Sebepoškozování

Ted se dostavam k hlavnimu zlomu:Jednoho dne odpoledne jsem se citil zase zle, a s myslenkou, ze si snad polepsim, jsem sebral nejakou knizku a zapadl do baru (mimochodem, alkohol je v malych davkach velmi ucinne anxiolytikum, jenze ja nezustaval u malych davek). Bylo to dole na Mustku, zapomnel jsem uz jmeno. Pomalu jsem se opil, stejne to nepomahalo a chmury na me dolehaly a tlacily me cim dal vic, pochopitelne umocnene alkoholem. Citil jsem se hur a hur. Kdyz jsem vypadl, bylo okolo treti, ctvrte rano, a ja sel pomalu smerem ke metru v horni casti Vaclavaku. Sel jsem, nevnimal jsem okoli a potichu brecel, volal Boha o pomoc:

Predchozi cast ma bejt oznacena 1d.

Stale vetsi problemy mi delalo vstat a jet do skoly,

Pak jsem po mature odjel na podzim v roce 1989 do Prahy a byl uvrzen do zivota vysokoskolskeho studentstva. Chmelovou brigadu jsem prezil relativne bezbolestne, trebaze to junda nebyla.Zivot na koleji byl pro me trestem sam o sobe, protoze jsem nikdy nebyl jsem typ cloveka, ktery vyhledava spolecnost, a sdileni bydleni, tedy pokoje, lednice, sprchy i kuchyne s lidmi nahodne vybranymi kolejni spravou mi bylo prinejmensim znacne neprijemne. A to prestoze jsem byl z domova zvykly na blizsi lidskou spolecnost svych mladsich sester.Chodival jsem tenkrat casto do hospod. S knizkou jsem si sedl stranou od lidi a cetl jsem si a pil tak dlouho, az uz jsem nemohl dal cist a pak jsem jel na kolej spat. Stranil jsem se primeho kontaktu s lidmi, ale vetsinou mi nevadila jejich pritomnost okolo mne; castokrat cim hlasiteji hospoda rvala, tim vic jsem se citil vice uvnitr sve bubliny. Devce jsem zadne nemel, blizke kamarady take ne. Piti mi nijak zvlast nepomahalo, ale pil jsem tak nejak ze setrvacnosti, z pocitu neco udelat. Cekal jsem na

(Na tohle misto bych rad napchal jednu malou poznamku trochu mimo hlavni dej. Zlomecek k tematu

Nevim, kolik smim napsat znaku do jednoho prispevku a tak budu vkladat radeji cca poloviny stranek

Anilo, já znám Tvé pocity, tak důvěrně je znám. Ty, které mělas ve škole. Tak probíhají panické ataky, ale mnohdy i úplně jinak, je to porucha, která má tolik podob. Tvá úzkost a neklid, vegetativní reakce organismu i pocit, že únikem či úlevou může být jen bolest, utrpení nebo smrt... únava a neklid, roztěkané myšlenky, neklidné ruce neschopné psát. Léky a terapie Tě z toho dostanou a budeš na tohle období vzpomínat jako na noční můru svého života. Současně si budeš vážit zdraví, víš už co znamená nebýt fit, trpět. A podstatný je, žes začala "překopávat" styl svého myšlení - viz musím-nemusím. Jsou to krůčky ke zdraví. Budeš v pořádku, jen to nevzdej, hlavně z počátku to bude jako na houpačce dobře-šptaně, ale přežiješ to. Jsem si tím jista :)Ivo, rozumím Ti. Nevím, kde bydlíš, ale v Praze jsou denní stacionáře. Každý den bys spala ve své posteli. A nejsou jenom v Praze. Je to kompromis a řešení... co myslíš?

"já jsem totiž po dalším hnusným týdnu pochopila, že nic NEMUSÍM, když nemůžu."To je temer presne co jsem myslel. Zatim to klidne ber treba takhle.DanP.S. Radostne se vrtim na zidlicce, ze se nase Anila ozvala. Chystam se prispivat. Vodflaknul jsem trochu praci a tak mysim, ze to stihnu vsechno jeste dneska.

Jejdanánky, to jsem toho ale napsala... a po přečtení prvního odstavce zjistila, co tam mám chyb..., takže vy si těch chyb nevšímejte a já to už dál po sobě číst nebudu, nebo by mi bylo ze sebe zase špatně, vezmu si prášek a půjdu si lehnout. Všem tu přeju dobrou noc, hezké sny a Danovi pěkné odpoledne ;-)

Ahoj IVO, to potěšilo, že sis na mě taky vzpomněla. Ale zato mě vyděsilo, jak jsi napsala, že se Ti nedaří zhubnout víc jak dvě kila za týden, ale i to je moc!!! Nechtěj hubnout, váhu máš v pořádku, ale měla by ses zbavit té utkvělé představy, že v pořádku není. Nehubni, jen si z toho opravdu uděláš další problém, pokud nejsi psychicky v pohodě. IVO a co se týče Tvého problému, zda jet či nejet, na Tvém místě bych to asi ještě pořádně uvážila, i když se to Tvému příteli nemusí líbit a Ty si myslíš, že na jeho místě bys taky nechtěla zůstat v odloučení tak dlouhou dobu..., ale přece bys nechtěla ani vidět někoho, na kom Ti záleží, aby se trápil, když mu není dobře a tohle je způsob, který mu může pomoci..., to bys ho přece sama do toho přinutila a raději ho viděla odjíždeť, nebo ne? Zkus si o tom s přítelem ještě promluvit, snad pochopí, že je to něco, co Ti může pomoci... A snad tam jsou dovoleny návštěvy, nebo byste si mohli třeba volat, psát, něco z toho by nešlo? Zkus se mít alespoň trošku hezky a zatím ahoj, Anila

Jistě, že budu ráda, pokud se mi informuješ na tu ospalost, kterou Remeron způsobuje. I když myslím, že ta ospalost, kterou právě cítím, není účinkem léku... Tu Remeronovou jsem asi taky poznala, hned zpočátku, ale to se mi točila i hlava, špatně jsem udržovala rovnováhu, ale to už je pryč... V pondělí jsem měla volat své doktorce na kontrolu, jak na mě působí léky. Zdálo se mi, že se mi o něco více třesou ruce, nebyla jsem schopná jednou rukou udržet skleničku, takže jsem jí o tom samozřejmě řekla, ale ujistila mě, že to spíše asi bude psychické a když o tom teď přemýšlím, tak měla nejspíše pravdu. Přiznala jsem se i k těm "úzkostným záchvatům" a prý Remeron taky pomáhá na úzkost, ale ještě by mi na to něco napsala, ale já nějak nevím. Na jednu stranu se mi moc nechce do dalších prášků, ale na druhou se děsím, že by mě to jednou chytlo někde mimo domov, třeba ve škole a to tak moc, že bych to nedokázala už vůbec ovládnout a dojít třeba na ten záchod, aby mě nikdo neviděl, ale stalo by se mi to při hodině a co pak, když s tím nebudu moc přestat, protože si to dělám sama ve své hlavě, a lapala bych tam jen po dechu... Dobře vím, že ne každému zabere to co jinému a že je třeba hledat vhodný lék pro toho či onoho člověka, ale mně je špatně, a tak kéž by to zabralo a nejlépe ihned!

Dane, Ty si mi ale pisatel, snad Ti ještě dneska stihnu odpovědět na všechno. Moc jsem nepochopila, proč by sis pod sebou na diskuzi podkopával stoličku s prozrazením svého věku? A popravdě jsem Ti vlastně tipovala tak o pět let více ;-) a techno taky neposlouchám, nedělá mi dobře na moji úzkost. A to, že jsem už potom nenapsala, nemělo nic společného s tím, že jsi mi to neprozradil, ale prostě jsem nemohla. Nejsem urážlivá a nebylo to pro mě zase tak důležité, ale zajímalo mě to proto, že jsem si o Tobě jen chtěla udělat určitou představu, když tu s Tebou probírám můj "tajný" život a protože se zdálo, že s psychikou máš už své nemalé zkušenosti a jak jsem tady pochopila z mnohých příspěvků na různých diskuzích, tak se člověk nad psychickými problémy dokáže časem tak nějak povznést a brát to trochu jinak se životem takovým, jaký je, což je vidět i na tom Tvém chápání MUSET-NEMUSET..., narozdíl ode mě, protože já se v tom ještě pořád plácám a toužím být "normální" a slova jako deprese, sebepoškozování a antidepresiva znát jen jako stručný popis z učebnice psychologie. Ale máš pravdu, být "normální" se mi už nikdy docela nepovede, tuhle zkušenost už mám v sobě a té už se nezbavím...stejně jako ostatní tady. Ale možná mi to dá taky to povznesení, jinej pohled na svět a důležitost věcí... Stejně jako Ty obdivuju Pajku, jak dlouho žije s PP a je vidět, že se to naučila brát jinak. Vzpomínám si na jeden její příspěvek na PP nebo na depresi, kde psala nějaká "panikářka", jak jí bylo hrozně, až se bála, že nedojde domů, ale došla, vzala si prášek a zaspala to... a Pajka odpověděla, co víc by chtěla, když to takhle dobře zvládla? Co by chtěla? - Být normální a neznat tenhle pocit... Ale to nejde, takže o co jde? O to PŘEŽÍT /!!!/, vyrovnat se s tím, že normální nebudu, zas a znova se oklepávat a jít dál... Ne, už si nemyslím, že MUSÍM /!/, já jsem totiž po dalším hnusným týdnu pochopila, že nic NEMUSÍM, když nemůžu. Víš, mě asi hodně vyčerpává to, že přes den je mi špatně a když se mi s přicházejícím večerem začne ulevovat a mně se zdá, že si to snad všechno jen namlouvám a říkám si, že od zítra začnu znova, že si dopíšu poznámky do školy, že je budu od teď poctivě psát, že nebudu tak líná a začnu se učit, že dohoním to, co jsem zameškala /to je mimochodem skoro celý školní rok/, že dočtu tu a tu rozečtenou knížku, že si trochu uklidím pokoj, že si alespoň občas pohraju s naším psem, protože jeho je i opravdu líto, když tam tak stojí s míčem v čumáčku a hází po mně ty smutné oči a já nemám sílu, i když bych chtěla, se pohnout a že se přestanu přejídat do mdlob, protože už jsem přibrala skoro 13 kilo a upřímně už mě to štve, neboť nedopnu některé své oblečení, což je hrozná představa pro někoho, kdo se předtím snažil cvičit..., ale pak přijde ten zítřek a všechny ty předsevzetí jsou ty tam a já jsem ráda, že se mi vůbec povedlo dojít do školy... Takže s tím vším končím a přestávám si vyčítat, něco, na co prostě nemám sílu..., protože už jen tohle vyčítání mi ji bralo a mně jde o to PŘEŽÍT. Ne, naštěstí nemám před maturitou, to bych asi už vůbec nezvládla, ale Tobě díky za nabídku výpomoci s učením, ale připadala bych si, že jen využívám něčí dobroty... Ale kdo ví, možná že až budu v úzkých, tak toho přeci jen využiju. ;-) Jen aby Ti teď nazačaly chodit maily se zadáním domácích úkolů a s předmětem v e-mailu označeným jako Anila. :-)) A tohle je taky jeden můj sen, být zahradnicí, nebo knihovnicí :-) a nevadilo by mi tohle dělat narozdíl od mých rodičů, které by netěšilo, kdybych takhle skončila. Jako zahradnice bych se šťourat v květináčích někde ve skleníku, v tichu, bez lidí, jen s květinami, které mám taky ráda a sama mám doma malou botanickou zahradu, která ovšem teď sesychá a já nemám sílu s tím něco dělat a tak mě to mrzí, s některými jsem se opravdu piplala... A jako knihovnice bych byla s nejlepšími společníky - s knihami - v nádherném tichu... Jestli jsi pořádně četl celou diskuzi určitě víš, že já jsem opravdu nemohla z té postele vstát, jen to nebyly celé dny v kuse, protože mě se s podvečerem ulevilo, a tak jsem se jen ploužila po bytě, že jsem skoro tři dny nepila, protože voda se mi zdála odporná, že jsem měla příšerné "záchvaty úzkosti", že už chápu, co je to spánková deprivace, že jsem si s vyšinutím jezdila s rozžhavenou sponkou do vlasů s přáním umřít a ulevit si po zápěstí a ještě dneska v duchu děkuju všem svatým, že jsem tenkrát nemohla z té postele vstát, protože už bych asi byla bez ukazováčku, neboť jak jsem tam tak ležela, neschopná jen otevřít oči, napadlo mě, že kdybych si ten ukazováček uřízla, bylo by mi zase dobře. Byla jsem tou představou tak unešená a ani na chvíli jsem nepochybovala o tom, že by to nemusela být pravda... Ale jak už jsem Ti psala mám stavy, kdybych se klidně vykašlala na nějakou posmrtnou ztuhlost a smrt udušením, i tak by to pro mě bylo v danou chvíli nádherným vykoupením...

Ahoj všichni, právě jsem dočetla všechny příspěvky, které jsem zameškala a bylo jich hodně, takže musím dohnat odpovídání a hlavně to musím udělat rychle, když se momentálně pár hodinek cítím docela vyrovnaně a protože mě to už možná zítra hodí zase zpátky kamsi mimo tento svět a tuto dimenzi. :-) Proč jsem za tu dobu nenapsala ani fň? To proto, že mě už jen vyčerpá dojít do školy a ze školy a když zvládnu tohle, už potom nemám sílu něco psát. Buď mi v tom brání únava, nebo úzkost, či roztěkanost a neudržím prsty na klávesnici. V sobotu jsem tu ještě děkovala Danovi za pozornost, mimoto je vážně úžasný a jestli to teď čte, nemusí se vůbec rdít ;-), protože jeho snaha pomoci je opravdu nevýdaná, čímž musím ještě jednou poděkovat za e-maily. V neděli mě už zase dostala špatná nálada, skleslost a únava. V pondělí jsem ve škole usínala a odpoledne doma chodila dvě hodiny po pokoji..., jak jsem byla nervózní. V úterý jsem zase jako obvykle ve škole usínala, pak to najednou přešlo a nastalo to známé svírání žaludku, srdce bylo jako na poplach, tíha na hrudníku, točení hlavy a já se pak deset minut vzpamatovávala na záchodě z "úzkostného záchvatu", kde jsem lapala po dechu, bohužel tam ale předtím nějaký dobrodinec kouřil a já myslela, že už se snad nikdy pořádně nenadechnu, se zvoněním jsem se doploužila do třídy a hodina pro mě byla živoucí peklo... Znáte ten pocit, kdy nemůžete ani sedět, stát, ležet, chodit, prostě nic...? Ach ta středa, kdy jsem dopolední hodiny prospala, odpoledne se zdálo v pohodě, ale nebylo, jen co jsem přišla domů, podařilo se mi se příšerně přejíst, takže ta úzkost tam ve mně někde byla schovaná a večer o sobě dala vědět takovým vnitřním svíravým pocitem, kdy jsem si myslela, že mě to snad roztrhne... Pustila jsem nahlas rádio a brečela jsem bolestí a kdyby mi to kapesník, který jsem si nacpala do pusy, aby mě nikdo neslyšel, dovolil, snad bych i křičela...

Jo a jeste bych dodal, ja byl na takovym "zdravotnim soustredeni" asi dva mesice. Sice, ne ze bych tam hned vyresil vsechny svy problemy, ale rozhodne mi pomohlo. Muzu naprosto rozhodne rict, ze to moje "soustredeni" bylo jedno z nejvyznamnejsich meducin, ktery napomohly memu leceni. Tak.

Ivo, moje jednoznacna odpoved je ANO, JEĎ!!! Ja zase v psychouse verim, ne sice ve vsechny, ale aspon v nekery. Stejne verim i v pilule, ale tem uz prikladam mensi dulezitost (nikoliv vsak nezanedbatelnou). A psychoterapeuticky sezeni jsou fajn kdyz se sejdou lidi a dostanes se na mesic a pul z prostredi, ve kterym jsi ted porad. Tvuj partner snad vydrzi tak kratkou dobu sam? Rekneme, jako kdybys jela na prazdniny sama za kamoskou. JEĎ! JEĎ! JEĎ!Hodne stesti Ti preju.Dan

Anila byla jeste vcera aspon ziva. Ach jo.

Ahoj všem,nejdřív chci upřesnit tu mojí tmu. Myslím, že to cítím jako Pajka. Uklidňuje mě spíš večer a samotný tmy se bojím. Taky usínám při rádiu a lampičky. Prostě jak říká Pajka.No včera jsem byla u mýho psychiatra. Ani jsem si moc nestěžovala. Ale měla jsem v sobě dost napětí nebo já nevím co to bylo. Prostě jsem se rozbrečela. Nechtěla jsem si stěžovat, že mi není dobře, ale prostě najednou přišel ten pláč. Naštěstí jsem se za chvíli uklidnila. No ale o tom moc psát nechci.Psychiatr mi nabídl, že kdybych chtěla, tak že mi může zajistit pobyt na 6 týdnů na intenzivní psychoterapii. Nebude to žádná psychiatrie ale psychoterapie. Prý je to dost dobrý a mohlo by mi to pomoci. Mám si to promyslet a když tak mu kdykoliv zavolat a on mě objedná. Hodně jsem o tom přemýšlela a docela bych jela. Ale pak jsem to řekla mému příteli a byl oheň na střeše. Trochu na mě i křičel, že nic takovýho nepotřebuju, že vše zvládnu sama, že musím bojovat apod. Pak se uklidnil, když viděl, jak brečím. Říkal, že 6 týdnů je moc dlouhá doba a že nechce být doma sám apod. Pak jsme tu debatu nedořešeně skončili. Já bych docela ráda jela, ale 6 týdnů je fakt dlouhá doba a nechci ho nechávat samotného. Jak by asi bylo mě, kdyby mi řekl, že někam odjíždí. Taky by se mi to nelíbilo a byla bych smutná, že budu sama doma. Že ho nebudu mít na blízku. Jsme na sobě hodně vázaní. Tak nevím, co dělat. Vím, že pobyt by k něčemu dobrému určitě přispěl, ale co Michal? On nesnáší psychiatri ani psychology a vůbec jim nevěří. Tak já vážně nevím, co dělat. Jet - nejet.......... Prosím poradí mi někdo, jak by tuto situaci řešil? Dlouho se neozvala Anila. Abych pravdu řekla mám o ní docela strach!

Ano pane Dane :)

Zabiji hnusne pocity, Pajko. :O)D.

ano, láska co zabíjí - vše negativní