Bude fungovat naše zdravotnictví i v příštích letech?

Bude fungovat naše zdravotnictví i v příštích letech?

31.5.2017 00:01  |  Zdraví

25. května ukončené dohodovací řízení k cenám za zdravotnické služby v roce 2018 skončilo podle očekávání nedohodou. Důvodem jsou mimo jiné i politické přísliby o navyšování platů lékařů, které vyčerpají finanční prostředky potřebné na běžnou valorizaci cen a zvyšování nákladů na zdravotní péči. ... celý článek

Komentářů: 34 | Poslední komentář: 18.8.2017 00:35

Komentáře

reagovat 3.6.2017 14:03 - Ondra

Kecy. Trávíte lidi a spíš ubližujete, než pomáháte, vážení doktoři.

reagovat 3.6.2017 16:43 - správně,

Kecy. Trávíte lidi a spíš...

proto odtud mizím a vás ať si operuje třeba opice.

reagovat 3.6.2017 16:55 - oba příspěvky

stupidní a idiotské.

reagovat 3.6.2017 22:01 - proč?

stupidní a idiotské.

Že už mne nebaví, jak na nás každý anonymně nadáváte? Operuji 12 let, pacienti se mohou strhat jak mi lezou do zadku, příbuzní za mnou lítají s pozornostmi - prachy neberu, ale za dveřmi každý akorát pomlouvá. Nejde už o mne, to jsem nad věcí.
Nešetří sestry, sanitáře/ky, ani paní uklízečky.
Jen drbají s návštěvami, jací jsme hajzlíci. Do telefonu mě klidně zdrbnou, jak jsem tam za celé odpoledne nebyl (navštěvuji pacienty velice často), aby ze sebe udělaly chudinky (u mužů jsem tento jev nezaznamenal), pak na přímou konfrontaci mi tvrdí do očí, že to tak nemyslely. A hihotají se jak retardované....

Nevidím žádnou podporu, přednosta už je taky z toho všeho unavený. Takže balím, a nejsem sám, a je mi už opravdu jedno, co se tady bude dít.
V Německu mám s pacientem úplně jiný vztah a to jsme tam byl jen tři měsíce na stáži.

reagovat 3.6.2017 22:15 - Hanka

O tyhle neschopný flákače a trouby venku nikdo zájem nemá.
Mají zájem o lékaře se zájmem, snahou a ochotou se učit a pracovat na sobě.

reagovat 3.6.2017 22:21 - ano,

O tyhle neschopný flákače...

proto mi tam byla nabídnutá práce. Nejsem flákač.

Jinak přesně nevím, jak by se v nynějším kolektivu vyjímal flákač. Že by nepřišel k operaci? Tak to by tam dlouho nepobyl.
Trochu uvažujte, než budete urážet.

reagovat 3.6.2017 22:23 - Milan

O tyhle neschopný flákače...

Zrovna na něj už tam určitě čekají. Sbohem a šáteček.

reagovat 3.6.2017 22:27 - ano,

Zrovna na něj už tam...

čekají, jinak bych tam nešel. Ne?

reagovat 3.6.2017 22:35 - Taky zkušenost z Německa

Též jsem byla na praxi v Německu. Tam je to úplně o něčem jiném. Jinak se chovají pacienti, ale jinak se chovají i lékaři, sestry, sanitáři. Je to dáno systémem. Nikdo tam není přepracovaný a zdravotníci i pacienti mají na sebe čas. Tím to je. U nás je opravdu někdy zdravotnický personál nepříjemný, arogantní, neliský..., ale na druhou stranu tak, jak tady zdravotníci dřou přesčasy a za jaké platy, tak to se je prostě musí zevnitř sžírat. Lékař v Němcku si o volném víkendu zajede zalyžovat do Alp, yrelaxovat, lékař u nás nemá volný víkend. Mluvím o nemocničních mladých lékařích, aby do toho zas někdo netahal praktické lékaře, kteří to mají již lepší.

reagovat 3.6.2017 23:27 - !

Schopní odcházejí do ciziny, u nás zůstane póvl. Co do počtu je doplní absolventi lékařství z Tramtárie. Máme se na co těšit. Ještě že to mám za pár a pak se přemístím do dřevěného spacáku a lékařskou péči nebudu potřebovat.

reagovat 4.6.2017 07:11 - mirek

proto mi tam byla nabídnutá...

Jak by se v kolektivu vyjímal flákač?
Třeba tak, že by odoperoval zdravou ledvinu místo nemocné (asi víme o který případ se jedná) nebo by špatně odoperoval varle a mladý kluk by zbytečně zemřel.
Případně by bagatelizoval bolesti po kolonoskopii, aby následně pacientka zemřela na sepsi po protržení tlustého střeva.
Problém vidím v tom, že je personál přetížený a často ve stresu, musí se papírovat, atd. Nicméně srovnávání s platem v Německu je demagogické, protože neřeší, že ostatní profese jsou na tom stejně. Prostě Německo má tu úroveň jinde.

reagovat 4.6.2017 07:41 - Pampeliška

Nejlepší je doktora vůbec nepotrebovat.
To bohužel není úplně možné.
Chápu doktory, jejich přetíženost, nízké ohodnocení.je mi to líto. Byla jsem mnohokrát (behem jeho dětského života) se synem na pohotovosti, a vyhorelost personálu se zhoršovala. Naposledy se už všichni jen ploužili jako zombie. S pacientem doktor nemluvil přímo, ale jakoby drmolil pro sebe, nebo do vzduchu. Strašná atmosféra vyhoření, byli jsme moc rádi, když jsme vypadli.bylo to jako by byli vsichni pod nejakou drogou nebo bez života...

reagovat 4.6.2017 10:40 - P

Jak mne léčila vědecká medicína
Emil P. Pavlas

Při vší úctě k „vědecké“ medicíně, jediné, co pro vás může „zdarma“ lékař udělat, je vyléčit vás právě z ní. Vědecké medicíně se poslední dobou přestává dařit, a tak začíná být velmi nervózní. Miliardové zisky se začínají ztenčovat.

V tomto eseji vám chce autor ukázat, že ve svobodné společnosti není nutné, aby nemocný člověk odevzdal svůj osud do rukou tzv. „bezplatné“ zdravotní péče a trpně sledoval, jak jeho zdraví v lepším případě zvolna ustupuje před alopatickými jedy. Pokud je ochoten se do svého léčení zapojit, věnovat mu své úsilí, čas a peníze, určitě se setká s úspěchem. Není třeba znát více než lékař. Stačí vědět to podstatné, to, co nám medicína zamlčuje. Vše se lze dnes dozvědět na internetu. Co se nutných znalostí týče lze obrazně říci: hrstka diamantů je mnohem cennější, než hora odpadků.

Byl jsem zdravé dítě
Od osmi let jsem po celou letní sezonu hrával s rodiči a jejich přáteli volejbal – až šest hodin denně. Později jsem k tomu přidal tenis, kanoistiku a pravidelné plavání. Přeplavání Máchova jezera pro mne byla rutina. V zimní sezoně jsem lyžoval, bruslil a hrál v rámci tehdejších možností hokej. Ve školních výsledcích jsem patřil k nejlepším ve třídě. Leč nebylo mi dopřáno těšit se ze svého zdraví příliš dlouho.
Totalitní režim zneužívající děti pro práce v zemědělství mne ve čtrnácti létech nahnal na chmelovou brigádu. Sedělo se od časných ranních hodin, tj. od 4:00 ráno, na studené dubové lavici a ručně se dral chmel. Brzy se objevily bolesti v zádech a v kolenou. Po týdnu mě odvezli do nemocnice, kde mě celých čtrnáct dní podávali jakési, dnes už neidentifikovatelné, prášky a pilulky. Pobyt v nemocnici mě obou bolestí zbavil.
Brzy poté jsem začal pozorovat, že mě při delším běhu začne po pár minutách „píchat“ pod pravými žebry a zadýchával jsem se. Protože jsem byl jako malý skaut trénován v překonávání překážek, nevzdával jsem se a popsané potíže překonával silou vůle. Většinou jsem do cíle doběhl, i když mezi posledními.
Asi od patnácti let jsem začal dostávat záněty krčních mandlí. Jejich počet každým rokem rostl tak, že před devatenáctým rokem dosáhl šesti zánětů do roka a mnohdy skončily vítězstvím streptokoka. Mandle byly natolik zvětšené, že se při zánětu dotýkaly. Mnohokrát jsem navštívil lékaře, kteří udělali jediné – předepsali antibiotika. Když mi bylo devatenáct, věhlasný chirurg a primář českolipské nemocnice usoudil, že mandle jsou natolik nemocné, že musí ven. Slovo odborníka bylo pro mé rodiče i pro mne slovem svatým, a tak byly mandle vyjmuty. Při operaci, která se prováděla v bdělém stavu, však došlo ke komplikaci, a tak musela být přerušena s tím, že kousek mandle zůstane uvnitř a bude odstraněn po čtrnácti dnech. Přestože jsem nebyl žádná rozmazlená fiflena, byla tato zkušenost tak drastická, že jsem se ve své mladické nerozvážnosti rozhodl, že kdybych měl zemřít, už mě v té nemocnici nikdy neuvidí. Své slovo jsem dodržel a na „dodělávku“ operace se nedostavil.
Pár měsíců po této operaci jsem nastoupil základní vojenskou službu. Bylo to za ministra Čepičky, obávaného bolševika. Šikana byla na denním pořádku. Přijímač znamenal celodenní běhání po rozbahněných loukách v plynových maskách a s plnou polní. Mnohdy jsem měl pocit, že vyplivnu duši. Volné chvíle nám mazáci „zpříjemňovali“ tím, že nám nechali několikrát za sebou vyndat všechnu slámu ze slamníku a zase nacpat zpět, nebo plížit se s plnou polní a maskami po dlaždičkách roty, které před tím postříkali vodou a poprášili práškem na nádobí. Nejmenší šikanou bylo, když nám uřezali všechny knoflíky od uniformy a požadovali, abychom se za patnáct minut hlásili se všemi knoflíky přišitými. Abych se tomuto „výcviku“ vyhnul, zdvihnul jsem ruku na otázku, kdo je tady truhlář, a to mi umožnilo celé tři dny se „ulejvat“ tím, že jsem jako o závod od rána do večera řezal ruční pilou klády na vydřevení zákopů. Do té doby jsem nic brutálnějšího než vojenskou službu nezažil a také nebylo nic, co bych více nenáviděl. Na druhé straně nutno přiznat, že zapracovala poučka: co tě nezabije, to tě posílí. Zřejmě má konstituce mi pomohla takovéto šoky překonat, a tak se má schopnost běhat delší tratě natolik zlepšila, že jsem v tom pokračoval po celé dva roky základní služby, i když jsem už nemusel.

V civilu jsem tolik motivace k běhání neměl. Stále jsem se však po práci věnoval volejbalu, kanoistice, plavání, lyžování a badmintonu. Po čase se píchání pod pravým žebrem opět zhoršilo, zvláště při jízdě na kanoi. Občas se mi opět zanítil zbytek krční mandle. To už jsem ovšem, jako kybernetik pochopil, že krční mandle nejsou nic jiného, než jakási kontrolní žárovička, která ohlašuje, že je tělo toxické.
Začal jsem dbát na kvalitu výživy a pít detoxikační čaje. Tím se mi dařilo krčním zánětům předcházet a udržet toxicitu těla v rozumných mezích. To trvalo až do invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968.
Neotálel jsem, a již sedmý den po obsazení republiky překročil jižní hranici s Rakouskem. Vyřídil jsem si náležitosti a v březnu 1969 odletěl do New Yorku. Ženu jsem si přivezl s sebou a chtěli jsme se okamžitě vzít. To vyžadovalo lékařské vyšetření, a tak jedna z mých prvních cest po New Yorku vedla do Manhattanu k MUDr. Oskaru Klinerovi – bývalému osobnímu lékaři presidenta Masaryka i jeho syna Jana. Byl to velmi příjemný pán a tak jsme se hned spřátelili a dlouze si povídali (čekárna byla prázdná). Pan doktor se mi svěřil s různými zážitky s prezidentem, jak byl Honza Masaryk vyskočen z okna, a předčítal mi poslední dopisy od Hany Benešové. Asi při čtvrté návštěvě najednou zazvonil telefon. Česky mluvící paní si stěžovala, že má jakési problémy při řízení vozu. Pan doktor ji ujišťoval, že to nic není, že to jsou „jenom“ nervy, ať si z toho nic nedělá. V tomto okamžiku jsem zbystřil. Z kybernetiky jsem věděl, že nervy jsou jednou z nejdůležitějších částí hardwaru, přenášející příkazy z mozku do všech částí těla. Selhání nervů by mohlo mít při řízení vozu fatální následky. Nepochyboval jsem o tom, že pan doktor patřil k nejlepším, když si ho vybral prezident, ale v tomto okamžiku začaly mé pochybnosti o medicíně jako takové. Nicméně, výsledky testů, které na mě pan doktor provedl, mne velmi vystrašily. Prý se mi rozpadají ledviny a nefunguje slinivka. V té době jsem již měl vše vyřízeno na přesun do Chicaga, a tak mě pan doktor vybavil výsledky testů a naléhal, abych tam hned po příjezdu vyhledal dobrého lékaře. Takto vyjukán jsem se rozhodl okamžitě uzavřít životní pojistku u New York Life, abych alespoň zajistil ženu. Při této příležitosti jsem se seznámil s dalším židem – agentem této pojišťovny. Ten mi dal následující radu: Tyhle zdravotní problémy má téměř každý emigrant po příjezdu do Ameriky. Je to způsobeno stresem vyvěrajícím z nejistoty. Postavte se k tomu jako chlap, vykašlete se na doktory – ti vždy něco najdou, a ono to zase samo odejde. To byla nejlepší rada, kterou mi do té doby kdo dal. Zařídil jsem se podle ní, výsledky testů jsem zahodil a potíže za pár neděl ustaly.
V Chicagu jsem se rychle uchytil. Získal jsem místo vývojáře v největším telekomunikačním impériu světa, specificky ve výrobní jednotce Bell Systému – Western Electric. Několik prvních let jsem však spolupracoval s vývojáři Bellových laboratoří, s nimiž jsem sdílel to nejlepší pracoviště, jaké jsem si uměl představit. Byl jsem nadšen možnostmi svobodného světa, aniž bych měl tušení, že existují také nějaká nebezpečí. Užíval jsem si „moderních vymožeností“ jako hamburgery, hotdogy, italian beef, coca cola, atd. atd. Můj zdravotní stav se pomalu, ale jistě zhoršoval, takže už za pět let jsem trpěl nedostatkem energie a permanentní vyčerpaností. Lékařské testy neukázaly nic nenormálního a bylo mi řečeno, že jsem úplně v pořádku. Dvakrát se mi však stalo, že jsem málem omdlel při řízení automobilu. Na poslední moment se mi v obou případech podařilo přirazit k chodníku, vyskočit z vozu a mdloby rozdýchat.
V této době jsem již začínal chápat, že „vědecká medicína“, jak sama sebe s oblibou nazývá, nemá ani znalosti ani prostředky jak mi pomoci. Hledal jsem tedy informace jak se z této šlamastiky dostat vlastní silou. Jistou naději slibovala kniha s názvem Psycho-Dietetics od lékařů s nekonvenčním pohledem na věc. V ní jsem nalezl psychotest, z jehož výsledků jsem vyrozuměl, že jsem jedním z nejtěžších případů hypoglykémie. Bylo to pro mne nové slovo, a tak jsem hledal dále a nalezl knihu největšího experta na výživu Dr. Paavo Airoly: Hypoglycemia: A Better Approach. Tato kniha mi učarovala, protože Paavo Airola [1], se kterým jsem se později seznámil osobně, mluvil „mým jazykem“. Sledoval jsem jeho doporučení a během tří měsíců jsem se hypoglykémie navždy zbavil. Byl to můj první triumf nad medicínou, která teprve pár let před tím uznala existenci hypoglykémie, ale stále nevěděla co s ní. Druhým triumfem bylo vyléčení mého syna z chronického kašle homeopatickými léky, které jsem sám stanovil poté, co ho dva a půl roku neúspěšně léčil alopatický dětský lékař (chronický kašel mu před tím přivodil alopatickými „léky“ jiný lékař).
Prostudoval jsem celé dílo Paava Airoly a jeho rad o výživě se v zásadě držím dodnes. Také jsem podle něj během let podstoupil třicet hladovek, z nichž každá byla mému zdraví velmi prospěšná.

Pracovní tempo v našem podniku na mne však začalo doléhat stále více. Velmi jsem si považoval, že se mi dostalo té cti pracovat v podniku, který přivedl na svět všechny technické novoty, jako tel. voliče, transistor, integrované obvody, optické kabely, transmise přes oceánské kabely i přes satelity, digitální spínače, a vůbec položil základy veškeré Hi-Tech. Dosáhl toho tím, že zaměstnával pouze technickou elitu z celého světa a z nejprestižnějších amerických univerzit si vybíral pouze mezi prvními deseti studenty z ročníku. Cítil jsem se v tomto podniku, jako v nejlepší rodině. Mé kolegy jsem považoval za nejlepší lidi na světě.
Přestože jsme požívali mnohých výhod a privilegií, o kterých se ostatním Američanům ani nesnilo, mělo to i stinnou stránku. Pro udržení postavení světové jedničky se podnik každoročně zbavoval tisíců sil, které se opotřebovaly, a na jejich místa nabíral síly čerstvé. Přežít v takovémto podniku vyžadovalo podávat permanentně vysoký výkon, aby se člověk vyhnul nebezpečí ztráty místa. Byla to extra liga, která vyžadovala extrémní výkony mozku, stejně jako u hokejistů vyžaduje extrémní výkony těla. Státní politika se soustředila na protěžování tzv. znevýhodněných lidí, a tedy muž bílé pleti byl bez šance. Mladí bílí Američané, kteří přišli ze škol to řešili tím, že pracovali až šestnáct hodin denně, aby na sebe upozornili a domohli se kariérního postupu. To ovšem u člověka s rodinou nebylo možné. Přesto jsem s těmito úžasnými lidmi udržel krok až do penze. Bylo to však velmi vyčerpávající, a jak jsem později zjistil – zdraví škodlivé.
Hledal jsem tedy způsoby, jak stres kompenzovat. Nejdříve jsem se nechal zasvětit do transcendentní meditace, která mi definitivně svým dílem pomohla. Pak jsem si udělal kurz hypnózy a stal se členem hypnotické společnosti ASH, která čítala okolo 300 členů. V této společnosti jsme si na schůze zvali nejlepší řečníky z celé Ameriky. Tam jsem si vyslechl stovky přednášek těch nejlepších neortodoxních lékařů. Posléze jsem se stal viceprezidentem, prezidentem, a nakonec předsedou rady ředitelů této organizace. Tím jsem získal ještě těsnější kontakty s vynikajícími lékaři a čerpal od nich cenné vědomosti.
V Chicagu se rovněž každoročně pořádaly hypnotické konvence dvou konkurenčních organizací. Stal jsem se předsedou propagační komise jedné z nich – Mid America Hypnosis Conference. Bývala to setkání s profesionály na nejvyšší úrovni. Nejvíce na mne zapůsobil lékařský gigant, předseda lékařské licenční komise státu Illinois, Dr. Robert S. Mendelsohn [2]. S ním jsem se spřátelil a strávil s ním mnoho příjemných posezení na všech hypnotických konvencích, kde býval hlavním řečníkem. Byl to člověk s pětatřicetiletou praxí porodníka, znalý medicíny skrz naskrz. V medicíně hrál stejnou roli, jako Mistr Jan Hus v katolické církvi. Snažil se o nápravu zlořádů. Napsal tři úžasné knihy, jejichž tituly jsou samy o sobě dost výmluvné: Přiznání lékařského kacíře, Jak vychovat zdravé dítě navzdory péči vašeho lékaře, a Jak mužští lékaři zneužívají pacientky. Navíc jsem řadu let dvakrát týdně poslouchal jeho relace v rádiu během polední přestávky. Neúnavně pranýřoval zhoubný a deformující vliv drogových kartelů (jejichž jedinou hnací silou je zisk) na profesionální úroveň lékařství, který dovedl alopatickou medicínu až do současného vazalského stavu: zaostalá, nebezpečná, zločinná, pavědecká, nelogická, nesmyslná, nezodpovědná, zkorumpovaná a korumpující. Z alopatického lékaře udělala zčásti drogového dealera, zčásti řezníka a zčásti faráře. Tato jeho životní mise se mu však stala osudnou. O tom, jakým způsobem byl sprovozen ze světa ve věku 62 let kolují mezi přáteli dohady.
Bob Mendelsohn dovršil a upřesnil má podezření, které jsem pojal už při návštěvě Dr. Klingera a pak rozvinul v hypnotické společnosti. Čest jeho památce.
Ve stejné době jsem byl také členem NHF (National Health Federation), účastnil se jejich konvencí a četl její časopis Health Freedom News, až do doby, než se tuto organizaci podařilo věrným přisluhovačům alopatické medicíny soudní cestou zničit (jako ostatně mnoho jiných organizací).
Také jsem absolvoval tři profesionální kurzy hypnózy u nejlepších hypnoterapeutů Ameriky Gil Boyna a Waltera Sichorta. Posledních pět let mého pobytu ve Spojených Státech jsem vedle svého zaměstnání provozoval hypnoterapeutickou praxi, kde jsem získal další profesionální zkušenosti. Postupně jsem začal formulovat nový přístup k léčení, který jsem nazval Egio-kybernetika. Ten jsem tehdy dopracoval jen na úroveň konceptu a přednesl na Mid America Hypnosis Conference v roce 1988.
Nyní zpět do roku 1977, kdy jsem si nechal ultrazvukem vyšetřit žlučník, čímž se zjistilo, že obsahuje několik velkých kamenů. Ty měly být, podle lékařů, příčinou mých potíží pod pravými žebry. Protože jsem již byl v té době dobře obeznámen s praktikami „vědecké medicíny“, okamžitě jsem hledal alternativní způsoby jak kameny rozpustit. To se mi dařilo asi osm let. Pomohl i lékař naprapath, který mi udělal 40 výplachů tlustého střeva – hydrocolon terapií. Když se zjistilo, že jsou kameny ve žlučníku téměř zlikvidovány, tolik se mi ulevilo, že jsem okamžitě skončil s dietou, která mne již velmi vyčerpávala. Během jednoho roku se však žlučník opět vyplnil kameny. Nezbylo tedy než se vydat na milost „vědecké medicíně“. Ta mne nakonec přesvědčila, že jediný způsob, jak se permanentně zbavit problémů, je, žlučník vyoperovat. Prosby o to, aby pouze vyňali kameny, resolutně, arogantně odmítali. Žlučník prý může být slabý jako papír a eventuelně prasknout. A tak se stalo, že jsem v roce 1988 o žlučník přišel. Když jsem pak svůj zdravý, silný, vyoperovaný orgán spatřil, bylo mi do pláče. Bylo mi jasné, že mne podvedli.
Roku 1989 se náš podnik dostal pod tlak americké vlády, a tak se rozhodl umožnit zvýhodněný odchod čtyřiceti tisícům zaměstnanců. (V té době už byl stav zredukován z původních 400 000 na 200 000) Využil jsem této nabídky a s podlomeným zdravím ve svých jednapadesáti létech odešel do penze. Po listopadových událostech už nebyl důvod setrvávat v exilu, a tak jsem se v létě 1990 vrátil do vlasti.
Brzy se ukázalo, že operace žlučníku mé problémy ani v nejmenším nevyřešila. Bolesti pod pravými žebry neustaly. Následovalo mnoho návštěv u lékařů, mnoho roentgenových vyšetření, které nepřinesly vůbec nic, kromě toho, že mi zjistili nadzdvižený a stažený žaludek. Příčinu, nebo jak problém napravit, jsem se od nich nedozvěděl. Také jsem se protekčně dostal k věhlasnému profesoru ve vinohradské nemocnici. Ten na mě během sedmi návštěv vyzkoušel kde co, ale rovněž k žádnému závěru nedošel. Po prohlídce tlustého střeva řekl, že tam není nic vidět. To jsem tehdy pochopil, jako že tam žádný problém není. Propustil mě aniž by mi jakkoliv pomohl.
Někdy v roce 1995 na mě začaly opět doléhat problémy s pohybovým ústrojím, které jsem prvně pozoroval již od roku 1987. Prodělal jsem řadu vyšetření pomocí CAT (Computer Aided Tomography) a MRI (Magnetic Resonance Imagery). Bylo zjištěno, že mám ucpaný míšní kanál až 6 milimetry kalcio-fosfátových depozitů. Ty utlačovaly míchu a z ní vycházející nervy. Neurolog mi nabídl operaci páteře. Tu jsem s díky odmítl. Jiná lékařka mi totiž doporučila, abych se začal věnovat cvičení jógy. To jsem učinil a od té doby vděčím józe za to, že se můj stav nezhoršil a nedovedu si bez ní život představit.
Od padesáti let věku jsem musel také začít nosit brýle – do té doby jsem byl jediný z oddělení, kdo je nenosil. Zhoršil se i sluch v levém uchu. Ztěžkla mi pravá ruka a začal jsem ztrácet hlas. Měl jsem ucpané nosní a čelní dutiny. Čtyři návštěvy u ORL specialisty mi byly úplně k ničemu. Na kůži se začaly objevovat anomálie, ale dermatoložka také nevyřešila nic. Trpěl jsem permanentní zácpou. Od roku 1990 jsem nemohl hrát na kytaru ani zpívat. Mé zdraví šlo dolů po sestupné spirále. Rozladěná psychika ničila mé tělo – psycho-somatika, a mé bolavé tělo deptalo mou psychiku – somato-psychika. Nemohl jsem spát. Na přelomu tisíciletí jsem trpěl nedostatkem energie, psychickými potížemi, depresemi, které se stupňovaly vždy v zimním období, kdy jsem seděl schoulený jako Lazar, neschopný pohybu ani myšlení. Jasnozřivý primář mi vysvětlil mé problémy s nervy. Myelinovy pochvy (plnící stejnou funkci jako izolace el. drátu) prorážejí na kostru – tedy počátek roztroušené sklerózy. Poslední kapkou bylo zjištění urologa, že mám adenom v prostatě a v něm 5 kaménků o velikosti až 8 mm. Byla mi okamžitě nabídnuta biopsie, protože bylo silné podezření na rakovinu prostaty (PSA 6.9). Lékař mě ujistil, že operace prostaty by vše spravila. Takové vyhlídky jsem po svých zkušenostech s medicínou nemohl přijmout.
Má žena, která byla o osm let mladší než já, zemřela na rakovinu prsu v roce 2003. Když jsme se synem probírali pozůstalost, narazil jsem na knihu ruské lékařky MUDr. T. Kozlovové o endogenním dýchání. (Někdo jí tu knihu poslal v naději, že by jí mohla pomoci.) Tam jsem se dozvěděl o ruském vynálezu Ing. Frolova – trenažeru endogenního dýchání. Hned jsem si ho pořídil a začal dýchat. Mé naděje na regeneraci se najednou opět zvýšily. Odložil jsem ostatní projekty a začal se opět s největší intenzitou zabývat výzkumem léčení. Na internetu jsem získal kontakt na největší výzkumnici naší doby Dr. Huldu Clark [3]. Hned jsem si pořídil šest jejích knih (v originále) a dva její vynálezy: zapper – na likvidaci parazitů a synchrometr na vyhledávání nežádoucích entit v těle. Okamžitě jsem pochopil, že objevy Huldy Clark jsou to pravé ořechové, to, co jsem celý život hledal. Bylo to přesně to, co jsem potřeboval doplnit do svého konceptu egio-kybernetiky, aby byla použitelná v praxi. Po prostudování jejích knih se vše rozjasnilo a můj celoživotní boj o zdraví bylo lze spatřit v úplně novém světle. Kromě toho jsem si opatřil na třicet knih o nejznámějším americkém senzibilu dvacátého století Edgaru Cayce a další knihy o způsobech léčení nejslavnějšího českého senzibila pátera Ferdy, a též několik knih lékařů následujících protokol Huldy Clark. Syntézou myšlenek těchto velikánů jsem získal nový pohled, jenž mi umožnil dělat nebývalé pokroky v léčení. Nezbývá mi než vám můj příběh převyprávět z pohledu nově objevených souvislostí.
Ve čtrnácti létech mne „vědecká medicína“ zbavila bolestí v kříži i v kolenou za cenu poničených jater. Ta, zdecimovaná jejich „léčením“, ochabla v činnosti a začaly se formovat žlučové kameny. Plíce pak při běhu narážely na takto zvětšená játra a nemohly se plně otevřít. Tím docházelo k zadýchávání a píchání pod žebry. Posléze, ani žaludek neměl dosti místa, jak ho játra vytlačila nahoru. V důsledku snížené funkce jater, která pak nedokázala plně zvládnout svůj detoxikační úkol, mé tělo zamořovaly toxiny, jejichž přítomnost v těle hlásily krční mandle. Napadlo by snad nevzdělaného šoféra řešit poruchu motoru vytržením kontrolky z přístrojové desky, a pokračovat v jízdě? No vidíte – těm vzdělaným (správněji indoktrinovaným) lékařům taková logika připadá správná. A tak mně byly vyrvány z krku mandle. Naštěstí jsem si díky mladické nerozvážnosti kousek zachránil, a tento mohl nadále plnit poplašnou funkci. „Šoková terapie“ za vojenské služby játra bohudík částečně regenerovala (mohlo to dopadnout i naopak) a kamenné náplně ubylo. Ve Spojených Státech, díky konzumaci krásně balených a pomalovaných moderních sajrajtů (samá věda – jak okrást spotřebitele), se játra opět začala plnit. Když se naplnila, začal se plnit i žlučník. To je zákonité. Žlučník se začne plnit až tehdy, když už jsou játra plná. Žlučník opět slouží jako kontrolka oznamující, že játra jsou ve velmi špatném stavu. Vyjmutí žlučníku, aniž by se vyčistila játra, má jediný důsledek – úplně zbytečné zmrzačení pacienta. A tak zablokovaná játra, neschopná zastávat nejdůležitější funkce metabolizmu, rozběhla celý řetězec patologických mechanizmů vedoucích k neduhům, které jsem popsal výše. Poslední kapku jsem dodal tím, že jsem se nadýchal výparů z 30 litrů Luxolu při natírání plaňkového plotu. To má zdecimovaná játra dorazilo. Selhala regulace teploty těla a dostával jsem nekontrolovatelné zimnice. Při jedné z nočních zimnic jsem se rozhodl zahřát se horkou koupelí. Zimnice se mnou mlátila tak, že jsem sebou dvakrát praštil na hranu vany a pohmoždil si žebra zepředu i zezadu. Druhý den se mi v moči objevila krev a dostal jsem náhlou zácpu. Nechal jsem se odvézt na pohotovost a byl uložen na nemocniční lůžko na chirurgii českolipské nemocnice. Zde jsem opět poznal „zázraky vědecké medicíny“. Tři dny zasviňovali mé tělo chemikáliemi z kapaček (včetně kontaminace ftaláty z měkčených plastů), různými prášky, antibiotiky a naposledy kontrastní tekutinou kvůli rentgenovému vyšetření střev. Pro zprůchodnění střev neudělali vůbec nic. Jedinou rozumnou věc, kterou pro mne udělali bylo sono ledviny a ujištění, že je ledvina v pořádku. Abych zabránil dalšímu nárůstu toxicity, po třech dnech nesmyslného „léčení“ jsem z nemocnice odešel. Neprůchodnost střev jsem vyřešil sám. Byla způsobena křečí v játrech, která nedávala žluč. Odstranil jsem si tuto křeč sám pomocí REIKI.

Když mi urolog objevil adenom prostaty začal jsem intenzivně hledat alternativní smysluplné metody léčby. Naštěstí takové problémy dávno vyřešil páter Ferda a tak jsem kaménky odstranil během dvou týdnů přikládáním obkladů ze zapařené cibule s anýzem. To byl ten nejbanálnější problém. Podle Huldy Clark jsem začal s výplachy jater, což je vůbec nejdůležitější krok k obnově zdraví. Vrhnul jsem se do toho s velkým nadšením vybaven teoretickými znalostmi, ale vůbec jsem netušil jakou Pandořinu skřínku otvírám. Má představa byla založena na klamných výsledcích jaterních testů, které mi provedla vědecká medicína. Ukázalo se, že má játra na tom byla daleko hůře, než ve všech případech popsaných Huldou Clark. Není divu, vždyť byla ucpaná od čtrnácti let. Jak jsem játra postupně přiváděl k životu, odkrýval jsem další a další problémy, které jsem musel řešit za běhu. Zde však není prostor na detaily. Tedy velmi stručně: Každých čtrnáct dní jsem z nich vyhnal 50 až 200 kamenů najednou. Největší kámen měl délku 32 a průměr 20 mm. Celkem jsem 45 výplachy vyloučil více než 2500 kamenů o celkové váze téměř jeden kilogram a objemu přes jeden litr. Dále jsem podle Huldy Clark začal praktikovat homeografii. Nakopíroval jsem frekvenci 46 orgánů králíka do lahviček s 15 ml destilované vody. Jednak jsem ji bral po kapkách abych vyčistil orgány a jednak jsem je užíval pro tzv. plate-zapping, což jest řízené ničení parazitů ve specifických orgánech a tkáních elektrickými pulzy. Také jsem využil k čistění orgánů autoimunitní prostředky laboratoře Paracelsium – Praha, autopatii Ing. Čehovského, řadu detoxikačních prostředků Dr. Josefa Jonáše a fyto i gemo tinktury. Pak jsem zjistil, že hydrokolon terapie se provádí už i v Česku (i přes nevraživé pohledy alopatické medicíny). Nechal jsem si udělat osm výplachů. Při nich jsem zjistil, že tlusté střevo bylo ve stejně špatném stavu jako játra. Tím z tlustého střeva odešlo několik kg plísně a kamenů, zvláště z jeho části spolupracující s játry. Musel jsem tedy výplachy alternovat, abych postupně oživil jak játra, tak tlusté střevo. Tady jsem také pochopil, proč v mém tlustém střevu nemohl pan profesor nic vidět. Patogeny z čelních dutin jsem vystřílel elektronicky pomocí plate-zapping.
Poprvé po 53 létech se mohu úplně nadechnout, otevřít plíce, aniž bych cítil stahování a bolest. Žaludek dosedl na své místo. Každé ráno běhám u otevřeného okna na Orbitreku a brzy zvyšuji ze dvou na dvacet minut. V 69 létech věku mohu poprvé po padesáti čtyřech létech běhat se zavřenými ústy, aniž bych se zadýchával. Zbavil jsem se burzitidy (zánětlivé onemocnění mazového váčku, burzy, v oblasti kloubu) v pravém rameni, zvýšil jsem celkovou pohyblivost a vitalitu, obnovil hlas, zbavil se knedlíku v krku, takže mohu opět spát, hrát na kytaru a zpívat. Po sedmnácti letech jsem si opět troufl na lyžařskou sjezdovku. To vše vlastním přičiněním a na vlastní náklady, navzdory „vědecké“ medicíně.
Ptáte se, proč jsem to dělal, když mám nárok na „bezplatnou“ zdravotní péči? Odpovím vám následným mravním ponaučením, které vyplývá z mého příběhu: Při vší úctě k „vědecké“ medicíně, jediné, co pro vás může „zdarma“ lékař udělat, je vyléčit vás právě z ní.
Měl jsem mnoho přátel, kteří byli mladší, zdravější a vitálnější, než já. Bohužel už jsou řadu let na pravdě Boží. Jediné v čem jsme se lišili byl pohled na „vědeckou medicínu“. Oni v ni slepě věřili.
Samozřejmě, tím, co jsem pro své zdraví až dosud udělal, má anabáze nekončí. Stále mám míšní kanál ucpaný směsí kalcia a fosfátů z doby, kdy byla játra a tedy i celý metabolismus ochromen. Ovšem, budu-li pokračovat v dosavadní péči, mám naději, že řekněme v 75 létech budu bez problémů. Vědecké medicíně vděčím za to, že jsem prožil nejlepší a nejplodnější část svého života – obrazně řečeno – s koulí na noze. Zdá se vám, že jste byli šťastnější než já, a že vám medicína pomohla? Zkuste si vybavit posloupnost vašich nemocí a zamyslete se! Možná na nějaké souvislosti také přijdete.
Vědecké medicíně se poslední dobou přestává dařit, a tak začíná být velmi nervózní. Miliardové zisky se začínají ztenčovat. Americké drogové firmy (eufemisticky zvané farmaceutické) jsou čím dál tím zoufalejší. Zavírají továrny a propouští zaměstnance, znásobují výdaje za reklamu a zasviňují nejen těla pacientů chemií, ale i osobní počítače množstvím inzerátů na viagru, arginmax a podobné sajrajty několikrát denně. Jak dlouho to ještě bude pokračovat? Tak dlouho, dokud budete v němém úžasu s otevřenými ústy obdivovat „úžasné úspěchy vědecké medicíny“ a dokud nepřestanete věřit, že to lépe nejde, a dokud budete ochotni tolerovat konfiskaci velké části vašeho platu na zdravotní pojištění a nechávat se uspávat iluzemi o zdravotní péči zdarma. Nejde jen o peníze, ale hlavně o škody způsobené na vašem zdraví. Ty vás přijdou velmi draho. Každým rokem narůstá počet Američanů, u kterých se snoubí nadprůměrná inteligence s nadprůměrnou movitostí, hledajících pomoc u nevědecké medicíny a jezdících se léčit do zaostalejších zemí, jako je Indie, Mexiko, apod. Tito by vám mohli sloužit jako dobrý indikátor toho, co se poslední dobou děje. Možná, že úsilí Roberta Mendelsohna přece jen nepřijde nazmar.
Nakonec si dovolím sarkastickou poznámku: Přes veškeré výhrady, které bychom mohli proti vědecké medicíně mít, neměli bychom na ni zanevřít. Musíme si uvědomit, že alopatická medicína nám může zachránit život asi tak, jako si ho může zachránit divoká šelma chycená do želez – když si uhryzne nohu a uteče po třech.
Vymezme tedy alopatické medicíně takové místo na slunci, jaké si právem zaslouží! Nakonec, lékařské a nemocniční skandály, které vidíte denně v televizi, by vás také mohly o lecčems přesvědčit.

reagovat 4.6.2017 12:07 - dr.

Jak by se v kolektivu...

Byl jsem zvědav, kdo vytáhne známé případy lidského pochybení.
Ale ptám se, je flákač strojvedoucí, který přehlédne návěstidlo? 30 let jezdí bezchybně, ale udělá chybu. Proto je flákač?
Mohl bych tady psát o řidičích autobusu, kteří byli "milionáři" a najednou jejich chybou zemře několik lidí...fakt si myslíš, že je třeba právě ten řidič flákač?

Nikdo není bezchybný, ani lékaři. Tak k nim přistupujte. Je nás málo, a odcházíme. Také to balím, tady nevidím budoucnost. A to věčné nadávání, ne už ne. Z 1/3 je to pravda - to musím uznat, ze 2/3 jen povídačky pro sousedku.

reagovat 4.6.2017 12:09 - dr.

Nejlepší je doktora vůbec...

Únava, nic jiného. Jak může kvalifikovaně odpovídat lékař, který usne ve stoje ve výtahu? To není příklad, ale zkušenost mého kolegy.

reagovat 4.6.2017 18:50 - L

Nechtěla jsem pracovat pod tlakem


Potvrzuje se, že její nesouhlas s masivním předepisováním léků a hormonální antikoncepce je správný.

Helena Máslová:
Nechtěla jsem pracovat pod tlakem farmafirem
Jako lékařka asistovala u porodů, sama má tři děti. Ale byla také velmi blízko smrti – to když ji kvůli publikování článků o problémech masového užívání hormonální antikoncepce přemístili na LDN, tedy na místo, kde se umírá, a ne vždy důstojně. Viděla začátky i konce života, což jí dává sílu otevřeně mluvit o odvrácené straně medicíny.
Právě v LDN si totiž mladá lékařka všimla, kolik léků může za život „nasbírat“ jeden člověk. Někteří senioři jich běžně berou víc než patnáct, přitom podle odborných studií je jisté, že užívání již pěti různých léků staršímu organismu škodí. A nejde pouze o léčení nemocného těla. Mezi dvě velké skupiny farmak, které se předepisují doslova po kilech, patří antidepresiva a hormonální antikoncepce.
Tyto dva produkty tvoří nejen hlavní pilíře odbytu farmaceutického průmyslu, ale vystihují i podstatu postmoderní společnosti. Farmaceutickým firmám se podle Heleny Máslové podařilo za pomoci lékařů vytvořit v naší společnosti klima, že je vysoce žádoucí a normální převést ženy od nástupu menstruace za pomoci syntetických hormonů do umělé neplodnosti a doufat, že se jednoho dne odhodlají k plánovanému početí, které se bezproblémově zdaří.
„Samozřejmost, s jakou se dnes v našich zeměpisných šířkách předepisuje hormonální antikoncepce i patnáctiletým pannám pod záminkou léčby akné či úpravy nepravidelného menstruačního cyklu, má bohužel svou smutnou logiku: pravděpodobně neexistuje gynekolog, jehož by nenavštívil usměvavý zástupce farmaceutické firmy s lákavou nabídkou,“ napsala v roce 2003 v článku pro časopis Respekt. A jednoho dne ráno jí v práci suše oznámili, že byla přeřazena z gynekologie na internu. Jenže „téma“ si ji našlo i tam. „Viděla jsem tam dívku s plicní embolií, které nikdo neřekl, že by neměla brát hormonální antikoncepci, když trpí na žilní trombózy,“ vzpomíná. A protože psala i o tom, vedla její další cesta na již zmíněnou LDN.

MUDr. Helena Máslová (*1968)
• vystudovala 1. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, pracovala na gynekologicko-porodnickém oddělení, na interně a v léčebně dlouhodobě nemocných.
• V roce 2008 založila Centrum psychosomatické péče (web www.psychosomatic.cz). Tvrdí, že tělesné a duševní problémy se navzájem podmiňují.
• Věnuje se zejména psychogynekologii, zaměřuje se na propojení reprodukčních potíží a psychiky žen, řeší s nimi také pojetí ženské role v dnešním světě.
• Vadí jí komerční tlaky na jednotlivé lékaře i zdravotnický systém jako celek, což se odráží mimo jiné v jakémsi gynekologickém inženýrství – přílišné regulaci ženského reprodukčního systému, nadužívání hormonální antikoncepce, nárůstu umělého oplodnění, nárůstu císařských řezů a v celkovém oslabení reprodukčního pudu.
• V porodnictví říká ne patriarchálnímu pojetí porodu, kdy je lékař direktivní a rutinně intervenuje do průběhu porodu. Vadí jí, že si ženy jen málo mohou vybírat, za jakých podmínek porodí, nedostatek intimity a respektu k rodící ženě a také to, že ženu u porodu běžně nemůže doprovázet „její“ porodní asistentka, které důvěřuje a která by dokázala lépe zajistit podpůrnou atmosféru pro přirozený porod než anonymní personál velké porodnice.


Obohacená těmito zkušenostmi, rozhodla se, že do světa závislého na farmabyznysu nevpluje. „Ztratila jsem důvěru v tržní rozměr medicíny. S jednou mojí pacientkou jsme spočítaly, že udělala špatný obchod. Zaplatila zhruba 60 tisíc za roky užívání hormonální antikoncepce, čímž vyhověla poptávce společnosti a své nejlepší reprodukční roky věnovala růstu akcií firmy, které bohužel nevlastnila, platbě daní a růstu HDP. Přítel si mohl užívat její sexuální disponibilitu bez rizika závazku. Byl jí poskytnut nástroj k umělé neplodnosti, který však přešel v trvalou neplodnost i po vysazení. Udělala tedy nejen špatný obchod, ale přivodila si trvalé následky a obrovskou zátěž na psychiku. Přítel nevydržel martyrium umělého oplodnění a opustil ji. Ale ani společnost na tom nevydělala, protože tato žena neporodila budoucí daňové poplatníky a ohrozila tak důchodový systém včetně svého starobního důchodu. Jediný, kdo na tom vydělal, byl výrobce a distributor antikoncepce,“ popisuje lékařka.
Mainstream, který spočívá ve vyzdvihování zejména erotické role ženy, je podle ní velmi důkladně zafixován. „Jen v Česku užívá antikoncepci 1 400 000 žen, což je nadpoloviční většina plodných žen, a ročně za ni vydají zhruba čtyři miliardy korun. Zcela se přehlíží fakt, že estrogen (hormon obsažený v hormonální antikoncepci) byl v roce 2008 zařazen mezi prokázané humánní karcinogeny,“ dodává Helena Máslová.
Zařazení se do mainstreamu se navíc příliš neslučuje s jejím životním postojem. Za každým svým případem stále vidí člověka jako jedinečné stvoření, kterému je třeba pomoci. I proto se nakonec „našla“ v psychogynekologii, speciálním oboru založeném na psychosomatickém přístupu. Lékaři zde tedy neléčí pouze příznaky, ale snaží se najít příčinu nemoci – a ta se často skrývá v hlavě. „Málo se řeší, že za každým nemocným jsou hlavně jeho skutky a vztahy. Vždycky říkám, že kdyby paní Vomáčkové před dvaceti lety někdo řekl, že místo aby polykala prášky, má zkusit změnit svůj život, nemusela by dnes být závislá na uklidňujících lécích,“ vysvětluje lékařka.
„Denně vidím, že jsem měla pravdu“
Také v novém působišti si potvrzuje, že její nesouhlas s masivním předepisováním hormonální antikoncepce je správný. V ordinaci se jí střídají právě ty ženy, které berou pilulky nepřetržitě od šestnácti let. „A teď nemůžou otěhotnět. Ony totiž vlastně nikdy doopravdy nemenstruovaly. Dřív než se jejich cyklus ustálil, začaly ho řídit hormony. A teprve po vysazení antikoncepce se zmatené tělo učí fungovat normálně. Menstruace a psychika jsou opravdu úzce propojené a menstruační cyklus se dá krásně zvládnout psychosomatickou a homeopatickou cestou bez nutnosti hormonálního inženýrství,“ vysvětluje lékařka. Ale neviňme jen lékaře a farmaceutické firmy, příčiny jsou mnohem hlubší a je třeba je hledat také v rodině. „Sdělení, které dnešní dospělé ženy převzaly od svých matek, bylo jasné: hlavně ať neotěhotníš ve dvaceti, nebo si zkazíš život jako já. Jejich příběh tedy nakonec vypadá tak, že ve třiceti nemohou otěhotnět a zhroutí se jim pečlivě budovaný svět,“ dodává. Sama je zastánkyní dnes spíše alternativního pohledu na mateřství: je lepší otěhotnět ve dvaceti při studiu než skončit jako vystresovaná třicátnice, které nevyšla ani třetí terapie umělého oplodnění.
Kromě debaty o vhodnosti hormonální antikoncepce, kterou v našich končinách pomáhala nastartovat, se zapojuje také do diskuse o porodech. Názorově přitom nestojí na straně zastánkyň domácích porodů ani lékařů, které něco takového děsí. „Líbily by se mi porodní domy, kde by porod probíhal co nejpřirozeněji a tak, aby plaché ženy netraumatizoval,“ říká lékařka. Další část pacientek, které k ní chodí, má totiž velké psychické potíže právě kvůli traumatu z porodu. „Když se porod nepovede, vnímají to jako svou vinu a připadají si méněcenné, což se odráží i v jejich dalším životě. Mnohdy tak může stát za rozpadem manželství zpackaný porod,“ upozorňuje. A na tyto věci hodlá upozorňovat i nadále. Chystá například knihu o problematice zvýšené samovolné potratovosti a sbírá síly k vydání knihy o nejrůznějších ženských strategiích v partnerském a rodinném životě, které se za posledních několik generací značně proměnily.

reagovat 4.6.2017 22:16 - !!!

Je to smutné co honba za body a penězi dokáže z některých doktorů za přispění farmaceutických firem udělat! Znám několik případů z poslední doby kdy přihazováním různých léků došlo ke zhoršení zdravotního stavu pacienta. Doslova 12 až třeba 15 různých léků v žádném případě nemůže dobře dopadnout. Kdy konečně začne Státní ústav kontroly léčiv začne pracovat a kontrolovat užití léků a jejich následky. Hamižnost firem vyrábějících léky je nekonečná a vydělávají i za cenu ohrožení života pacientů a nutí užití jejich přípravků za každou cenu. Hlavně, že mají odbyt na jejich srágory o kterých se veřejně ví, že nemají žádný účinek jenom proto aby nedošlo k uzdravení pacijenta a ony nepřišli o odbyt! Je už veřejně známo, že 75% léků nemá žádný účinek a některé dokonce brání uzdravení!

reagovat 4.6.2017 22:20 - dr.

Nechtěla jsem pracovat pod...

Měla bys vědět, že tyto dlouhé cancy nikdo nečte. Alespoň ne ten, který by se k tomu mohl vyjádřit.

Jestli je řeč o HA, upřímně píši, že bych jí zakázal. Zlaté cigarety - v přiměřeném množství....

reagovat 5.6.2017 06:21 - máte odkaz

Je to smutné co honba za...

k této informaci?

"Je už veřejně známo, že 75% léků nemá žádný účinek.."

reagovat 5.6.2017 08:47 - !

Strategií farmaceutických firem není pacienta vyléčit, nýbrž léčit. Vyléčený pacient je pro výrobce léků bezcenný.

reagovat 5.6.2017 12:39 - operovaný pacient

proto odtud mizím a vás ať...

Dobrý nápad - mělo mně před operací napadnout, že by to opice zvládla líp

reagovat 5.6.2017 12:44 - to těžko

Že už mne nebaví, jak na...

bohužel písemné stížnosti k ničemu nevedla, vy to dokážete jen obkecat - tak, že je pacient z toho tak zblblý, že si nakonec myslí, že si to všechno zavinil sám a své potíže si jen vymýšlí.

reagovat 5.6.2017 12:50 - odkaz asi nemá

k této...

za to má své praktické zkušenosti s léky.

reagovat 5.6.2017 16:12 -

za to má své praktické...

mám tuto zkušenost s doplňky. Léky mi vždy zabraly. Augmentin, Acylpirin, Endiaron, kdysi Penicilin, v poho.

reagovat 5.6.2017 16:15 -

bohužel písemné...

vím, že pacoši jsou příšerné kecky. Třeba se léčí 3-5 let s vysokým tlakem, ale na opakované dotazy doktora nepřiznají, že mají SBP.
Držkují, že chtějí na pokoj telku, že jí nechtějí, jídlo hnusné, ale vše sežerou, ....dál nebudu pokračovat, vždyť to znáte.

reagovat 5.6.2017 17:53 - co je

vím, že pacoši jsou...

SPD

reagovat 5.6.2017 19:48 - dotaz

vím, že pacoši jsou...

co je SBP.

reagovat 5.6.2017 20:04 - já asi dělá legraci (asi myslíš SBP)

SPD

On to myslí tak, že prostě pacient má poškozený trávicí trakt a neví o tom (SBP je spontální bakteriální peritonitita). Komplikací vysokého tlaku je krvácení např. v žaludku.

reagovat 5.6.2017 22:16 - esbépé

Syndrom bílého pláště.

reagovat 6.6.2017 08:39 - !

Zdravotnictví v příštích letech jistě fungovat bude, ale jen pro některé, kteří si to zaplatí. Ostatně, jak praví klasik, „Das ganze tschechische Volk ist eine Simulantenbande.“

reagovat 6.6.2017 16:09 - BSP

On to myslí tak, že prostě...

Správné znění je BSP - brigáda socialistické práce.

reagovat 6.6.2017 16:33 - Demokrat

Zdravotnictví v příštích...

Za pouhych 20 od padu komunisticke diktatury a konce socialisticke zdravotni pece se delka zivotu u nas prodlouzila o neuveritelnych 7 let u zen a 5 let u muzu. Ted mame demokracii se svobodnymi volbami a tak je nepravdepodobne ze by nejaka strana chtela volby vyhrat tim, ze poskodi zdravotnictvi.

reagovat 17.8.2017 21:10 - RE

ONI FUNGUJÍ???

reagovat 18.8.2017 00:35 - mamut

Zdravotnictví v příštích...

Ja, wirklich ! Akorát přemýšlím, kde vezmeme tolik překladatelů, když se k nám teď hrnou ti "doktoři" z Afriky a Asie. Nebo se raději naučíme řeč Hutuů a Tutsiů ?

Přehled komentářů

zobrazit všechny komentáře 

Zdravotnictví v příštích letech jistě fungovat bude, ale jen pro...
!  |  6.6.2017 08:39

Správné znění je BSP - brigáda socialistické práce.
BSP  |  6.6.2017 16:09

Za pouhych 20 od padu komunisticke diktatury a konce socialisticke zdravotni...
Demokrat  |  6.6.2017 16:33

ONI FUNGUJÍ???
RE  |  17.8.2017 21:10

Ja, wirklich ! Akorát přemýšlím, kde vezmeme tolik překladatelů, když...
mamut  |  18.8.2017 00:35

zobrazit všechny komentáře

Přidat komentář

 

Reaguji na komentář - nereagovat

* *