Sebevražedné sklony

Ringel vychází z toho, že lidé jsou v nebezpečí sebevraždy tehdy, je-li jejich život stále omezenější. Když mají stále horší vyhlídky do života, ale také jsou-li emocionálně stále omezenější - když například vládne už jen jediná emoce a celý život už má jen barvu úzkosti nebo hněvu. Jako mezilidská omezení chápeme to, že je stále méně nosných vztahů a navíc se zužuje, omezuje svět hodnot - v životě člověka už žádné nosné hodnoty vlastně nejsou. To všechno patří k omezení, které se může neustále zostřovat.

Když zesiluje omezení a agrese je zbrzděná nebo namířená proti vlastní osobnosti, následují sebevražedné fantazie. Pocházejí z přání být mrtev. Když se představy, jak zabití sebe samého realizovat, stanou nutkavými, je podle Ringela zapotřebí krizové intervence.

Zbrzděná nebo proti vlastní osobě namířená agrese je důležitým aspektem vývoje presuicidálního syndromu. Zdá se také logické, že země s vysokou úrovní vražednosti mají nižší úroveň sebevražednosti a naopak.

Tato dvě fakta stimulovala představu, podle níž je třeba, aby se vztek, který sebevražedný člověk obrátil proti sobě, obrátil do vnějšího světa. To samozřejmě nefunguje, protože to, že člověk brzdí agresi a obrací ji proti sobě, má svůj důvod. Kdyby svůj vztek vnesl do vztahů, vyvstaly by v něm takové pocity studu a viny, že by je nevydržel a jeho sebevražednost by prudce zesílila.

Henseler vyšel z Ringelova presuicidálního syndromu a doplnil ho o další fokus. Obrácení agrese proti sobě a zbrzděnou agresi vidí v jiných souvislostech. Vychází z toho, že lidé, kteří jsou silně znejistěni v pocitu sebe samých, jenž mimo jiné sílí omezeností, ale obecně také urážkami, zklamáními a prožitky ztráty, reagují velkou úzkostí. Cítí ohrožení, opuštěnost a bezmocnost. Potřebovali by být schopni něco si s tou situací počít. Bezmocnost volá o pomoc. Bezmocnost touží po možnosti něco utvářet a něco způsobit. Opuštěnost touží po opětovném přilnutí k druhým lidem. Ale to právě není možné, protože tito lidé svou agresi brzdí. Nemají nezbytnou míru agresivity. Z toho důvodu pak aplikují obranné mechanismy nebo mechanismy zvládání, aby ochránili pocit vlastní hodnoty. V tomto případě podle Henselera využívají popření reality, nekvalifikovanou idealizaci, nebo obojí.

Jde-li o popření reality, pak si člověk například říká, že utrpěná urážka vlastně vůbec urážkou nebyla, že jenom něco zcela nesprávně pochopil. Častěji lidé odbývají urážku ležérním výrokem typu: „Indián nezná bolest.“

Nebo si říkají: Jiného by to úplně složilo, ale já jsem na strasti zvyklý, člověka, jako jsem já, se něčím takovým nemůže nikdo dotknout. To je nekvalifikovaná idealizace vlastní osoby.

Henseler ukazuje, že když přestane být možná aktivace těchto mechanismů zvládání nebo už nepřinášejí úlevu, vynořují se fantazie touhy po harmonickém prapůvodním stavu. Tyto fantazie se pak realizují v sebevražedném činu.

Pro Henselera je sebevražda něco docela jiného než pro Ringela. Podle Henselera sebevražda narcistické krizi předchází. Sebevražedný člověk se hrozí totálně zahanbujícího zhroucení. Aby mu předešel, spáchá sebevraždu. Ve fantazii si maluje stav klidu a harmonie. Uspokojuje ovšem i potřebu pomsty. Z tohoto pohledu je sebevražda posledním tvůrčím činem, v celé ambivalentnosti tohoto výrazu. Není to prostě jen agrese proti sobě samému. To jistě také, ale je to i poslední pokus, jak tváří v tvář velkému zbrzdění agrese přece jen utvářet život.

Pro Henselera není primárně důležité, že jsou tito lidé zbrzděni ve své agresi nebo ji obracejí proti sobě, nýbrž že jsou to lidé hluboce znejistění v pocitu vlastní hodnoty. Nebo že právě lidé, kteří mají tuto zbrzděnou agresi a obracejí agresi proti sobě samým, jsou již velmi silně znejistěni co do pocitu vlastní hodnoty, a proto tak prudce reagují na urážky a zklamání. Proto jeho krizová intervence směřuje také k tomu, aby se v pozadí vědomého konfliktu hledal konflikt nevědomý. Ten většinou souvisí se zásadními narcistickými zraněními v průběhu života.

Henseler uvedl do výzkumu sebevražednosti perspektivu narcismu, která v sedmdesátých letech získala nový význam. Pro naše téma je stále jasnější, že v základech sebedestruktivního chování je také problém s pocitem vlastní hodnoty. Že u lidí se sebevražednými sklony jde také o tematiku vzteku, to je zřejmé mimo jiné z toho, že sebevrazi vyvolávají ve svém okolí zlost, vztek a pocity viny.

Zdroj: Hněv a jeho smysl (Portál 2010)