Představy a práce s představivostí

Když používáme vědomou část své mysli, zabýváme se hlavně vnějším světem. Obecně je tato část mysli orientovaná na cíle a produktivitu. Vyhovuje jí pořádek a dobře reaguje na strukturované aktivity, naopak vyrovnávání se změnami jí dělá problémy.
 

„Podpovrchové" myšlení působí v rámci nevědomí. Na této úrovni „skladujeme" ve formě představ toho či onoho druhu své zážitky a, což je možná ještě důležitější, postřehy o světě. Po celý život si paměť pro tyto vnitřní obrazy neustále rozšiřujeme.

Hluboce zakořeněné symboly, kterých si nutně nemusíme být vědomi, strukturují naše myšlenky, pocity, postoje a jednání. Bezpochyby je možné žít, aniž bychom kdy zkouma­li tyto vnitřní' obrazy nebo programy, ale pak nám zbude jen velmi malá možnost volby v tom, kým jsme a kam směřujeme.
 

Na chvilku si teď představte, že je teplý, slunný den a vy sedíte ve své zahradě nebo v parku. Zkuste si v té představě uvědomit své okolí. Co
vidíte? Co slyšíte? Jaké máte pocity? Jaké vůně vnímáte? Možná vidíte sami sebe v zahradě nebo v parku, jako byste se dívali na film... Nebo to třeba prožíváte, jako by to byl film... Snad máte jen určité „tušení" představy, ne čistý obraz... Možná je váš obraz více založen na zvucích a vůních... nebo na pocitech... nebo i na kombinaci obou...
 

Hovoříme-li o představách, nemáme tím na mysli pouze to, co si lze vybavit. To je důležitý fakt, na který je třeba myslet. Někteří lidé nemají problém „vidět" ve své představě věci jasně, jiní mohou představu jen tušit, nevidí čistý obraz. U dalších převažují hlavně sluchové nebo pocitové představy a u jiných zase hlavně (vjemově) kinestetické představy.

Nelze říct, že by ten či onen typ vnímání představ byl správnýnebo špatný, a třebaže mají dva různí lidé podobnou představu, prožívají ji velmi různě. Představivost každého člověka je jedinečná. Zrcadlí právě jemu vlastní způsob vztahování se k sobě a ke světu, jemu vlastní způsob myšlení.
 

Stalo se vám někdy, že jste byli tak „ponoření do sebe", že jste úplně zapomněli na svět kolem vás? Stalo se vám někdy, že jste vyřešili
problém nebo si vybavili něčí jméno, když jste se chtěli věnovat něčemu úplně jinému? Přistihli jste se někdy, jak si v duchu zpíváte nějakou melodii, a přitom si byli jisti, že jste ji v poslední době určitě neslyšeli? Nebo zažili  jste někdy silnou emoci a divili se, „kde se to proboha vzalo..."? To všechno jsou okamžiky, kdy vás mocí představ ovládlo vaše nevědomí a přímo ovlivnilo váš vědomý svět.

Při představě sebe sama v zahradě nebo v parku jste pro svou imaginaci také využili obrazy uložené ve vašem nevědomí, tentokrát jste mezi nimi mohli volit. Imaginace funguje jako takové „místo setkávání" vědomí a nevědomí, „neutrální půda, kde se spolu vědomí a nevědomí setkávají za stejných podmínek a vytvářejí zvláštní životní zkušenost, která je kombinací prvků obou" (Johnson, 1989). V imaginaci dochází i k propojení myšlení, těla a emocí. Tím, jak různé tělesné sys­témy reagují na signály mysli a naopak, jsou spolu tělo a mysl v neustálém spojení. Představy hrají v této komunikaci důležitou roli. Přímo ovlivňují například autonom­ní nervový systém (ANS), tu část nervového systému, která řídí třeba srdeční pulz, dýchání, krevní oběh, tělesnou teplotu nebo trávicí procesy. ANS jednoduše pomáhá udržovat stabilitu vnitřního prostředí organismu.

ANS tvoří dvě části - sympatikus a parasympatikus. Parasympatická část šetří naše tělesné zdroje. Sympatická část tělo naopak aktivizuje a tyto zdroje zužitkovává. Jak mohou představy ovlivnit tak složitý systém? Přece, když si v duchu poručím, ať se zrychlí můj srdeční tep nebo ať se přestanu potit, nezdá se mi, že bych zaznamenala nějaké tělesné změny! Ovšem představím-li si nějakou hrůzu nahánějící událost nebo mě čeká nějaký náročnější úkol, jako například vystoupení před publikem, pak se mi od těla rychle dostane náležité odpovědi.

...
zdá se, že představivost má určitý soubor jedinečných vlastností, zejména silnou schopnost spojit se s oblastmi, které nelze oslovit pomocí slov; jsou to především názo­ry, pocity, tušeni a tělesné funkce, které si normálně neuvědomujeme.(Gloubermanová, 1992)
  
Míra vlivu představ na naše tělo je tak velká, že určitou situaci můžeme prožívat, jako by se skutečně odehrávala, nebo snad i intenzivněji, než
bychom ji prožívali, kdyby byla reálná. Pro mnoho lidí jsou vzpomínky nebo očekávání tak silná, že minulé nebo budoucí není stejně
skutečné, ale ještě skutečnější než to, co se děje právě teď, v přítomnosti.

Nevědomí je samozřejmě víc než jen depozitář dřívějších zážitků. Švýcarský psycho­log Carl Gustav Jung popsal nevědomí jako „živoucí psychickou entitu, která, jak se zdá, je relativně autonomní, chová se jako by sama byla bytostí se sobě vlastními záměry" Qung, 1990 ).
 

Zcela nové myšlenky a tvořivé nápady, které nikdy předtím nebyly vědomé, mohou být výrazem nevědomí. Vyrůstají z temných hlubin jako lotos a tvoří nejdůležitější část neuvědomělé psýché. (Jung, 1978)
 

Bohatství a tvořivost našeho nevědomí a hojnost dostupných obrazů nám skýtá možnost lépe porozumět sobě samým a dělat v životě uváženější volby. Můžeme si vytvářet i nové představy, které budou pracovat v náš prospěch.

Ty mohou nahradit nebo převážit ty staré, uskladněné představy zformované minulými zážitky, které však už nejsou pro náš osobní vývoj nadále využitelné. Díky této tvořivé činnosti tak můžeme překonat starý systém přesvědčení a vytvořit si pro sebe příznivou budouc­nost.
Po většinu času je však mysl plná plánů a starostí, takže pro to, aby se symboly a tvořivé myšlenky dostaly na povrch, zbývá jen málo prostoru! Chceme-li konstruktivně pracovat s představami, musíme je „zvát" do své imaginace. Práce s představami (imagework) je nástroj, který vytváří onen tolik potřebný prostor a usnadňuje objevování představ, které pak mohou expandovat do více vědomých oblastí.

Co obnáší práce s představami (imagework)?                                                                                                                                                                                      

Jedná se o termín, který zavedla psychoterapeutka a lektorka Dina Gloubermanová a jejž užívá k popisu určitého typu práce s představami; v nejširším smyslu ji chápe jako metodu vyvolávání, zkoumání a proměňování obrazů, které značně ovlivňují náš život.
 

Obecně je práce s představami výcvikem v tom, jak efektivně využívat představy za účelem lepšího pochopení svého vlastního života a změn, k nimž v něm dochází. Rozviji jednak schopnost přijímání stávajících obrazů, které nás ovlivňují, a jednak schopnost aktivního vytváření nových obrazů, které posílí naše zdraví, pocit štěstí a tvořivost. (Gloubermanová, 1992)
    
Práci s představami lze aplikovat na všechny životní oblasti a nejedná se pouze o specifický druh „terapie".
 

Nápad zabývat se osobními představami a pracovat s nimi není samozřejmě nový. Využití tohoto přístupu sahá stovky let do minulosti a jako součást léčby sehrál velmi důležitou roli už v mnoha starověkých kulturách. V 19. století Carl Gustav Jung nabádal své pacienty, aby práci s představami, „aktivní imaginaci", využívali jako své­pomocný nástroj. Aktivní imaginace se podobá snění, s tím rozdílem, že probíhá za plného vědomí v bdělém stavu. Během ní se události odehrávají na úrovni představ, člověk „povolává" obraz, aby vystoupil z nevědomí, a pak se aktivně pokouší vstoupit do tohoto obrazu. Aktivní imaginace vychází z předpokladu, že nevědomí má svou vlastní moudrost, takže člověk, který se chce opravdu zapojit do tohoto procesu, se má naplno odevzdat své imaginaci, nechat ji zcela volně plynout a pracovat s jakým­koli obrazem či představou, které se během imaginace objeví.
  
Robert Johnson popisuje práci s představami a interakci s nimi jako rozmluvu s někým, „kdo vám neustále říká věci, které byste ve svém vědomí nikdy neobjevili, a vyjadřuje myšlenky, na něž byste vědomě vůbec neměli šanci přijít." (Johnson, 1989, s. 138)
  
Práce s představami otevírá nové možnosti, nabízí nám pohled na naši současnou realitu z perspektivy vlastních obrazů - jejich prožitím, tak,
že do nich vstoupíme, nebo se jimi staneme.
   

Představy mají v tomto ohledu velkou moc shrnout podstatu jakéhokoli problému, s nímž se setkáte, do metafory.

Metafory jsou ještě komplexnější: čím více je zkoumáme, tím více zjišťujeme, že se nevztahují jen k našemu současnému konkrétnímu problému, ale shodují se s každým detailem a na každé úrovni s celým naším životem. Nevyslovené se stane vysloveným, složitost problému se zredukuje na jednoduchou strukturu, bude nám jasnější, co naší situaci předcházelo, a následně se objeví i řešení, v jehož exis­tenci jsme před tím snad ani nevěřili. (Gloubermanová, 1992)

Neměli bychom očekávat, že se dají představa či obraz přesně přeložit, něco jako slovník obrazů nemůže nikdy existovat. Každý obraz je totiž
velmi úzce spjat s osob­ností svého nositele, jeho osobní a kulturní historií a vždy je velmi ovlivněn i tím, jak, kde a kdy vznikl.

James Hillman popisuje tento proces jako „imaginativní, nikoli informační službu" (Moore, 1990). Tvrdí, že nepotřebujeme představy interpretovat, obraz samotný má větší cenu, je všeobsahující a komplexnější než to, co jsme schopni o něm říci slovy. Aby se nám dostalo pomoci, potřebujeme právě obraz samotný, ne jeho výklad. Jinými slovy, obraz si zaslouží úctu, ne analýzu! A je důležité mít to na paměti i při práci s imaginací jiných. Můžeme je vyzvat, aby o svých obrazech mluvili, ale měli bychom se vyvarovat jakýchkoli pokusů o vlastní interpretace jejich významů.

Když už se s obrazem či sérií obrazů nějakou dobu pracuje, je možné, aby se jeho nositel pokusil o předběžný výklad v souvislosti se svou aktuální životní situací. Pak se člověk může setkat s „aha-zážitkem" (okamžikem náhlého pochopení), který vede k obratu ve vnímání obrazů a otevírá možnosti pro další pohyb a změnu ve vývoji, které před tím nebyly myslitelné.

Jakmile si jednou pustíme představu do vědomi, zůstane nám vždy potenciálně k dis­pozici... A to je podstata terapie uměnim nebo deníkových zápisků, tedy vytvořeni zázemí pro určité obrazy a jejich transformační potenciál. (Moore, 1996)

Práce s představami propojuje logické myšlení levé hemisféry s pravou hemisférou, která obstarává spíše celostní náhled, k dosažení tvořivých řešení životních těžkostí.

Jedná se tedy spíše o homeopatii (celostní terapii) než o alopatii (klasické zaměření jen na konkrétní poruchu). Problém se tak stává spíše naším přítelem než pro­tivníkem a v tomto smyslu hovoříme o přístupu zaměřeném na hledání řešení, niko­li na analyzování problému. 

Práce s představami nám umožňuje:

- pozorovat sebe samé při nějaké činnosti,

- nalézt souvislosti mezi příčinami a důsledky,

- pochopit, jak se určitý klíčový moment může stát podnětem k něčemu dalšímu,

- dělat něco a zároveň se „za pochodu" učit, jak to dělat,

- experimentovat s různými výsledky,

- zpracovat těžké emoce,

- objevovat nové perspektivy,

- experimentovat s určováním cílů.

Shrnutí

Jelikož jsou naše tělo a naše mysl v neustálé interakci, je pochopitelné, že naše představy o nás samotných mají takovou moc, že se nakonec promítnou i do našich skutečných projevů. Pokud například věřím tomu, že jsem stydlivá nebo neohra­baná, promítne se to do mého obrazu sebe sama, jak v různých situacích jednám stydlivě či neohrabaně. Nepromítnu si ani do budoucna žádný pozitivní obraz o sobě a budu si svým chováním nadále potvrzovat tento sebeobraz. Jinými slovy, pokud se budu utvrzovat v tom, jak špatně vykonávám nějakou činnost, ve skutečnosti to opravdu povede k velmi chabému výkonu - moje představa se stane sebenaplňujícím se proroctvím.

Zdroj:
Deborah Plummer - Budování cebeúcty, CPress