Reklama

Od rostliny k léku 2. díl

Od vrby k aspirinu
V roce 1929 se mladému francouzskému lékárníkovi Pierru-Josephu Lerouxovi podařilo získat krystalky bílé látky, když aplikoval na vrbovou kůru tentýž "recept", jakým se získává chinin z chinovníkové kůry. Sloučeninu, kterou se mu takto podařilo získat, pojmenoval salicin. Ve skutečnosti jde o směs několika látek, z nichž jednou je kyselina salicilová, účinná proti horečce, bolestem a kloubnímu revmatismu, avšak vyvolávající pálení v žaludku.

V roce 1853 provedl Charles Gerhardt v Montpellieru první laboratorní syntézu kyseliny acetylsalcylové, látky příbuzné kyselině salicylové, kterou organismus lépe snáší. O trochu později přišel chemik Fellix Hofmann s novou, přístupnější metodou syntézy. V roce 1899 si kyselinu acetylsalicylovou nechala patentovat firma Bayer pod značkou Aspirin, což názvem naznačuje tužebník, starším latinským názvem Spiraea ulmaria, další rostlinu obsahující kyselinu salicylovou. První moderní lék tak byl na světě.

Nová éra pro léčivé rostliny

Od třicátých let 20. století umožňuje pokrok v chemii stále snažší syntetickou reprodukci rostlinných aktivních látek.To ovšem neznamená, že by tyto rostliny z lékopisného povědomí vymizely. Patří do něj naopak dvojnásob: jednak vzhledem k fytoterapii jako takové, neboť ta nadále využívá celé rostliny nebo jejich extrakty, jednak v rámci farmakognozie, vědního oboru zajímajícího se vývojem léků z rostlinných a živočišných surovin. Při léčbě mnohých nemocí se tak dnes používají nesčetné účinné látky rostlin, občas trochu pozměněné, aby se zvýšila jejich účinnost nebo naopak odstranily nežádoucí vedlejší účinky. Tak tomu je například u léků nezbytných k léčbě horečnatosti, rakoviny, srdeční nedostatečnosti nebo malárie.

Reklama
Reklama

Komentáře

Reklama