Hniloba bludného kruhu

Už déle než deset let se dozvídáme o hrozící krizi zdravotnických zařízení, střídavě privátních ordinací i velkých státních nemocnic, občas některá skutečně zanikne. Celý systém se pohybuje ve stavu permanentního nedostatku financí, kdy každý každému dluží, platy zdravotníků jsou trvale prachbídné. Nespočet ministrů zdravotnictví nás ujišťovalo, že už-už na reformě pracují, problém "se řeší". Peníze sice nikde nejsou, ale protože je stále před volbami, vždycky se někde najdou. Tu dostanou trochu přidáno lékaři, oddluží se nemocnice, pár miliardami se ucpe díra v systému zdravotních pojišťoven. Na chvíli je pak klid, jen celý systém se propadá do stále hlubšího marazmu a beznaděje. A tak pořád dokola.

Vleklý problém má přitom jediné možné řešení, o které však v podstatě nikdo nestojí. Přímá finanční spoluúčast pacienta v podobě poplatků za návštěvu lékaře, recept i služby související s pobytem v nemocnici je podmínkou, bez níž se nelze pohnout ani o krok dál. Jedině tak lze omezit z valné části uměle vytvořenou poptávku po zdravotní péči vhánějící pacienty do ordinací s obtížemi, které ještě donedávna byly běžnou součástí každodenního života a jedině v jeho souvislostech jsou proto řešitelné.

Vinou agresivního tlaku reklamy a motivačních aktivit medicínsko-farmaceutického komplexu dnes tyto z kontextu vytržené obtíže dostávají diagnostické nálepky různých "syndromů" a stávají se záminkou pro léčbu, kterou drtivá většina pacientů nejenže nepotřebuje, ale v mnoha případech jejich zdraví dokonce škodí. Tento stav léta vyhovuje nejen zdravotnickým zařízením, která mohou dál nerušené provozovat obchodně-průmyslový způsob medicínské praxe, ale i mnoha pacientům postrádajícím motivaci k řešení těch životních problémů, které jsou hlavní příčinou jejich zdravotních obtíží. Hnilobná spokojenost trvá až do chvíle, kdy se na některého účastníka bludného kruhu nedostanou peníze. A tak je tomu právě nyní. Se svými nároky se ozývají soukromí lékaři, pozadu nezůstávají ani nemocnice státní. Platby pojišťoven se zpožďují o několik měsíců a ministerstvo si jako vždy ví rady: od pojišťoven odkoupí pohledávky za 3,8 miliardy korun, od příštího roku stát bude platit víc za své pojištěnce. Úhradová vyhláška pak pojišťovnám ukládá platit nemocnicím víc, než na pojištění vyberou.


Představme si, že by na podobném principu fungovali výrobci pečiva. Ministerstvo pekáren je dodavateli mouky a politickou mocí motivováno k řízení trvalé nadprodukce nepříliš kvalitních, gumových rohlíků. Pekárny je ochotně pečou, kvalita je netrápí, k zaplacení je totiž zákonem zavázán hlavní odběratel. Zákazník gumové rohlíky vytrvale konzumuje, neboť jsou "zadarmo" a na lepší pečivo nedosáhne, i kdyby na něj měl. Pokud ale jeho stav vyžaduje něco jiného než rohlík, musí si poradit sám. Podobná absurdita, v každé jiné oblasti lidského konání nepředstavitelná, se ve zdravotnictví stala realitou. Jedině stanovení reálné ceny rohlíků a vytvoření standardů jejich kvality přitom může přinést jasnou informaci o tom, kolik je jich ve skutečnosti zapotřebí a jak hustá má být síť konkurujících si pekáren. A právě toho se všichni bojí.


Omezení volného přístupu pacientů k čerpání zdravotnických služeb a jejich motivace k aktivnímu přístupu v péči o vlastní zdraví v podobě finanční spoluúčasti jsou nezbytné, samy o sobě však ke zvýšení kvality poskytovaných služeb přispějí jen omezeně. O kvalitě medicíny totiž nerozhodují špičková zdravotnická zařízení a jejich unikátní zákroky, ale především dokonale fungující systém osobních, rodinných praktických lékařů. Takový lékař má totiž všechny předpoklady k tomu, aby s pacientem navázal oboustranně důvěryhodný vztah, seznámil se s jeho osobnostními zvláštnosti, s problematikou partnerskou, rodinnou, psychosociální, existenční i profesní. Jedině tak je schopen zasadit zdravotní obtíže do složitých souvislostí pacientova života a minimalizovat řadu zbytečných vyšetření a léčebných zákroků. Současně se pak stává průvodcem pacienta po zdravotnických zařízeních, komunikuje se specialisty, provází jej až do úplného vyřešení problému. Tuto roli a zodpovědnost nelze přenášet na pacienta, byť by byl vybavený zdravotní knížkou, dokonce i elektronickou.


Každý, kdo kolaboruje se stávajícím chaotickým systémem zdravotnictví a současně natahuje ruku po dalších penězích, stává se spoluviníkem, podřezávajícím si větev sám pod sebou. Je příznačné, že kdykoliv se některý ze zainteresovaných subjektů (ministerstvo, pojišťovny atd.) rozhodne konat a padne slovo kvalita, ihned následuje podrážděná reakce ostatních. Poněkud prostořece řečeno "všichni zúčastnění chtějí jen to nejlepší, ale především pro sebe".


Cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly.


Jan Hnízdil


Zdroj: Jiří Šavlík, Jan Hnízdil, František Houdek - jak léčit nemoc šílené medicíny, nakladatelství Andrej Šťastný