Využití tance k dosažení stavu transu se datuje až do dob Dionýsa a pohanských kultů. To málo, co o těchto kultech známe, se velmi podobá kultu, který je dodnes praktikován etiopskými křesťany v některých oblastech Súdánu a na Středním Východě. Tento typ transu je také spojován s chůzí přes oheň, tak jak je dodnes praktikován v Thrácii. Také tanec dervišů v Turecku přivádí tanečníky do podobného typu transu

.

Kult zaru zahrnuje i několik skupin, ve kterých se vyžaduje, zvláště od žen, iniciační proces. Tanečníci v transu zosobňují různé duchy a často do značných detailů hrají jejich role. Každý takový duch se vyznačuje charakteristickými pohyby ( gurri), zahrnujícími i sérii rychlých otáček. Smyslem těchto rituálů není vyhnat ďábla, ale přizpůsobit se mu.

Tyto společnosti poskytují ženám jak zábavu, tak náboženskou útěchu a jejich kulty přežívají i přes tradiční islámskou víru. Kulty zar se v Súdánu vyskytují jak ve městech, tak na venkově, i když městské skupiny bývají lépe organizovány. V Chartúmu a Omdurmanu existuje větší počet profesionálních tanečníků, jak mužů, homosexuálů, tak žen, které jsou za své služby placeni.

Ceremonie zar vypadá takto:

Když se hudebníci a účastníci shromáždí, je přiveden pacient. Jsou zapáleny vonné tyčinky a začne bubnování. Aby se uklidnili duchové, jsou používány speciální písně a rytmy. Někdy je duchem posedlých více žen a mohou se společně obřadu účastnit. Když se pacient identifikuje s duchem, který ji posedl, začne dialog. Používá se také zvířecí oběť, aby ducha usmířila. Následující ráno se pak všichni odeberou k Nilu (nebo k místní řece či jakékoli vodě) se zbytky obětních jídel a nástroje a účastníci se ve vodě očistí.


Zdroj:časopis Baraka č.10 nebo www.baraka.cz