Prapodivné prostředky středověkého lékařství

Vedle rostlinných léků se ve středověkém lékařství užívaly také spíše pozoruhodné než prospěšné prostředky, jako polodrahokamy či perly rozdrcené na jemný prášek, prášek z kosti koní, prach z mumií, mazové žlázky z bobra, ale také takzvané "dreckapotheka", jejíž účinnou součástí mělo být lejno různého původu. Inu, proti gustu žádný dišputát, řekly by naše babičky, které však toto kdysi hojně užívané úsloví používaly na různé chutě u stolu, mezi něž "dreck-apotheka" rozhodně nepatřila.

Zastavme se ještě na okamžik u jednoho z dalších vskutku originálních údajně léčivých prostředků. Po dlouhá desetiletí se totiž tradovalo, že prach smetený z náhrobku nebohého mučedníka Johánka z Pomuku neboli světce Jana Nepomuckého v katedrále sv. Víta na Pražském hradě, přimíchaný do vody a používaný jako lék, dokáže zázračně zahnat nejvážnější nemoci.


Vše měl dotvrdit i příběh. Smrt na jazyku měl prý pražský Žid jménem Jakub Lówy a jeho blízcí se už v naprostém zoufalství rozhodli vyzkoušet onen zvláštní léčivý prostředek. Lówy se uzdravil hned po prvním doušku. Na nic nečekal a utíkal k jezuitům nechat se z vděčnosti pokřtít...


Je zcela zřejmé, že šlo o propagační historku, hodnou spíše kratochvilného ilustrovaného kalendáře, která měla vroucí křesťany přesvědčit o správnosti jejich víry a naopak tápající ovečky konečně přivézt do lůna katolické církve. Zvěsti o zázračném prachu z pražského hrobu se však rozšířily daleko za hranice a před polovinou 18. století se z prachu z Johánkova hrobu dokonce stal výnosný obchodní artikl. Portugalské námořní lodi tento "vzácný lék" dokonce vozili až do Indie,
kde s ním misionáři léčili tamní domorodce a po naplnění zázraku je získávali pro křesťanskou víru. Pravdou však je, že v případě léčivého prachu šlo zcela nepochybně o víru, ale docela jinou, než jakou zdůrazňovaly všechny historky o zázraku. Pokud se nemocný vyléčil, bylo to "věř víra tvá tě uzdraví".


Ve starověku existoval vskutku pozoruhodný způsob, který zvolili, když už
žádná léčba nepomáhala. Nemocného vynesli před dům - pro jistotu, co kdyby
šel kolem někdo, kdo by si dokázal se zlou nemocí nebo zraněním poradit?!
Zvyk se však do středověku nepřenesl. Lidé se spíše spoléhali na zázraky.


V pomoc od neduhů doufali lidé také od Čtrnácti svatých pomocníků, z nichž
většina měli patronáty nad různými chorobami. Jen namátkou:

bolesti hlavy - sv. Dionysius

porod -sv. Markéta

bolest břicha - sv. Erasmus

bolest v krku - sv. Blažej

bolest jazyka - sv. Kateřina

horečka -sv. Gerturda

bolest zubů - sv. Apollonia

mor - sv. Roch nebo sv. Sebestián

Když byly prosby vyslyšeny, slušelo se, aby uzdravený koupil podle svých finančních možností svíčky nebo jinak přispěl na místní kostel a faru. Z první poloviny 15. století pocházejí po dlouhou dobu velice oblíbené Lékařské knížky, jejichž autorem byl věhlasný český lékař Křišťan z Prachatic (1366-1439). Podle tehdejších zvyklostí byl všeobecně vzdělaný. Absolvoval artistickou (dnes bychom řekli filozofickou) fakultu pražské univerzity, založené roku 1348 králem a císařem Karlem IV, posléze na téže fakultě přednášel matematiku a astronomii, věnoval se astrologii a záhy se začal zajímat o lékařství a pochopitelně působil také jako farář. Od roku 1406 kázal v kostele sv. Havla na Starém Městě pražském a byl příznivcem Mistra Jana Husa. V závěru svého života se však přiklonil spíše ke konzervativním názorům, ale nakonec se věnoval výhradně vědě.


Kolem roku 1394 se Křišťan velice spřátelil se vzdělaným Zikmundem Albíkem z Uničova (1347-1427), který v Praze vystudoval práva a v italské Padově získal bohaté lékařské znalosti. Však také proslul nejen jako výtečný pedagog na pražské univerzitě, ale také jako úspěšný lékař; dokonce se stal osobním lékařem krále Václava IV, který jej nakonec roku 1412 jmenoval pražským arcibiskupem. A právě od Albíka se mnohému naučil Křišťan při svém soukromém studiu. Nakonec se stal také prvním českým lékařským autorem, který nepsal pouze latinsky, ale pro větší přístupnost svého díla některé knihy sepsal česky. Především šlo o později oblíbený a proslulý již výše zmíněný spis Lékařské knížky, který lidé opisovali a šířili dál a k jehož popularitě napomohl knihtisk, díky němuž zejména v 16. století vyšel hned několikrát. Své Lékařské knížky se Křišťan snažil sepsat srozumitelně, aby se znalosti léčení dostaly do nejširších vrstev. Však to výstižně formuloval v předmluvě ke knize:

Poněvadž mnozí lidé vzdálení souc od apaték, a chudší nákladuov nemají ani líkařuo užiti z milosti v potřebě své nemohou, zvláště když je Pán Buoh nemocí navltěviti ráčí, i za tou příčinou tato líkařství jsou před oči lidem vydaná, kdož by toho duoležitú potřebu znal, aby bylinkami prostými sám se opatroval.


Úvodní pasáže věnoval Křišťan prevenci, po nich následoval popis jednotlivých onemocnění a doporučení, jak se potíží zbavit nebo je zmírnit:

Zpuosob knížek těchto položím ihned od oudu vrchního začnouc, hlavy, potom vše pořád níže, k jednomu každému přistoupíc až doluov, o nemocech jich vypisujíc. To k rozšafnosti poroučíse jednomu každému, aby v tom se zpravil, přijde-li nemoc z horkosti nebo z studenosti příčin daných, z jakýchkoli případnosti, aby šetřil složení moci i hradu, líkařství, a to sobě vzal které by náležité bylo k té nemoci. Neb tím, a ne jiným spůsobem, máš neduh léčiti, chceš-li prospěch líkařství tohoto poznati.


Vedle návodů a rad léčby a léčebných prostředků zmiňuje Křišťan také použití "dryáku", což byl přípravek z různých bylin rozetřených s medem. Všeobecně byl považován za univerzální "všelék". Dryákem chudých byl však česnek, doporučovaný především proti obávanému moru.


Za všechny návody jsem u Křišťana pro vás vybral výklad o použití a prospěšnosti pálenky:


O MOCL VÍNA PÁLENÉHO TUTO SE PODPISUJE

Víno pálené má tuto moc: Nejprve jest dobré proti mnohým neduhům a zvláště, kdož je pije, tiší každou dnu. Také proti údům, ješto se křiví, pije a ynaž ty udy, také maso divý sžene, také proti nežituom vnitř, také pí je ku požívaní na čtitrobu [čtitroba nebo štitroba je "lačný žaludek"], také silní žaludek a odhání zlé povětří, kdož je na čtitrobu pí. Také kdož se jeho ráno napí, málo vody k němu přičíně, ten den se neroznemůž smrtedlně. Také kdož umyje jim umrlé tělo, dlouho neshnije, aniž bude snadně smrděti. Také maso nebo ryby když jim zmyješ, dlouho bude trvati. Také směs s olejem, budet'víno svrchu. Také kdož má dávno kámen, vezmi vína obecného tři díly a páleného dva díly, pí za sedm měsícuov, budeš od toho zdráv. A to pí teplé ráno i také večer. Také bolest starou v hlavě mytím uzdravuje a nešedivíť hlava. Také dlouho lys nebude. Takéť dává dobrou paměť s jiným vínem smíšené, také sluch dává. Také v ústech smradu brání a kašel tiší a bude dobré chrkati, také oči čisti. I maž jím tvář a v uši pouštěj a uměj, také v něm vajce přes den a přes noc uvřejako u ohně. Také k každé věci od všeho koření k čemuž ho přičiníš, moc jemu odejme, kroměfioly [fialka] - a chcešli, pokus. Vezmi muškát nebo dva, nebo hřebíčky, smíšej v hromadu, moc jich k sobě přitáhne. Také smíšené s jiným a pité na čtitrobu padoucí nemoc odžene. Také proti hlízám vnitř i zevnitř spomáhá. Také proti bolestem všem v hlavě pomáhá, když pomazuje židovin [skráně] a pije. Také malomocný, kterýž se jim maže každý den, nepřibývá jemu nemoci. Také kohož bolí v žaludku a pije, nebo plátno lněné omoče u víně položiž na pupek, uzdravit'. Také kdež jim pokropíš, tuď mouchy nesednou. Také kdož zláme kost a popaří jim, nade všeť spomáhá. Také proti otoku jest spomocno, také k vodnému teleti dobré jest píti a mazati břicho, také k zubuom jest dobré, mejjim zuby bolné. Také proti studené vozhřivici [rýma] jest dobré, voněj k němu nebo mejjim tvář. Také proti střevní dně pí teplé, také proti čtvrtého dne zimnici, a to když je smísíš s jiným vínem, aby bylo jednoho jako druhého, pak vezma hře-bíčkuov vdělejž v ně a nechej prvé toho tašk státi přes noc a potom pí před třesením ráno pomalu. Také proti povlace na očich [oční zákal] anebo bělmu, když jednoho zřetedlnice [zřítelnice] bude celá, tím bude zdráv.


Kdo by to řekl, že pálenka je takovým univerzálním lékem? Pamatujte však, až budete léčit vozhřivici neboli rýmu, nesmíte volit pití po sklenicích, ale pouze pálenkou pomazat tvář nebo k pálence zlehka přivonět!


Mezi doporučované středověké léčebné prostředky se také stále častěji prosazovaly různé chemikálie. Novým lékům se věnoval například proslulý Paracelsus, jehož předchází často zveličovaná pověst největšího lékaře středověké Evropy. V každém případě šlo o nesmírně zajímavou osobnost.


Zdroj: Pavel Toufar - Záhadné - tajemnou českou krajinou - Sedlčansko, nakladatelství Start

Komentáře (3)

  • Obrázek uživatele N
    N (anonym)

    Opravdu už takhle ve středověku koňili češtinu? "O ***MOCL*** VÍNA PÁLENÉHO TUTO SE PODPISUJE". To se mi nezdá. To jsou dnešní manýry, každy pablb hulí a pak ta čeština vypadá!

    Srp 08, 2008
  • Obrázek uživatele Návštěvník
    Návštěvník (anonym)

    * každý

    Srp 08, 2008
  • Obrázek uživatele Mys
    Mys (anonym)

    Cestina se nekonila, teprve v obrozeni jsme zpatky prebrali vastne renesancni mluvnici, mnohem tezsi, nez vlastne byla v tu dobu, byl take rozdil, jak mluvil plebs a slechta. Stredoveka cestina zni mozna konovite, ale jim by zase znela ta nase, preumelkovana obrozenim a zbytecne slozita

    Srp 19, 2008

Přidat komentář

Reklama

Reklama