Reklama

Mýtus a archetyp

Jaká je definice mýtu? Slovníky jich nabízejí hned několik. Jedna z nich například říká, že mýtus je neskutečný příběh. Z určité perspektivy je tento výklad bezpochyby také možný, avšak z duchovního hlediska se toto tvrzení jeví jako velmi nešťastné.

Jistěže se žádnému archeologovi nepodařilo objevit tělesné pozůstatky bájných hrdinů Oidipa ani Hérakla. Ovšem platí, že to, co se jeví jako neskutečné na úrovni konkrétních fyzických forem, může být skutečné na duchovní úrovni, a je prožíváno formou subjektivní zkušenosti jako reálné.

Slovo mýtus však může taktéž zahrnovat význam jako schéma, plán. Mytická podobenství jsou skutečně spontánní obrazy, jež povstávají z hlubin lidské duše a popisují, často poetickým jazykem, nejčistší struktury základních lidských zkušeností, a současně obsahují matrice, na jejichž základě se odehrává vývoj každého lidského jedince.

Dnešní psychologie používá pro zmíněné kategorie souhrnného termínu archetyp, přičemž definice tohoto slova zní: univerzální vzorec v nevědomí přítomný ve strukturách lidské duše od pradávných věků, který je vlastní každé lidské bytosti jakéhokoli původu a z jakéhokoli kulturního prostředí.

Příkladem archetypální zkušenosti je například zrození. V tomto případě hovoříme o struktuře, která se manifestuje, a je tedy prožívána i na fyzické úrovni, neboť každý z nás se na tento svět fyzicky urodil. Avšak zrození je současně i psychologickou kategorií, jejímž základem je archetypální zkušenost vlastního příchodu na svět. Neboť kdykoli se pouštíme do něčeho nového, kdykoli v našem životě něco nového začíná, prožíváme pocit, jakoby se něco nového rodilo. Zrození samozřejmě zahrnuje i jiné subjektivně prožívané stavy duše, protože zrodit se znamená opustit bezpečí mateřského lůna, ať na úrovni fyzické či psychické.

Reklama

Stejně tak smrt patří mezi archetypální zkušenosti lidstva, neboť každá lidská bytost musí zemřít. Také smrt má hodnotu psychologické kategorie, neboť život je neustálou změnou, a tedy i člověk se stále proměňuje. Kdykoli se v našem životě uzavírá nějaká fáze, nastává odloučení od čehokoli či kohokoli, dolehne na nás vědomí smrti.

I období dospívání je archetypální vzorec společný celému lidstvu. Každý lidský jedinec musí projít hlubokými fyzickými a citovými změnami typickými pro období mezi dvanáctým a patnáctým rokem věku. Obdobnou cestou však prochází mnozí z nás mnohokrát za život ve svém nitru, tentokrát již ve formě subjektivní zkušenosti. V tomto procesu se náš prvotní, naivní náhled na svět postupně proměňuje v méně a méně omezené vnímání světa a všech jeho souvislostí, čímž se duše člověka kultivuje a prohlubuje. Proto je například mýtus o panenské Persefoně, kterou unesl bůh podsvětí Hádés její matce, nejen podobenstvím procesu dospívání, s nímž je spojeno strach nahánějící vědomí, že je potřeba vymanit se z pohodlné a bezpečné náruče rodičů a postavit se neznámému, samostatnému životu. Představuje současně i psychologický vzorec, jenž se spouští, kdykoli podlehneme své závislosti na náruči, kterou považujeme za záruku svého bezpečí, kdykoli pozbýváme - ve jménu lpění - své samostatnosti. Tehdy se dají do pohybu "životní okolnosti", jejichž prostřednictvím jsme konfrontováni s pády do temných hlubin života, jež nás donutí, abychom ve svém nitru hledali a nakonec objevili doposud netušený potenciál.

Jak již bylo řečeno, mýtus formou symbolických obrazů a příběhů popisuje archetypální vzorce nevědomí, jež podmiňují život každého lidského jedince. Řecká mytologie je obzvláště propracovaným systémem těchto imaginativních praobrazů, jež dokonale vypovídají o struktuře lidské duše.

Zdroj: Mytický tarot

Reklama

Komentáře

Vilma (So, 27. 1. 2007 - 13:01)
Duše neexistuje a nemůže mít žádnou strukturu. Mozek ano. Zlehčování významu pojmu mýtu nemůže vést jinam, než k tomu, že je pojem duše kontraverzním výmyslem, opředeným bezbřehými a absurdními fantaziemi
Návštěvník (So, 27. 1. 2007 - 16:01)
neřeším
Reklama