Děti, které nemohou přestat jíst

PWS je genetická porucha, která se objevuje u dětí. Lékaři Prader, Labhart a Willi ji popsali v roce 1956. Pacienti trpí nedostatečnou funkcí hypotalamu. U dětí se projevuje narušeným psychickým i fyzickým vývojem. Je to nejčastější genetická příčina obezity.

Pacient dokáže za dvě hodiny zkonzumovat jídlo v kalorické hodnotě odpovídající konzumaci průměrného člověka na 36 hodin. Děti kradou potraviny v kuchyních a schovávají si je ve skrýších, hledají je v popelnicích, dokáží vypít ovocný šampon a sníst i mýdlo, kus koberce či tapety. Je popsáno úmrtí pacienta, který se ujedl k smrti džemem a solí.

Diagnóza je obtížná a děti s touto poruchou jsou velmi často velké břemeno pro rodiče. Třináctiletá Kaliforňanka zemřela před sedmi lety, když vážila 340 kilogramů. Poslední měsíce života trávila vleže na kanapi před televizí a nebyla schopna odejít na toaletu ani se umýt. Na těle měla proleženiny a plísňové vyrážky. Její matku soud obvinil z týrání, avšak dnes je zřejmé, že dívka byla zřejmě nerozpoznaný případ PWS.

Medicína neumí tyto lidi vyléčit a jedinou možností, jak předejít tomu, aby se neujedli k smrti, je začít s jejich sklonem k jídlu bojovat včas. Pro rodiče to znamená, že musejí na dítě dohlížet ve dne v noci, špižírna i lednice musejí být na zámek a jídlo přesně odměřováno.

K syndromu naneštěstí patří také menší kalorická potřeba organismu, který je tvořen z větší části tukem než svaly.

Sue Humberstoneová vychovává Elliota sama a snaží se ho naučit, že se bude muset v jídle navždy spokojit s menšími porcemi než ostatní. "Když máme chřupky, Elliot dostane jen půl balíčku. Jestliže jdeme do restaurace, předem se s ním dohodnu, kolik z jeho porce odeberu. Zpočátku jsme se kvůli tomu hádali, teď už ne. Pochopil, že když bude jíst moc, bude tlustý," popisuje svou metodu paní Humberstoneová.

I když je chlapec ochoten se dohodnout, neznamená to, že na jídlo nemyslí. "Když někam odjíždíme, ptá se, kde budeme obědvat. Jestliže jedeme jíst ven, zajímá se o to, s čím jsem připravila chleby a zda budeme zpět včas, aby stihnul odpolední koktejl," popisuje své trápení matka.

Ironií osudu k syndromu patří také to, že nemocní v raném dětství patří mezi děti, které se o jídlo skoro nezajímají. Jako kojenci špatně sají mateřské mléko a v době kojení jsou ospalí. Po roce věku jejich nechutenství pomalu mizí a nahrazuje ho neutišitelná žravost. Neodradí je ani zmražené potraviny nebo syrové maso. Dokáží sytit žaludek bez pocitu hladu a jen zřídka zvracejí.

Osobám s PWS chybí komunikace mezi střevy a mozkem a vědci doufají, že jestliže se tento mechanismus podaří objasnit, budou moci začít řešit i běžnou obezitu, jíž trpí stále víc obyvatel zeměkoule. Američtí odborníci mysleli, že jsou na dobré stopě, když zjistili, že osoby s PWS mají zvýšenou hladinu hormonu ghrelinu. Výzkum, při němž byla hladina tohoto hormonu u pacientů s PWC uměle snížena, však bohužel souvislost s mimořádnou chutí k jídlu neprokázal.

Žádná jiná hypotéza zatím na obzoru není, a neexistuje tedy ani žádný lék. Rodiny zůstávají s problémem samy. Poradí si většinou, dokud jsou děti menší. Avšak jakmile mají děti první příležitost osamostatnit se, využijí první slabé místo v souboru zákazů a bezpečnostních opatření.

Devatenáctiletá Rebecca v dětství kvůli nákupu sušenek a keksů kradla matce peníze a utíkala ze školy. V sedmnácti vážila 175 kilogramů a mezi její přezdívky patřilo mimo jiné chamtivé prase. Měla štěstí, protože se dostala k odborníkovi, který přišel na to, že dívka trpí PWS. Genetickou vadu lze v naprosté většina případů zjistit krevním testem.

Zdroj: ČTK