Reklama

Setkání se smrtí

Stojí tu napsaná pouze tato jediná věta: "Drásá nám srdce, že jsi od nás tak záhy odešel." Oznámení je černě orámováno. Tomuto muži bylo na den přesně čtyřicet let a tři měsíce.

Zanechal zde dvanáctiletou dcerku. A přátele. Zoufalé lidi, kteří nechápou, proč tento vynikající muž již není mezi nimi.
"My, které tu zanechal," píše jeho přítel, "se musíme se ztrátou vypořádat - a také s pochybnostmi, že na světě existuje spravedlnost, která dobré lidi chrání."

 

Tak přítel vyjádřil svůj pocit; pocit, který obviňuje život. V pozadí toho se vtírá otázka: proč? Proč právě on? Tato otázka vrtá člověku hlavou, nedá mu spát, bere mu všechnu radost. Člověk kvůli ní naráží stále na tutéž zeď, až se o ni dokrvava potluče a slzy se mu řinou po tváři.


"Prostě si tuto otázku přestaň už klást!" Tato rada zní tak jednoduše a povrchně, že truchlícího rozzuří. Ale když nějaká zkušenost člověka neustále mučí, nějak tato rada pronikne silnou vrstvou zoufalství a uklidní trýzněné srdce. To potom na chvilku ztichne.
Tam, v tomto tichu, zraje poznatek, že otázka po tomto "proč" je příliš velká pro lidskou bytost. Příliš velká na to, aby ji nějaký smrtelník opravdu dokázal zodpovědět. V tomto tichu může člověk zaslechnout hlas, který nepochází z jeho osobnosti, nýbrž ze zcela jiné přírody, z Boží přírody v něm.


Hlas mu šeptá: "To je v pořádku. I když tomu teď nerozumíš. Existuje větší spravedlnost než ta, která je na tomto světě, než ta, která se projevuje ve viditelném světě.


A v této chvilce má truchlící člověk šanci, nepředstavitelně velkou šanci. A sice naslouchat hlasu, dát mu prostor a začít pátrat po jeho původu. Zjistí, že při tomto hledání, k němuž ho pudí hlas jeho srdce, jeho pocity sice nezmizí - ani ty, které ho souží, ani ty, které ho rozesmávají -, že se mu však přihodilo něco nádherného: byla mu do rukou vložena zlatá nit, kterou může následovat.

 

Pak se takový člověk učí důvěřovat a vzrůstá v něm pocit jistoty. Chápe, že vše, co se děje, má svůj smysl, i když ho sám nedokáže vždy vidět, nedokáže ho zatím ještě pochopit.


Aby se tomuto smyslu přiblížil, musí se vydat na cestu, jež se stává cestou poznávání vlastní bytostí a vlastním životem, jež mu ukazuje odchod, ztrátu a bolest, ale zároveň ho i střeží a ochraňuje. Když se pak na této cestě setká se smrtí, vezme ji na vědomí jako sílu bez sympatií či antipatií, která ani netrestá, ani nechrání, ale prostě uskutečňuje zákon změny.


Přestože se tomu učí rozumět, nepřestane pociťovat smutek, když ztratí milovaného člověka. Bolest zůstane. Ale v hloubi srdce, v duši ví, že zemřelého zvedly tytéž ochraňující ruce, které nesou i jeho.


Zdroj: Lectoria Rosicrucianum

Reklama
Reklama

Komentáře

lucie (Út, 11. 12. 2007 - 10:12)
se smrtí mého syna se nikdy nevyrovnám.ale vím, že je převeliká pravda, že mého milovaného syna zvedly tytéž ochraňující ruce,které nesou i mě ...
Marta (Út, 11. 12. 2007 - 11:12)
Mila Lucie,
myslim, ze se ztratou ditete se matka nikdy nevyrovna, rikaji ze to prestane, ale ja si tim nejsem jista, skoro jsem ztratila dceru pred 20 lety a porad si dobre pamatuji tu bolest a strach co jsem prozivala. Vloni na Stedry Vecer jsem ztratila maminku ale stale to boli jako pred rokem. Buh nam da silu,
Marta
Jaroslava (St, 19. 12. 2007 - 12:12)
také se těžko vyrovnávám se smrtí svého 21letého syna,ale věřím,že tam kde je je šťastný a z pohledu karmického se musí vrátit.A to mě dává sílu.Miluji Tě Míro a přeji světlo na tvé cestě!!!!
kuku (Čt, 20. 12. 2007 - 09:12)
Já jsem přišla o svého otce před šsti lety. Byl hodně nemocný a dlouho bojoval,ale prohrál. Byl to nejbáječnější člověk na světě a za vše dobré co je ve mě vděčím jemu. Z jeho smrtí jsem se nikdy nevyrovnala. Myslím na něj každý den, jakoby se mnou žil dál. Myslím, že se s tím ani vyrovnta nejde, že se jen člověk naučí s tou bolestí žít dál a každý den ji nějak překonat. Že umře jsme tak nějak věděli všichni už dlouho, myslela jsem, že jsem na to připravená. Ale to byl úplný omyl a jeho smrt mě úplně zbourala život. Bylo to hrozně těžké období,ale myslím, že mě v něčem posílilo.
Andy (Čt, 20. 12. 2007 - 09:12)
Já byla s kámoškou v sobotu pařit, pařily a juchaly jsme do rána, byl by to dobrej mejdan, kdybychom se ráno probudily obě, ale bohužel, krvácení do mozku z prasklé cévy nedovolilo mojí kámošce spatřit nedělní světlo. Něco ve mně umřelo s ní, ale taky cítím opačný efekt a tím myslím posílení.
Všem krásné vánoce!!!
Návštěvník (Čt, 20. 12. 2007 - 11:12)
Andy, už ti spousta lidí řeklo, "drž ústa"tak to alespoň tady splň.
Andy (Čt, 20. 12. 2007 - 11:12)
nejsem ježíšek a nejsem tu od toho, abych plnila vaše přání, ale vlastní příspěvek, hovořící k tématu můžu napsat i bez dovolení, nebo my snad chceš něco zakázat???
Myslím, že ne, že stejně jako já cítíš, že zákazy jsou na nic!!!
Měj se vánočně, pa:))
Návštěvník (Čt, 20. 12. 2007 - 12:12)
Zvláštní, tobě se přihodilo vždy všechno, co je aktuální, přestaň si vymýšlet, jsi tím vyhlášená, tady to není vhodné.
Andy (Čt, 20. 12. 2007 - 12:12)
Já že si vymýšlím??? Podle sebe soudím tebe???
Proto si můžu dovolit účastnit se tolika diskuzí, páč mám za sebou tolik a rozmanitě jiných zážitků a zkušeností...!
Návštěvník (Čt, 20. 12. 2007 - 12:12)
Já soudím jen podle toho, co z tebe leze za bludy na každé diskuzi. Ty jsi fakt jednodušší. Ale nebudu zesměšňovat tohle téma, stačí, že to děláš ty svým výmyslem.
Andy (Čt, 20. 12. 2007 - 12:12)
Já si nevýmýšlím a zlehčuješ tu smrt mojí kamarádky, načež nemáš právo, takže bludy a závistivé řeči si napiš na papírek a pošli vodovodním potrubím, páč mě tím nejen urážíš, ale znevažuješ situaci i tohle citlivé téma!!!
Návštěvník (Čt, 20. 12. 2007 - 12:12)
Zažila jsem podobnou situaci o které píšeš, to nemá člověk náladu absolutně na nic, natož potom aby visel na netu a tlachal kraviny.Ty jsi tak hloupá, že už těm svýn výmyslům sama věříš.
Andy (Čt, 20. 12. 2007 - 12:12)
Když už mi tedy chodíš dělat bordel do klubovny, zjisti si nejdříve všechny fakta, než začneš dělat závěry. Zemřela v neděli, 10. 6. 2007 !!!
(Pá, 21. 12. 2007 - 04:12)
aby jsi jí následovala, náno!
Adéla (Čt, 10. 1. 2008 - 17:01)
Jako malé děti...
Kamča (Pá, 11. 1. 2008 - 14:01)
Já zažila svou vlastní malou klinickou smrt, ale také jako zdravotní sestra jsem se setkala s případy, kdy jsem se jí dívala do tváře. Mám možná zvláštní dar, který mi byl dán a to maximální empatičnost - ve své profesi jsem nemohla však dál pokračovat, jelikož jsem věděla, že ten okamžik nastane - ten konec, ale i začátek něčeho nového. Chci Vám jen říct, že jako zdravotník to mám hodně těžké - nevím jak ostatní v této profesi - mluvím za sebe, jako člověk, který není zdravotník mám vše v srdci a v duši schované a vyrovnat se s těmito okamžiky je hodně bolestivé -. přímo nemožné. Říká se, že sestry by měly být empatické, vstřícné, umět porozumnět, já to všechno umím až moc a taky jsem na to doplatila - uměla jsem rozpoznat prohraný boj a čas smrti s novým začátkem. Až nemožně to zní, proto jsem musela odejít a najít si jinou práci - jelikož vydržet ten nápor je nad lidský výkon. Chápu Vás moc dobře a přeji jen krásné vzpomínky na ty, jenž vám odešli z jakéhokoliv důvodu
ZÁŽITKY BLÍZKO… (Po, 25. 5. 2009 - 11:05)
Cesta tunelem, setkání se světlem a zemřelými přáteli či rodiči nebo panoramatický přehled života od dětství až po současnost. To jsou jen nejznámější, celkem pozitivní zážitky lidí, kteří prošli klinickou smrtí.

http://www.nde.okamzite.eu/
Reklama