Zlozvyky při sdělování

Vyjadřování pocitů oklikou

Mluvící neříká přímo to, co si myslí, ale „filtruje“ některé nepříjemné pocity. Poté může kritizovat náhradní nepodstatný problém nebo připomíná něco tak, aby to partnerovi „došlo“. Může také kritizovat zástupný problém. Nepřímé vyjadřování pocitů oklikou vede k tomu, že v druhém roste napětí, úzkost nebo vztek.

Neupřímnost

Neupřímností z různých důvodů zastíráme pravé pocity a potřeby. Může to být ze strachu být upřímný, abychom za to nebyli potrestáni, z manipulativní snahy získat výhodu nebo klid, z únavy, kdy se nám nic nechce vysvětlovat, nebo ze strachu, abychom druhého nezranili. Při neupřímnosti jde tedy zpravidla o vědomé zkreslení nebo hraní pocitů. Nejčastěji jde o snahu vyhnout se nepříjemnosti, kterou by bylo dobré řešit.

Nejasnost a nekonkrétnost sdělení

Nejasnost a nekonkrétnost sdělení znamená takové vyjádření, kterému partner přímo nerozumí, musí si ho nějak vysvětlit. To skýtá hodně prostoru pro „čtení myšlenek“.

Přehánění

Dalším typickým zlozvykem je přehánění, které znamená tendenci hodnotit situace přehnaně. Když druhý přehání, právem se cítíme ukřivděni. Bohužel, často stejně přeháníme sami, abychom to oplatili. Pak se hádka umocňuje.

Značkování

Značkování se projevuje znehodnocováním („cejchováním“) partnera, místo konkrétního vyjádření pocitu z jeho chování. Když se někdo spletl, může být označen za „leváka“, „blbce“ nebo „hlupáka“. Když se někomu nechce něco udělat, můžeme ho označit za „lenocha“. Značkování redukuje rozmanitost druhého a vyvozuje z jediné situace negativní značku, např.: „blázen, ubožák, povaleč“. Takové zjednodušení je nefér. To, že se nám v určité situaci chování druhého nelíbí, prohlašujeme za jeho stálou vlastnost. Často to vede k odvetě. Jako značka mohou působit ironická přirovnání: „A pán...,“ nebo přímé nadávky jako: „Jsi sobec, hysterka, idiot...“

Zevšeobecňování

Při nadměrném zobecňování se jeden detail v chování nebo řeči zobecní na celou skutečnost. Drobný nedostatek může být zevšeobecněn na celou situaci, odmítnutí jednoho požadavku druhou osobou může být vnímáno jako totální nezájem a neláska. Soustředění na detail vytržený z celého kontextu vede někdy k opomíjení jiných, třeba důležitějších charakteristik.

Připisování úmyslu

Velmi často dochází při konfliktech k připisování úmyslu. To znamená, že druhého nařkneme z úmyslu, pro který máme málo důkazů. Připisování úmyslu je popsání toho, co druhý říká nebo dělá tak, že mu připisujeme nějaký amorální úmysl. Přitom dané chování nemusí mít s připsaným úmyslem nic společného.

Překrucování skutečnosti

Vesměs jde o vybírání nějakého detailu z chování druhého nebo ze své snahy, který je pak absurdně použit tak, aby se dalo ukázat na druhého jako na neschopného, viníka apod.

Nesoulad slovního a mimoslovního projevu

Při nesouladu slovního a mimoslovního projevu se v obsahu slovního sdělení objevuje jiná informace, než jaká je vidět v mimoslovním jednání (v mimice, gestech, postoji, tónu hlasu apod.) I když to často bývá ze slušnosti, na partnera to může působit jako faleš. Když se zeptá: „A nevadí ti to?“ a my mu řekneme: „Ale vůbec ne!“, a přitom máme vztek v hlase, mračíme se a díváme se stranou, pravděpodobně bude mít dojem, že nemluvíme upřímně. Možná od nás něco potřebuje a naše neupřímnost mu nebude vadit, hlavně že mu vyhovíme. Ale my se budeme sžírat vzteky, že jsme přijali další úkol v době, kdy již toho máme nad hlavu. Patrně by bylo na místě říci: „Moc se mi to nehodí, teď ti nevyhovím. Zítra však budu mít více času a můžeme se dohodnout.“

Únik od tématu

Únik od tématu je tendence během komunikace přecházet stále na jiné téma tak, jak se to komu zrovna hodí. V běžné nekonfliktní komunikaci to vede k rozvláčnosti a rozmrzelosti. Během konfliktu to často bývají vzpomínky na minulé křivdy, poukazy na povahové vlastnosti partnera, jeho rodinu, na to, co kdo o něm kdy měl říci apod., které vzápětí vedou k vystupňování konfliktu. Místo toho, aby se řešil problém zde a nyní, vytahují se celé řady minulých provinění.

Únik od tématu může být způsoben prostou nekázní, ale i touhou za každou cenu dokázat, že druhý není v právu, zvítězit. Únik od tématu obtěžuje i v klidném rozhovoru. V hádce může působit jako rozbuška.

Přehnané emoční reakce

Přehnané emoční rekce představují přehnané emoční vzplanutí po ne-adekvátním podnětu. Například muž řekne ženě, že mu oběd tentokrát nechutnal, a její afektivní reakce může být: „Když se ti nelíbí, jak vařím, vař si sám.“

Zdroj: Asertivita v partnerství, nakladatelství Grada