Stůněme podle televize

23.9.2011 00:01
Zdraví

Ještě nikdy jsme nebyli vystaveni takovému přívalu zdravotnických informací. Ještě nikdy nevyráběly farmaceutické firmy takové množství léků. Ještě nikdy jsme tak často, všestranně a kvalifikovaně nestonali. Jak je to možné? Kde udělali soudruzi chybu? Stát převzal naprostou zodpovědnost za nemocné a jejich léčení. Pacienti se zodpovědnosti naopak masově zřekli. Za většinu potíží si přitom můžeme sami.

Medicínská propaganda se nás ale snaží přesvědčit, že potřebujeme hlavně doktory a prášky. Děsí nás a vzdělá­vá k obrazu svému. Skvěle se jí to daří. V letech 1966-88 celosvětově vzrostl počet lidí, kteří se obávají o svoje zdra­ví, z 15 na 50 procent. Čím víc zdravotnických informací lidé dostávají, tím víc stůňou. Pod tlakem propagandy po­važují přirozené problémy života za choroby a podle toho se chovají.

Vědci nyní tvrdí, že za to mohou i televizní seriály z lékař­ského prostředí: Nemocnice na kraji města, Sanitka, Ordi­nace v růžové zahradě, Doktor z hor, Stefanie, Pohotovost, Nemocnice Chicago Hope. Valí se ze všech stran.

Jen Pohotovost dokázala vletech 1994-95 ve Spojených státech zaujmout 30 milionů diváků. Podle průzkumu Nielsen Ratings byly druhá, třetí a pátá řada nejsledovanějšími pořady vůbec. Scenárista Michael Crichton vystudoval lé­kařskou fakultu a k natáčení přizval špičkové specialisty. Podařilo se mu vytvořit iluzi reality.

„Tyto seriály mají na diváky dlouhodobý vliv. Jejich sledová­ní silně ovlivňuje strach z onemocnění,“ říká dr. Jan Van Mierlo z Hasseltské univerzity v Belgii. Přestože si diváci uvědo­mují, že jde o fikci, jejich obavy stoupají úměrně s počtem zhlédnutých dílů. Autoři velké britské studie položili 1300 respondentům otázky, které se týkaly jejich obav z nemo­ci, a odpovědi porovnali s údaji ohledně sledování televize. Zjistili, že lidé, kteří sledují seriály z lékařského prostředí, se bojí o 10 procent víc. „Stejné účinky mají na diváky i záběry, které nějakým způsobem souvisejí s lékařskou problematikou,“ uvádí studie Britské psychologické společnosti. Čím to je?

Máme úctu k autoritám. Doktor j e autorita par excellen­ce. Jeho povoláním je vědění. Je mocný. Rozhoduje o tom, co je a co není nemoc. Může nám hospitalizací zabránit v pohybu. Omezit kontakt s rodinou. Stanovit příděly jíd­la. Kdykoliv nás budit. Nutit nás užívat léky nebo nám ope­rací odstranit kus těla. Má nás zkrátka v hrsti.

Co všechno s námi může jeho autorita udělat, předve­dl na skupině pacientů s akutní bolestí zad dr. R. A. Deyo z univerzity ve Washingtonu. Zjistil, že léčebný efekt dopo­ručeného čtyřdenního klidu na lůžku nebyl nijak výrazně účinnější než dvoudenní nebo vůbec žádný klid na lůžku. Objektivní nález ani intenzita obtíží při vstupním vyšetře­ní nebyly pro dobu trvání neschopnosti ani zdaleka rozho­dující. Ze statistického hodnocení jasně vyplynulo, že nejvýznamnějším faktorem byl počet dní nemoci určených doktorem.

Poslušně stůněme podle toho, jak nám řekne. Důvě­řujeme mu, ale taky se ho bojíme. Konkrétního doktora, nebo instituce samotné? Francouzská psycholožka Isabelle Nazare-Agaová popisuje v knize Nenechte sebou ma­nipulovat zajímavý experiment. Byl proveden v jedné ne­mocnici v USA a zúčastnilo se ho 22 zdravotních sester. Cílem bylo zjistit, jak se podrobují autoritě při závažné chybě v předpisu léku.

Na začátku pokusu zavolal vedoucí výzkumu na oddě­lení, představil se jako lékař a žádal po sestrách, aby paci­entovi podali lék astrogen. Přestože řád nemocnice zaka­zoval ordinaci po telefonu, lék nebyl na oddělení povolen, požadovaná dávka byla nebezpečná a sestry volajícího vů­bec neznaly, v 95 procentech případů žádosti vyhověly. Sta­čilo, že se volající představil jako lékař. Pozoruhodné je, že organizátoři výzkumu se předem jiných sester zeptali, jak by se zachovaly v podobné situaci. Všechny odpověděly, že by takový příkaz nikdy neposlechly.

Pokus jasně ukázal, že lékařská autorita je přenosná. Spo­jujeme ji s titulem a bílým pláštěm. Když si ho oblékne herec, stává se autoritou. Miloše Kopeckého, doktora Strosmajera z oblíbené Nemocnice na kraji města, lidé zastavovali na ulici a chtěli, aby je léčil. Oblibu Ladislava Chudíka v roli primá­ře Sovy z téhož seriálu zase farmaceutická firma zužitkova­la v reklamě na kloubní výživu. A chmurné úvahy doktora Pusenského z Ordinace v růžové zahradě nás nutí přemýš­let, jestli bychom se neměli nechat prohlédnout. Seriály už přestáváme vnímat jako hru. Začínáme je žít.

Když jsem závěry výzkumu britských vědců dával číst příteli Zdeňkovi, poznamenal: „To jsou studie! To bych se mohl podívat z okna a přijdu na to samé. Například při sledo­vání erotických filmů mám o 17,8 procenta větší zájem o sex.“

„Někdy až o sto,“ odsekla jeho manželka. Na tom už musí něco být.

Lidové noviny\ 27. 9. 2008

Zdroj: MUDr. Jan Hnízdil - Mým marodům - Jak vyrobit pacienta, NLN

 

 

Přehled komentářů

zobrazit všechny komentáře 

Tě, Jolano, ale v TV nenaučí.
Pravopis  |  23.9.2011 20:28

Je to Váš boj. Pokud chcete marodit podle televize, klidně pojděte....
'Jako  |  24.9.2011 02:28

jsi samozřejmě ten škvarek a ostatní jen to vepřové sádlo. :-D
A 'Jako Ty  |  24.9.2011 02:45

Tak asi mame nakupovat u vietnamcu, jen aby sme nezapadli do davu a nahodou...
oliva  |  24.9.2011 03:02

Ta škola je pomocná?
Oni totiz ty od vietnamce se mi rozpadli.  |  24.9.2011 10:13

zobrazit všechny komentáře

Přidat komentář

 
* *