Dětská naivita

Kdyby nás bylo více.

Tak takové nálady mám taky..Jem 28, nemám dítě a chtěla bych ho moc, jen abych si s ním právě mohla hračičkovat..Stavět kostky, lego, malovat atd..Takové nostalgické nálady jak píšeš Martine mívám taky..Jsem duší asi stále dítě :-)..Pořád ráda navštěvuji hračkářství a papírnictví..Hlavně když mám něco nakupovat pro mého kmotřence..To bych si nejradši hrála sama se vším..Akorát dněšní děti to mají pěkně těžké, když je tolik hraček..Za nás byla Seva stavebnice, merkur, pár panenek a autíček akostek...

Ahoj,
No je pravda, ze takhle clovek nezapomina jake to bylo, kdyz byl ditetem, ja si s chuti obcas rad pustim pohadku. Jde o to, ze se clovek vraci do obdobi, kdy nic neresil, byl vesely.
Jinak proc ne, je to roztomiloucke, nevim jak by teda vypadalo, kdyby si kamaradka hrala s pistoli, ale :D.

Ještě ti napíšu zítra večer.

Marta: Máš pravdu, jen někdy mívám takové období.

Ahoj, Martine, zdá se, že téma Dětská naivita nikoho neláká ke kliknutí. Všichni už jsou asi dospělí a moudří:-))) Mně to nepřijde nějak moc ujetý, když si dospěláci hrají s hračkama, je to docela častý, sice to dělají většinou chlapi, hrajou si s autíčkama a tak, ale znám i ženské takové hračičky. Nemusí to být vždycky jenom nostalgický návrat do dětství, hračičkování se dá v pohodě přetáhnout až do důchodu. Jen si to umět dovolit a nedbat na to občasné něčí ťukání na čelo. Taky si myslím, že když si člověk přestane hrát (tím myslím hrát si obecně), tak začne stárnout a kostnatět. Je toho tolik v životě, těch starostí a povinností, do některých "zábav" se člověk musí nutit třeba jen z jakési společenské povinnosti nebo proto, že je to zvykem, opravdu spokojených lidí najdeš málo. Většinou jsou to ti, kteří se vykašlali na konvence a postoje okolí. No, když budeš studovat pedagogiku volného času, tak se asi nemusíš bát:-), na hraní budeš mít docela prostor,ne?

To tu nikdo nepíše? :(

Jen škoda, že těch je málo. Ostatní lidé jsou jiní a hledí na sebe.

Ahoj Marto, tak to jsi mě potěšila, že jsi napsala aspoň nějaký příspěvek, ale taky stejně delší jak já. Jinak se hlásím na pedagogickou školu v oboru volného času. Na základní škole jsem spal, tak jsem si přistěhoval spacák tam, kde jsem hrál s těmi kostkami, tak kluci tam šli taky, a taky se jim líbí.

No tak mně je 44, ještě v pětatřiceti jsem si hrála se synovým Legem a nemohla jsem se toho nabažit. Taky jsem lepila letadýlka a domečky. S panenkama jsem si znovu začala hrát asi před pěti lety, když jsem dostala první sběratelskou s porcelánovou hlavičkou. Dneska už jich mám pět, dělám jim různé účesy a převlíkám šatičky. Autíčko na dálkové ovládání mě taky na chvilku zabaví. Občas si kupuju omalovánky - takové ty velké s mandalami. Nepohrdnu ani vystřihovánkami nebo Merkurem. Syn už vyrostl a má jiné zájmy, takže všechny hračky, které už nechce,a které jsou ještě co k čemu, mám v krabici pod postelí.

Ahoj lidi, k tomuto tématu mě napadlo. O víkendu jsme byli na jedné akci, kde jsme přespávali na základní škole. Po společenských hrách jsme se procházeli po místnostech. V jedné místnosti se mi líbily ty hračky z mateřské školy. Po minutách procházení hraček jsem se rozbrečel, a to když je mi dvacet jedna roků. Napadlo mi vzít si kostky a trochu si s tím pohrát, nálada už byla lepší a rozehřálo mě to. Každý máme svoji povahu, ale je fakt, že jiní lidé nerespektují. To mi říkají pořád naši, že jsem už velký a že nejsem dítě.

Taky jste něco podobného zažili?