Od rostliny k léku 1. díl

Složení téměř poloviny všech léků, které v součastnosti používáme, a to včetně léků alopatických, je rostlinného původu, přičemž další čtvrtina užívaných léčiv obsahuje rostlinné výtažky nebo mnohé účinné látky, získávané přímo z nejrůznějších léčivých bylin. Rostliny tak- ať už ve formě polysyntetických léků anebo v rámci fytoterapie- představují i moderní době nejrozšířenější způsob léčby, a to jak v Evropě, tak po celém světě od Asie až po Afriku.

Od počátku věků

Člověk odjakživa sahal po rostlinách, aby utišil bolest. Přisoudil jim kouzelnou moc a postupně se naučil rozpoznávat jejich vlastnosti. V Evropě, přesněji ve starověkém Řecku, již Hyppokrates, označovaný za otce lékařství, doporučoval chřest a česnek pro jejich močopudné schopnosti, mák jako hypnotikum a listy vrby proti bolestem a horečkám... Na počátku naší éry jiný řecký lékař, Dioskorides, sestavil první herbář léčivých rostlin. Jeho dílo bylo přeloženo do arabštiny a do perštiny a o několik století později bylo používáno muslimskými vědci, kteří v tomto směru ovlivnili některé významné západoevropské univerzity, především univerzitu v Montpellieru, považovanou za nejvyhlášenější evropské botanické centrum.

Tradice a empirismus

Díky kontaktům s Afrikou a Asií se západoevropský rostlinný lékopis obohatil o řadu exotických bylin a koření. Na evropských trzích se objevil kafr, zázvor, skořice, muškátový oříšek, santal, kurkuma, ženšen nebo senna. Ať už však šlo o rostliny místního nebo vzdáleného původu, bylo jejich používání dlouho založeno na víceméně fantaskních pověrách. Po celý středověk spolu v rostlinné léčbě soupeřily dávné pověry, magická zaklínadla a formule a ověřená empirická pozorování. Teprve za renesance začala věda odmítat elixíry alchymistů a jiné čarovné přípravky. Místní rostliny byli pečlivě sbírány a hojně užívány ve formě nálevů, odvarů či mastí: tvořily základ léčebných postupů, vycházejících z tradičních receptů.

Aktivní látky

Už počátkem 19. století se na základě výzkumů tehdejších chemiků pozornost zaměřila na účinné látky rostlin a začaly pokusy o jejich izolování. Podařilo se vytěžit a identifikovat mnoho aktivních molekul: morfium z makového opia, kolchicin z ocúnu, atropin z rulíku, chinin z kůry chinovníku, teobromin z kakaa a další. Ze stejné doby pochází i objevení účinků digitalinu a náprstníku. Konce 18. století se o tuto rostlinu, hojně používanou v lidovém lékařství proti retenci vody, zajímal významný anglický lékař a botanik William Withering. Tajemství jejího použití vymámil z jisté léčitelky, v jejíž rodině se předávalo už po několik generací. V roce 1785 vydal Whitering o náprstníku studii a upozornil na jeho diuretické účinky a příznivý vliv v případě některých "srdečních slabostí". V roce 1809 byly zahájeny klinické pokusy s výtažky z listů z této léčivé byliny. Až o řadu let později se však francouzskému lékárníkovi Claudu Adolphu Nativelovi podařilo izolovat aktivní látku rostliny, tedy digitalin. Náprstník vlnatý dnes představuje základ mnoha léčebných přípravků určených k léčbě některých srdečních nedostatečností a méně závažných poruch rytmu.

Zdroj: Rostlinná medicína - Reader's Digest VÝBER

Příjde vám tento článek zajímavý? Pošlete ho dál!
Diskuze ke článku
Přidat komentář
Zařazení na fórum: 

Přidat komentář

Reklama

Reklama