Prvenství výdechu

Při dýchání přisuzuje obyvatel Západu prvenství vdechu. Naproti tomu jóga zdůrazňuje, že každý dobrý dech nejen že začíná úplným a pomalým výdechem, ale že tento dokonalý VÝDECH je nezbytnou pod?mínkou správného a úplného vdechu, a to proto, že není možno naplnit nádobu, pokud předem nebyla... vyprázdněna! Proto není možno dobře dýchat, pokud nejprve důkladně nevydechneme.

Normálním dýchání začíná tedy pomalým a klidným výdechem, usku­tečněným relaxací vdechových svalů. Prsa vytlačí vlastní vahou vzduch z plic. Tento výdech musí být tichý, stejně jako celé dýchání (nemůžeme se slyšet dýchat), a proto musí být tento výdech pomalý. Na konci vý­dechu mohou břišní svaly pomoci vyprázdnit plíce co nejúplněji, a to stahem, jenž vyhání poslední zbytky použitého vzduchu. Houbovitý charakter plic nedovoluje je vyprázdnit na sto procent: vždy zůstane v plicích něco nečistého vzduchu, tzv. „reziduální“, zbytkový vzduch. Je třeba se snažit snížit toto množství na minimum, neboť čerstvý vzduch dodaný vdechem se smíchá s tímto reziduálním vzduchem, aby vytvořil vzduch, který skutečně dýcháte. Čím více vydechnete, tím větší bude objem vzduchu, který přichází do kontaktu s povrchem plicních sklípků.

 

 Množství vzduchu, jež mohouobsáhnout, odpovídá „vitální kapacitě“. Málokdy byl zvolen tak případný výraz pro označení důležitého jevu, jako je tento. cílem četných technik je zvýšit tuto kapacitu.  Nicméně dříve, než se budeme snažit tuto kapacitu zvýšit, použijeme maximálně té, kterou máme k dispozici, a to pečlivým výdechem. Jógínové rozlišují tři typy dýchání: břišní dýchání (abdominální), žeberní (kostální) a kličko­vé (klavikulární). Úplné jógové dýchání kombinuje všechny tři tyto typy a představuje ideální dýchání.

Abdominální dýchání

Tímto způsobem dýchá většina mužů. Bránice se snižuje ve chvíli vdechu a břicho se nafukuje. Je to nejméně špatný způsob dýchání. Dolní část plic se naplňuje vzduchem, rytmický pokles bránice způsobuje jem­nou a trvalou masáž celého žaludečního obsahu a usnadňuje dobré fungo­vání orgánů.

Kostální dýchání

Toto dýchání se uskutečňuje rozestupem žeber a zvětšením hrudního koše jako měchu. Naplňuje plíce v jejich střední části. Umožňuje pří­stup menšího množství vzduchu než při abdominálním dýchání a vy­žaduje větší námahu. Je to tzv. atletické dýchání. V kombinaci s abdomi­nálním dýcháním zajišťuje dostatečnou ventilaci plic.

Klavikulární dýchání

Vzduch vchází při zdvihání klíčních kostí. Jen horní část plic má zajištěn přívod čerstvého vzduchu. Je to nejhorší způsob dýchání a je často typický pro ženy.

Úplné dýchání

Úplné jógové dýchání zahrnuje všechny tři způsoby dýchání, které integruje v jediný plný a rytmický pohyb.

Toto dýchání se nejlépe procvičuje v poloze na zádech; je možno je nacvičovat třeba v posteli. Zde jsou stručně popsány jeho jednotlivé fáze:

1. úplně vyprázdněte plíce;

  1. pomalu snižujte bránici a umožněte plicím naplnit se vzduchem: když břicho bude nafouknuté a spodní část plic bude naplněna vzduchem . . .
  2. . . . rozepněte žebra, aniž byste postupovali násilně, a . . .
  3. . . . dokončete náplň plic vyzdvižením klíčních kostí.

Během celého vdechu má se vzduch nasávat postupně, bez trhavých pohybů, jako plynulý proud. Při dýchání nesmíte vydávat žádný zvuk. Tiché dýchání patří k základním požadavkům. (V další kapitole jsou uve­deny podrobnosti k tomuto úplnému dýchání.)

VELMI DŮLEŽITÉ: vaše mysl musí být zcela soustředěna na dýchací proces.

Když jste zcela naplnili plíce, vydechujte ve stejném pořadí jako při nádechu, stále pomalu, bez záškubů a bez zvláštního úsilí. Na konci vý­dechů je třeba stáhnout žaludek. Pak začnete s vdechem způsobem výše popsaným. V tomto cvičení můžete pokračovat libovolně dlouho. Nemá způsobit ani obtíže, ani únavu. Můžete je provádět v kterékoliv chvíli: pokaždé, když na ně myslíte, při práci, při chůzi, při jakékoliv jiné příle­žitosti dýchejte uvědoměle a co nejúplněji. Postupně získáte návyk úplné­ho dýchání a váš způsob dýchání se bude stále zlepšovat. Je však nezbytné, abyste si stanovili mimo tyto časově náhodné cviky každý den určitou pevnou dobu pro nácvik, podle vašeho výběru (výhodné je ráno, po pro­buzení, nebo večer, před usnutím); cvičení má trvat několik minut.

Budete-li se cítit unaveni, deprimováni, sklíčeni, proveďte několik úplných dechových pohybů: vaše únava zmizí jako zázrakem, vaše du­ševní pohoda se zlepší a vrátíte se k práci s novým elánem.

Stejně jako výdech musí i vdech být tichý, pomalý, nepřerušený a uvol­něný. Nesnažte se nafouknout jako fotbalový míč, či jako pneumatika. Dýchejte klidně, nikdy ne násilně. Uvědomte si, že ideální dýchání je HLUBOKÉ, POMALÉ, TICHÉ, NENUCENÉ.

U osob pracujících vsedě dochází k nahromadění krve v tom či onom organu. Zpomalený oběh v některém místě vede k opotřebení a k před­časnému stárnutí organismu. Úplné dýchání zabraňuje, aby se krevní proud nezpomaloval, aby nedocházelo k stagnaci, aby se z krevního toku nestala krevní „zátoka“.

Aspirace (nasávání), způsobená hlubokým dýcháním, představuje jednu z nejvýznamnějších spojitostí mezi hlubokým dýcháním a oběhem. Příklad citovaný doktorem Fritschem objasňuje tento mechanismus.

Velká (tzv. dutá) žíla, přivádějící nepřetržitě srdci krev z jater, je vy­prazdňována nasáváním, umožňovaným dýchacími pohyby plic. Pokud žilní krev neodtéká volně z jater, může se hromadit v játrech a může způsobovat potíže v krevním oběhu zažívacího ústrojí. To může mít za následek poruchy zažívání.

Hluboké a pomalé dýchání zajišťuje prakticky okamžitě nápravu, neboť díky činnosti plic dochází k nasávání přebytků krve, nahromaděné v játrech, a k jejímu přečerpání do pravého srdce (do předsíně a pak do komory pravé poloviny srdce). Ostatně pohyby bránice a hrudního koše urychlují žilní oběh v celém těle.

Při vdechu nenasáváte tedy jen VZDUCH do plic, ale rovněž přečer­páváte KREV do tkání celého těla. Podle výzkumů P. Hégera je nejvíce krve v plicích ve chvíli, kdy tento orgán obsahuje i nejvíce vzduchu.

Když během první fáze dechu bránice klesá a zplošťuje se, dolní dutá žíla vrhá krev, kterou obsahuje, směrem k srdci, neboť její stěny jsou napjaty. Hluboké dýchání prospívá ostatně i slezině.

Hluboké a pomalé dýchání představuje tedy mocný oběhový motor. Srdce je čerpadlem, jež vhání krev do tepenné sítě, zatímco plíce fungují jako nasávací pumpa pro žilní oběh. Celkový krevní oběh závisí na správ­ném a navzájem se doplňujícím fungování těchto dvou čerpadel. Dýchání je základním ionizujícím (povzbuzujícím) činitelem srdce.

Výměna plynů v plicích, tedy příjem kyslíku a výdej kysličníku uhliči­tého, je optimální, pokud je dýchání hluboké, úplné a POMALÉ. Podle Waltera Michela: „Pokud plicní ventilace není úplná, dostatečná a po­malá, ztrácí povrch, jenž má být okysličen, svoji celistvost a přes přítom­nost fermentů se fixace kyslíku provádí nedostatečně.“

Aby výměna plynů byla co nejlepší, je zapotřebí, aby „žilní krev poma­lu přizpůsobila své napětí napětí alveolárního (sklípkového) vzduchu. Napětí se navzájem přibližují, pokud alveolární vzduch zůstává dostateč­ně dlouho v kontaktu s krví. Největšího přiblížení těchto napětí je dosaženo tehdy, když vzduch zůstane deset až dvacet vteřin v plicních sklípcích.  Rychlost  krevního oběhu a doba, po kterou zůstává vzduch v plicních sklípcích -- jinými slovy minutový objem -- a způsob dýchání rovněž určují význam výměny plynů na úrovni plic. Povrch difúze se zvětšuje hlubokým vdechem a zadržováním vdechnutého vzduchu. Tak je možno zvýšit účinný povrch, neboť se tím dostávají do činnosti všechny plicní sklípky, i ty, které obvykle nejsou aktivní. Z těchto skutečností vyvozuje medicína, že dobré naplnění plicních sklípků je nezbytné pro dobré okysličení. Je třeba, aby na této činnosti se podílel co největší počet plic­ních sklípků, aby se tak zvětšila plocha, na níž dochází k difúzi. Podle fyziologů je rovněž zapotřebí, aby vdechnutý vzduch zůstal v plicních sklípcích deset až dvacet vteřin, aby se dosáhlo co nejúplnější výměny dýchacích plynů . . .“. Tím je dokázáno, jak významný je rytmus dýchání. Zejména pak do jaké míry má POMALÉ dýchání vliv na dýchací proces ve tkáních. Tímto jednoduchým prostředkem se zvyšuje spotřeba kyslíku v celém organismu intenzivněji, než kterýmkoli jiným terapeutickým postupem.

„Veškeré organické či funkční poruchy, způsobující stav nemoci, jsou ovlivnitelné, ne-li vyléčitelné, vědomým dýcháním. Budoucí bronchitici, budoucí astmatici, budoucí emfyzematici jsou vždy lidé nedostatečně dýchající,“' říká dr. M. Peschier.

Uvědomělé dýchání je nejvýznamnějším prostředkem, který máme k dispozici, pro zvýšení obranyschopnosti organismu. Snižte obrany­schopnosti organismu jakýmkoli prostředkem a uvidíte, že mikroorga­nismy, až dosud neškodné, se stanou zdrojem nákazy (Pasteur). Sérote- rapie zaznamenává neúspěchy stejně jako léčba sulfonamidy či antibiotiky. Některé léky nemají samy o sobě žádný přímý účinek na infekční agens. Naproti tomu je zjištěno, že některé stavy krve či jiných tekutin (jejich teplota, hustota, viskozita, či pouze pH) postačí ke zničení infekčního agens bez pomoci léčby zvenčí.

Existuje přirozená imunita. Je přisuzována iontové rovnováze krve. Závisí tedy na dýchání, jež svým působením na pH tělních tekutin ovlivńuje i optimální pH mikrobu. Reguluje acidobazickou rovnováhu, a to každým dechem, umožňuje organismu udržovat či znovu nalézt nejlepší pH.

Uvědomělé dýchání nestačí ovšem vždy samo o sobě potlačit infekční choroby. Nicméně vždy podporuje proces, který nás zbavuje těchto chorob, a zajišťuje organismu prostředky pro preventivní ochranu proti nim.“

Zůstáváme překvapeni předvídavostí jogínů, kteří již před tisíciletími stanovili pravidla a techniku ideálního dýchání! Doporučují dýchat tak, jako bychom při svém narození dostali úvěr určitého počtu dechů, a jako by náš život trval až do vyčerpání tohoto kapitálu -- tohoto „počtu dechů“. Kdybychom si plně uvědomovali toto přesvědčení, jistě bychom si dávali záležet na pomalém dýchání!

Ano, dýchat znamená žít. Dýchat pomalu znamená žít dlouho a v dob­rém zdraví.

Zatímco pro ásany je třeba být nalačno, v příslušném oblečení a na vhodném místě, uvědomělé dýchání je možno provádět kdekoliv, kdyko­liv, aniž si toho naše okolí musí všimnout. Začněte svůj den několika hlubokými, pomalými, tichými dechy na posteli, během několika minut mezi probuzením a vstáváním. Pak během celého cvičení ásan dýchejte jógově. Pokud máte příležitost jít alespoň kousek pěšky do práce, po­kračujte v dýchacích cvicích: při chůzi vdechujte během šesti kroků, zadržte dech během tří kroků a vydechujte po dobu dvanácti kroků. Obecně platí, že výdech má trvat dvojnásobnou dobu než vdech, ať již se zadržuje dech či nikoliv. Je možno rovněž zkusit rytmus: osm kroků při vdechu, čtyři kroky při zadržení dechu, šestnáct kroků při výdechu.

V průběhu dne, v práci či kdekoliv jinde, pokaždé, když si na to vzpo­menete -- a přejme si, aby to bylo často -- dopřejte si několik hlubokých, úplných a pomalých vdechů. Večer využijte času pro krátké dechové cvičení. V posteli ať vám správné dýchání slouží jako ukolébavka. Mů­žete dýchat stejným rytmem jako při chůzi, pro usnadnění je možno počítat vteřiny.

Krátkými, avšak častými dechovými cvičeními během dne si zajistíte neocenitelné výhody jógového dýchání.

 Zdroj: André Van Lysebeth - Jóga, nakladatelství Olympia

Příjde vám tento článek zajímavý? Pošlete ho dál!
Diskuze ke článku
Přidat komentář

Přidat komentář

Reklama

Reklama