O chůzi, stání a putování

V jednom benediktin­ském klášteře jsem viděl mnichy držící se v podpaží cho­dit v krátkých pauzách po čtyřech nebo po pěti ve dvou řadách proti sobě. Takto na sebe viděli při hovoru; pokro­čili vždy krok vpřed, pak vzad a tímto střídáním vyzařova­li energii. Při stání a při chůzi je člověk v magnetickém kladném poli ionosféry a záporném poli povrchu země včleněn do oživujícího pole napětí. Je-li při tom ještě na­přímena páteř, energie může volně proudit.

Čím déle jdeme, tím výrazněji si vytvoříme vlastní tempo a tím i vlastní frekvenci, protože každá délková míra představuje vlastní frekvenci. Vzpomeňme si, že i každá forma má jako rezonátor určitou frekvenci. Lebka připo­mínající svým tvarem satelitní anténu je na základě své formy určitým rezonátorem.

Velký mozek je rozčleněn tak, že centrum pohybu je blízko jazykového centra. Tvůrčí lidé se tudíž předtím, nez například začnou psát, jdou nejdříve projít. To je známo o Heinrichu Mannovi a Werneru Heisenbergovi. Proto take Aristoteles přecházel sem a tam a jeho škola byla dokonce nazvána školou „peripatiků“, tedy těch, kdo „přecházejí

Zábavný je příběh Augusta Rodina: i on rád chodil a měl při tom na sobě, jak to doba velela, cylindr a papírové manžety. Když jednou přišel domů, jeho manželka uklízela a chtěla právě spálit četné manžety, které Rodin nahá­zel do rohu. Na nich však byly poznámky k jeho knize Katedrály Francie, které si zapsal na manžety při chůzi!

Chůzí se člověk dostane do psychického, tělesně ener­getického souladu, která v něm vyvolává harmonii. Peter Lutzker mluví o „hlubokém významu, který má chůze pro celé rozvinutí duše člověka“. Člověk, který jde, vydává impulsy a obohacuje současně místo, po němž kráčí. I zde je mezihra mezi místem a člověkem - co pozdvihuje jeho, pozdvihuje i místo.

Při chůzi vznikají bezprostřední vjemy. Ocitujme k tomu Seumea z roku 1802: „Kdo jde, vidí v průměru po astrolo­gické a kosmické stránce víc. Považuji chůzi za to nejčestnější a nejsamostatnější v člověku a myslím si, že by všech­no šlo lépe, kdyby se více chodilo.“

Určité místo můžeme vlastně rozpoznat jen tak, jestliže si ho projdeme pěšky. K prochození nějakého místa doporučuji chůzi tao: je jedno, zda na nějaké místo vkročíme poprvé nebo zda ho už známe, zda se procházíme jen tak nebo zda máme nějaké cíl, musíme se dát vést svýma nohama, pocity a tělesnými impulsy a zůstat přitom veskrze bdělí. To samozřejmě vyžaduje čas. Vím o někom, kdo se v nějakém cizím městě někdy vydá za nějakým člověkem a vnímá tak okolí zcela jinak, tak jako by byl tím druhým. Přitom se navíc dostane do těch oblastí města, které by jinak nevyhledal.

Náboženské poutě jsou chůzí při modlitbě, z čehož ply­ne, že je něco dáno. Poutě jsou vědomým spojováním silo­vých míst, které probíhá zpomalováním, mlčením a meditativním pohroužením.

Od duchovně orientovaných vesnických společenství vím, že jejich obyvatelé v určitém období putují určitým místem, zvláště s hostem, který sem nově přišel. Mlčenlivým putováním se zjemňuje vnímání. Nově příchozí tudíž zná příslušné místo často lépe, než kdyby se mu o něm jen vyprávělo. To připomíná zvyk indiánů, kteří spolu po del­ším odloučení nejprve jen mlčky sedí. V tom je už sděleno hodně nevyslovitelného.

Náboženské poutě jsou chůzí do jiného vědomí. Puto­váním vznikají silové čáry posilující ty, kdo tudy půjdou poté. Opakováním se zesiluje síla stop. Pulzovat sem a tam může pouze síla mezi spojenými místy. Poutnické cesty jsou jako energetické tepny. Ve feng-šuej se uvádí: „Tam kam chodí lidé, proudí čchi.“

Můžeme při tom podobně jako indiáni nést něco v rukou, například vajíčko, kámen nebo jablko. Pokud onen předmět pochází z místa šetřícího sílu, odnese ho poutník k vlastnímu „oltáři“, a spojí tak body tohoto mís­ta s osobním místem jako energetická pupeční šňůra. Ener­gie uvede do toku opakované procházky, bez ohledu na to, zda se absolvují fakticky nebo mentálně v meditaci. Ná­boženské poutě mohou přenést i ze síly vlastního stano­viště k místu jako takovému.

Indiáni s sebou ve snaze přijmout negativní síly často nosí syrové vejce, které u sebe schraňují po delší dobu. Křehkost vejce zvyšuje pozornost. Ten, kdo ho nese, se zcela probere, i vůči vlastnímu dění. Ten, kdo ho nese, je zcela bdělý i vůči tomu, co se děje v jeho vlastním nitru. Na konci poutnické cesty se vejce pohřbí při děkovné modlitbě. Indiáni putují bosi, nejen proto, že jsou boty drahé, ale protože nohama vyzařujeme a přijímáme spous­tu energie. Díky chůzi se pohybují klouby a tyto „průcho­dy“ jsou tak propustnější pro tok energie. Na vysokých místech síly, jako například v Chartres, byste měli vzít do ruky klíče a jít bosi, abyste se dostali do bezprostředního kontaktu s místem. Pak posvátný prostor posvětí navíc noha.