Toši Tanaka mohl po ukončení střední školy v Tokiu jít studovat matematiku na Keió, což je jedna z nejprestižnějších a nejstarších univerzit v Japonsku. Byl finančně zajištěný, veselý, měl dívku. Ale během několika let se s ním něco stalo.

"Začalo to, když mi bylo devatenáct," říká nyní třicetiletý
muž. "Když mi bylo dvacet, přestal jsem chodit na přednášky.
Nemohl jsem se soustředit." Za čtyři a půl roku se jeho život
zastavil.

Kromě nočních vycházek do supermarketu, který je v provozu nonstop, nikdy neopouští svůj jednopokojový byt. Každý den kouká na televizi, čte komiksy, poslouchá CD a jí to, co si den před tím nakoupil v supermarketu. Za deset let, co jeho kamarádi dokončili studia, budovali kariéru, zamilovali se a
oženili se, se Toši postupně uzavíral do sebe.

"Nebyl jsem schopný spáchat sebevraždu, ale chtěl jsem zmizet
ze světa a od všeho z mé minulosti. Chtěl jsem vygumovat svůj
život. Snažil jsem se vyhýbat myšlení o přítomnosti," říká Toši.

Pokud by byl Toši izolovaným případem, byl by to jen
zanedbatelný příběh jednoho osamoceného mladého člověka ve velkém
městě. Ale Toši není jedinou obětí toho, co začíná stále více
vypadat jako epidemie. Má to dokonce již i název - hikikomori-
což znamená v překladu ústup. A trpí tím stovky, možná tisíce
mladých Japonců.

Na papíře vypadá hikikomori jako banální, spíš komický stav,
něco jako dlouhotrvající špatná nálada teenagera, ale obecně je
mnohem lehčí říct, co to není, než co je. Není to ani
schizofrenie, ani deprese nebo agorafobie nebo jiná mentální
nemoc, která vylučuje člověka ze společnosti. Většině lidí trpících hikikomori je okolo dvaceti až třiceti let, pouze někteří z nich jsou mladší.

Psychiatr Tamaki Sajtó,který napsal o hikikomori knihu, tento stav definuje takto: věk lidí, které hikikomori postihuje, bývá zpravidla do třiceti let a doba ústupu ze společnosti trvá nejméně šest měsíců. "Ohledně
počtu lidí, kteří hikikomori trpí, si nejsme vůbec jisti, ale
myslím si, že v současné době tím trpí stejný počet lidí jako
schizofrenií," říká Sajtó.

Pokud jsou jeho pozorování správná, tak v Japonsku je takto
postižen nejméně jeden milión lidí z celkem 130 miliónů.

Nikdo nemá delší zkušenosti s hikikomori než Sadacugu Kudo,
bývalý učitel, který strávil již 27 let tím, že pomáhá těmto
lidem a jejich rodinám. Nyní však sleduje, jak jejich počet
vzrůstá. Návštěva jeho centra pro pacienty s hikikomori v Tokiu
zažene jakékoli dohady o tom, že to je malý problém.

Kudovy pracovníci navštěvují nemocné, stojí před jejich
dveřmi a snaží se je přesvědčit, aby vyšli ven. "Můžete tam
chodit šest měsíců a neuslyšíte ani hlásek," říká Kudo. "Ale když
tam stále chodíte a stále mluvíte o tom, co by mohli dělat, kdyby
vyšli ven, o příležitostech v práci, o návratu do školy. Pak po
několikáté návštěvě možná uslyšíte uvnitř kroky nebo zvuk židle.
To je velmi dobré znamení - znamená to totiž, že poslouchají."

Dopad na rodinu člověka trpícího hikikomori může být
devastující. Syn Hanako Kurokawové Jiró strávil deset let v
pokoji, aniž by z něj vyšel. Jako mnoho dalších podobných případů
to začalo po zdánlivě triviální události. Jiró se rozhodl opustit
školní atletický klub, jehož byl členem. Jeho dřívější kamarádi
ho začali ignorovat a jako mladý člověk to bral těžce. Během
několika dnů začal provádět drobná vandalství ve svém okolí,
začal nadávat svým rodičům a proklínat je za svůj "ztracený
život". Pak přestal chodit do školy a uzavřel se ve svém pokoji.


Okna utěsnil černou látkou a totálně se izoloval od venkovního
světa. Své matce zanechal jen poznámky, jaká jídla mu má
připravovat a jak. Pokud potřeboval v pokoji uklidit, zavolal
svým rodičům domácím telefonem, že sejde dolů, aby ho neviděli.
"Samozřejmě, že jsme mohli odmítnout, ale nejvíce vypadal, že
trpí on, když jsme to udělali," vypráví jeho matka.

Doktor Sajtó říká, že je velmi důležité kulturní pozadí
společnosti. Hikikomori se podle něj asi nikdy neobjeví v
rozvojových zemích, protože tam lidé musejí pracovat, aby se
uživili. Je to japonský problém, protože lidé v Japonsku
předpokládají, že budou podporováni svými rodinami.

Přestože Japonsko prošlo v padesátých letech mnoha změnami,
stále zde obecně platí, že děti opouštějí domov, až když se
ožení, a ne dříve. V zemi s vysokými nájmy a malým prostorem k
životu, je tento zvyk příhodný a též tradiční. Vytváří to však
mezi dospělými dětmi a jejich rodiči závislost, která by v mnoha
zemích byla považována za nezdravou.

Japonská společnost samozřejmě má též vysoké nároky, třeba
studijní, což mnozí pacienti s hikikomori uvádějí jako jeden z
důvodů jejich "ústupu" ze společnosti.

Tanakovi paradoxně pomohla televize. Dozvěděl se z ní o knize
doktora Sajtó. "Nejdříve jsem tomu nevěnoval pozornost, ale pak
jsem si uvědomil, že zde jsou i další lidé, kteří mají stejný
problém," říká Tanako. Rodiče ho pak přesvědčili, aby navštívil
doktora Sajtó a on po pěti letech poprvé vyšel ze svého pokoje
někam jinam než do supermarketu.

Od té doby dochází jako mnoho dalších mladých lidí do denního
centra doktora Sajtó. Je zde i několik žen, ne však mnoho.
Všichni jsou rádi, že mají jméno pro své utrpení - hikikomori a
místo, kam jít.


Zdroj: ČTK