělám všechno proto, abych jí nějak podporovala a pomáhala. Jenže mně nepodpoří nikdo, jsem na to všecko v podstatě sama. Mám sice ještě jednu mě velmi blízkou osobu, ale ten mi to spíš komplikuje. Lukáš je už léta moje láska, která se bohužel zatím nijak moc nenaplnila, máme mezi sebou hodně vřelé vztahy, řekneme si úplně všecko a dalo by se říct, že je to takové něžné přátelství. Potíž je v tom, že moje láska k němu za těch mnoho let přerostla v pravý nefalšovaný hluboký cit, v mém srdci zabírá velké místo. Jenže je to mladej kluk, pracovně hodně vytíženej tak nemá čas ani mi zavolat nebo se se mnou sejít. Hodně mi pomáhal s mými problémy s jídlem, dokázal mně třeba zastavit abych nezvracela, to se nikomu jinému nikdy nepovedlo, prostě držel mně na hladině a já jeho taky, když měl nějaké problémy. Když mi mamka onemocněla, vlítla jsem do šílených depresí znova a pořádně, Lukáš slíbil, že mně v tom nenechá samotnou. Jenže teď situace není taková jak říkal, svádí to stále na moc práce, vím, že se ale nedávno začal občas vídat s nějakou čůzou s dítětem, která je navíc ještě sto kiláků odtud. Totálně mě to skolilo, zvlášť v současný situaci. Možná je to tím, že jsem mu nikdy neřekla, jak moc ho miluju a jak hluboké jsou mé city k němu. My oba víme, že se máme rádi, ale bojím se, že miluju jen já, bohužel. Vlastně jsem to několikrát mu chtěla narovinu říct, ale nejde mi to, vždycky jsem z toho vycouvala, i když jsem tolik chtěla to říct. Teď mám dojem, že mně opouští přes všecky ty sliby opory. Svěřim se vám tady, s věcí, který se možná budete smát a pošlete mně do cvokárny, ale z toho všeho,co se mi děje a nezvládám to hlavně teda psychicky, mi asi normálně začíná hrabat v hlavě. Skoro nespim, vidim v noci po pokoji jakési rozmazané osoby a že mi posunujou nábytek, přes den se můžu zbláznit úzkostma a nervozitou, potřebuju oporu Lukáše, ta není a já jsem v koncích. Častou společnicí je jedině myšlenka na sebevraždu, ale zatím to nesmim udělat kvůli tý mámě, to by jí taky zabilo, má jen mně jako jedinou dceru. Ale co mám teda dělat, když mě nezabíraj ani častý terapie s psychiatričkou ke který chodím už léta, ani antidepresiva, nic. Prosim vás poraďte mi někdo, aspoň co mám dělat s tim vztahem-nevztahem s Lukášem. Nejsem schopná ho přestat milovat a být bez něj! Připadám si jak ta největší debilka na světě, co tady je úplně k ničemu. Obávám se, že bude-li Lukáš pokračovat v jednání, který mi teď už chvíli předvádí, neudržím psychiku pod kontrolou ani trochu a sáhnu k práškům, noži prostě sebevraždě. Navíc u mně probíhaj teď ty stavy, co jsou asi zralý na Bohnice. Stydím se za to, moje psychika je už tak nestabilní tolik let a teď je to ještě daleko horší. V hlavě mi svítí nápisy ZABIJ SE,JSI K NIČEMU...

Ahoj Pavle. Myslím, že to stačí. Ty nemůžeš tady řešit problémy přes doktorku.cz. Tobě nepomůže žádnej psychiatr po e-mailu. Ty potřebuješ antidepresiva (pokud je nebereš), a nebo jiná, silnější (pokud je bereš). Byla jsem na tom podobně. Sama bych tenkrát k psychiatrovi nedošla. Požádej prosím někoho ve svém okolí, ať Tě tam dovede, vezmi telefon a objednej se. Řekni, že je to hodně akutní, aby se to neprodlužovalo. Byla jsem na tom hodně zle, AD u mně zabrala až za 4 měsíce. Teď jsem hapy. Já chápu, že se snažíš z toho dostat sám a třeba tady, ale tudy cesta nevede. Je to nemoc, je to svině a bez léků si nepomůžeš. Objednej se hned !!! a dej mi vědět. Ahoj a držím palce.

No, chlape, proti mně máš pohodovej život.
Můj fotr byl bisexuální, toxikoman a muchlal se s kdekjakou a to se ví, že i ta moje roskošná dětská prdýlka si něco užila:(. Než se teda fotr definitivně udrogoval. Moc pozdě, mě bylo 30...Takže půl života v pr**a doslova. Ještě , že žloutenka a podobný věci se dají léčit a AIDS nemám...
Štěstí, že matka o tom nejspíš neví. Mám bratra a ten je celý fotr, každou holku napřed ojede, nějakou dobu s ní chodí a pak ji zmlátí. A pak se příííšerně ožere nebo sjede a zbourá půl bytu. Je to nenapravitelný recidivista a tak aspoň když sedí, mám trochu klidu. Ten zničil to, co mě ještě fotr jakžtakž nechal, moje studium, najednou prostě nebyla peníze...vybílil konto. Aby mohl s jednou ku** někam k móři, že je to jeho právo. Jo právo, ale moje práce a kreditka:(
Často se mě omílá v hlavě, že takový život je k ho** a měl bych to ukončit, dříve nebo později ty pověsti mého bratra prosáknou za mnou do zaměstnání, pokd tam bratr nevletí rovnou sjetej a nezařídí mě tím vyhazov. Hajzl jeden, fotr mu všechno odkázal a tak mě má ohledně bydlení v hrsti.Taky pláču nad filmy z dřívějška, ze skautskýho tábora,z rekreací...
A nehážu si mašli. Protože mě na rozdíl od disentu a hnědočechů nikdo žádný odškodný nevyplatí! Tak nemůžu myslet na demonstrativní sebevraždu, ani na skutečnou, nic by to nevyřešilo, první, co by se stalo, bratr by ukradl moji urnu a prodal do šrotu A TO NECHCI! Mám naději, že blízko otevřou fabriku, získám lepší zaměstnání a nakonec bratra přežiju.
A to poslední mě drží při životě.

Ahojky Pavle,

chápu tě.Zřejmě si nedovedu představit, co cítíš, ale vim trochu jak myslíš.Jsem z malého města a šla jsme pracovat do Prahy.Po pár letech jsem tu našla práci i staršímu bráchovi.Trpěl touto opravdu těžkou nemocí, která hodně dopadala i na lidi kolem.Jeden den byl šťastný a druhý den jsem ho omlouvala v práci a hledala po městě...Toto trvalo 3 roky(a podle mě vlastně celý život)až se rozhodl vše ukončit.Viděla jsem ho měsíc po smrti při identifikaci a bylo mi řečeno, že se chtěl v posl. chvíli zachránit.Chci tě jen ujistit, že sebevražda není řešení a pokud jsi nenavštívil odborníka, tak je takto uvažovat předčasné.Tvoje psychika tě ovláda a ubírá ti sílu na normální život.O této nemoci se vůbec nemluví a přitom na ni umíra spousta lidí.Založ občanské sdružení a pomáhej sobě a stejně nemocným lidem,který možná ani netuší,co mají za nemoc.Zdravím tě
Silva

Ahoj. Zkusím vám zase napsat, snad mi ještě odpovíte. Deprese se znovu stupňuje, nevím co dál. Asi je na všechno už pozdě, i na toho psychiatra. Ani ten mi nepomůže, nejspíš jsem svůj život už prohrál. Moje záliby, které jsem míval mě opouštějí. Nedokážu se už na nic soustředit, nic nedodělám. Často celé noci propláču. A ke všemu začínám mít problémy v práci. Dostali jsme nějaké nové přístroje, já se nedokážu přinutit abych to aspoň zkusil. Přitom mě to donedávna tak bavilo. Kdoví, možná jednoho dne už nebudu mít sílu jít do práce. Vyhodí mě a přijdu o poslední úspěchy, o poslední radost, kterou mi ten život ještě dával. Tak vám aspoň napíšu pár věcí o mém životě, to nejdůležitější.

1975-Narodil jsem se, snad jako šťastné dítě, které nemohlo tušit, co ho čeká.

1978-Nastoupil jsem do školky. Od dětí jsem se prý držel stranou, navíc si mě i učitelky pletly s holčičkou. Nebavily mě ale panenky, ale klukovské stavebnice, takový Merkur.....

1981-První školní rok. Řeknu vám, že jsem se do školy docela těšil, byl jsem na ni moc zvědavý. A navíc číst jsem uměl. Je divné, že jsem měl největší kamarádku jednu holčičku. Škola mě bavila, jen cvičit a malovat mi vůbec nešlo.

1983-Přechod na jinou školu s rozšířenou výukou jazyků. Nezapadl jsem do nového kolektivu a stal se nakonec třídním šaškem. Navíc se u mě začaly projevovat problémy-začal jsem strašně toužit po tom, být holčičkou. Strašně jsem se trápil, že jsem se narodil jako kluk. Jinak prázdniny, Vánoce, to byly ty nejkrásnější chvilky mého dětství. Vánoční svátky a počátek prázdnin jsou dnes pro mě dny nejhorších depresí. Je to stav, kdy se schoulíte do klubíčka a neokážete nic. Zkuste to pochopit-tak nádherné, a už NAVŽDY NEDOSTUPNÉ!!!!

1985-Poznal jsem co to je platonická láska. Zamiloval jsem se do spolužačky a nedokázal jí to říct. Nedokázal jsem pochopit, co se to se mnou stalo. Chodil jsem pár metrů za ní, když se na mě podívala sklopil jsem oči. Byl jsem moc rád, když to ustoupilo.

1986-Ten rok mi zůstane navždy v paměti. Odjel jsem prvně v životě na tábor. Nechtěl jsem, plakal a chtěl se vrátit domů. Když jsem se vrátil, našel jsem doma prázdný pokoj. Moje matka se se svým novým parnterem odstěhovala. Musel jsem za ní. Najednou jinde, pryč od dědy a babičky, ostré hádky. Dívám se najednou smutně z okna malého pokoje, odděleného od pokoje mé matky řadou skříní. Aby mi nebylo smutno, půjčila mi máma od kolegyně kazeťák. Tu písničku ze začátku té pásky slyším dodnes.

Zase půjdu dlouhou ulicí,
účast moje je dnes povinná,
a drama největšího divadla
teď začíná......

A ten cizí člověk, který nechtěl abych chodil za dědou, který mi vlastně nahrazoval tátu. Cizí prostředí, dívám se smutně z okna mého nového pokoje. Místo radosti z dětství najednou dospělácké starosti. Jak připojit pračku, opravit voovod, elektřinu. Musel jsem se s tím vyrovnat, a to mi bylo 11 let. Proplakané noci do polštáře. To zvláštní kouzlo Vánoc, koupelnového kapra a té radosti pod stromečkem bylo najednou pryč. Nikdy, už nikdy mi Vánoce nepřinášely radost. Naštěstí zůstala ta radost z prázdnin. Prázdniny! Co to slovo pro mě znamená dodnes.

1988-začal jsem si uvědomovat, že začínám dospívat, že pomalu končí doba dětství. Začala se projevovat občas touha po návratu do těch krásných let. Věděl jsem že dospívám, ale já chtěl být dítětem. Jako před pár lety jsem chtěl být holčičkou.

1989-vycházím ze základní školy. Neměli jsme ani žádnou oslavu. Dodnes vidím své spolužáky, jak odchází, jak mizí za rohem ulice. Už je nikdy v životě neuvidím.
A po prázdninách nástup do učiliště. Chtěla to moje matka, že budu mít maturu i výuční list, přitom to byl omyl. Myslím že jsem měl na víc. A že jsem se tam místo studia naučil flákat.
1990-strašně jsem se zamiloval do jedné spolužačky. Platonická láska, jako v 5.třídě. Nedokázal jsem jí to říct a trápil se. Spolužáci měli za sebou už první sex....
První problémy, nakonec mě poslali na neurologii. Výsledek: NEUROVEG.LABILITE (co to je?).

1991-93 Učňák. Našel jsem si alespoň jednoho kamaráda. Blbli jsme spolu jako děti, zatímco naši spolužáci byli skoro dospělí. V roce 1993 jsem odmaturoval.

1993. Najednou jsem si uvědomil, že končí doba prázdnin. Je to možné? Rozplakal jsem se. Moc, moc jsem je ještě jednou naposledy chtěl. Odložil jsem nástup do práce. Prázdniny jsem prožil na chalupě, kam jsem jezdil odmala. Stále jsem dokázal naplno prožívat dětské radosti, různé hry.... Poslední den posledních prázdnin jsem proplakal. Nedokázal jsem se s tím smířit.

A nástup do práce. Díky mému nevlastnímu otci jsem šel od matury rovnou k lopatě. Dělal jsem pomocného dělníka, kopáče, s cikánama. Do kolektivu jsem nezapadl, nechutnal mi totiž alkohol a neuměl hrát karty. Po dvou měsících jsem šel do jiné firmy, tam už to bylo lepší.
1994 ZTRÁTA ZAMĚSTNÁNÍ. První rok, kdy se tak moc projevila touha po návratu do dětství. Začal jsem chodit ma místa, kde jsem jako kluk sáňkoval. Díval se na ty děti a plakal. Jak málo jim stačí ke štěstí. Jen sáňky a sníh. Podařilo se mi přesvědčit mého dědu, šel tam se mnou taky. Alespoň na lyže. Najednou ta radost, pády, válení se ve sněhu. Jak málo mi stačilo ke štěstí.....
1995. Našel jsem si novou práci. Dostal jsem se do kolektivu několika žen tak kolem 40 let a jednoho mladého kluka, něco jako já. Ta práce mě bavila, rozuměl jsem jí. Chodil jsem kecat s kolegyněmi, na kafe, povídat....i ta nabídka sexu byla, ale odmítl jsem. Ale najednou jsem se cítil šťastný. Jak daleko byla najednou škola, se všemi problémy a depresemi, nedokázal jsem si představit návrat tam. To co přijde, jsem si nedokázal představit.

1997 Znovu jsem se zamiloval do kolegyně, platonicky, jako v 5.třídě. Trápil jsem se a nedokázal jí to říct.

1998 Byl jsem přeložen na jinou, kvalifikovanější práci. Najednou nový kolektiv kluků v mém věku, do kterého jsem opět nezapadl. Chtěl jsem se vrátit zpět, ale už to nešlo.

2000 V práci to jde, s kolegy si moc nerozumím. Začínají se ženit a já cítím, že se jim začínám vzdalovat-ale ještě to moc neřeším. Začíná se ale pomalu něco dít. Začínají se čím dál víc projevovat touhy po návratu zpět, do dětství. Vánoce u dědy, kapr v koupelně, sáňkování. Odpoledne parkuji služební auto a běžím tam, kde jsem trávil nejkrásnější chvíle svého života. Radost z každého centimetru nového sněhu, dívám se na děti jak sáňkují, koulují se. Strašně to začínám prožívat. Začínám si brát na konec školního roku dovolenou. Jdu ke své škole a prožívám s dětmi jejich velký den. Ano, vysvědčení a prázdniny! Dívám se na ty děti, jak radostně vybíhají ze školních dveří. Ti prvňáčci, jak běží ke svým rodičům s vysvědčením. A osmáci, kteří si před školu klidně zapálí. Ta radost všude. Strašně to prožívám a začínám plakat. Naštěstí mi stále zůstávají záliby z dětství, které mi pomáhají potlačit počínající deprese.

2001-2003-stále stejné. Cítím jak se začínám všem kolegům vzdalovat. Svého nevlastního otce, kterého jsem nikdy neměl rád, začínám nenávidět. Nebylo možné se s ním lidsky domluvit, nedokázal nikdy naslouchat druhému, povídat si. Jen poroučet a kázat. Začínám přemýšlet o tom že ho zlikviduju. Stále mám své původní záliby z dětství.

2004-blíží se doba náhlé proměny. Ještě dokážu číst kreslené příběhy, dokážu stále prožívat osudy posádky Nautilu kapitána Nema v 20 000 mil pod mořem, k té knížce se stále vracím. Ve své fantazii se stále dobře vyznám na Lincolnově ostrově. Mám ještě některé radosti, co mívají děti. Třeba z jízdy na lanovce. Koupím si lístky a svezu se nahoru a zpět třeba třikrát denně! Budoucnost nějak neřeším, jen se občas projeví touha vrátit se do dětství, většinou po nějaké krizi, hádce s nevlastním otcem...... Obě knížky zanedlouho skončí v šuplíku, to ještě nemůžu vědet.

Pak to přišlo. Nejdřív jsem si začal říkat, že si všechno jen namlouvám a jsem normální jao ostatní lidi. Později jsem pochopil, jaký to byl omyl....

2005-je mi 30 let. Můj bratranec, se kterým jsem trávil na chalupě dětství, se žení a mě to najednou strašně bere. Přichází těžká deprese, proplakané noci do polštáře. Nedokázal bych si představit, že bych se ženil já. Co bude dál?

2006-doba ústupu. Záliby a koníčky, které jsem míval, mizí. Nedokážu se na nic soustředit, nedokážu ani nic začít. Když už náhodou, nic nedodělám. Hudba, kterou jsem poslouchal, mě najednou strašně rozčiluje. Nad svou dřívější prací začínám kroutit hlavou. Jak jsem vůbec mohl tohle dokázat? Já? To přece dělal ten druhej Pavel...... Ztráta chuti k jídlu. Noční probouzení, proplakané noci. Neschopnost cokoli udělat, třeba i jen pustit televizi. V práci se zatím držím, ale začínám si brát delší dovolenou. Silná touha po návratu do dětských let. Dovolenou začínám v den, kdy dětem začínají prázdniny. Jdu si stoupnout před svou školu. Jdu s dětmi prožít tu radost. Jedu na chalupu, jako když jsem byl malý. Ale pláču. O dovolené jedu občas někam na výlet. Začínám se vracet na ta místa, kde jsem prožíval prázdniny. PROČ? Dívám se na ten rybník, na ten kemp....a pláču. Jedu tam, kde jsem byl na táboře. A odkud jsem se vrátil jinam, do jiného, cizího bytu, kde moje šťastné dětství bylo najednou ukončeno. Žiju už jen tím co bylo, ztrácím víru v budoucnost. Moje CD, které jsem si před pár lety koupil, mě začínají rozčilovat. Koupím z druhé ruky gramofon a staré desky z počátku 80.let. Jsou na nich ty krásné, milé písničky, které mi tak připomínají těch mých pár šťastných let. Poslouchám je večer a pláču. Tak krásné a tak nedostupné....... Krásné je to, co bylo, budoucnost je kon

Nulo s jiným plánem to tě chci vidět bez médií a bez toho že jim nerozumíš a jak si budeš kupovat jídlo?To přijdeš do krámu a řekneš:já vám nerozumím dejte sem chleba?A s tím honěním kašpárka jsi mne pobavil takovej budeš mít hlad že ho ani neuzvedneš prosím tebe.

Deprese je svinstvo, ale sám se z toho nedostaneš, to je jasný. Proboha zajdi za lékařem, určitě Tě pomůže!! Nelituj se hlavně, zkus se občas z něčeho radovat. Ale sám to zřejmě nezvládneš!! Tím, že o tom dokážeš mluvit je však jistý úspěch. Na nic ale nečekej a hurá k psychologovi, třeba do jiného města, kde Tě nikdo nezná!!!!

no jako .. ja mam ten samy plan akorad nevim jestli myslis to samy .. uz to mam rozhnodnuty davno ..

Plánuji že se odstěhuji někam do jiného státu a důchod si tam nechám posílat. už aby bylo u nás euro.nechci rozumět místní řečí, hlavně aby neměli nic proti mě. Nwebudu poslouchat TV a Rozhlas,číst noviny a budu si honit kašpárka.

Bůh? Já myslím, že kdejakej magor s kudlou, nebo jenom se silnější pěstí, než zvládá.
Nějakýho takovýho máš otčíma. Radím ti podívej se do sklepa, možná už tam leží rakev a to co se suší na půdě, jsou možná vochomůrky do tvý polívčičky, kterou ti maminečka tvá milovaná světice, na světě nejlepší, brzo uvaří. Až z tebe dostane ty tvý prachy. Aby si s tím chlapem mohla lupat bez starosti, že třeba projdeš za dveřma.

jenom Buh ma narok vzit nam zivot!!!Nic ani nikdo o to nestoji!!!A vse jde dat do poradku!!!

pro ty co už neví jak dál www.help24.cz je vás tam plno,můžete si popovídat o stejných problémech

Víš co? Jdi se upálit k Národnímu muzeu. O.Zoubek říkal, že aby znovu zvolili Havla, už schází možná jenom nový Jan Palach ke vzburcování národa. Ručím ti za to, že líp už se tomuhle národu nepomstíš, leda bys se sebevraždil atomovkou na Hradě.