Deprese, můj příběh, plánuji sebevraždu

Pavle, ty potřebuješ z toho baráku vypadnout!, a to hned! Ničí tě to! Žij si svůj život, zkus psychiatra a psychologa, a pistol vyhoď!! Tou si sebevědomí nezvýšíš a žádný problém to neřeší!!!

Kdoví, co to všechno je. Matka s mým nevlastním otcem se vrátili. Ona mi hned začala vyčítat, proč jsem nejel s nimi. Jak prý tam bylo hezky. A že jí mám pověsit kytky na balkón. Proč s tím proboha nejde za svým mužem??!! Já jsem musel vždycky zastupovat mužské domácí práce, co jsme se odstěhovali od dědy. V jedenácti letech jsem opravoval elektriku, připojoval mámě pračku. On mi stál za zadkem jak policajt a kritizoval. Takhle je to dodnes. On nedokáže nic, matka chodí se vším za mnou. Koupí mi krabici čokolády-a abych spravil ten kohoutek v koupelně. Přijde mi, jako že ona si mě kupuje??!! Jako by mě měla za druhého manžela? Nebo malej synáček pomáhá mamince? Takhle to bere? Jeho má na sex (i když za těch 20 let jsem neodhalil že by se kdy milovali)-nebo na co vůbec? Nebo se ho snad už jen bojí, že nás vyhodí na ulici, když byt je napsaný na něj? A nebo nemá chuť začínat nový život? A mě má na domácí práce? On jí nenechá nic, ani dívat se v televizi na co chce ona! Když něco uvaří tak to pokaždý zkritizuje, že se mu z toho zvedá žaludek!
Ani se mnou to takhle neřeší. Řekne jen, že jsem slíbil že to opravím-tak ať to udělám. Koukej střihat! To od něj slyším každou chvilku.
A on mě pořád jenom sráží a vymýšlí si. Nedávno mě obvinil z toho, že jsem po sobě nespláchl záchod. Řekl o tom matce. Ta šla na záchod a našla v míse slupky od brambor. Řekla mu to. On že ne, že jsem byl na velký a nespláchl, a že ona špatně vidí. Nejhorší je to, že když jdete opravdu na velkou, matka čeká v pokoji a jde hned po vás větrat! Že to na tom záchodě smrdí, tak otevře dveře a větrá to přes kuchyň. Je mi z toho tak trapně! Že mi do pokoje zásadně vtrhne bez zaklepání, že mi když jsem v práci pořád něco přerovnává v pokoji, o tom ani nemluvím. Když s ní v něčem nesouhlasím, tak mi buď řekne-NEBUĎ OŠKLIVEJ-nebo ostře TY SI NEBUDEŠ DĚLAT CO TY BUDEŠ CHTÍT. V 31 letech. Poslední dobou už nemám skoro žádné sebevědomí, stydím se podívat někomu do očí, mluvit s lidmi, poslední dobou se skoro stydím i nakupovat.
Můj kolega z práce měl taky problém se sebevědomím a je svobodný ještě v 39 letech. Řekl mi, že sebevědomí zvýší auto nebo ženská. A když auto nechci a na ženskou nemám, tak abych si KOUPIL PISTOLI. On to udělal taky tak. Udělal si zbrojní pas a často chodí ozbrojen. Prý to velmi zvýší sebevědomí. Dělal jsem už zkoušky na leccos a myslím že zbrojní pas bych snad zvládl taky. K psychologovi se nemusí, moje problémy by nikdo neodhalil. Nakonec jako kluk jsem střílel ze vzduchovky i z malorážky a bouchačku jsem chtěl-tak bych si to mohl splnit.
Jenomže jsem dospěl k tomu, že něco takového si NIKDY NESMÍM KOUPIT. Nikdy. Až by po mě zas vyjel nevlastní otec, nebo si na mě něco vymyslel. Mohla by se ve mě probudit ta léty nakupená zloba, ukradený kus dětství, pomluvy ve škole, narážky do psychopatů, občas i facka, neustálé tupení, ponižování před cizími lidmi (třeba začal kdysi cizím lidem na dovolené vyprávět, že mě ve škole poslali k psychologovi-a jsem proto PSYCHOPAT), neustálé kecy jako KOUKEJ STŘIHAT a podobně. Mohlo by se snadno stát, že by se ve mě probudila ta léty dušená nenávist-a já bych ho v záchvatu strašného afektu mohl (či spíše neváhal) ZASTŘELIT. A bylo by vyřešeno. Pak bych z toho nejspíš zkolaboval a zastřelil se taky. Anebo ve stavech těžké deprese, kdy vám běhají fleky před očima, klepete se zimou a rozpláčete se třeba nad tvrdými rohlíky v obchodě bych pistoli určitě otočil proti sobě.
Kolega mi prostě poradil takhle, abych si koupil bouchačku, že prý ze mě bude jiný člověk! Ne, nebudu to dělat, on neví o co opravdu jde.
Nejhorší bude, až se opravdu odstěhuju. Už vidím matku, jak mi denně volá a pláče, ať se vrátím domů. Nebo jak mě do bytu pořád chodí kontrolovat. Když jí nedám klíče, budu zase JEJÍ OŠKLIVEJ SYNÁČEK. Úplně mi stačilo, když jsem byl tři dny pryč, na školení. Denně jsem jí musel volat, ona pořád kdy už se vrátím. Doma jsem zjistil že nesvítí světlo v koupelně. Žárovka. Ona tam dala baterku. On se válel u televize a luštil pořád křížovky. Dva dny s tím na mě čekali. Je to těžký, těžký, moc těžký.
Dnes bylo mnohem líp, ale najednou se mi začíná chtít zas strašně spát. Spát, spát, otupělost-tím to začíná. Pak se probudíte zimnicí a nemáte sílu slézt ani z postele....

Pavle,ty máš parádní depresi.Ale je dobře,že si držíš svoji práci a celkem si svůj stav uvědomuješ.Už se vykašli na rodiče a žij si svůj život,odejdi,jestli máš kam a budeš mít klid.Jen to zkus a sám uvidíš,tvůj stav se zlepší.Pijou ti doslova krev a ty jim určitě taky a to nebude dělat dobrotu nikdy.

Možná by pomohl psycholog. Snad by bylo dobré aspoň na chvíli se zkusit osamostatnit a nebýt na matce nijak závislý.

Ahoj, lidi. Tak dnes je to zase trochu lepší. Je mi jasný, že je to zase jen ten krátkodobý ústup. Skoutečné zlepšení se projevuje plány do budoucna a ty mě pořád žádné nenapadají (o psychologii jsem již přečetl leccos). Pořád si říkám že když bude nejhůř tak to zabalím.
Včera jsem měl opět výstup s matkou. Prý chtějí jet do Prahy na návštěvu k příbuzným a abych jel s nimi. Protože on prý špatně řídí a ona má strach. A když pojedu s nimi, nebude se tak bát. Přitom on řídí strašně, na kruháči jede klidně vlevo. A na silnici jede třeba vyhrazeným pruhem pro autobusy-prý aby nepřekážel. Přitom kolem nejede jediné auto! Kdybych jel s nimi, řídit bych nesměl. Podle něj jezdím nebezpečně a všechny bych nás zabil. Najezdil jsem služebně několik set tisím km bez jediného škrábnutí.
Najednou se to ve mě přehouplo. Řekl jsem matce, že když ten její vyžírka neumí řídit, v tom případě ať jedou vlakem. Ale ať mě do svých problémů neplete! A že si seženu byt a vypadnu! Opět kázání, nakonec mi šla do krámu koupit plno ovoce! A že mi to koupila, abych neblbnul a jel s nimi. Že se někam podíváme. Řekl jsem jí že si pojedu kam chci. Poslouchat celý den jejich kázání by pro mě byl konec.
Nakonec jsem se sebral a šel na pivo. Dal jsem si jen dvě piva, nesmím se opít, jinak se deprese vrátí s takovou silou, že vás srazí na kolena. Domů jsem se vrátil v noci. Oni se ráno sebrali a odjeli opravdu vlakem. Matka mi pak volala a vyčítala mi, že kdybych byl co k čemu, jel bych s nimi, že je tam krásně. Nejhorší na tom je, že si to pak všechno začnete vyčítat. Probudí ve vás výčitky svědomí, a deprese se opět vrátí s plnou silou.
Tohle asi opravdu jen ten psychiatr nevyřeší.

Nejtěžší na depresi je sebrat sílu a jít na psychiatrii. Já jsem trpěla 4 roky, až se mi pomalu začal rozpadat život kolem mě a děti se mi vzdalovaly. Teď se tři roky léčím a žiju! Občas to není nejlepší, ale už to není ta černá beznaděj. Seber se, protože řešení existuje. Hodně štěstí!

Tohle mám za sebou, ten strach z léků a psychiatra. Léků se neboj. Diabetik se taky nestydí za to, že bere inzulín. Když něco tělu chybí, musí se mu to dodat zvenčí. A abys věděl, po třech letech depresí dnes žiju naprosto hezký a dospělý život.

Pavle, to je klasická deprese, neboj se tolik toho psychiatra, ani antidepresiv. To, co teď vidíš tak černě, uvidíš v jiných, optimističtějších barvách!

Ahoj,tak ona to vůbec u mě taková sranda nebude. To jsem si asi jen myslel. Minulý týden jsem si vzal dovolenou-a podařilo se mi SÁHNOUT SI NA ÚPLNÉ DNO. Nikomu, nikomu tohle nepřeju.

Možná vám to bude připomínat stavy narkomanů, ale PŘÍSAHÁM VÁM, že neberu naprosto žádné drogy ani léky.

Odjel jsem vlakem tam, kde jsem byl před 20 lety na táboře. Moc jsem se chtěl podívat, jak se to tam změnilo. Ten barák, kde bydleli vedoucí je stejný, jen z toho udělali byty. Lidi se mě ptali, jestli něco nehledám, báli se že jsem zloděj. Když jsem jim řekl co hledám, hezky jsme si popovídali, oni o těch táborech věděli! Zašel jsem na místní koupaliště, tam, kde jsme se tehdy koupali. Když jsem se odsud tehdy vrátil domů, byla moje matka odstěhovaná u svého nového partnera-a pro mě začal jiný život. Mnohem horší. A teď, po 20 letech jsem zase tady. Co se za tu dobu změnilo? Všechno, úplně všechno. A taky nic. Potůček pořád plní to krásné koupaliště. Je pořád stejné. Večer tu svítí ty samé lampy na sloupech, pravda, už dost rezavé. U stolků před hospodou sedí chlapi u piva. Rozbalil jsem si deku a lehl si ke koupališti. Krásná příroda, vzduch, potůček, voda, koupání. Děti mají radost, jsou přece prázdniny. Hrají si, koupou se, jí nanuky. Jdu se taky koupat. Lehnu si na vodu a dívám se na oblohu. Vylezu z vody a lehnu si na deku. Najednou se stalo něco zvláštního. TA STRAŠNÁ DEPRESE BYLA PRYČ! Není, žaludek se nehoupe a tělo nebolí. Jsem tady a mám se moc dobře. Šup do vody, a nanuka, héle, to je dobrý, studený! Héle, vosa! Hele, ten kluk jde skákat šipku! Skočí šipku nebo placáka? A ten jeho táta jde taky. No co, skočím si taky. Jak je najednou na tom světě nádherně!
Pocit vydržel do večera. Přišel jsem domů, vběhnul do pokoje plný radosti. Teď se pustím tady do toho! Jakou dobu mi to leží v šuplíku. Dělám na té věci až do večera a jdu spát. Oči se pomalu zavírají, otevřeným oknem fouká čerstvý vzduch. Klidně usínám.
Druhý den se probudím jako by na mě ležel balvan. Zimnice a husí kůže. Co je, co se to najednou stalo? Pomalu vstávám z postele a jdu jak v horečkách do koupelny. Před očima se míhají fialové fleky, co to je? Umeju se a vracím se k rozestlané posteli. Lehnout, tak si lehnout, usnout a už se nikdy neprobudit.....
Ne, ne, takhle to nemůže skončit! Musíš! Musíš, vstaň, vstaň, jdi nakoupit! Říkám si. Znovu do postele. Zima! Ruce se třesou, v nohách mám takové křeče že na ně nestoupnu. Tělo bolí jak po ranách obuškem. Co bylo včera? Není to pravda! Vstávám, nechávám rozestlanou postel. Jedu výtahem do posledního patra. Je tu. Je tady, ten žebřík, co vede na střechu. Musím nahoru, blbne nám přece anténa! Skočím se střechy a bude pokoj. Budou si myslet že to byla náhoda. Ruce se klepou. Ne! Pavle neblbni, jdi, jdi nakoupit! Sjíždím dolů, před očima běhají fialové fleky, ruce se klepou. Ta zima. Chce to sílu, ven, jen vyjít z toho paneláku. Otevírám dveře na ulici. Je nádherný letní den. Deprese mírně ustupuje, jen o malinký stupínek. Fleky před očima mizí. Ale ta zima, ta bolest v rukou. Něco si koupím.
Pomalu vcházím do obchodu s potravinami. Kupuju pár deka salámu, svačina. Chce to rohlík. Jdu k poličce s rohlíky. A najednou jsem si všiml pár tvrdých rohlíků na straně. A najednou mi začalo být těch tvrdých rohlíků tak strašně líto. Takové pěkné rohlíky, proč, proč si je nikdo nekoupil? No proč si je nikdo nekoupil? Takové krásné rohlíčky, proč si vás nikdo nekoupil? Cítím, jak se oči plní slzami. Nemůžu to zadržet. Nebojte, bude vám dobře. Neskončíte v popelnici. Beru těch pár tvrdých rohlíků a jdu k pokladně. Pláču. Prodavačce se omluvím za pylovou alergii. Alergici přece takhle pláčou, když kvete lípa. Oni za to nemůžou. A já taky ne. Pavle prosím tě jdi, dělej. Vycházím ze dveří. Mezi vchodem do krámu, popelnicemi a transformátorem je ve zdi výklenek! Dolezu tam těch pár posledních kroků, opřu se o zeď a rozpláču se naplno.
Najednou koukám, ono je jedenáct hodin. Je to trochu lepší. Už nepláču. Musím domů, musím si schovat moje rohlíčky. Ale zajdu do parku, vezmu to přes něj. Jdu mezi zahradami, v jedné z nich pobíhá malý pejsek. Má radost ze života. Rozbaluju ten koupený salám. Tu máš, vem si. Za chvíli není na papíru ani plátek. Pejsek mi přes plot olízne ruku. Přece jen je zase trochu líp.
Procházím pomalu parkem. Jé, tady jsem se vyblbnul. Jak ty sáňky jezdily na tom svahu. Jak jsem mámě dělal čtyřlístky. Jak jsem utrhl trojlístek, pak ještě jeden lístek, olízl a přilepil. Mami,čtyřlístek! A pak ten nalepený lístek upadl.... Jo, to byl život. Všechno je pryč, jen tahle strašná deprese. Před očima se opět cosi míhá. Najednou vycházím z lesa a vidím novou dřevěnou chatu! Severka! Severka stojí, obnovili ji! Tam jsme měli kdysi klubovnu, než ji loni nějaký debil podpálil. Má zase ty okenice, i komín jí udělali. Tak jim přece jen za to stála. Nenechali tu to spáleniště. Jsou pořád dobří lidé na světě. To je dobře, zase budem chodit domů kolem Severky.... Najednou deprese trochu ustoupila.
Jdu domů. Bolest po celém těle. Lehám na postel a usínám. Už se tak nikdy neprobudit. Probouzím se večer. Tupě zírám do bílé stěny. Chci mluvit, jazyk se plete. Zima. PRÁZDNOTA. Strašná, nekonečná prázdnota. Usnout a už se neprobudit. Ne, neblbni! Dolez k té televizi, pusť jí. Dokázal jsem to. Přepínám všechny programy. Na ČT1 běží seriál O zvířatech a lidech! Jak jsem ho tehdy miloval, doslova hltal každý díl, když ho dávali prvně. To jsem se ještě cítil dobře. To je škoda, že jsem neviděl první tři díly. Najednou mi blesklo hlavou-video! Mám ho přece celý natočený, před pár lety ho opakovali. Hrabu se ve skříni a hledám. Je to tady! Dívám se od začátku na prvních pět dílů vcelku. Deprese pomalu ustupuje.
Vypínám video a jdu si lehnout. Ráno moudřejší večera. V pět ráno se probouzím. PRÁZDNOTA! Zírám do bílé stěny. Celé tělo bolí. Konec. Konec, tohle nemá cenu! Donutit se tak něco dělat! Ne! Zima a prázdnota. Volat první pomoc? Psychiatrii? Pavle neblbni, neblbni, chceš do blázince? Udělej něco, chceš se fakt zabít? Ne. Nápad. Zruším dovolenou! Ukončím dovolenou a nastoupím do práce!
V půl sedmé volám vedoucímu, jak to vypadá, jestli nepotřebujou pomoct. Práce je prý hodně, každá ruka dobrá. Nechce mi rušit dovolenou, ale když chci, můžu přijít.
V sedm nastupuji do služebního auta. Dostávám úkoly, které MUSÍM splnit. Nyní je to moje povinnost. Pocit prázdnoty mizí. Je náhle vyplněna tou prací, kterou musím zvládnout. Je to pocit seberealizace, že můžu být druhému užitečný, že nejsem ještě k ničemu. Vedoucí mě pochválil, prý se dělaly nějaké kontroly a zákazník o mě řekl, že byl plně spokojen. Prý jsem práci udělal perfektně a vystupoval jako profesionál. Takové lidi prý máme posílat. Ten člověk poznal jednu stranu mého života. Ne tu druhou, děsivou, o kterou se dělím jen na těchto stránkách. To je moje tajemství, kam veřejně nenechávám nikoho vstoupit.

Tím vším jsem chtěl říct jedno. Myslíte, že můj mozek jen redukuje množství serotoninu? Má ho málo, a tak dělá tohle? Po té zkušenosti, kdy deprese na den úplně zmizela mám obavy že ne. V tu chvíli, kdy jsem ležel na koupališti jsem se cítil jako dítě. Ženy mě úplně přestaly zajímat. Zůstala jen ta pravá, dětská radost z vody, koupání, nanuků a prázdnin. Nějaký sex mě úplně přestal trápit. Domů jsem se vrátil jako ten kluk, který přijíždí plný radosti z tábora, z prázdnin. Pak se to přehouplo. Druhý den jsem si v obchodě, u regálu s rohlíky sáhl na dno.
Proto mám obavy. Půjdu k psychiatrovi a on mi nasadí antidepresiva. Mozek, který redukuje serotonin ho nyní dostane zvenčí. Tím se ale NEODSTRANÍ PŘÍČINA PROČ HO REDUKUJE!! Stane se to co na tom koupališti. Nasazení tablet odstraní depresi-a navždy mě tak vrátí do období dětství. Skončím na skupinové psychoterapii mezi podobnými lidmi. Třeba poznám, že takových nás je víc. Práci budu muset skončit. Časem nás dají do chráněných dílen, kde budeme dělat nějaké výrobky. Budeme jako ty dospělé děti v ústavech, co si hrají s kyblíčkem na pískovišti. Jen o stupínek výš. Matka se z mého osudu sesype, moji hospitalizaci na psychiatrii neustojí. Vím dodnes, co to pro ni bylo za boj, když mě ve škole poslali za psychologem.
Já bych přece jen žil radši ten dospělý život. Práci mám, nějaký malý byt si koupím. Na sex si můžu koupit prostitutku, se ženou se nedokážu seznámit. Navíc bych ji mohl se svými depresemi nejen citově ranit, ale i psychicky zlikvidovat. Žít tedy radši sám. A jako dospělý člověk. Deprese se snažit nějak zvládat. I když jak vidíte, vše je bez záruky.
A nebo jít za lékařem, nechat si nasadit tablety a vrátit se navždy do věčného dětství........

Souhlasím s Jitkou.Matka má svůj život, do toho se jí nemíchej a už vůbec se tím netrap.Zařiď si život podle svého, když máš možnost, odstěhuj se. Pomoci jí můžeš, až když tě bude potřebovat a požádá tě o to. Promluvit si o tom všem s nějakým psychologem by také nebylo od věci.

No,to je fajn,žes tu depku ustál.Byt si kup,odstěhuj se,na matku nedej.Jinak tě ten magor zničí.Nebo po něm sáhneš a dostaneš se do kriminálu.Určitě se odstěhuj,budeš na tom líp,uvidíš.

Zdravím vás, řeknu vám že se jmenuju Pavel, ale radši o sobě nebudu říkat víc. Na tyhle stránky se teď skoro nedostanu, jak změnili to rozlišení, můj notebook to nebere. Tak vám píšu z práce. Abyste si nemysleli, že jsem se zabil.
Stala se u nás jedna nepříjemná věc-můj nevlastní otec přišel o práci. Měli od nich jednoho propustit, vyrazili jeho-a moc se tomu ani nedivím. Matka taky přišla před třemi lety o práci. On jí dal kázání, že se musí snažit a hledat. Prošla několik míst, zase odešla na podporu, zase někam nastoupila. Nakonec si našla zaměstnání, ve kterém je spokojená. Teď vyhodili jeho. Ona mu taky řekla, že si teď doma odpočine a pak si najde nějakou práci. On na ni hned vyjel-CO SI MYSLÍŠ, ŽE JÁ JEŠTĚ PŮJDU DO PRÁCE? Místo aby jako její muž byl svojí ženě oporou, tak ji bude ještě deptat. A začlo to. On ráno vstane, vyndá si jídlo z lednice a dá si snídani. Na stole (bez talíře!) si nakrájí chleba, namaže, jí. Vezme z lednice třeba klobásu, kousne do ní a vrátí to zpátky! Když mu máma řekne aby si vzal talíř tak jí řekne že je to dobrý. Zůstane po něm stůl plný drobků a ona to musí uklízet. Kdybych to udělal já, dostal bych kázání a nesměl bych ani pípnout! Možná i facku. Pak jde na záchod, začne nahlas prdět na celý byt, zatímco já třeba jím. Jakoby to dělal schválně! Pak se rozvalí u televize. CELEJ DEN, OD RÁNA DO VEČERA JENOM SEDÍ U TELEVIZE A LUŠTÍ KŘÍŽOVKY. To byste museli vidět! Přijdu domů, on na mě vyjede, že jsem řekl že opravím to umyvadlo, že tam kape voda. A že spravím to zábradlí na balkóně. Jinak že na to musí vzít firmu (na výměnu těsnění v kohoutku!!!). Když nechám večer déle svítit je zle. Když on je v kuchyni nesmím ani lednici otevřít, hned ať to koukám zavřít. Ráno vstane, nažere se (s prominutím) jak prase, stůl nechá plný drobků, pak jde na záchod, prdí na celý byt a ani to po sobě neumeje. Pak se převlíkne z pyžama a zapálí si. Pak si pustí televizi. Od ní odchází na cigaretu nebo luští křížovky. Pak se nají. Když je máma doma řekne jí, že jí oběd nechutná, nebo že se mu zvedá žaludek! Řekne třeba že je to málo slaný. Ona to příště víc přisolí-on si zas vymyslí něco jinýho...POŘÁD TO BUDE PŘETÁČET, JEN ABY TO MOHL ZKRITIZOVAT. Nejde s ní ani na procházku. Jen jednou jsme šli, potřeboval od mého dědy (83 let!) aby mu pomohl opravit auto! Cestou se ona ptala jak mu je, a taky že mu hledá na internetu práci. On že ne, že co si ona myslí, že on půjde do práce. Že on umře! Začal křičet na ulici JÁ UMŘU, UMŘU, NEJLEPŠÍ JE UMŘÍT! Přišel k mému dědovi a začal se s ním hádat. Můj děda ho nesnáší, já taky ne. Máma za něj dělá všechnu práci, čistí odpad, maluje, elektriku a vodu spravuju já. On jí za to ještě nadává. Nedávno koupila dvě vstupenky, sobě a jemu, že půjdou spolu do divadla. On ji seřval a pustil si televizi. Že on nikam nepůjde, že mu je špatně a brzy umře.
NEDOKÁŽU TO POCHOPIT. On pro mámu neudělá nic, zůstane po něm jen stůl plnej drobků, zasranej záchod, plnej popelník a špinavý talíře. NEUDĚLÁ DOMA NIC, NIC a psychicky nás jenom deptá. ŽE ON UMŘE, ŽE JE TO NEJLEPŠÍ, ŽE MŮJ DĚDA UŽ TAKY BRZO UMŘE A NEBUDE NÁS OTRAVOVAT! Měl jsem co dělat, radši jsem se zamknul v pokoji a mlátil pěstmi do postele, abych to ze sebe vybil. Bál jsem se, že v záchvatu afektu popadnu nůž, šroubovák či co bude po ruce-a bodnu. A BUDE ZE MĚ VRAH. Ani u té televize nenechá mámu dívat se na co chce ona. Prostě jí to v půlce přepne, řekne že je to blbost. NEDOKÁŽE TOLEROVAT DRUHÉ, NASLOUCHAT DRUHÉMU. NEMÁ V SOBĚ ŽÁDNÝ CIT! I NA VLASTNÍ MATKU ŘVE JAK NA CIZÍHO! SKORO BYCH ŘEKL, ŽE TEN ČLOVĚK JE SCHIZOFRENIK.
Navíc lže, jako když tiskne. Měl jet třeba s matkou na chatu. Že půjde pro auto. Dvě hodiny a nic. Volala mu, telefon nedostupný. Do garáže šel v osm a vrátil se v poledne. Prý opravoval auto. Ruce měl úplně, úplně čistý! Moc bych za to nedal, že šel za svojí dcerou z prvního manželství. Nic proti, je to její otec-ale to to nemůže svojí vlastní ženě normálně říct?
NEJHORŠÍ NA TOM JE, ŽE MATKA SE HO PŘEDE VŠEMI ZASTÁVÁ. ŽE JSME PROTI NĚMU ZAUJATÍ a kdy už si konečně dáme pokoj. Přitom se s ním jenom, jenom hádá, s ním se nedá v ničem domluvit. On všechno jen přetáčí na druhou stranu a dělá, že má vždycky pravdu. Že by jí vyhovoval v sexu? Když nemůže pořádně ani na malou (pohádali se kvůli tomu, proč nejde k doktoru)? Má pupek a smrdí? Přitom on ji napadl, že buď půjde ona k doktoru a nechá se kompletně vyšetřit, nebo se on odstěhuje-a ať žijeme doma ve špíně jak krysy, když on přestane doma všechno dělat.
Alespoň že ta deprese trochu ustoupila. Ta letošní tuhá zima byla strašně depresivní období. Často ale teď mívám záchvaty vzteku, hlavně když ho vidím doma, jak se válí u televize, dává mámě kázání nebo se s ní hádá. Prý ať se ona kouká starat o sebe a neposílá ho do práce. Mám obavy, abych po něm v záchvatu afektu neskočil a nezabil ho.
Letos mi končí stavební spoření. I s tím, co mám našetřené stranou, bych dal dohromady tak 250 000,-. Myslíte si, že by to stačilo, vzít si hypotéku a sehnat si bydlení? Máma se mnou o tom nechce mluvit, prý co blbnu, proč si chci komplikovat život, když mám o sebe postaráno. Už jsem to totiž vysledoval, když byli moji rodiče 14 dní pryč (hlavně ten kretén), deprese pomalu ustoupila a já si začal připadat jako úplně jinej člověk. Možná opravdu to chce doktora, tablety nebo třeba i psychoterapii, ale nejdřív tohle. Tady by mi nepomohlo nic! I když matka mi to pořád rozmlouvá, proč si chci zničit život!

Asi jediné možné řešení je najít si dobrého psychiatra nebo psychologa a situaci řešit, klidně i pomocí prášků, většinou je to totiž to nejlepší, co se dá udělat.
Taky jsem měla psychické problémy a naopak moc neměla chuť žít, ale na sebevraždu nemyslím, protože jsem věřící a kdoví, jestli by to pak po smrti nebylo horší než ten život tady, že...
Přeju pevné nervy a brzké uzdravení!

Ještě mě napadla jeden příměr ohledně deprese. Je to jako říct člověku, který si zlomil nohu, ať si tu kost narovná, KDO SE NA TO MÁ DÍVAT...

Deprese není slabošství nebo ubohost, ale nemoc, která se musí léčit, je tedy možné ji podle určitých kritérií diagnostikovat. Ti, kdo píšou něco o slaboších a sebelítosti, nikdy nemohou pochopit, co se odehrává v hlavách těch, kdo jsou takto postiženi. Deprese je tichý zabiják, pomalu vás žere zevnitř, až z vás zbyde jen prázdná skořápka

Do prdele lidi vzpamatujte se!!!nemyslím si,že člověk který tento příběh napsal je slaboch nebo chudáček a jen se lituje...Jde pouze o to,že dnešní společnost tyto lidi nechápe- lidi kteří nikdy tyto pocity nezažily...každý člověk je jiný-jinak citlivý a každý si bere věci po svém..Někdo je silná osobnost už od malička a vubec se s nakymi malickostmi nenecha vyvest z miry...Naopak jiného člověka vykolejí maličkost..Jde o to duševní poruchu-kterou člověk neovlivní...A proto pamatujte Duševní choroba může poskytnout každého z vás-i naproto zdravého člověka..a potom můžete zjistit jak se k vam zdraví lidé odvrací a jednají s vámi jako s bláznem nebo méňeceným člověkem...je mi jenom 16 ale neprestava me neustale prekvapovat lidsky hyenismus...opravdu predstavte si kdyby nakou dusevni chorobou trpel vas pribuzny napriklad vasi vlastni mama?zavrhli byste ji stejne jako autora tohoto pribehu a nazvali byste ji slabochem nebo se ji naopak snažili pomoci?nevim každý suďte podle sebe...jestli mě také odsoudíte a nazvete mě taky psychoušem nebo něčím podobným mi je upřímně jedno..jen jsem chtěla řící svůj názor...

Podle mě je tenhle člověk slaboch,nemá sílu ani žít ani zemřít.rada:vem poslední zdraví rozum a jdi za odborníkem a neunavuj nás takovýma sebelítostivýma řečma,nemáš na to se odkrouhnout chceš budit jen pozornost ostatních tak se seber srabe a najdi smysl svého ŽIVOTA!

Ano zemřel jsem, ale budu tu s vámi i nadále. Poté co jsem se stal hologramem se všechny mé problémy vyřešily. Akorát je to teď trochu nuda. Bejt mrtvej je jako bejt s partou Němců na dovolený......

Absolute Zero

Hej!Jak to dopadlo s ÚPLNOU NULOU?? Je živej??Jestli ano a rozmyslel si to se sebevraždou,tak ať dá o sobě vědět!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Heleno, já mám také spoustu problémů, zdravotních, už nevím kam se obrátit.Já, kdybych nevěřila na karmu(minulé a příští životy), tak už jsem to jistě zkončila. Vím však , že sebevraždou se nic nevyřeší, v příštím životě by to bylo ještě horší.
Rozvinula se zde docela obsáhlá diskuze, ten kdo ji otevřel se však neozývá. Je ještě živ?
Úplná nulo, ozvi se a sděl nám, jak jsi na tom !!!