Možnosti náhrady hlasu
Otolaryngolog se setkává s pacienty, u nichž došlo v důsledku onemocnění hrtanu k poškození hlasu, nebo s pacienty, kteří v důsledku léčby onemocnění hrtanu mají trvalé následky spojené s poškozením nebo úplnou ztrátou hlasu. Jeho úkolem není jen vyléčení nebo odstranění nemocného hlasového orgánu, ale i navrácení jeho správné funkce nebo vybavení náhradního hlasového mechanismu, který by umožnil alespoň základní hlasový projev postižené osobě.
Metody rehabilitace hlasu, při nichž je hlas vytvářen jinými způsoby než hlasivkami, shrnujeme pod termín „náhradní hlasové mechanismy“. Učíme-li někoho mluvit, užívá se termínu hlasová reedukace nebo rehabilitace hlasu.
Do možností rehabilitace hlasu po totální laryngektomii (odstranění hrtanu) zahrnujeme v zásadě tři základní metody. Náhradní tvorba řeči pomocí elektrolaryngu, nácvik jícnové řeči, chirurgické metody usnadňující rehabilitaci hlasu.
Elektrolarynx
Elektromechanická metoda - pomocí generátoru zvuku nazývaného elektrolaryng, který si pacient přikládá do oblasti spodiny úst a artikulací je schopen po zaučení hovořit. Jeho nevýhodou je poměrně vysoká cena a neosobní monotónní elektronický hlas.
Jícnový hlas
Princip vzniku jícnového hlasu spočívá v tom, že se pacient naučí naplnit jícen vzduchem a postupně jej uvolňuje eruktací (říháním), a současně tvoří jednotlivé hlásky v dutině ústní obvyklým způsobem. Jícnový hlas poprvé popsali na začátku 19. století Raprand 1828 a Reinand 1848. Jeho výhodou je tvorba hlasu bez jakýchkoliv pomůcek. Nevýhodou je skutečnost, že naučit se jej dokonale dokáže dle rozličných literárních údajů 20-70 % nemocných.
Chirurgické postupy
Další možností rehabilitace hlasu je umělé vytvoření komunikace spojující dýchací a polykací cesty. Tento postup zahrnuje chirurgické vytvoření této píštěle. Vzduch v tomto případě není nutno polykat, ale stačí při výdechu uzavřít tracheostoma prstem a vzduch se dostane uměle vytvořenou komunikací do jícnu. V jícnu se nárazem vzduchu rozechvějí jeho stěny a vznikne zvuk. Tento zvuk je pak upraven artikulací.
U nás byla tato metoda s různými úspěchy používána na řadě pracovišť. Její nevýhodou však zůstává relativně časté riziko vdechnutí polykané potravy, slin, event. změna velikosti píštěle.
Hlasová protéza
Uměle vytvořená pištěl je velmi často spojená s velkými problémy. Mohou jí zatékat tekutiny a potrava do dýchacích cest. Pokud dojde ke vdechnutí potravy nebo tekutiny, je vysoké riziko rozvoje zápalu plic. K zamezení rizika zatékání tekutin a zaskakování potravy do průdušnice, přišli vědci s myšlenkou vložit do takto uměle vytvořené píštěle jednocestný ventilek, dnes nazývaný hlasová protéza. Principem této operace je tedy vytvoření umělého spojení - píštěle - mezi průdušnicí a jícnem, a zavedením ventilku do tohoto nově vzniklého otvoru. Tento zkrat funguje jako přirozený ventil, který je při vdechu a polykání uzavřen a otevírá se pouze při výdechu s uzavřeným tracheostomatem. Pro tvorbu hlasu je v těchto případech využíván proud vzduchu proudící při uzavřeném tracheostomatu z plic do jícnu a hltanu. Vzduch rozkmitává stěny hltanu a jícnu. Tímto způsobem vzniká zvuk podobný dlouhému říhnutí, který se však upravuje ve srozumitelnou řeč pomocí artikulace, tzn. vytváření hlásek v ústech a na rtech. Název hlasová protéza tedy není přesný, byť je hojně užíván, protože zvuk není tvořen vlastní „hlasovou protézou“. Hlas vzniklý touto cestou je dostatečně silný a kvalitní, individuálně zabarvený.
Od prvého použití hlasové protézy se řada autorů zabývala vývojem nových typů hlasových protéz a nových postupů v jejich zavádění. Můžeme se tedy ve světě setkat s nejrůznějšími typy hlasových protéz, které jsou nazvány podle svých objevitelů. Jednotlivé typy se od sebe liší drobnými detaily, ale princip zůstává pro všechny shodný.
Asi 80-90 % pacientů s těmito protézkami se naučí plynulé řečí. Úspěch rehabilitace závisí zejména na napětí stěny hltanu a jícnu, ochotě pacienta ke spolupráci a typu zvolené protézy, resp. jejím otevíracím tlaku. V posledních pěti letech došlo ke značnému rozvoji nové generace nízkoodporových ventilů, což rozšiřuje možnost rehabilitace hlasu touto metodou pro větší skupinu pacientů.
Dobrá hlasová protéza by měla splňovat následující podmínky:
1) Materiál použitý k výrobě by měl být dobře snášen organismem, měl by zaručovat dlouhodobou trvanlivost a správnou funkci protézy.
2) Tlak umožňující otevření chlopně by měl být co nejnižší, aby průtok vzduchu umožňoval plynulou řeč a aby nebyly příliš namáhány plíce při mluvení. Mluvení tímto způsobem totiž vyžaduje úsilí srovnatelné s úsilím při hraní na trubku.
3) Protéza by měla dobře držet ve vytvořené pištěli a měla by být snadno vyměnitelná.
Hlasovou protézu je možno zavést primárně, tj. bezprostředně po odstranění hrtanu při totální laryn- gektomii nebo sekundárně, tj. kdykoliv v pozdějším období po zhojení operační rány.
Většina protéz je zaváděna během krátkého operačního zákroku v celkové narkóze pacienta. Po jejím zavedení je v některých případech nutná péče specialisty - foniatra, který je pacientovi nápomocný při nácviku nové techniky tvorby hlasu.
ZESILOVAČ ŘEČI
Přestože je řeč tvořená jícnovým hlasem nebo pomocí hlasové protézy poměrně zvučná, může se nemocný dostat do situace, kdy není dostatečně slyšet (hlučné prostředí). Pro tyto situace nabízí některé firmy možnost užívat zesilovač řeči. Nejde o nic jiného než o malý mikrofon, který zesílí řeč tvořenou jakýmkoliv způsobem. Tato pomůcka není běžně dostupná na našem trhu a je spíše dílem kutilů, kteří si něco podobného vyrobí.
Zdroj: MUDr. Aleš Slavíček - Operace hrtanu, nakladatelství Triton
Související produkty na 001shop.cz:
Komentáře
- Odpovědět
Pošli odkaz