Vnitřní mládí: otázka postoje

Kdo se už v mládí nedokáže pro nic nadchnout, kdo jen duševně živoří a propadá konzumnímu způsobu života, ten nežije doopravdy, nelze ho označit za mladého, i když je mu teprve osmnáct. Být mladý totiž souvisí se svěžestí a vitalitou.

Stárneme všichni. A každý prožívá stárnutí jinak a také ho jinak žije. Někdo má radost, že je už starší. Jiný svůj věk nejraději tají. I tady je důležité, abychom své stárnutí přijímali a s přibývajícími léty rostli.

Věříme, že člověk se v každém věku může změnit. Máme-li však dojem, že někdo je vnitřně starý a nehybný, je pro nás obtížnější doufat, že se znovu vzchopí. Je to pro nás často smutná zkušenost, když vidíme, jak člověk předčasně stárne. Možná ten muž či ta žena už rezignovali, vzdali se veškeré naděje. O ničem už nesní. Už se pro nic nedokážou nadchnout. Není v nich už žár, který by plál a rozehříval i ty ostatní. Z takových lidí vychází cosi skličujícího.

Často se říká: „Jsi tak starý, jak se cítíš.“ Týká se to vnitřní mladosti. Když se všechno pociťuje jako obtížné, když mám strach ze všeho nového, pak jsem „starý“ a je úplně jedno, kolik let mi zrovna je.

Slovo však nemůže zastřít konkrétní věk. V sedmdesáti si nemohu počínat, jako by mi bylo třicet, a přesto se v tomto věku mohu dosud cítit vnitřně mladý, otevřený tomu, co život poskytuje. Zajímám se o svět kolem sebe. Hodně čtu a rád se s někým pobavím, protože mě život lidí v mém okolí zajímá. Tuto otevřenost bychom si měli uchovat v každém věku. Jak napsal ve stáří Albert Schweitzer: „Dokud tvé srdce není lhostejné k poselstvím krásy, radosti, smělosti a velikosti, jsi mladý.“

Stárnout také znamená začínat znovu „Člověk se musí neustále měnit, obnovovat, mládnout, aby se nezatvrdil.“ Tak pravil osmdesátiletý Goethe. Goethe zjevně vnitřně neustrnul, ale zúčastňoval se života - jenom jinak než ve svém mládí. Mládnutí ani Goethe nechápe tak, že by se měl přizpůsobovat mladým. Mládnout spíš znamená, že se člověk stále rozpomíná na vnitřní pramen, který v něm proudí. Vnitřní pramen, což je ostatně pramen Ducha svatého, v nás všechno obnovuje. Tohoto obnovujícího ducha v sobě potřebujeme mít, abychom zůstávali naživu. Kdo nemládne, ten vnitřně ztvrdne. Jeho nitro okorá, bude jako pahýl. Veškerá vitalita a pružnost ho opustila. Zůstala jen jakási napodobenina života.

Odchodem do důchodu končíme aktivní fázi svého života. U mnoha lidí je to postupný přechod od aktivního života k životu rozjímavějšímu. Stáří nikdy není pouhým ukončením předchozího stavu, je to vždy i nový počátek. Vždycky je tu něco nového, co se dá poznat a zažít, co se člověk může dozvědět o sobě, o lidech ve svém okolí a ve světě. Ale takto vědomě zahájit etapu svého stáří může jen ten, kdo je připraven rozloučit se s tím, čím dosud žil. Když důchodce jen nostalgicky vzpomíná na svou práci a na postavení, jaké měl na pracovišti, ustrne a znehybní. Jen když se oprostí od těchto pocitů, obrátí se s novým elánem k tomu, co má před sebou. Může to být něco úplně nového, nějaká úplně nová činnost. Zejména však proces zrání ve stáří nabývá nové podoby. Starý člověk ví, že jeho život je konečný, a právě proto má za úkol - aby zůstal skutečně naživu až do poslední chvíle - s plným vědomím se účastnit života a být vnitřně otevřený všemu, co se mu denně nabízí. Jestliže je v každém začátku obsaženo „kouzlo“, jak říká Hesse ve své básni Stupně, platí to o celém životě, až do jeho konce.

Lidská zralost: stát se dospělým a uchovat si duši dítěte.  Papež Řehoř Veliký vypráví v Životě sv. otce Benedikta cosi, co působí zpočátku poněkud zvláštně. Benedikt měl už od útlého mládí srdce zralého muže: „cor senile“, „staré srdce“. Papež Řehoř tímto osobitým výrazem nemíní, že Benedikt byl už v mládí snad „senilní“, tedy vnitřně zkornatělý. Tento výraz můžeme spíše pochopit jen tehdy, ujasníme-li si, jak si Římané cenili stáří. Cicero praví ve své knize Cato Starší o stáří: „Velkými státy otřásli mladíci, zato staří je podepřeli a opět upevnili.“ Mít v sobě srdce starého člověka již v mládí tedy znamená, že Benedikt byl už jako dítě naplněn moudrostí, že v sobě měl vnitřní vědění, jímž pronikl pod povrch věcí a rozpoznal jejich pravou podstatu.

Dětství a stáří je tedy třeba chápat nejen jako póly života, či dokonce jako protiklady. Obě životní fáze vyjadřují různé aspekty lidství, představují něco, co patří k lidskosti. Ježíš nás vyzývá, i ty, kdo stárnou, ba dokonce právě ty, aby byli jako děti. Neboť do nebeského království vstoupí jen ten, kdo je přijdejako dítě. Postoj dítěte znamená otevřenost.

Bůh znamená vždy něco nového, je to ten, který by chtěl náš život učinit novým. Nebeské království znamená, že v nás panuje Bůh, a nikoli moc či peníze. Pokud v nás panuje Bůh, jsme vnitřně svobodní, zdraví a vnitřně nerozpolcení. Blížíme se tak původnímu obrazu Boha v nás. Ale království Boží se nedá koupit ani získat nějakým výkonem. Vyžaduje postoj dítěte, které se nechá obdarovat, dokáže se otevřít novému, je s to otevřít se Bohu.

Zralý Picasso říká něco podobně paradoxního o vnitřním vztahu dětství a stáří: „Mládnout trvá dlouho.“ Chce tím říci, že do postoje dětství či mládí musíme vědomě vrůst. A to vyžaduje dlouhou dobu. Znamená to, že postoj dítěte velice rychle ztrácíme a nahrazujeme jej postoji jinými. Proto musíme této vnitřní vitality a otevřenosti dítěte opět nabýt.

Nesmíme zůstat infantilní. Pak se totiž nedokážeme dále rozvíjet. Umění života spočívá v tom, že jsme stále zralejší a dospělejší, avšak uchováváme si vnitřní postoj dítěte. Podle psychologie se musíme dostat do kontaktu s vnitřním dítětem, které je zdrojem inspirace a vitality. A toto vnitřní dítě má cit pro jedinečnost. „Já jsem já. Jsem ten, kdo jsem.“ Pokud si člověk uchová dětskou duši, je to známka jeho zralosti. Zůstává pak vnitřně živý a otevřený tajemství svého života v každém věku.

Ukázka z knihy Život je teď (Portál 2010).