Na stopě klášterní medicíny

Bylinné léčitelství dnes zažívá renesanci. Vědci v německém Würzburgu sbírají údaje o léčebném umění ve středových klášterech a prohledávají staré folianty, které dosud ležely zaprášené v církevních knihovnách. Zjišťují přitom, že tehdejší mniši a mnišky měli rozsáhlé znalosti o rostlinách a uměli z nich připravit léky, které byly skutečně účinné.

Ve středověku představovaly právě kláštery často jedinou naději a záchranu pro nemocné, proto se léčebnému umění tohoto období říká také klášterní medicína. Po mnoho století byla opomíjena, ale v současné době je opět na vzestupu. Středověké učení, obsah látek a působení mnoha rostlin jsou v centru zájmu moderního farmaceutického průmyslu i veřejnosti, o čemž svědčí rostoucí poptávka po bylinných přípravcích. Ve Würzburgu nyní zpracovává skupina lékařů, botaniků, chemiků, farmaceutů a historiků historické vědomosti pro využití v moderních terapiích.

"Lékaři a historikové klášterní medicínu dlouho opomíjeli, protože ji nebrali vážně," říká jeden z odborníků vědeckého týmu Ralf Windhaber. Mniši totiž používali při terapiích fekálie, hady, červy a ropuchy a na otevřené rány aplikovali nechutnou směs z medu, ovčího hnoje a sýrové plísně, vysvětluje vědec. Moderní lékaře z popisu těchto metod obcházely mdloby a odborné kruhy označovaly klášterní medicínu za špinavou apatyku. To by se však nyní mohlo změnit.

Vědci nedávno zjistili, že páchnoucí kašovitá směs, která byla přikládána na rány, má pravděpodobně antibiotické účinky. Podobně účinné budou zřejmě také mletá semena dýní, která po staletí sloužila jako prostředek na sražení horečky. Stejně tak čaj z fenyklu, tymiánu a meduňky, který lidé ve středověku pili při dýchacích a zažívacích potížích.

"Lidé dříve věřili, že všechno, co silně páchne nebo voní, je obzvlášť léčivé," vysvětluje odbornice na léčivé rostliny Sabine Volková. První zahradu s kořením a léčivými bylinami založili mniši na německém území před více než tisíci lety. Toto umění prohloubili a rozšířili především benediktini, kteří se intenzivně věnovali léčitelství a dovezli mnoho užitečných rostlin z oblasti Středomoří, kde je hojnost bylinek a koření.

"Mnohé z toho, co v 9. století ve svém botanickém průvodci sepsal opat benediktinského kláštera v Reichenau Walahfrid Strabo, platí dnes právě tak, jako v jeho době," tvrdí Volková. Farmakologové přitom dodnes nejsou v mnoha případech schopni určit, které jednotlivé látky se v rostlině nacházejí a jak působí. Například baldrián je od středověku používán pro uklidňující a uvolňující účinky při nervovém podráždění. Jakým způsobem však směs látek z kořene baldriánu přesně působí, je dosud nejasné.

Středověkou léčbu doprovázely také náboženské praktiky, tedy modlitby, zpovědi a duchovní útěcha, což byla vlastně psychologická péče o pacienta. Mniši doporučovali byliny rovněž k vyhánění ďábla a zlých duchů, což pro nezasvěcené možná zní "nevědecky", ale dnešní historikové lékařství zlé duchy interpretují například jako ztrátu chuti, únavu nebo bolesti hlavy.

Mniši totiž mysleli většinou racionálně a přírodovědecky. "I když byli ovlivněni tehdy panujícím světonázorem a učením o čtyřech tělesných tekutinách, nemohl nikdo, kdo četl jejich knihy o bylinách a recepturách, ani tušit, že spis pochází od nějakého mnicha, tak střízlivě je sepsán," říká Windhaber. Náboženský obsah tak mívala většinou jen předmluva.

Výjimku v tomto směru představuje (dnes hodně známá) Hildegarda z Bingenu, která ve svém díle uvádí vedle přírodovědných také náboženské a morální úvahy. "Byla jistě pozoruhodnou a inteligentní ženou a dokonce i mystičkou," uvádí Windhaber. Ve středověku však tato vizionářka nepatřila mezi lékařské autority a její spisy byly jen málo rozšířené.

Jinak tomu bylo v případě takzvaného Lorscherova lékopisu, který byl sepsán kolem roku 795 v jednom benediktinském klášteře v Horním Porýní. Nejstarší německý lékařský rukopis vědce překvapil. "Jsou v něm patrné stejné problémy, s jakými se potýká naše zdravotnictví dnes," konstatoval Windhaber. Kláštery se chtěly dobře postarat o každého pacienta, ale některé léky byly pro ně nedostupné, protože se musely dovážet. Lorscherův lékopis byl významný v tom, že mnichům sloužil k vyhledávání domácích a levnějších zdrojů.

WÜRZBERG (Německo) (ČTK/Naturundkosmos)