Reklama

Co je pro dítě životně důležitou potřebou?

Proč děti zlobí? Proč vždycky prozkoumávají to, co by neměly, dělají to, co není dovoleno, perou se, zlobí se navzájem, neposlouchají, provokují, odmlouvají, dělají nepořádek, a vůbec vzbuzují dojem, že chtějí mámu a tátu zničit? Proč máme u některých dětí dojem, že je skutečně baví dostávat se do potíží? Špatné chování je ve skutečnosti výsledkem toho, že dobré (zdravé) síly někde zbloudily. Děti zlobí z jediného důvodu: mají neuspokojené potřeby.

"Ale jaké neuspokojené potřeby," myslíte si asi, "by naše děti mohly mít? Dáváme jim najíst, oblékáme je, kupujeme jim hračky, udržujeme je v teple a čistotě..." Existují však i některé zvláštní potřeby (naštěstí je lze uspokojit velmi levně), které stojí mimo uvedené "základní" potřeby. Tyto záhadné zvláštní potřeby jsou nanejvýš důležité, nejen aby učinily děti šťastnými, ale aby udržely sám život. Nejlépe to snad vysvětlím, když vám budu vyprávět příběh.

Když v roce 1945 skončila druhá světová válka, Evropa ležela v troskách. Mezi mnoha problémy, které bylo třeba vyřešit,byla péče o tisíce sirotků, jejichž rodiče byli buď zabiti, nebo byli od dětí válkou trvale odloučeni. Švýcaři, jimž se podařilo zachovat neutralitu, vyslali své zdravotníky, aby zjistili možná řešení.

Jeden lékař měl za úkol prozkoumat, jak nejlépe by se dala zajistit péče o osiřelá miminka. Cestoval po Evropě a seznamoval se s mnoha způsoby této péče, aby viděl, kte rý z nich je nejúspěšnější. Viděl mnoho extrémů. Američané kdesi postavili polní nemocnice; děti tam byly uloženy v postýlkách z nerez oceli, na pokojích byla dokonalá hygiena, a zdravotní sestry v uniformách jako ze škatulky jim v pravidelných čtyřhodinových intervalech dávaly vědecky sestavenou mléčnou výživu.

Na druhé straně pomyslné škály vysupělo do odlehlé horské vesnice nákladní auto, řidič se zeptal "Mohli byste se postarat o tyto děti?" a zanechal půl tuctu pla čících nemluvňat v péči vesničanů. Tady, obklopena dětmi, psy a kozami, v náručí vesnických žen, dostávala nemluvňata kozí mléko a později jedla ze společné mísy.

Reklama

Lékař srovnával velmi jednoduše - děti nevážil, neměřil koordinaci pohybů ani nezjišťoval, zda se smějí či navazují kontakt očima. V těch dobách chřipek a úplavice používal tu nejjednodušší ze všech statistických metod: úmrtnost. A to, co zjistil, bylo poněkud překvapivé... Po celé Evropě zuřily epidemie a mnoho lidí umíralo, ale děti v drsných vesnických podmínkách prospívaly lépe než jejich vědecky opečovávané protějšky v nemocnicích!

Tento lékař objevil něco, co staré moudré ženy věděly už dávno, jenomže jim nikdo pořádně nenaslouchal. Zjistil, že děti potřebují k životu lásku.

Děti v polních nemocnicích měly všechno - kromě něhy a podnětů. Dětem na vesnici se dostávalo více objetí, štouchanců a věcí k vidění, než byly schopny pojmout a - pokud se rozumně dodržovala základní péče - svědčilo jim to.

Onen lékař samozřejmě nepoužil slovo "láska" (podobná slova vědce neuspokojují), ale popsal situaci dost jasně. Podle něj bylo důležité následující: časté dotyky a tělesný kontakt s dvěma nebo třemi určitými osobami, jemný, ale znatelný pohyb (např. poponášení sem a tam, pohupování na kolenou),kontakt očima, úsměv a pestré, živé prostředí (zvuky jako zpěv, povídání, napodobování dětské mluvy atd.).

Byl to důležitý objev a bylo to poprvé, co byl uveden v odborné literatuře. Nemluvňata potřebují lidský kontakt a lásku (a ne jen potravu, teplo a čistotu). Pokud je nemají, mohou snadno zemřít.

Miminka mají ráda doteky a mazlení. To platí i o malých dětech, ačkoli už jsou vybíravější v tom, kdo se s nimi může mazlit. Dospívající mládež už mazlení přivádí do rozpaků, ale dívky i chlapci v důvěrném rozhovoru připouštějí, že mají rádi projevy láskyplného citu jako kdokoli jiný. A jak postupně dospívají, s velkou energií už sledují zcela speciální formy lásky!

Staráme se o tělesné potřeby svých dětí, ale pokud je to všechno, co děláme, stále to nestačí. Naše děti mají také duševní potřeby - ty jsou prosté, ale životně důležité. Dítě potřebuje stimulaci, a to člověčí stimulaci. Aby bylo šťastné, denně potřebuje porci popovídání s přídavkem lásky a chvály. Pokud mu to bezezbytku dáváme - a ne jen neochotně zpoza kupy prádla na žehlení či novin - nebude to trvat dlouho a šťastné bude.

Zdroj: Biddulph: Proč jsou šťastné děti šťastné, nakladatelství Portál

Reklama

Komentáře

Amelie (Út, 23. 1. 2007 - 21:01)
K tomu není co dodat. Krásný příklad.Lásku potřebujeme všichni. Dětičky nejvíc...je to potrava duše. A pokud děťátko dostává kvalitní potravu v podobě chutných dávek lásky, vyroste taky v krásného člověka a umí lásku vracet a dávat dál....Moje 4měsíční holčička je (doufám) krmená dobře a svou stále se spokojeně usmívající tvářičkou mi to dává hezky najevo....Všem (malým i větším i těm největším) dětem přeju velké porce lásky!
Hanka (Čt, 23. 8. 2007 - 00:08)
A pokud dítě tuto lásku nedostává, pak jí ani nemůže předávat dál v dospělosti. Je to řetězec , který nekončí! Přesvědčila jsem se o tom sama a byla bych ráda , kdyby to bylo jinak, ale jinak to snad opravdu nejde.
Lenka (Ne, 27. 12. 2009 - 22:12)
Životně důležitá věc pro dítě je neustále ho poučujte ve všem co vás napadne pak vás bude mít tak rádo, vás ve stáří pošle do domova důchodců!
Američanka zas… (Út, 1. 2. 2011 - 22:02)
Před soudcem ve floridské Tampě v pondělí poprvé stanula 50letá žena, která ve čtvrtek zastřelila své dvě nezletilé děti. Důvodem mělo být jejich údajné odmlouvání. Policii zalarmovala matka Julie Scheneckerové.
Výjezdová hlídka ženu našla v jejím domě, na šatech měla krev svého 13letého syna a o tři roky starší dcery. Vyšetřovatelům řekla, že děti odmlouvaly a ona to už nemohla dál trpět, což by prý měli pochopit.
S pistolí ráže 38, kterou koupila pět dní před činem, plánovala zastřelit i sebe, ale nakonec tak neučinila.

Místní média uvedl, že maminka Julie svého syna Beaua ve čtvrtek vezla na fotbalový trénink. Cestou ho střelila dvakrát do hlavy a pak se vrátila domů, kde našla dceru Calyx, jak řeší u počítače domácí úkol, tak ji střelila do tváře.

Otec dětí, který je vojákem, byl v době činu na služební cestě v Kataru. O vraždě dětí se dozvěděl v pátek.


Láska (So, 21. 12. 2013 - 17:12)
a tu já jsem nedostávala ani nedostávám a to už je mi dost a rodiče ještě žijí. Mamka mi dost často říkala jak se k ní chovala její matka tedy moje babička. Vždycky raději dala a pomohla cizím než vlastním. Moje matka to dělá také tedy v mém případě. Někdy si připadám jako by si mě vzali z děcáku jako i tam přebytečnou.
Pořád jsem od nich slyšela dokud tě živíme a šatíme tak nás budeš poslouchat. Takže i když jsem moc chtěla být učitelkou a jít na pajdák hned po matuře jsem šla pracovat a bydlet jinam. Ono totiž často poslouchat kam šlápneš tam sedm let tráva neroste, nejez tolik budeš jako druhá bába no oplácaná, zakazování skoro všeho a doporučování vhodných ženichů. Takže pryč a od maturity a provdání a následně porození a výchovy báječných děti spolu s báječným manželem na všechno sami. Nikdy jsem si k nim nešla postěžovat že mi něco ať hmotně nebo citově chybí takže nabyli dojem že n ic nepotřebuji. Zato moje sestra je navštíví s každou složenkou a oni jí a její rodinu, a to už jí bylo pade, podporují stále. Platí elektriku a dávají a dávají. Mě do telefonu fňukají co peněz dali za léky. Jsou to moji rodiče, jiné mít nebudu ale psychicky mě týrají a to stále. Ještě že mám manžela, který mě dokáže pochopit i když jsem to s ním neměla jednu dost nepříjemnou dobu jednoduché, a děti které jsou dobře vychované. Až budu babička budu se těšit z vnoučat od všech dětí a nejen od jednoho. Co vadilo mě a zraňovalo mě nepromítnu dál.
Dcera
Jarina (So, 21. 12. 2013 - 17:12)
a tu já jsem nedostávala...tak jim to řekni.
vždycky (So, 21. 12. 2013 - 17:12)
tak jim to řekni.všechno otočí proti mě a mojí rodině a nakonec z toho vyjdu jako nevděčná dcera. A pak mám výčitky. Manžel mi říká že už to jiné nebude. Na něj rodiče taky kadili tedy povinná péče a dost. Také dostal hovno takže v tomhle jsme si rovni a nemůžeme si nic vyčítat a taky nevyčítáme. To co máme dnes a co jsme dokázali je jen naše práce. A že to byla fuška.
Reklama