Sebepoškozování

:-) tak to ne ... halo nehalo ... ja vim ze mel klienta,ale ja telefonovat neumim a nebudu jen proto,ze neni schopen vyhovet .. :-)

T: Děláš unáhlené závěry. V psychologii se tomu říká "halo efekt". Možná je to dobrý odborník, který byl jen v momentální časové tísni... Dej mu i sobě ještě šanci a aspoň si potrénuješ telefonování :)

Anilo ... to je skody to je skody ... pokecal bych rad ... priste,snad ... doufam,ze na sebe narazime ... ze by snad zase basne ? :-) PS:To me fakt mrzi,ze jsem se uz nepodival,pokecal bych vic nez rad:( Ach jo ...Jo a dnes jsem se byl objednat k psychologovi ... je to za 14 dnu,ale uz ted vim,ze mi je nesympaticky a nemam chut mu nic rikat.Copak je normalni aby mi mezi dverma rikal,ze se mam objednat telefonicky? Sakra ja za nim prisel osobne ... kaslu mu na nejakej telefon ...

Anilo,jsem moc ráda, že jsi k tý psycholožce šla. Je vidět, že jsi statečná a že s tím chceš něco dělat.Je skvělí, že jsi prožila aspoň ty tři barevný dny. Aspoň o nich něco víš.Je mi líto, že se Ti opět přitížilo. Ale už jsi s tím něco začala dělat, tak věř, že bude líp. Držím všechny palce, myslím na Tebe a v duchu Tě držím za ruku.

Hmm, to se rýmovalo... netuchatusvetr pletu...skáču z okna deset metrů nad zemía už mě nic nebolí...:-))

...Ale ten den je hnusnej! a nechci čekat na noc jako na vysvobození...! P.S. Jsi ještě na netu? Nechtěl bys třeba někde pokecat na chatu? Prosím!

Ale no tak ... :-) hlavu vzhuru ... :-) po dni prijde zase noc ... tak krasnou noc ...

T. ale i těch pár dnů mi stálo zato..., alesoň vím, že svět je jinej, když je mi dobře... A do mé příští návštěvy mi to rozhodně vydržet nemohlo, protože ta je až za 14 dní na psychiatrii. Tma je nádherná hlavně pro svůj klid, který mi přinese, a tak nedělám celý den nic jiného, než se modlím, aby už byl večer... Přiznám se, že když tu teď tak sedím, děsím se toho, jak mi bude s ránem zase mizerně... Nechci to už zítra znovu prožívat! A teď si musím jít umýt vlasy..., já na sebe prostě nechci šahat!!! - jsem tak hnusná! Já nemůžu... Ach jo, alespoň, že je ta tma...

At to zni silene cekal jsem jak dlouho ti Anilo vydrzi barevne dny ... doufal jsem ze te to dozene nejdrive tesne pred dalsi navstevou ... no nepodarilo se ... drz se. Mimochodem tmu mam rad taky ... je v ni klid a zadny shon ...

Aaaach, tma - konečně... To je nádherný...

Všem díky za odezvu... Užila jsem si ty tři "barevné" dny a mám to tu znovu... Včera ve škole jsem byla tak unavená a měla jsem tak těžkou hlavu, až jsem si ji musela položit na lavici a to už jsem neudržela ani otevřené oči a povedlo se mi usnout při hodině. :-)) Dneska jsem sotva udržela tužku a musela jsem odejít domů, nebo bych se z toho zbláznila..., nesnesla bych tam ani sedět. A to už víc jak měsíc si nepíšu poznámky. Já to nedoženu a zrovna před pololetím. Ach jo, jsem tak unavená. Ať udělám cokoliv, musím si potom odpočinout, jako bych uběhla kilometr... Už aby byl zase večer a tma. Já už nemůžu..., už nechci...!!!

Ahoj Misko.Tak to je fajn,ze uz to nevidis tak cerne:-)Ted jen vydrzet a bude to dobry.Uz vis co pomuze tak se toho drz.A uz zadne ublizovani.Drzim palce.

Ahoj Ani,jsem moc ráda za ten Tvůj poslední příspěvek.Taky mám teď dobrý období.Jeden den jsem byla u kamarádky ze třídy a prostě se mi rozsvítilo!Už je to týden,co jsem se nepořezala.Je to málo,ale týden,to už tu dlouho nebylo.Je to fajn.Sedm dní bez bolesti v normálním světě...Psala jsem Ti i mail,ale napiš mi třeba sem,jak budeš chtít,až bude mít chuť.Papa MiškaA ostatním,kteří mi psali ty hezké zprávy po tom mém otřesném příspěvku minulý týden:Nemjte o mně strach,dávám se do pořádku...

Ahoj.Anilo,to je skvele,ze je ti lepe.Nacekala jsi se mesic a dockala ses a dobre to dopadlo.Ted uz mas nastartovano tak jen dojet do cile a budes z toho venku.A svet bude zase barevnej ... :-)Tak pis at vime ze si uzivas.Pajko ... to jsou sprchy ... uf :-)

Anilo, moc mě potěšilo, žes tam šla!!! :) a teď už to nesmíš vzdát. Jsi mladinká a všechno krásný a že je toho dost! máš před sebou. Je třeba, aby ses léčila, nebraň se lékům, čím dřív se léčbě podrobíš, tím dřív budeš zdravá. Mám panickou poruchu od 13 let, je to mrcha, která se umí, když jí neléčíš, pěkně zavrtat do pdvědomí a odtud ji dostat je pěkně těžký. A taky se, stejně jako Ty, uklidňuju s příchodem tmy, je hladivě anonymní a diskrétní a možná jsem prostě jenom takový typ. Každopádně se málokterý panikář cítí dobře po ránu... Budeš z toho brzo venku, jen to nevzdej!!! Moc na Tebe myslím a věřím, že se s tím porveš a potkáš toho, co Tě mlčky a chápavě vezme za ruku, každopádně by to podpořilo Tvou cestu k normálnímu žití a bytí :)P.S. Panická porucha není nemoc, jak z názvu vplývá...jen je potřeba ji řešit...

Dneska je mi dobřééé! A uvědomila jsem si to v knihkupectví, všechny ty knížky byly tak barevné a každá jiná... A i když je venku rozbředlý sníh, led a bláto, mně se to zdá ohromně barevné... A každá písnička má svoji hloubku... A dokonce jídlo má i svoji chuť a vůni... Nevadí mi mluvit s lidmi... A nedělá mi problémy si zapamatovat, to co jsem četla před půl minutou... A svět je tak úžasně barevnej... :-)), to je jak kdybych ty tři měsíce vůbec nežila... Ale je zajímavý, jak si pak najednou člověk dokáže vážit každého dne a každý prkotiny... ;-) Kéž, by tohle nikdy neskončilo!!!!!! Já mám toho ještě tolik na srdíčku, ale dnes už budu končit, takže příště. Mějte se moc a moc a moc hezky! Anila

A ještě se s vámi musím podělit o jeden zážitek... o moji schůzku s psycholožkou... ;-) Jóó, já tam byla! Musím říct, že byla moc příjemná a milá... a když jsem nevěděla jak začít nebo jsem se někde zasekla, tak mi pokaždé pomohla. Probrala se mnou, jak dlouho to mám, za jak dlouho se mi to opakuje, jak se při tom cítím, jestli je to úzkost, strach, nebo něco jiného, jak se mi spí, jestli to má někdo z příbuzných, jaké máme vztahy v rodině, moje záliby, jak se mi líbí ve škole, co přátele, atd. atd. /To tu už nejspíše všichni sami zažili, ale kdyby to četl někdo, kdo váha, jestli jít k odborníkovi nebo ne, tak ať ví, co ho čeká. ;-)/, o sebepoškozování se mnou podrobně nemluvila a prý jsem v tu neděli měla úzkostný panický záchvat - nebo nějak tak to říkala. Kreslila jsem strom a dělala se mnou test - co mi připomíná ta rozlezlá šedá skvrna. :-) A objednala mě za 14 dní na psychiatrii, že by to chtělo antidepresiva... a mám brát ty prášky na spaní... Hmm, ani nevím, čeho jsem se to tolik bála, tak hrozný to přeci nebylo. :-)

Pro T. /reakce na příspěvek z 5. 1. 2004; 8:33:51/ a taky Tě předem varuju, že se neumím vyjadřovat stručně. :-)) Víš, když jsem tu neděli ležela na zemi, oči mě už pálily od slz, ale nešlo nebrečet... I když jsem nechtěla, aby mě takovou a v tomhle stavu někdo viděl, stejně jsem doufala v kohokoliv, kdo by byl se mnou, držel/a mě za ruku a řekl/a, že to bude zase fajn... Jen jsem chtěla cítit něčí přítomnost... Někdo, kdo by mě třeba jen mlčky držel za ruku a přitom nevyčítal tu jizvu na zápěstí, kterou jsem si udělala, když jsem si přála umřít, ani ty ostatní jizvy..., ale já nestojím o žádný soucit, prostě to vzal/a, tak jak to je, nehučel/a do mě nesmysly, jak jsem úžasná, hezká a bla bla bla, protože bych tomu stejně nevěřila spíše naopak a bylo by mi ještě hůř... Jen cítit to, že tam je se mnou, že mu/jí nejsem lhostejná, ať už jsem jakákoliv... Ale nic takového se nekonalo, žádný zázrak neseslán, a tak jsem tam ležela dál a nimrala se ve své ubohosti, hlouposti, ošklivosti a vlastně i zbytečné existenci a hlavně sama... A co Ti tím chci říct? - Odpovídám na Tvou otázku, zda mě někdy napadlo říct lidem, kteří se mnou snad mají něco společného, přečtěte si ten a ten chat na doktorce, je to o mně, píšu to já..., nebo kdyby si to někdo přečetl a poznal mě v tom... /???/ Ano, napadlo mě říct to, ale v žádném případě bych to neudělala, protože já se za to stydím - za to, jaká jsem a za to, co si dokážu udělat i za ten stav, kdy se pohnu jen s velkým úsilím... A kdyby to někdo četl a poznal mě v tom? Rodiče se k tomu určitě nedostanou a sama od sebe bych jim to nikdy neřekla, protože je by to trápilo a je mi jasné, že by se to za nějaký čas z jejich strany neobešlo bez výčitek a ty by zněly hodně dlouho... - a já toužím po někom, kdo by mě mlčky s pochopením držel za ruku - a to bych u nich asi nenašla... Přítele nemám. A těch pár přátel? Myslím, že tohle nečtou a kdyby, asi nemám k nikomu z nich tak blízko, aby mu došlo, že se jedná o mě, anebo takovou důvěru, abych to někomu z nich řekla... Nikoho z nich si neumím představit, že by mě v tom hloupém stavu za tu ruku držel... Já se za to moc stydím. A jak někomu normálnímu, kdo má rád život vysvětlím, že ten svůj život nenávidím a žiju jen ze zbabělosti s tím něco udělat?!? = Kdo nezažil nepochopí! Ale přesto..., když je mi zle, nepřipouštím si to, ale stejně tajně doufám v něčí chápající dlaň a nevyčítající oči... A tak píšu sem, protože lidé zde sami poznali tu stejnou bolest...

Děkuju Ozce a IVĚ za odpověď na můj dotaz, ve kterém jsem si nebyla jistá, jestli už je ten hnusnej pocit pryč anebo si to na mě ještě sedne... Bohužel druhý den potom co jsem na onom dotazu odklikla odeslat, jsem nemohla už zase ráno vstát z postele, a tak jsem opět celý den proležela a prospala. To bylo v sobotu a nedělní den byl už o něco lepší, jen do té boby než mi přišla zpráva na mobil /a pak, že mobilní telefony neníčí zdraví :-))/ a už se mi to rozběhlo jako obvykle - jsem hloupá, ošklivá a nezasloužím si, aby mi někdo psal... Třásly se mi ruce a cítila jsem takovou úzkost, že jsem v kuse brečela dvě hodiny..., až mi z toho začala šíleně bolet hlava snad až migréna /z jakéhokoliv světla se mi dělalo špatně, chtělo se mi zvracet.../. Nemohla jsem ale přestat brečet a čím víc jsem myslela na to, jaká jsem ubohá a že si nic nezasloužím, tím víc mě ta hlava bolela... To už jsem se doslova plazila po čtyřech, ale nakonec se mi podařilo se přeci jen uklidnit. Neměla jsem sílu na nic, a tak jsem se nepřevlečená vyškrábala do postele. I v noci jsem se budila s bolestí hlavy, úzkostí a vtíravými myšlenkami mé ubohosti po půl hodinách a naspala jsem celkem tři. Ráno jsem nemohla vstát do školy, byla jsem unavená a ještě pořád mě bolela hlava, měla jsem tak těžké nohy, že jsem s nimi nemohla vůbec pohnout a světlo mě bodalo do očí. Celý den jsem byla jako uvězněná ve vlastním těle, usínala jsem a zase se probouzela... Odpoledne jsem usnula, ale ještě než jsem po probuzení otevřela oči, cítila jsem to, že je mi lépe, mohla jsem pohnout nohama... Otevřela jsem oči a už se stmívalo... Díkybohu - tma, to se mi pokaždé tak uleví! A tomu nerozumím. Proč se mi s večerem a s tmou tak uleví, jako by všechno bylo normální a zítra mi mělo být nádherně, ale není? Proč je večer pro mě úlevou? I když je mi smutno a někde pořád vím, že jsem ta zbytečná, je mi nějak lépe... Kdyby na tohle někdo znal odpověď, byla bych moc ráda. Zbytek týdne jsem byla ve škole, i když jsem si musela dělat přestávky v psaní poznámek, protože pak už jsem byla moc unavená a když jsem se chtěla na něco soustředit, tak mě to za chvíli vyčerpalo... Ale alespoň se mi nedělalo z každého nového rána špatně...

jsem na netu nechces Pajko nekde pokecat ?