Reklama

Přechod - 1. část nové povídky Petra Kulíka

Tak na mě přišla řada. Přišlo to náhle a bylo to příliš rychlé. Ani jsem si to neuvědomil a nestačil jsem a říct nikomu sbohem. Seděl jsem na pláži Atlantického oceánu, kde nikdo nebyl, jen já. A pozoroval západ slunce. Bylo to nádherné, klidné, tiché a uklidňující. Zavřel jsem oči a nasával vůni moře prosycenou solí. A zaposlouchal se do zvuku v tom tichu. Slyšel jsem, jak mi bije srdce a křik racků. Šumění vln a palmového listí ve větru. A pak jsem se podíval na obzor tam někam do dálky a viděl tu obrovskou hloubku. V tu chvíli jsem si dokázal představit sám sebe a cítit to a přesně jsem věděl, jaký má asi člověk pocit ocitnout se sám tam někde uprostřed oceánu.

Ten bezrozměrný nekonečný prostor a hloubka. A na obloze se začala tajemná přeměna barev a přechodu. Fascinující podívaná a já se tím kochal. Nikdo kolem a to byla jedna z těch nádherných chvil na světě, kdy člověk cítí, že patří ještě kamsi k přírode, k nějakému tajemnému hlubokému universu. 

 

Myslel jsem na to, jak je asi tam u nás v Čechách.Tam daleko za oceánem. Je tam asi ještě zima a dokázal jsem si představit to bláto na ulicích a hluk projíždějících tramvají a aut. Vlhký a studený vzduch a šum velkoměsta.

 

A pak mojí hlavou proletěla kulka. Moje myšlenky i zrak zavalila červená záplava a hlava se mi sesula na rameno..

 

Nikdo si toho nevšiml. Byl jsem úplně sám. Jediný člověk na celé pláži. A i kdyby, tak by viděli nějakého muže na lavičce, co asi spí. Tak by to vypadalo. 

 

Reklama

A právě v tu chvíli pár desítek metrů v koruně stromu přišel na svět nový opeřenec, ptačí mládě. Na obloze se začala nádherná scéna měnících se barev zapadajícího slunce. Někdy jsou v lidském životě okamžiky, kdy je mu naprosto fajn, na určitém místě, v určitou dobu. 

 

A já pomalu zvedl svou hlavu a znovu se zahleděl na obzor. A znovu si uvědomil tu obrovskou škálu barev . Znovu zavřel oči a zhluboka se nadechl, abych nasál tu atmosféru klidu a pohody . Bylo to něco silného, něco uvnitř a já věděl,že to už jsem v živote párkrát cítil.

 

Třeba když jsem jako malý kluk chodil sám do kina a seděl v sále a sledoval dobrodružné filmy o objevitelích Afriky či Jižní Ameriky. Když jsem poprvé vstoupil do učebny anatomie, kde nikdo nebyl a já se pohodlně usadil do lavice a hlavou mi probíhalo, jak kdysi lidé tajně a zakázaně objevovali záhady lidského těla nebo buněk. A jako mladík jsem si přál něco dokázat, třeba spojitost akupunktury s nervovým systémem. Nebo moje první kroky v Brněnskem Mahenově divadle, kde jsme měli první představení. Taky jsem tam přišel dlouho před představením, abych zjistil tu atmosféru. Mockrát jsem přišel mnohem dříve na místo, dlouho před tím, než došlo ke skutečným událostem. A stejný pocit jsem cítil, když jsem ležel vedle milované ženy a slyšel její klidné spící oddychování a hleděl na její uvolněnou tvář. A cesta autobusem do Mikulova za ní, když jsem byl zabořený do sedadla a cítil naprosté uvolnění a pocit, že k někomu patřím, k někomu, kdo je kus mého já. A nešel jsem a nezazvonil hned, ale procházel se pomalu těma malinkýma uličkama a po starobylém náměstí a kochal se tou atmosférou starobylosti domu v "novém kabátě". A nemohl jsem hned k ní, ale musel jsem si sednout a dát si nějaký dobrý drink, abych si to vychutnal. A teprve pak jsem zazvonil u jejích dveří a šťastně ji objal. A naprosto stejný pocit jsem měl, když jsem jedinkrát, po prvé a naposled věnoval zásnubní prsten, kdy se chvíle napětí proměnila v naprosté uvolnění a štěstí, kdy mi málem vyhrkly slzy. 

 

Znám ty pocity. Znám je příliš dobře . A tehdy na pláži jsem cítil tohle všechno. Obrovskou hloubku a uvolnění. Pohodu, smíření a ještě něco VÍC . Bylo to tak silné, že se ve mně něco sevřelo a chtělo se mi brečet . A bylo to čím dál silnější a já to nevydržel a plakal. Nevím proč, nevím, jestli to byl pocit štěstí nebo čehosi. A jako by ze mne něco spadlo a já si oddechl. Ale netekly mi slzy.

 

Byl jsem na pláži sám a konečně měl zase jednou pocit, že svět je fajn a....... Vnímal jsem to ticho a šumění vln a palmového listí a nasával tu atmosféru . A nechal volný průběh tomu pláči . Netekly mi slzy, ale cítil jsem je jako velké, horké kapky krůpějí, co mi stékají po tváři. Chtěl jsem je utřít a .... Ale moje ruka se ani nepohnula. Překvapen jsem to zkusil ještě jednou a v tom se něco stalo. Pocítil jsem něčí blízkost a přítomnost. Otočil jsem se a viděl stařičkého Číňana, jež seděl vedle mne na lavičce a říkal: "Pomalu, pomalu chlapče.. Nespěchej ... ." A já si v tu chvíli uvědomil, že hledím do jeho hlubokých modrých očí a jeho tvář byla tak harmonicky uvolněná .... Zamrkal na mě těma svýma očima a pomalu se mě dotkl a já pocítil něco zvláštního. Hrozně starou energii, a přítomnost něčeho až v morku kostí. Najednou mi došlo, že je všechno mnohem barevnější a že ani nedokážu popsat tu sytost barev a ohromnou škálu pocitů a dění. Bylo to nad moje chápání a nechápavě jsem hleděl kolem sebe, až můj pohled utkvěl opět na oné stařičké čínské bytosti. "Co se stalo ?" ptal jsem se nechápavě, ale nedostal jsem hned odpověď. A chtěl jsem znova zvednout svoji ruku, ale nefungovalo to. A tak jsem zapojil veškeré úsilí a v tu chvíli se zvedla moje skutečná ruka. Skoro se mi zamotala hlava a spadl jsem zase do sebe. "Nemusíš spěchat," řekl zase tichý hlas. "Vidíš tu nádhernou hloubku tam na obzoru? Před chvílí tam byla Tvá mysl a věděl jsi ...." 

 

A došlo mi to. Došlo mi, že jsem na druhé straně. Četl jsem kdysi hodně o tom, co zažili lidé v podobných situacích. Ale sám jsem to nedokázal popsat. Jako člověk, co se ocitne někde osamocen a tu samotu jsem začal cítit, ale jeho hlas mě zase uklidnil. Řekl, že právě proto je tady. Vlastně se mnou byl vždycky, jen jsem na to zapomínal a nebo si to neuvědomoval.

 

"Vzpomínáš tehdy při hurikánu, když jsi ležel zkroucený v zavaleném domě a nemohl se ani pohnout a čekal jsi, až tě někdo najde? Měl jsi poraněná žebra a nemohl se ani pohnout ani promluvit .Tehdy jsem byl s tebou. A tys usnul a když ses probudil, styděl ses,že jsi se bezmocně podělal do kalhot a nemohl nic dělat, vůbec nic, ani se hnout. Tehdy jsem tě držel za ruku a byl s tebou. A nebo kdysi dávno na ulici tam u tebe doma, když na tebe mířili pistolí. Držel jsi v rukou svoji berli a stál na jedné noze, protože druhou jsi měl zlomenou a díval se, jak napadli tvého bratra. Ale nemohl ses ani pohnout. I tehdy jsem stál vedle tebe a držel tvou ruku, i když jsi měl pocit, že umíš hodně z bojového umění, abys je dokázal "vyřídit". Ale já ti tehdy držel ruku, protože šlo o život nejen tobě, ale i tvému bratrovi. A ještě dlouho potom sis to vyčítal, že jsi nic neudělal, ale prostě jsi nemohl a to bylo to nejlepší, co jsi mohl ." 

 

"A nebo si vzpomeň na jeden trénink, kdy jsi učil své žáky a vysvětloval techniky boje s tyčí a předváděl na simulovaném boji. To bylo dobré a všichni jsme na tebe byli hrdí, protože právě tak to kdysi dokázali staří v dávných dobách. Ale v jednu chvíli proletěla těsně kolem tvého spánku tyč a ty sis toho ani nevšiml.To jsem taky stál při tobě. Vždycky jsem stál při tobě a někdy jsi to věděl, ale dokázal jsi poslouchat a naslouchat a ......" 

 

Jo a teď zrovna jsem naslouchal tomu staříkovi, překvapenej a nechápavej a stékaly mi zase slzy, jež se nedaly utřít a osušit. A jeho příjemný a klidný hlas pokračoval: "Tys tomu říkal osud, ale události se sbíhají tak jak mají, právě kvůli .... a třeba ti, co na tebe mířili pistoli - podívej se na ně", a já najednou viděl onoho muže zfetovaného na ulici mezi popelnicema a kus vedle něho se vyčůral pes, očichal ho a pak odběhl pryč. 

 

Něco mi došlo. Něco, čemu se říká odpuštění a že všechno se vrací. A on rovnou odpověděl na moje myšlenky:"Jo přesně, jak jsi to říkal svým žákům - všechno se vrací na počátek , aby začalo v novém cyklu, život je kruh a události a situace se opakují." 

 

pokračování Přechod (2. část) 

Petr Kulík
[email protected].

Reklama

Komentáře

petra (So, 31. 8. 2002 - 22:08)
Peto, tady je petra, jestli to budes cist, tvoje povidka je moc pekna, uklidnujici, prosim napis mi emaila, reknu ti co se deje v mem zivote.
petr K (Út, 3. 9. 2002 - 00:09)
Jo, chtel jsem ti poslat e mail, ale pry mas plnou e mail a nejde to odeslat. Je to tedy na tobe abys napsala
lilienlola (Pá, 18. 2. 2011 - 09:02)
Uzasne:-)))duse je mocna a nadherna,jako nejkrasnejsi hudba
Reklama