Možnosti náhrady hlasu

24.1.2012 00:01
Zdraví

Ztráta hlasu znamená pro člověka podstatné omezení jeho komunikačních schopností a zhoršení jeho společenského uplatnění. Ztrátou hlasu je omezena rychlá realizace sdělení řečí. Při dysfonii - poruše hlasu - je znemožněno, aby lidská řeč byla slyšena a rozuměna na větší vzdálenost ve společnosti, hluku apod.

 Otolaryngolog se setkává s pacienty, u nichž do­šlo v důsledku onemocnění hrtanu k poškození hlasu, nebo s pacienty, kteří v důsledku léčby onemocnění hrtanu mají trvalé následky spojené s poškozením ne­bo úplnou ztrátou hlasu. Jeho úkolem není jen vyléče­ní nebo odstranění nemocného hlasového orgánu, ale i navrácení jeho správné funkce nebo vybavení ná­hradního hlasového mechanismu, který by umožnil alespoň základní hlasový projev postižené osobě.

Metody rehabilitace hlasu, při nichž je hlas vytvá­řen jinými způsoby než hlasivkami, shrnujeme pod termín „náhradní hlasové mechanismy“. Učíme-li ně­koho mluvit, užívá se termínu hlasová reedukace ne­bo rehabilitace hlasu.

Do možností rehabilitace hlasu po totální laryngektomii (odstranění hrtanu) zahrnujeme v zásadě tři základní metody. Ná­hradní tvorba řeči pomocí elektrolaryngu, nácvik jícno­vé řeči, chirurgické metody usnadňující rehabilitaci hlasu.

Elektrolarynx

Elektromechanická metoda - pomocí generátoru zvu­ku nazývaného elektrolaryng, který si pacient přikládá do oblasti spodiny úst a artikulací je schopen po zaučení hovořit. Jeho nevýhodou je poměrně vysoká cena a neosobní monotónní elektronický hlas.

Jícnový hlas

Princip vzniku jícnového hlasu spočívá v tom, že se pa­cient naučí naplnit jícen vzduchem a postupně jej uvolňuje eruktací (říháním), a současně tvoří jednotli­vé hlásky v dutině ústní obvyklým způsobem. Jícnový hlas poprvé popsali na začátku 19. století Raprand 1828 a Reinand 1848. Jeho výhodou je tvorba hlasu bez jakýchkoliv pomůcek. Nevýhodou je skutečnost, že naučit se jej dokonale dokáže dle rozličných literár­ních údajů 20-70 % nemocných.

Chirurgické postupy

Další možností rehabilitace hlasu je umělé vytvoření komunikace spojující dýchací a polykací cesty. Tento postup zahrnuje chirurgické vytvoření této píštěle. Vzduch v tomto případě není nutno polykat, ale stačí při výdechu uzavřít tracheostoma prstem a vzduch se dostane uměle vytvořenou komunikací do jícnu. V jícnu se nárazem vzduchu rozechvějí jeho stěny a vznik­ne zvuk. Tento zvuk je pak upraven artikulací.

U nás byla tato metoda s různými úspěchy používá­na na řadě pracovišť. Její nevýhodou však zůstává re­lativně časté riziko vdechnutí polykané potravy, slin, event. změna velikosti píštěle.

Hlasová protéza 

Uměle vytvořená pištěl je velmi často spojená s vel­kými problémy. Mohou jí zatékat tekutiny a potrava do dýchacích cest. Pokud dojde ke vdechnutí potra­vy nebo tekutiny, je vysoké riziko rozvoje zápalu plic. K zamezení rizika zatékání tekutin a zaskakování po­travy do průdušnice, přišli vědci s myšlenkou vložit do takto uměle vytvořené píštěle jednocestný ventilek, dnes nazývaný hlasová protéza. Principem této operace je tedy vytvoření umělého spojení - píštěle - mezi průdušnicí a jícnem, a zavedením ventilku do tohoto nově vzniklého otvoru. Tento zkrat funguje ja­ko přirozený ventil, který je při vdechu a polykání uzavřen a otevírá se pouze při výdechu s uzavřeným tracheostomatem. Pro tvorbu hlasu je v těchto přípa­dech využíván proud vzduchu proudící při uzavře­ném tracheostomatu z plic do jícnu a hltanu. Vzduch rozkmitává stěny hltanu a jícnu. Tímto způsobem vzniká zvuk podobný dlouhému říhnutí, který se však upravuje ve srozumitelnou řeč pomocí artikulace, tzn. vytváření hlásek v ústech a na rtech. Název hlasová protéza tedy není přesný, byť je hojně uží­ván, protože zvuk není tvořen vlastní „hlasovou pro­tézou“. Hlas vzniklý touto cestou je dostatečně silný a kvalitní, individuálně zabarvený.

Od prvého použití hlasové protézy se řada autorů zabývala vývojem nových typů hlasových protéz a no­vých postupů v jejich zavádění. Můžeme se tedy ve světě setkat s nejrůznějšími typy hlasových protéz, které jsou nazvány podle svých objevitelů. Jednotlivé typy se od sebe liší drobnými detaily, ale princip zů­stává pro všechny shodný.

Asi 80-90 % pacientů s těmito protézkami se naučí plynulé řečí. Úspěch rehabilitace závisí zejména na napětí stěny hltanu a jícnu, ochotě pacienta ke spolu­práci a typu zvolené protézy, resp. jejím otevíracím tla­ku. V posledních pěti letech došlo ke značnému roz­voji nové generace nízkoodporových ventilů, což rozšiřuje možnost rehabilitace hlasu touto metodou pro větší skupinu pacientů.

Dobrá hlasová protéza by měla splňovat následující podmínky:

1)    Materiál použitý k výrobě by měl být dobře snášen organismem, měl by zaručovat dlouhodobou tr­vanlivost a správnou funkci protézy.

2)    Tlak umožňující otevření chlopně by měl být co nejnižší, aby průtok vzduchu umožňoval plynulou řeč a aby nebyly příliš namáhány plíce při mluvení. Mluvení tímto způsobem totiž vyžaduje úsilí srov­natelné s úsilím při hraní na trubku.

3)    Protéza by měla dobře držet ve vytvořené pištěli a měla by být snadno vyměnitelná.

Hlasovou protézu je možno zavést primárně, tj. bezprostředně po odstranění hrtanu při totální laryn- gektomii nebo sekundárně, tj. kdykoliv v pozdějším období po zhojení operační rány.

Většina protéz je zaváděna během krátkého operač­ního zákroku v celkové narkóze pacienta. Po jejím za­vedení je v některých případech nutná péče specialis­ty - foniatra, který je pacientovi nápomocný při nácviku nové techniky tvorby hlasu.

ZESILOVAČ ŘEČI

Přestože je řeč tvořená jícnovým hlasem nebo pomocí hlasové protézy poměrně zvučná, může se nemocný do­stat do situace, kdy není dostatečně slyšet (hlučné pro­středí). Pro tyto situace nabízí některé firmy možnost užívat zesilovač řeči. Nejde o nic jiného než o malý mikrofon, který zesílí řeč tvořenou jakýmkoliv způsobem. Tato pomůcka není běžně dostupná na našem trhu a je spíše dílem kutilů, kteří si něco podobného vyrobí.

Zdroj: MUDr. Aleš Slavíček - Operace hrtanu, nakladatelství Triton

Související produkty

Přidat komentář

 
* *